Když se řekne slapová technika, můžete si vybavit spoustu jmen - někomu okamžitě naskočí Mark King, jinému dejme tomu Victor Wooten (ten by ostatně mohl zastupovat všechny kategorie), někdo si vzpomene na Ríšu Scheuflera, ale všichni asi nakonec skončí u jednoho jména. Patří muži, který stihl být u toho, když čaroděj Miles v tavícím tyglíku své hudby mísil ingredience jazzu a rocku a z jeho kuchyně vycházelo tajemné, ale šťavnaté krásno, aby se vzápětí stalo zákonem. Jedním z tehdejších znamenitých a inspirujících čarodějových učňů byl i basista Marcus Miller.
Setkal jsem se s názorem, že před vyslovením jeho jména by si měl každý basák nejdřív vyčistit zuby a že je zbytečné o něm psát do časopisu pro muzikanty, protože Jeho Hlubokou Výsost všichni znají, ale u nás v Čechách víme, jak je užitečné občas kácet modly. Dnešní profil proto berte jako ohlédnutí za 10. březnem, kdy se Maestro na skok zastavil v Praze, aby ohromenému publiku v Lucerna Music Baru předvedl, jak se v USA hraje na basu. Dalším dobrým (i když mimohudebním) důvodem, proč jeho osobu připomenout, jsou narozeniny - má je právě v těchto dnech, 14. června, a je mu 43. Utíká to.
Začátky
Marcus je Newyorčan - narodil se v Brooklynu (v roce 1959, abyste to nemuseli počítat) a vyrůstal v jamajském okrsku čtvrti Queens. S muzikou si začal relativně pozdě (ve srovnání s Victorem Wootenem, který podle legendy hraje na basu od narození) - v deseti letech se začal učit na klarinet, o tři roky později přešel na kontrabas a (po objevu J. Pastoriuse) na baskytaru. Hru na klarinet studoval na prestižní Music And Art High School v NYC (následovalo ještě stipendium na Queens College); škola, do které chodil na basu, se jmenuje newyorské jazzové kluby. Vzory a profesoři jsou nabíledni - v té době basovému světu kralovali Stanley Clarke, Alphonso Johnson, Robert Bell a (samozřejmě) Jaco Pastorius. Učil se dobře a byl pilný, takže v klubech rychle zapustil kořeny a hned, jak dokončil oficiální školu, začal hrát profesionálně. Velmi brzy si získal pověst vynikajícího baskytaristy a jeho telefonní číslo zakrátko znali všichni, kdo v branži něco znamenali.
Miles! Miles! Miles!
Kolotoč roztočil Lenny White (mj. Coreův bubeník v Return To Forever), s nímž Marcus začal hrát v sedmnácti, pak přišel saxofonista Bobbi Humphrey a za pět let už stál v doprovodné kapele Milese Davise. Mezitím stihl nahrát čtyři desky s Davidem Sanbornem (později se podílel ještě na dalších osmi albech D. S.) a jeho jméno se objevilo na deskách (mimo mnoha jiných) Brecker Brothers, Crusaders, Michala Urbaniaka a George Washingtona Jr. K Milesovi nastoupil v roce 1981, v době, kdy se už poněkolikáté Davisova stylová korouhvička dala do pohybu. Miller našel svého guru a učitele a dostalo se mu od něho vrchovatě důvěry a příležitostí, takže na deskách, jež spolu natočili - The Man With The Horn (1981), We Wont Miles (1981), Miles! Miles! Miles! (1981) a Star People (1983) zanechal výrazné otisky. Albová spolupráce s Davisem vyvrcholila v roce 1986 titulem Tutu - v té době už spolu nehráli, ale na desce Marcus Miller vystupoval jako spoluproducent, spoluautor a především hráč na mnoho nástrojů se silným vlivem na celkový sound desky. Tutu (autorem titulní skladby je Marcus a sám se k ní často v různých podobách vrací) se stalo jakýmsi programovým prohlášením nebo, chcete-li, manifestem hned v několika hudebních škatulkách a Marcus v úloze hlavního aranžéra si vedle tehdy už šedesátiletého Davise postavil docela pěkný pomníček. Společně ještě natočili LP Music From Fiesta a později (opět pod Milesovým jménem) CD Amandla.
Aranžér a producent
Spolupráce s Davisem mu otevřela celý Tichý oceán dalších příležitostí (to ostatně každému, na koho Jeho Jazzové Vysokorodí ukázalo prstem), Millerův talent se ale nevyčerpal "pouhým" mlácením do strun a škubáním za ně - dokázal zúročit i svoje formální hudební vzdělání a čím dál častěji vypomáhal jiným umělcům jako aranžér a producent (tj. ten, který má o nahrávce představu a dokáže ji vnutit ostatním). Ještě před Milesem spolupracoval třeba s Robertou Flack (osmnáctiměsíční angažmá) a Arethou Franklin (pro ni napsal titulní píseň desky Jump To It). Stylový záběr jeho aktivit je opravdu ohromující - jeho schopností využila na jedné straně jazzrocková formace Spyro Gyra, ale i třeba britský královský mrchopěvec Elton John. O tom, že několikrát dokola oběhl globální hudební vesnici, nejlépe vypovídá Marcusova diskografie, jež by sama dokázala z valné části vyplnit tuto dvoustranu a kde naleznete jména jako Whitney Houston, Jean-Michel Jarre, Paul Simon, Frank Sinatra, Bee Gees, Al Jarreau, Billy Idol a bezpočet jazzmanů.
