Nestává se zase tak často, aby si český umělec přizval na celé turné špičkového světového muzikanta. Pavel Jakub Ryba měl ale takový zájem přizvat si amerického fusion kytaristu Dean Browna, že se mu po mnoha peripetiích podařilo ho sem dostal. Muzikus byl mediálním partnerem tohoto turné, a proto jsme měli také tu možnost se od obo hlavních představitelů dozvědětt, jak se dali dohromady, jaké mají další plány, či o jejich muzikantských zkušenostech. Rozhodně zajímavé čtení.
Dean Brown
Jak si užíváš tohle turné s Pavlem?
Je to úžasný! Opravdu si to užíváme. Je to jiná hudba, než jakou jsem kdy hrál. Teď jsem už dva měsíce v kuse na šňůře. Začal jsem s Billy Cobhamem a jeho kvartetem - se mnou, Victorem Baileym na basu a Tomem Costerem na klávesy. Hráli jsme dva týdny ve Spojených státech na východním pobřeží. Potom jsem se přesunul do Polska a hrál jsem dva týdny s Krzystofem Zawadskim, hráli jsme moji hudbu v triu s dobrým basistou, který se jmenoval Mirek Wisniewski. Hodně jsme si užili a také jsme něco natočili. A tady jsme udělali jednu krátkou zkoušku a od té doby každou noc hrajeme, takže kapela je teď opravdu sehraná.
Jak jste se tedy potkali?
Pavel přišel na show s Marcusem Millerem, a řekl mi, že bychom mohli udělat něco společně. Od té doby uběhly čtyři roky a teď jsem tady. Jeho hudba je velmi rozdílná od toho, co jsem kdy hrál. Co se mi na tom líbí, je to, že je to šlapavá muzika, ale není to jenom tohle. V jeho hudbě jsou i další zajímavé aspekty a jsou v ní znát různé vlivy.
Takže má jiný přístup k hudbě než jiní hráči, se kterými si hrál?
Přesně. Jeho hudba je unikátní. Nikdo nezní jako on. Nezní jako Jaco Pastorius nebo Marcus Miller nebo Victor Bailey. On opravdu zní jako Pavel Ryba. Není tolik technický jako tihle hráči, ale má osobitý zvuk. To je něco, co se nemůžeš naučit cvičením.
Jasně, to je o pocitu.
Určitě. A také o tónu. Tón je taková divná věc. Kdysi jsem hrál v nějakém klubu v NY a přišel tam George Benson. Půjčil jsem mu jednu ze svých kytar, byl to zrovna kytarový syntezátor Roland, a George hrál na moji kytaru a zněl jako George Benson! Samozřejmě, to je ten tón. Lidé vždycky říkají, tahle kytara má tenhle zvuk, a tahle kytara má tamten zvuk. Já fakt nevím, čím to je. Všechno, co vím, je, že je to ten člověk, který má ten tón.
Co plánuješ po skončení tohohle turné?
V neděli letím domů a v pondělí si budu zařizovat víza do Japonska, kam letím příští sobotu. Budu tam hrát zase s Billy Cobhamem, budeme tam asi týden a pak přijedu domů, odehraji pár vystoupení se svojí kapelou na západním pobřeží. A pak letím zpátky do Japonska se svým triem. Bude to úžasná kapela, protože tam budou hrát Dennis Chambers na bicí a Will Lee na basu. Je to velká výzva.
Jak to vypadá s nějakou novou nahrávkou?
V současné době pracuji na nové nahrávce. Mám hotových asi pět nebo šest skladeb a doufám, že zbytek dodělám tak, abych to na jaře mohl vydat.
Hrál jsi s mnoha skvělými muzikanty, byl mezi nimi někdo, kdo byl opravdu nejlepší?
Většina lidí, se kterými jsem kdy hrál, byli skvělí muzikanti. Nemohu říct, že by mi někdo dal víc než ten druhý. Víš, hudba je pro mne věc, která se děje v přítomnosti. Jasně, mám spoustu skvělých vzpomínek, ale to, co je teď, na to je lepší se soustředit. Je to o té energii, kterou můžeš právě teď cítit. Teda, nevím, jestli jsem vlastně odpověděl na tvoji otázku, ale fakt jsem se snažil. (smích)
Cvičíš ještě? A jestli ano, jaká cvičení?
Cvičím hodně, když mohu. Naštěstí, když jsem na cestách, mohu cvičit hodně. Víc, než když jsem doma.
A co cvičím? Víš, teď už se věnuji více teorii, než abych se učil nové techniky. Jasně, když mě něco zaujme, tak se to snažím naučit. Ale nejsem tappingový hráč. Nejsem Frank Gamballe, který je v téhle technice vynikající.
