Snad jen s výjimkou intenzivnějšího ponoru do hlubin jazzu prošel klávesista, skladatel a producent Milan Steigerwald prakticky vším tím, co se vejde do širokého termínu hudba. Od klavírních koncertů v dětském večerním obleku, gymnaziální bigbít a adolescentní underground přes odlidštěnou pozici vytíženého námezdního dělníka popu až k vlastní tvorbě, výrazu sdělení pod vlajkou domovské kapely King Size. Od služby hudbě a načas i hudebnímu průmyslu až po hledání a nacházení vlastního poselství vlastních hudebních i mimohudebních představ a souvislostí. Je to cesta plná zátočin a paradoxů a také zkušeností. Alespoň ve zkratce těchto řádků se po ní vydejme.
Adie Amadeus
"Když mi bylo sedm let, zvládl jsem dokonale třeba Janáčkovu Lišku Bystroušku, ale neměl jsem ani ponětí, že existuje něco takového jako bigbít," přiznává Milan Steigerwald. Už do útlého dětství navázal svým způsobem na rodinnou tradici svého pradědečka, který zpíval v proslulém operním domě La Scala i otce, klasicky vzdělaného klavíristy. Postupně absolvoval všechny existující cykly hudebních škol ve hře na klavír. Vyhrál bezpočet klavírních soutěží a vyrůstal doslova obklopen vážnou hudbou.
"Jako dítě jsem neměl jediné džíny, zato jsem měl spoustu obleků. Hrával jsem jak cvičená opice někdy i v mozartovské paruce a asi z téhle doby se datuje můj nepřekonatelný odpor k tomuhle typu oblečení, který mám dodnes. Chodil jsem s rodiči na spoustu koncertů, na operní představení a o žádné jiné hudbě jsem neměl ani ponětí. Jediné, co jsem vedle muziky intenzivně dělal, byl sport, zejména lyžování. Když si tak vzpomenu, co jsem si představoval, čím jednou budu, nebyl to nikdy kosmonaut nebo něco takového. Asi do deseti let jsem si říkal, že budu dirigent a k tomu současně olympionik. Viděl jsem to asi tak, že pojedu někam do světa řídit filharmonii a současně přitom budu závodit na olympiádě na lyžích. Rodiče byli toho názoru, že bych měl mít nějaké solidní zaměstnání, něco jako ekonom, právník, doktor, ale současně mě vedli k muzice, kterou bych měl v záloze jako druhou možnost."
Díky výraznému přirozenému talentu nebyl sice Milan nucen trávit nekonečné desítky hodin obehráváním etud a technických cvičení, ale jeho život slušně vedeného chlapce v tesilkách a košilce byl přece jenom v lecčem odlišný od života jeho vrstevníků. Osud už ale pro něj chystal první zásadní obrat, který ho koneckonců v čase dospívání v polovině sedmdesátých let nemohl minout.
"Rodiče koupili rádio do našeho rodinného wartburga, já na něm ladil stanice a při tom přelaďování jsem objevil nějaký zvuk, který jsem neznal a nikdy předtím jsem ho neslyšel. Motor sice příšerně řval, ale já docela jasně zaslechl motiv ze Smoke on the Water, který mě úplně ohromil. Ptal jsem se tatínka, co to může být za nástroj, on zakroutil hlavou a povídá mi - tož to nevím, nejspíš to bude motorová pila. Tak se na věc dívali moji rodiče a dívají dodnes. Pro mě ale tohle první setkání s bigbítem znamenalo naprostý zlom. Po Deep Purple následovali Led Zeppelin, jež si jako jediné rád poslechnu dodnes, potom Who... spousta kapel, na všechny už si ani nevzpomenu. Každopádně přišel zlom. Udělal jsem doma revoluci, spustil vlasy. Babička se nemohla smířit s tím, že vypadám jako chuligán a ,bítlsák', a já si opatřil bicí a začal na ně hrát. Na čas jsem se tak vzdálil klasice, i když jsem ji vysloveně neopustil nikdy. Ovšem až postupem času jsem se k ní zas víc vrátil, všechno si srovnal."