Na roztrhání
Při louskání Millerovy diskografie to chvílemi vypadá, že kromě Zappy hrál snad s každým a že pod jménem Marcus Miller se nutně musí skrývat několik lidí, protože se to prostě za jeden život nedá stihnout. Omyl. Marcus je jen jeden a vedle bezpočtu pohostinských nahrávek zvládá ještě pracovat na vlastních projektech a se svou koncertní sestavou brázdí globální hudební vesnici doslova z rohu do rohu. Například letošní zimní koncertní šňůru začala jeho trysková kapela v únoru v Kanadě, pak přes Seattle do Japonska, z Japonska do Německa (s jednodenním odskokem do Prahy) a přes Holandsko a Francii do Švýcarska a znovu do Francie (.) Začali 3. února a končili 23. března, přičemž občas se hrálo dvakrát za noc. Tomu se říká produktivita! Loni v polovině října hrál Marcus (sekundovali mu George Duke a Harvey Mason) v L. A. na benefičním koncertě s názvem 'Wave of Peace' za oběti tragédie z 11. září.
Studiová myš
Ne každému se povede hned v úvodu své kariéry podepsat kontrakt s velkou firmou. Za čtyřiadvacetiletým Marcusem přišli pánové od Warnerů, plácli si a svoje první dvě alba natočil pro jejich label Warner-Pioneer. Na desce Suddenly (1983) hráli kromě Dave Sanborna (půjčka za oplátku) ještě Ralph MacDonald, Mike Mainieri a Luther Vandross, na druhém albu Marcus Miller (1984) už si vystačil jen se Sanbornem, zbytek zvládl sám. Následovala šestiletá odmlka vyplněná prací pro jiné a pak přišla přelomová deska The Sun Don't Lie (1992) - studio se najednou zahemžilo znamenitými jmény a na scéně se objevili dva pozdější Millerovi souputníci, bubeník Poogie Bell a trumpetista Michael "Patches" Stewart, kteří hráli na všech dalších Marcusových albech a byli s ním i letos na jaře v Evropě. Na desce je jedna zaznamenáníhodná chuťovka, jakási svérázná pocta Millerovu celoživotnímu stylotvornému vzoru. Marcus znovu natočil Pastoriův proslulý kus Teen Town v podobné úpravě, jakou známe od Weather Report, akorát basový part (na dobu, kdy vznikl, pěkně divoký) zahrál celý slapem. Ve skladbě se objevil v původní úloze i Jacův někdejší spoluhráč Wayne Shorter. The Sun Don't Lie je na světě deset let, a přestože mezitím Miller natočil další čtyři desky, vůbec nezestárla. Zvukově trochu místy upomíná slavnou Tutu (možná i proto, že v některých skladbách nezaměnitelně kníká na trubku sám velký Miles) a Marcusova virtuozita je (viděno očima obyčejného smrtelníka) místy až nechutná. Jeho rychlost a preciznost sahá až kamsi do sféry paranormálních jevů a přitom není samoúčelná. Deska je instrumentálně vyvážená a žádná individualita není zatlačena do pozadí - Miles zní přesně jako Miles, altku Davida Sanborna poznáte po prvních taktech a "tohle sólo musí být určitě Hiram Bullock!" Je. Marcus sám kromě nejrůznějších bas a basklarinetu obsluhoval rytmickou kytaru a různá klíčovací prkna (keyboards). Na desce se vystřídalo šest bubeníků a dodnes patří k vrcholům energického svalnatého funk jazzu. Při poslechu si člověk s údivem uvědomí, že autorem kompozice Maputo, kterou k nám před lety propašoval Supraphon na LP Davida Sanborna Double Vision, je (jak jinak) Marcus Miller.
Co je to za divnou rouru?
Používání basklarinetu je pozoruhodnou Millerovou libůstkou - hraje na něj se stejnou nepochybností a bravurou jako na baskytaru a celkem se mu daří tenhle pozapomenutý zvukomalebný nástroj znovu rehabilitovat (alespoň na jeho deskách a koncertech se basklarinet objevuje v míře slýchané naposledy u Gila Evanse). Že by pokračování davisovských revolučních tradic? Spíš dosud funkční rudiment, trčící z jeho těla ještě od školních dob. Ostatně on sám na tohle téma říká: "Nikdy jsem se moc neohlížel zpátky, nejsem tradicionalista jako třeba Wynton Marsalis. Mým vzorem je Miles - ten nikdy nebrzdil." (z rozhovoru pro Českou televizi 10. března v Praze).