A nejsem ani tradiční jazzový kytarista. Přestože trávím spoustu času učením se jazzových standardů. Víš, pro mě jazz a blues znamená základ toho, čím se zabývám. Ale já jsem dobrý rockový kytarista, ale rock‘n’roll, stejně jako jazz, blues nebo funk, je založen na dobrém groovu. Víš co, lidé říkají například „on je dobrý jazzový hráč, ale není dobrý groove hráč“. Jak může být, sakra, někdo dobrý jazzový kytarista, když nezahraje groove? Jazz, to je přece groove.
Co chci říct, snažím se naučit standardy, protože to jsou dobrá cvičení, jak se naučit nové cesty v harmoniích. A nové cesty v melodiích. Chci říct, že se daleko víc zajímám o teorii než o techniku, proto se snažím používat své uši, co to jde. A díky bohu, moje prsty jsou schopné zahrát to, co chci, co slyším ve své hlavě. Je to tvrdá práce. Jasně, stále cvičím třeba stupnice a podobné věci. Ale nejdůležitější je teorie.
Jaké kytary používáš?
Chviličku... (přechází po pokoji a vytahuje kytaru z obalu)... v současné době hraji na tohohle Parkera, je to typ Fly. To je skvělá kytara. Potěžkej si ji... má 3,5 libry (1,6 kilogramu). Je z topolu a je velmi tenká, tenčí než cokoli jiného. A hmatník je ze skelného uhlíku, což dělá kytaru velmi silnou, přestože je krk tak tenký. Ale zvláštní věc na téhle kytaře je, jak krásně rezonuje. Je tak malá, a přitom má tak úžasný zvuk, zní jako by byla daleko větší. Pozor, nesnažím se tu kytaru prodávat. Nejsem firemním hráčem Parkera. Ale jsem šťastný, že ji mám, právě proto, že je tak lehká, mohu ji nosit, aniž bych si namáhal záda, a opravdu zní dobře.
Tahle kytara má navíc průchozí krk, i když se vyrábí i se šroubovaným krkem. Vlastně nevím, co dnes vyrábějí, já si tuhle kytaru koupil před mnoha lety. Někdy kolem roku 1996 nebo 1997. Je to jeden z jejich prvních kusů.
Stále ještě hraji na svou modrou syntezátorovou kytaru Roland, hodně lidí mě zná právě s ní. Mám i pár Fenderů a dalších kytar, krásného Music Mana, a jeden kamarád pro mě postavil kytaru, která je opravdu nádherná a rád s ní pracuji. Ale není to úplně to pravé. Mám i Guild X170 - jazzovou kytaru.
Ale přesto nejsem sběratel kytar. Jsem kytarovým hráčem. Nemám rád ten přístup, že zavřeš kytaru do pouzdra a uklidíš ji s tím, že to je jenom tvoje. Tenhle přístup mi přijde hloupý. Protože na kytaru se musí hrát, aby zněla dobře.
Co aparáty?
Víš, většinou, když jsem na cestě, tak chci mít Fendera DeLuxe. Kdysi jsem si brával aparát s sebou, to bylo Peavey Stereo Chorus 400. To jsem fakt miloval. Mám raději solid state než lampy. Na výstupu je plynulejší, kdežto lampy jsou příliš rychlé. Měl jsem ten aparát rád, ale byl příliš těžký. Dnes je pro muzikanta složitější cestovat, protože všude jsou nějaká váhová omezení.
Co efekty, používáš nějaké?
Ernie Ball Volume Control Pedal, Boss DD-7, Boss Superoverdrive, starý MXR Envelope Filter, a ukradl jsem Marcusi Millerovi jeho EBS OctaBass (smích). Teda, já mu řekl, že to potřebuji, a on řekl, že jasně. On to tehdy nepoužíval a můj se zrovna rozbil. No, možná mu to někdy vrátím. A ještě tam mám CryBaby. Není to úplně to nejlepší, doma mám ještě lepší, ale ty už nechci vozit s sebou. Mám tam jedno z roku 1972 a to zní opravdu neuvěřitelně. Jestli jsi slyšel moji první desku, používal jsem to kvákadlo v několika skladbách. Není to to největší kváčko na světě, ale má to koule.
Jakým způsobem raději nahráváš, mikrofonem, linkou, nebo jejich kombinací?
Obecně mikrofonem a ne příliš blízko. A mám rád, když ho dají za aparát. Protože zvuk za aparátem je kulatější. Na určité věci mám ale rád přímou linku. Vlastně to záleží na tom, co nahrávám. Ale jo, mám rád i přímou linku, protože některé tóny dostaneš nejlépe právě přes linku. Ale musíš mít nějaký dobrý pre-amp, abys zakulatil ten „sprostý“ výstupní zvuk.