Po skončení základní školy absolvoval Milan Steigerwald gymnázium a posléze vysokou školu ekonomickou. "Bylo to pořád ve vleku rodičů a jejich představ o mé budoucnosti. Ekonomku jsem sice dodělal včetně všech zkoušek, ale pak jsem se vzepřel a nešel ke státnicím. Bylo to v podstatě natruc rodičům, kteří pro mě měli už připravené místo, a já jsem se jim chtěl takhle nějak pomstít za všechny ty oblečky a cvičenou opici za klavírem."
Už za gymnaziálních let začal Milan hrát s prvním bigbítem, jenž posléze vystřídala undergroundová kapela Harmasan, kde bicí střídal s klavírem. Vstoupil do prvního krátkého manželství, zanedlouho následovaného druhým. Tak, jak to u muzikantů bývalo, vyzkoušel poté i různá zaměstnání. "Uklízel jsem třeba na zdravotním středisku, kde jsem vždycky všechen odpad vysypal do velkého pytle, hodil si ho přes rameno a vynášel ven. Jednou jsem se takhle pobodal do zad nějakou vyhozenou injekční stříkačkou, dostal nějakou infekci, onemocněl a musel toho nechat. Pak jsem třeba měřil vodu, ale jak jsem k ní tak lezl do kanálů, vysmekla se mi jednou těžká mříž a nepříjemně mě potloukla. Uvědomil jsem si, že jsem manuálně tak nezručný, že takhle se budu sotva moct živit, že muzika bude daleko vhodnější."
Není všechno zlato,
co se třpytí
Hned po odchodu z VŠE v roce 1984 se Milan Steigerwald zapsal na konzervatoř Jaroslava Ježka v oboru klavír. Právě tady se mu otevřely možnosti k muzikantské profesi, ale i k velmi razantnímu zjištění, že opravdu není všechno zlato, co se třpytí. "Začal jsem postupně dostávat nabídky, abych šel točit s tímhle a tímhle, abych šel zahrát tam a tam. Měl jsem syntezátor, nejdřív Korg Poly 800, pak Roland JX 8P. Na konzervatoři učili různí popoví zpěváci, kteří potřebovali sem tam něco nahrát, a tak mě zvali do studií. A tak to začalo. Pak zavolal někdo další, zase někdo další, a já si uvědomil, že za půl hodiny ve studiu si třeba dokážu vydělat tolik, co za měsíc při odečítání vody. Navíc jsem měl dvě děti a peníze byly potřeba. Hrál jsem s úplně každým, na koho si jen vzpomeneš. Nedělalo mi problémy aranžování, šlo mi to všechno velice lehce, ale prostředí to bylo otřesné. Dodnes se s tím vyrovnávám a ještě se mi to nepodařilo. Spousta lidí říká: Vším, čím jsem byl, byl jsem rád. Tohle já rozhodně říct nemůžu. Když o tom zpětně přemýšlím, bral jsem to tehdy jako naprosto zničující období. Nenáviděl jsem tu práci, nenáviděl jsem přístup lidí v tom, že si nikdo s ničím nelámal hlavu. Byla to prostě práce za peníze, udělala se - a bylo jedno jak.
Třeba v televizním orchestru se něco natočilo, mělo to evidentní nedostatky, ale řeklo se - hotovo, kopr, jdem na polívku. Byly to opravdu tisíce věcí, co jsem natočil, nedokázal bych je ani vyjmenovat. Točil jsem v televizi, Ve Smečkách, hudbu k filmům, k pohádkám, a i když jsem si pořád říkal, že nebudu jako oni, člověka to přece jenom poznamená. Měl jsem nabitý ferman a taky si už potom vybíral podle toho, kolik kdo nabízí. Nerad na to vzpomínám. Osobně jsem to vyřešil tak, že jsem už před revolucí začal dělat svoje věci a k tomuhle se už nikdy nevrátil a ani nevrátím. Dneska je už asi přístup trochu jiný, ale já už bych to nechtěl."