Millerovy koncertní a nahrávací aktivity se protnuly na albu Live & More, které je ohlédnutím za jednou koncertní sezónou, výběrem z živých nahrávek pořízených v Japonsku, Švýcarsku a Los Angeles. I tady se Marcus předvedl jako hudební polyglot - hraje na basu, basklarinet, sopránsaxofon, kytaru a klávesy. Na albu je zajímavá verze Gershwinovy písně Summertime (podobně na desce Tales se objevila v novém funky kabátku beatlesovská Come Together). Inu, když nechybí fortel, mlácením do strun a škubáním za ně lze zahrát cokoli.
Marcus si moc nepotrpí na okázalé sbírky metálů - byl sice časopisem Bass Player Magazine označen jako jeden z deseti největších basových inovátorů posledního desetiletí, ale jinak se promenádám po červeném běhounu celkem úspěšně vyhýbá (musel by sundat nátělník a svoji typickou hučku). Jeho poslední deska M Squared (někdy též M2 - česky patrně Metr čtverečný) byla nominována na cenu Grammy (obor 9 - jazz, kategorie 42 - Best Contemporary Jazz Album). Po zásluze.
Nakonec se mi to kácení modly nějak zvrhlo v její podpírání.
Diskografie
Výčet alb, na nichž Miller nějakým způsobem participoval,
jde do stovek. Zde uvádíme jen ty nejdůležitější.
sólové projekty
1983 Suddenly (Warner-Pioneer WPCP-3570)
1984 Marcus Miller (Warner-Pioneer WPCP-3571)
1992 The Sun Don't Lie (Victor VICJ-5042)
1995 Tales (Victor VICJ-5150)
1996 Live & More (Victor VICJ 5184)
1998 The Best Of Marcus Miller (Victor VICJ-60153)
2001 M Squared (Victor VICJ-60737)
s Milesem Davisem
1981 The Man With The Horn (CBS 84708)
1981 We Want Miles (CBS/Sony CSCS 5131~2) 2 CD
1981 Miles! Miles! Miles! (Sony Records SRCS 6513~4) 2 CD
1983 Star People (CBS 25395)
1986 Tutu (Warner Bros. 7599-25490-2)
1987 Music From Siesta (Warner Bros. 925 655-1)
1989 Amandla (Warner Bros. 925 873-2)
s Davidem Sanbornem
1980 Hideaway (Warner Bros. WB 56 766)
1981 Voyeur (Warner Bros. 3546-2)
1982 As We Speak (Warner Bros. 923 650-2)
1983 Backstreet (Warner Bros. 923 906-2)
1984 Straight To The Heart (Warner Bros. 925 150-2)
1987 A Change Of Heart (Warner Bros. 925 479-1)
1988 Close Up (Reprise 925 715-2)
1991 Another Hand (Elektra Musician 7559-61088-2)
1992 Upfront (Elektra 7559-61272-2)
1994 Hearsay (Elektra 7559-61620-2)
1995 Pearls (Elektra 7559-61759-2)
1999 Inside (Elektra 62346-2)
ostatní (hlavně různé raritní záležitosti)
Joan Armatrading Me Myself I 1980
Bee Gees E. S. P. 1987
Mariah Carey Mariah Carey 1980
Linda Clifford I'll keep On Loving You 1981
The Crusaders Standing Tall 1981
Healing the Wounds 1991
Urszula Dudziak Future Talk 1979
Sorrow Is Not Forever... But Love Is 1983
Roberta Flack Bustin' Loose (soundtrack) 1981
I'm The One 1982
Oasis 1988
Aretha Franklin Love All The Hurt Away 1981
Jump To It 1982
Get It Right 1983
What You See Is What You Sweat 1991
Dizzy Gillespie Closer To The Source 1984
Whitney Houston Whitney 1987
Billy Idol Whiplash Smile 1986
Bob James & Dave Sanborn Double Vision 1986
Jean-Michel Jarre Zoolook 1984
Al Jarreau Tenderness 1994
Elton John Victim Of Love 1979
Julian Lennon Valotte 1984
Wayne Shorter High Life 1995
Paul Simon Hearts and Bones 1983
Simple Minds Good News >From The Next World 1995
Frank Sinatra L. A. Is My Lady 1984
Victor Wooten Live In America 2001
... a mnoho dalších
filmová hudba, video
Two Can Play That Game 2001 (autor hudby)
Trumpet Of The Swan 2000 (autor hudby)
Ladies Man 2000 (autor hudby)
6th Man 1997 (autor hudby)
Great White Hype 1996 (autor hudby)
Marcus Miller: In Concert 1994
Low Down Dirty Shame 1994 (autor hudby)
Above The Rim 1994 (autor hudby)
Boomerang 1992 (autor hudby)
House Party 1990 (autor hudby)
School Daze 1988 (autor písní)
Frantic 1988 (autor písní)
Siesta 1987 (autor hudby)
Choose Me 1984 (autor písní)