Tak, poslední otázka. Co bys doporučil mladému muzikantovi, který se chce stát profesionálním umělcem?
Dvě nesmírně důležité věci. První je poslech. Je to důležitější než cokoli jiného. Dávej si pozor, abys nikdy nehrál něco, co bys neznal. Co bys neměl v hlavě. Co bys dříve neslyšel. Abys měl vždycky kontrolu nad tím, co hraješ. Nemůže to být nějaká náhoda nebo štěstí, že zrovna zahraješ to, co zahraješ. Jasně, občas je to hezké, protože to znamená, že zkoušíš něco nového, že se dostáváš za hranice svých možností.
Druhá věc, která je důležitá. Nestarej se o to, jestli budeš slavný nebo si vyděláš peníze. Starej se jenom o hudbu a o to, aby ses v hudbě zlepšoval, a ty dobré věci přijdou samy. Prostě jenom hraj.
Díky za rozhovor.
Pavel Jakub Ryba
Právě jste s kapelou absolvovali turné, jehož hostem byl americký kytarista Dean Brown. Jak to turné hodnotíš, jaký z něj máš pocit?
Bylo to zatím úplně to nejlepší, co jsem kdy kde hrál. Tady jsme si vlastně mohli poprvé zahrát s člověkem z první ligy a bylo to něco úžasného. Za prvé ten chlap strašně moc uměl a hodně nás ovlivnil. Vystupovali jsme čtrnáct dní v kuse a koncert od koncertu se to lepšilo. On nás ovlivnil svým zvláštním stylem hraní. Totálně mimotonálním, hraje „blbosti“, a my jsme potom podle něho ty blbosti začali hrát taky (smích). Kromě toho přijel a všechno uměl. Vůbec jsme to nemuseli dávat dohromady. Přijeli jsme do Chebu, tam jsme si dali jednu dvouhodinovou zvukovku a zjistili jsme, že nám to jde, a tak jsme šli do hospody.
On patří ke špičce mezi fusion kytaristy, co je na něm tak jedinečného, žes ho oslovil?
Byl jsem na koncertě Marcuse Millera a byl tam mezi těma všema černejma jeden bílej človíček. No a všichni se střídali v sólech a najednou kytarista začal hrát vynikající beglajt. On je úžasnej rytmik, to je neskutečný. Pak začal hrát sólo a já jsem se z něj normálně úplně po... Hned po koncertě jsem za ním šel a vzal jsem si kontakt, to bylo před čtyřmi lety. Byli jsme v kontaktu a nakonec se to takhle upeklo, že přijel. Výborný bylo, že já mu potom naznačil nějakou melodii, a on ji pak jenom dohrál. To byla obrovská škola, on měl tu muziku fakt v palici. To jsi viděl ten obrovskej rozdíl mezi náma a jima. Ta mezera tam prostě je. Je strašně moc znát, že ti chlapi hrajou s těma nejlepšíma. Jsem rád, že jsem si na to mohl šáhnout. Ten nadhled. Hodně nás to ovlivnilo, my jsme všichni začali hrát úplně jinak.
Nedávno jsem se bavil s trumpetistou Lázaro Cruzem a on mi říkal o Američanech takovou zajímavou věc, že ve chvíli, kdy vstoupí na pódium, tak se z nich stanou osobnosti, jakože individuality, a že je s nimi těžké navazovat kontakt. Máš s Deanem podobnou zkušenost?
Dean byl výjimečnej v tom, že jsme se strašně skamarádili a byla s ním strašná sranda. Je pravda, že když vlezl na pódium, tak se soustředil a dával to tam. Ale viděl jsi sám, že přejel na náš model, že se všichni po sobě koukáme, smějeme se na sebe,děláme opičky a muzikou se bavíme. On byl normálně osobnost, i mimo pódium, dost jsme si rozuměli. Vymýšlel neustále nějaké fórky a byl úplně v pohodě. Neměl žádné problémy s ubytováním nebo podobnýma věcma.
Ale na pódiu nás poslouchal, strašně moc nám nahrával a cokoli jsi ty udělal na svým nástroji, tak on tě podpořil. Co jsem ale nejvíc ocenil, že on to vzal tak, že je to můj projekt. On je zvyklý hrát s těma nejlepšíma, ale jako sideman. Já jsem ho sem vzal jako frontmana, respektive abychom byli frontmani všichni, celá kapela. No a on byl někdy zalezlej vzadu a já ho musel tahat dopředu, protože jsem chtěl, abychom byli rovnocenní partneři.
Ty jsi dlouhá léta hrál pro firmu Warwick, od tohoto roku hraješ ale na Fendera. Proč? Co tě k tomu po tolika letech vedlo?
