Když jsem hrál v roce 1991 na Marshall 800 a srazil se náhodou s Jimmym Marshallem na výstavě ve Frankfurtu, málem jsem se pomátl nadšením. Řekl jsem mu, že hraju na jeho aparát, a nechal jsem si od něj podepsat hned dva plakáty. Dodnes si na tuto chvíli občas vzpomenu. Hlavně proto, že mi jeden z těch plakátů visí zarámovanej ve studiu. Zdá se vám to jako přehnané modlářství? Možná, a taky možná právě kvůli mému vztahu k hezkým a užitečným věcem mě kamarádi přezdívají v legraci „Věcař“.
Asi před dvanácti lety jsem šel takhle čirou náhodou po ulici s pár desítkama tisíc v kapse. Ne, to není pohádka, ale skutečnost. Dostal jsem zrovna zaplaceno za větší zakázku, ale daleko jsem ty peníze nedonesl. Vešel jsem totiž do prodejny hudebních nástrojů, která patřila výhradnímu dovozci kytar Martin do České Republiky. Na stěně viselo pár pěkných kousků. Martinky se mi vždycky líbily, ale je pravda, že k nám se dostaly spíš ty „déčkové“ modely, které se hodí hlavně na folk nebo country. Menší typy, vhodné na blues, k nám v té době ještě nepronikly. Když jsem tu svoji vyvolenou spatřil, ihned jsem si pomyslel, že by to mohla být dobrá kytara pro mě.
Přiznám se rovnou, že jsem reagoval na první signální, a líbila se mi hlavně tvarem a decentním vykládáním poloh na hmatníku a kolem díry. Nahlédl jsem dovnitř a četl: 1996 Special Edition SP000-16T. Cenu jsem zatím neřešil a po žádosti o předvedení jsem si na ni trošku zabrnkal. Zněla malinko vyděšeně a plechově, ale něco uvnitř mě nabádalo, abych ji nenechával samotnou. „Když mi dáte slevu,“ vypadlo ze mě spontánně, „tak ji hned beru... mmmám hotovost!“ A bylo to. Chvíli se nic nedělo, tedy telefonovalo se na vedení do Brna atd., a pak mi sdělili, že už tam visí rok a že ji mimo mě asi stejně nikdo nekoupí, takže ať dám peníze na stůl mínus dvacet procent a jdu si spanembohem svojí cestou. Trošku zmateně jsem tak učinil a octnul se i s kytarou opět na ulici. Celé to trvalo asi patnáct minut.
Doma jsem začal kytaru detailněji zkoumat, očuchávat a hrát si s laděním. Nutno podotknout, že žádné kytary na světě nevoní jako Martinky! S kamarády se už léta snažíme přijít na to, čím to může být. Někdo tvrdí, že dřevo něčím napouštějí, jiný zas, že je to speciálním klihem. No ať je to jak chce, vůně je to v každém případě uhrančivá.
Radostná zábava to ale dlouho nebyla. Kytara totiž ne a ne kloudně ladit a zvuk se také nejevil adekvátní kytaře za... no za dost peněz a stále zněla jako předražená plechovka. Vzhledem k tomu, že pro kytaru byly doporučeny maximálně desítky struny, nemohl jsem ji rozehrát silnějšími strunami, aniž bych riskoval poškození nástroje. Po čtrnácti dnech jsem z toho začal být poněkud nervózní a vyhledal pomoc kytaráře, respektive houslaře. Ten mi pošteloval kobylku, ořech a po delší debatě doporučil stavět kytaru vedle reprobeden a hrát na ni, co to jde. To víte, je to masiv, dodal. Tak se moje nová kytara zabydlela natrvalo vedle mých sloupových beden Tannoy. Nějakej pátek to trvalo a tak po roce se mi začala kytara občas i líbit. Ovšem to jsem s ní nikdy nekoncertoval. Potom jsem dostal nabídku od Yvonne Sanchez a bylo žádoucí začít hrát na akustickou kytaru. Kupovat nylonku se mi nechtělo, protože jsem ke kytarám tohoto typu nikdy neměl žádný vztah, a tak jsem dal nainstalovat na Martinku snímač Fishman a začal na ni hrát koncerty. Ze začátku to kladlo menší odpor, ale časem se začala vyhrávat a vyhrávat a po osmi letech koncertů s Yvonne začala zpívat jako skřivan lesní!
Dnes už je to osvědčená stálice mého kytarového parku, na kterou se dá stoprocentně spolehnout. Zvuk je vyrovnaný a medový ve všech polohách. Krásný nástroj! Trošku mi to připomnělo pohádku o ošklivém kačátku. Trpělivost se v tomto případě zkrátka vyplatila.
No a teď se dostáváme opět na začátek příběhu. Letos na Frankfurtu jsem samozřejmě hledal mimo jiné i stánek svého zamilovaného Martinu. Koukám kolem dokola koukolem, až jsem narazil do drobnějšího zrzavého kudrnáče s knírkem pod nosem. „I’m sorry,“ vypadlo ze mě. A hele... stánek Martinu! V tu chvíli mi doklaplo, že jsem narazil do Christiana Fredericka Martina IV. „Wait please...“ „... poslyšte, hraju na vaši kytaru už nějakou dobu a je to vážně klasa!“ Podíval se na mě laskavým pohledem člověka, kterej tuhle a jim podobné věty slyšel už milionosmsettisíckrát a řekl: „To mě těší, chcete si nějakou vyzkoušet?“ To nemusel říkat dvakrát. Obešel jsem s ním stánek a vybral několik favoritů. Strávil jsem tam asi hodinu dvě a dostal návdavkem nějaké suvenýry a trička. Když jsem mezi řečí panu Martinovi sdělil, že bych si rád ještě nějakou kytaru od nich pořídil, ale že ceny jsou na moje poměry dost vysoké, suše poznamenal: „Sbírám sportovní auta, taky se mi zdají drahá.“