King Size
Paradoxně právě v onom zmíněném prostředí hudebně zábavního průmyslu, při natáčení pořadu Na výsluní, se v polovině osmdesátých let poprvé setkal Milan Steigerwald se svou budoucí hudební i životní partnerkou Pavlou Forstovou, respektive Pavlou Forest. V roce 1987 začali v experimentálním studiu Českého rozhlasu v pražském Paláci kultury připravovat první společné nahrávky, kterými položili základ výrazné rockové kapely King Size. Kapely, kterou za patnáct let její existence prošla dlouhá řada mimořádně disponovaných instrumentalistů a muzikantů a od počátku nasadila mimořádně vysokou muzikantskou laťku. Od prvního EP Lovci těl po právě vydávanou eponymní desku King Size vypustila skupina do světa ještě alba Happy Sapiens (1993), Romeo a Julie (1997). Alba byla vždy uznale přijatá, především hudebními fajnšmekry.
"Vždycky jsem si do King Size vybíral muzikanty, kteří jako hráči výrazně převyšovali běžný průměr, možná i nadprůměr. Dostali jsme kvůli tomu i přezdívku profesoři. Na druhou stranu - hudba King Size nebyla nikdy nějak komerčně tlačena kupředu. Vždycky jsme si dělali a děláme všechno sami. Když se někdo objevil a nabízel nám spolupráci, zpravidla se z něj vyklubal podvodník. Nemůžu ale tvrdit, že bych naší pozice litoval. Všechno zlé je pro něco dobré a nic není ztraceno."
Milana Steigerwalda a Pavlu Forest pojí dohromady nejen společný hudební jazyk a osobní vazby, ale i společné zájmy v oblasti tak říkajíc nehudební, například v oblasti filosofie či experimentální psychologie. V polovině devadesátých let to byli právě King Size, kteří jako první u nás vyzkoušeli možnosti živého hraní při kolektivním holotropním dýchání. Jakousi kronikou společných zážitků, ale i názorů a pohledů, je i už zmíněné aktuální album King Size. Pracuje s nejrůznějšími etnickými vlivy a jeho výsledná zvuková podoba má mnohdy až scénický charakter. Společně s Pavlou se Milan podílí i na činnosti nekomerčního vydavatelství Příkrý les. Počínaje albem nevidomé mezzosopranistky Olgy Štěpánové vydávají na této etiketě a v Milanově produkci tituly především z oblasti vážné hudby, ale spatřila tu světlo světa i ojedinělá deska židovských písní Katriny Kolcové-Tlusté, velmi osobitě natočená za doprovodu členů King Size. V útulném domě nedaleko Prahy, znovuzrozeném před čtyřmi lety, začalo v posledních měsících pracovat i vlastní studio, kde výsledné nahrávky dostávají finální podobu. Milan Steigerwald zde nahrává a produkuje desky nadějných mladých rockerů i zajímavých interpretů z oblasti vážné hudby. Obloukem se tak vrátil vedle rockových projektů k vážné muzice, která je nedílnou součástí této osobnosti, pro níž hudba není jen řemeslem a povoláním, ale i permanentní cestou ke světu a k sobě.
Nástroje
Ensoniq - ASR-10
Ensoniq - TS-12
EMU - Proteus
EMU - Vintage Keys
Roland - JX8P
Staré přenosné harmonium používané při polních mších za 1. světové války
Repro boxy Leslie Solton a Dynacord - DC 300 E
Klávesista Milan Steigerwald se narodil 13. června 1961 v Praze. Po klasické klavírní průpravě a bigbítových začátcích, které prodělal souběžně se studiem na gymnáziu a VŠE, absolvoval konzervatoř Jaroslava Ježka v oboru klavír a Státní konzervatoř v Praze v oboru skladba. Souběžně spolupracoval jako studiový i pódiový hráč s bezpočtem popových interpretů osmdesátých let. Poté založil se zpěvačkou Pavlou Forest vlastní progresivní rockovou kapelu King Size, v níž působí dodnes. Pracuje také jako producent alb vážné hudby vydávaných na vlastní etiketě Příkrý les.