Zhruba před dvěma lety začala spolupráce s firmou Warwick váznout a nastaly nějaké problémy. přestože jsem se snažil domluvit, tak z druhé strany nebyla vůle to nějak vyřešit a já se začal dívat kolem po jiných nástrojích.
No a pak přišla nabídka od Fendera. Dostal jsem několik nástrojů domů a zkoušel jsem si na ně brnkat. Je to samozřejmě něco úplně jiného než Warwick. Zezačátku mi to moc nešlo, ale pak jsme se domluvili, že si ty basy komplet předělám podle svého, pošleme nákresy a materiály o tom do Ameriky, a třeba by to mohl být můj model v nabídce Fendera. Takže jsem se do toho pustil. Zajel jsem za Petrem Jurkovičem a podle mých instrukcí se ty basy předělaly. Vlastně mám bezpražec, který vychází z modelu Jaco Pastorius a pětistrunnej model jazz bass. A co mají tyhle basy oproti Warwickovi lepší, je ten krásnej, plnej tón.
Co jsi na těch Fendrech udělal za úpravy?
Na tom pětistrunným jsem vyndal aktivku a zúžil celej krk. Jak na tloušťku, tak na šířku. Mám rád totiž tenké krky. A přidělal jsem k němu opěrku na pravou ruku.
U bezpražce jsem potom vyměnil hmatník. Nemám rád to jejich dřevo, které tam dávají. Na bezpražci chci mít eben, protože ten mi zaručí ten krásnej, širokej tón. Krk jsem prodloužil, aby byl jako na kontrabasu. Pak jsem musel sáhnout do těla, protože jsem nemohl dosáhnout na ty vrchní polohy. Stejně mi to nevyhovovalo, takže jsme celé těžiště přestěhovali víc do těla. No a pak mám na každé base takové woodbloky mezi snímači, aby se mi nepropadávaly prsty mezi strunami.
Docela mě zaujal tvůj styl hraní, teď jsem ho viděl třeba u Stinga, ale on tímhle způsobem zase tolik nezahraje, na rozdíl od tebe.
No já mám tenhle styl opravdu rád, můžeš tím totiž zahrát spoustu rytmicky dobrejch věcí, a rychle. To mě začal učit v roce 1988 Guma Kulhánek. On to taky někde viděl a ukazoval mi to a mě se to strašně zalíbilo. Guma s tím pak skončil, ale já na tom začal pracovat.
Jak se muzikant dostane k tomu, aby ho podporovaly takové firmy jako Fender nebo Warwick?
K Warwicku jsem se dostal tak, že jsem si v roce 2000 vydal vlastním nákladem CD a pak jsem ho rozesílal po celém světě do klubů, na festivaly, různým možným lidem, a mezi jinými jsem ho poslal i na recenzi Pavle Edelstein. Je to ženská,která patří v Americe mezi těch top ten recenzentů, já to samozřejmě nevěděl. Pak jsem to zjistil a jenom jsem se klepal, aby mě nějak nesetřela. No a dopadlo to tak, že to neskutečně vychválila, dostalo to pět hvězdiček a tři měsíce to bylo v časopise Jazzist Magazine a Sounds of Timeless Jazz na prvním místě mezi nahrávkami. Potom jsem svou nahrávku i s recenzí poslal do Warwicku a tam mi okamžitě nabídli spolupráci.
S kým vším teď hraješ? Jakými projekty se zabýváš?
Jsem šťastny, že nemusím hrát s mraky kapelami, abych se živil. Hraju jen se svou kapelou, a tím pádem s lidmi, které mám rád. Má kapela hraje v různých obměnách. Nejčastěji se mnou vystupuje Petr Valášek - bassklarinet, zpěv, Fredy Bittner - kytara, Mikoláš Nop -bicí, perkuse, Tomáš Křemenák - saxofony, akordeon, Milan Krajíc - saxofony, Ivan Korený - kytara. Je to to nejlepší z naší hudební scény, co si můžu přát. Kromě toho hraji v doprovodné skupině Miloše Nopa, která doprovází Petra Rezka a Hanu Zagorovou. Mám to úžasné štěstí, že můžu hrát svoje věci a docela se tím uživím, takže nemám potřebu brát každý kšeft, abych měl na složenky.
Co plánuješ v nejbližší době?
Teď pracuji na živém DVD a CD, které jsme natočili s Deanem na koncertě v klubu Tibet v Olomouci. Doufám, že to dopadne dobře. Tibet je vlastně taková naše domácí scéna. Je tam krásná atmosféra, bylo tam našlapáno a bylo to skvělý. Doufám, že se nám tu atmosféra podařilo dostat i na DVD.
Na příští rok kromě koncertů po republice a blízkém zahraničí připravujeme s kapelou také sérii koncertů v USA (New York, Washington), Chile, Kypru, Rusku.
