Orianthi Panagaris - rozhovor

Pět věcí, které byste měli vědět o Orianthi Panagaris

Orianthi (narozena 1985) je bezesporu vycházející hvězdou kytarové muziky. To však není dostatečný důvod, proč by neměla zůstat nepovšimnuta. A i když je často prezentována jako kytarová celebrita (spolupráce se Steve Vaiem, zkoušky s Michaelem Jacksonem, proslavil ji Carlos Santana, který ji označil za svou nástupkyni), tak ani to není to nejzajímavější. Pozoruhodné na Orianthi je to, jak dobře dokáže ve své práci zúročit inspiraci včemi těmi spoluprácemi a jejich vliv - stojí na ramenou obrů, a tak dohlédne o kousek dál. Kdybych měl někoho vzít na prohlídku posledních padesáti let elektrické kytary, provedl bych jej třemi alby Orianthi - najdete tam jasné vlivy Santany, ale třeba taky sóla, jako kdyby je točil Zakk Wylde. To vše podáno s jasným Orianthiným rukopisem.

1) Haló, tady jsem a umím

Orianthi je původem z Austrálie, a i když teď již žije v USA, stále velkou část života strávila na druhé straně polokoule. Cesta odtud vedla přes léta studia klasické kytary, první kapely a v patnácti se - s podporou svého otce - rozhodla pro hudební kariéru (= zanechala školy). V tu dobu už si zahrála před Steve Vaiem a v osmnácti přišel proslulý jam se Carlosem Santanou.

Santanu viděla poprvé v jedenácti letech, když dorazil do australského Adelaide. To urychlilo cestu od akustické kytary k elektrické. A jak to bývá ve filmech... o sedm let později, to samé místo, Orianthi se přes Santanova bratra (zaslala nahrávky) dostala na zvukovku. Poté, co si splnila sen a zahrála si se svým vzorem aspoň na zvukovce přišla pověstná nabídka, která se neodmítá: předveď to na koncertě - a tak si zahrála mezi místními se světovou hvězdou. Odtud pak vedla cesta k přátelství, ale také jí Santana otevřel dveře k Paul Reed Smithovi, u kterého má Orianthi už teď své modely.

Následovala pozvání do talk show, ale také lano k Michaelu Jacksonovi (také díky profilu na MySpace). Toho okouzlila sólem z Beat It! natolik, že ji najal na plánované turné This is It. Pro Orianthi to byla pocta, i když se rychle musela naučit, že nejde jen o sóla, ale také o náročné funky doprovody. Dnes hraje, nebo jak sama říká „dělá show“ s Alice Cooperem.

Dokázala tedy spojit ovládnutí nástroje, ale také prezentace. Ví také, že za její kariérou stojí podpora lidí, kterých si sama váží, a tak v různých soutěžích a programech pomáhá mladým talentovaným muzikantům dostat se ze sklepů do světel ramp - spolu s Davem Stewartem (Eurythimcs) stojí za projektem Be My Band, ve kterém si vybere kapelu.

2) Hudba není jenom kytara a umění jenom hudba

Její otec byl sám muzikantem a vždy rád poslouchal nejen kytaristy, ale hlavně ty, kdož umí napsat písničku. Sama začala skládat v patnácti, dodnes si píše sama texty. A i když ví, že sóla jsou její silná stránka, chce dělat komerčně úspěšné desky - a ty prodávají písně, ne sóla. A rozhodně nechce dělat muziku pro kytaristy (i když, instrumentální duet Highly Strung se Steve Vaiem svět obletěl). Věří, že se přes popové písně dostane do více uší, inspiruje mladé a zejména dívky ke hře na kytaru. A dodává, že všechna velká sóla jsou vlastně minipísně.

Kytara je pro ni hudební nástroj. S důrazem na obě slova - hudba jako energie, která nese emoční sdělení, nástroj jako technická pomůcka k podpoře vyjádření. Každý den nese jiné emoce, každý den by hudba - a i hraní na kytaru - mělo být jiné. Hrát dokola to samé, bez ohledu na vnitřní stav, není hudba a podle Orianthi je to frustrující.

3) Být kůl v plotě není cool, ale mít vlastní tón dá práci

Při poslechu Orianthi je jasné, že si své spolupráce nevybírá podle mediální atraktivity, ale podle toho, co ji opravdu oslovuje. To se pak projeví v tom, že spolupráce je opravdovým dialogem. A opravdový dialog s sebou nese změnu. A té je Orianthi otevřena. I když má své vzory, jak sama říká, líbili se jí Vai a Santana, tak si je vzala jako výchozí bod své cesty a nejvíc času poslouchá sama sebe - hledá svůj tón, který vyjádří její osobnost. Cesta za tónem je dobře čitelná na jejích třech albech.

Její přístup k tónu je založen na kombinaci trsátka a prstů, vibrapáky a tvrdého úderu. Takže každý koncert nové struny - desítky pro silnější tón (ale jen na pár písní), na celovečerní hraní raději devítky. Ano, sama dodává: „Mám přeci dívčí ruce!“ Dynamiku řeší tak, že hraje přes lead kanál a vše řeší pomocí volume na kytaře - prostě ji nebaví chodit k pedálům. Zesilovače používá především Engl Steve Morse, Peavey 5150, EVH, Marshall JCM800, ale při nahrávání došlo i na Fender Twin Reverb.

4) Showbyznys je podmínka nutná

Z celkové kariéry, ale i téměř misijního přístupu k šíření hry na kytaru, je jasné, že Orianthi nestojí mimo showbyznys. Kromě hudební stránky se to projevuje i tak, že za základ svého sginature modelu PRS vzala cenově dostupnější sérii SE (Student Edition, cena kytary se pohybuje okolo dvaceti risíc korun). Tělo nechala původní (místo mahagonu korina), krk je Custom (v SE řadě neobvyklý ebenový hmatník, krk javor, profil Wide Thin, 24 pražců). Orianthi také čile komunikuje přes Twitter, dává rozhovory (a musím říci, že má opravdu příjemný přístup). I když je jasné, že svůj dívčí element Orianthi jasně přehraje svým kytarovým umem, tak nezanedbává ani dobývání „mužského“ kytarového světa.

5) Nebojte se spolupráce na současných technologiích

I když se Orianthi považuje v základu za bluesového hráče, není to žádný „boutique/analog“ nostalgik. Nedává přednost relic ani vintage nástrojům - naopak. Spolupracuje s TC Electronics a vyvíjí s nimi Tone Printy do jejich digitálních efektů. Naživo je základem její sestavy TC G-Major 2, G-Force a G-System. Rack má mimo pódium a zvuky přepíná technik.

Před odjezdem na plzeňský koncert s Alice Cooperem se mi podařilo někde mezi lobby a autobusem zachytit na sedm minut mladou kytaristku Orianthi. Měl jsem, jako kytarista, plný blok otázek pro kytaristy, ale nakonec jsme si povídali o daleko základnějších věcech - a je to tak lepší.

Orinathi, v rozhovorech o sobě často mluvíš spíše jako o umělkyni než o kytaristce. Co myslíš, že tě hudebně definuje?

Jsem hodně bluesově založena, tam jsou moje kořeny. A pokud jde o moje texty a vůbec muziku, tak se vždycky snažím zachytit nějaký svůj příběh. V tom jsem ovlivněna taky country hudbou. U sól mi jde hlavně o melodii, tu si promýšlím dopředu. A i když moje první deska byla komerčně hodně úspěšná a moc mě bavilo ji točit, tak na té poslední desce jsem sobě mnohem blíže a to je taky přístupem Dave Stewarta, který mi v tom hledání pomáhá.

Tvoje hudba je hodně energická, hodně nabitá. Jak se ti daří to do nahrávek dostat?

No, nenahrávám ve studiu sama - mám ráda, když jsou kolem lidi, když je jsem obklopena energií druhých lidí, jejich okamžitou reakcí. To je nejspíš tím, že jsem si na to zvykla během všech těch koncertů. A zvukaři si zatím nestěžovali.

Jakou písničku bys chtěla někdy napsat? Co je tvůj vzor?

Určitě něco od U2, With or without You, to by bylo fajn.

Už jsi hrála s hodně velkými hvězdami, máš za sebou dost plodné spolupráce - jakou zkušenost sis z toho odnesla, co bys vzkázala našim čtenářům? Co ti řekli o profesionální kariéře?

V první řadě to musíš dělat s vášní. Protože jinak to nemůžeš dělat naplno a je to tvrdá práce. Celý dnešní showbyznys je dost šílený - vezmi si třeba, že lidi kradou muziku. Ty by sis někdy ukrad’ něco pro sebe nebo tak? A dneska musíš být hodně vynalézavý, aby ses prosadil. Já prostě muzikou žiji, nedělám nic jiného. A je to taky riziko, musíš si pro úspěch prostě dojít.

Jsi hráčkou Paul Reed Smith, co tě vedlo k téhle volbě?

Pro mě je to přirozená věc. Carlos Santa je mojí velkou inspirací a setkání s ním mě ovlivnilo i v tomhle. Paul je prostě umělec, a navíc ho znám asi od čtrnácti. Sám je vášnivý kytarista. Jeho kytary nejsou jen kytary, ale jsou to prostě umělecká díla. Navíc zvukově velmi všestranná. Gibsony a Fendery mám ráda, ale tohle je moje.

A co další vybavení, přemýšlíš o tom hodně, anebo na to moc nejsi?

Nejsem teda zrovna přes tyhle věci koumák. Ale teď mě hodně baví krabičky od TC Electronics, od nich mám i G-System. Mám u nich taky svých pár Tone Prints, spolupráce s nimi mě velmi baví. A nedávno jsem při spolupráci s Ritchiem Samborou vyzkoušela nějaký fuzz, co měl, ale už nevím, co to bylo.

A zvládáš ještě cvičit?

Postupuji tak, že se učím písničky. Metodicky cvičit, stupnice, teorie..., to už mám za sebou. Teď se to snažím zapomenout. Pokud to někdo umí a používá to, respektuji to, ale já radši bluesově trefím jednu správnou notu než stupnice. Ty se snažím z hlavy vymazat, fakt.

Zkoušíš taky objevovat další hudební styly?

Zbožňuji jazz, třeba Weseho Montgomeryho nebo George Bensona. A jasně že Davis a Coltrane, ty mi ukázal Santana. Na něj jazz  má velký vliv a mně se líbí, jak frázuje, takže skrze něj se k tomu dostávám.

Co je teď tvůj hudební objev?

(listuje mobilem) Jsem teď úplně nadšena z Nightmare and the Cat. To znám od Davea Stewarta, jeho synové tam hrají (zpěv, kytara). Mají teď nové EP a dost mě baví.

A co tvoje avizovaná spolupráce s Tal Wilkenfield? A kdo bude bubnovat?

Vypadá to, že to vyjde, dneska jí budu volat. A bubny? Určitě Aaron Sterling (John Mayer), to je novej Colaiuta. A kdybych si měla vybrat ideální koncert, tak by to bylo někde v Řecku, Africe, Indii, tam jsem ještě nebyla. Anebo vyprodat Madison Square Garden, to by bylo super. A zpívat by mohl Ritchie Sambora, to je teď můj vzor ve zpěvu. To je hlas! Těším se, až s ním tu desku dodělám. Těš se taky.

www:

orianthi.com