Přízemní libeňský byt s oknem do ulice znají všichni hudebníci, kteří za krále Klacka i léta potom někdy odpálili reproduktor a tápali, kudy z toho ven. Pan František Klindera patřil a dosud patří k lidem, kteří vás tehdy, kdy se všechno hudební vybavení komplikovaně a napůl načerno dováželo, dokázali vytáhnout z bryndy, a i dnes vám může poradit, jestli oprava ještě má cenu. Měl jsem možnost nahlédnout do jeho kuchyně a poslouchat.
Množství toho, co teď dělám, jsou už jenom zlomky toho, co se dělalo dřív, protože je jiná doba a lidi sice hrají, ale nenechávají si věci spravovat.
Dávají si na aparát větší pozor?
Ne, naopak, řekl bych. Ale radši si prostě kupují nový. Většinou nejde o celý aparát, vždycky jde o nějakou dílčí věc, která se pokazí. Je to normální obyčejná práce.
Jak jste k ní přišel? Jak dlouho taková legenda vzniká?
Hele, neříkejte, že jsem legenda. Nejsem. Řeknu vám, kdo je. Legenda byla paní Vlasta Průchová a potom člověk, kterého možná znáte, jenž se věnoval sám takovým věcem, ale tím, že je sám vyráběl. To byl člověk, jemuž se všichni zpočátku smáli v době, kdy jeho věci vznikaly, ale pak smekli. Byl to Jiří Janda.
Hi-fi není zase tak staré, to jsou 60. léta, je to už vlastně legenda taky. Bylo to za totality a všechny potřebné věci, cokoliv se motalo kolem muziky, všechno se vozilo zvenku, všelijak pašovalo. Tady nebylo vůbec nic.
Vzpomínám si, čím jsem chtěl být jako kluk. Narodil jsem se v roce 1940, když jsem trochu povyrostl, koukal jsem se posvátně na rádio, to byly takové ty dřevěné bedýnky, to nemůžete pamatovat. To u nás hrálo a líbilo se mi to. Muziku jsem měl už od dětství rád, ale nikdy mě nenapadlo, že bych se muzikou nebo něčím okolo muziky mohl taky živit. Chtěl jsem být po tátovi jemným mechanikem. Vedle Bílé Labutě byla tehdy za ohradou velká zahrada a uvnitř byla firma jménem Bratři Čížkové, tam táta dělal. Vyráběli tam lékařské nástroje a přístroje. Byly tam naleštěné věci pro doktory a bylo to fantastický. Stal se ze mě mechanik a dělal jsem ve velké firmě, tehdy už to byla Chirana, vyučil jsem se tam a děsně mě to bavilo.
Pak jsem šel na vojnu, tam jsme si vymysleli, že nás nedostanou, že si budeme dělat, co budeme chtít, a udělali jsme si divadlo. A k divadlu patřila muzika a tam se mi začala strašně líbit, u nás se předtím zpívalo akorát o Vánocích. Bylo tam pár šikovných kluků, kteří uměli dobře hrát, já nehrál vůbec na nic, akorát jsem trochu zpíval.
Po návratu do civilu už mě muzika brala naplno. Začal jsem si shánět desky - tehdy vlastně začínaly černé vinylové desky. Moje práce už mě zase tak moc nebavila, tak jsem si řekl, že to zkusím a budu zpívat. Začal jsem chodit na hodiny zpěvu, vlítl jsem na to a asi půl roku jsem chodil do jednoho kurzu zpěvu. K těm učitelům chodili taky třeba Karel Hála a lidi, které jsem znal. A jednoho dne tam přišla paní Vlasta Průchová a sháněla se po začátečnících pro výuku. Postavila si nás čtyři vedle sebe, zazpívala si s námi a vybrala si mě a ještě jednoho kluka. Rok a půl jsem k ní chodil zpívat. A byla skvělá. Když nemohla přijít na hodinu, tak si nás pozvala do toho jejich legendárního klubu a zpívali jsme tam u piána. Bylo to nádherný a já už jsem se viděl jako zpěvák. Trvalo to asi dva a půl roku, ale pak přišel ten šílený průšvih, kdy jí syn, Jan Hammer mladší, zůstal v Americe. A oni ji prostě vymázli. Už nedostala práci, kterou měla ráda. Ona byla ohromně otevřená ženská. A s tím jsem skončil i já, protože jsem si říkal, že nikdo jiný lepší mě to už nemůže naučit. Tak jsem to zabalil. To byl můj první hudební průšvih.
Jak k vám přišly ty repráky? Jak jste se dostal k nim?
No, přes tu muziku. Pořídil jsem si dobrý gramofon, nechal jsem si jej poslat od příbuzných zvenku a začal jsem si s ním hrát a přišel jsem i k jiným věcem, které jsou okolo. Začal jsem je jednak opravovat, tím jsem do toho vnikal, a jednak jsem si další věci dělal pro sebe.
Musíte se naučit hlavně to, jestli věc, kterou spravujete, má vůbec tu cenu. Jestli je to reálná záležitost. Jestli se jen o něco neperu a zbytečně neutrácím čas. Umět odhadnout, jestli ta věc má smysl. Naučit se odřeknout lidi, kteří to nemohli pochopit, mysleli si, že je to nějaký kapric (umíněnost, vrtoch... pozn. redakce). Věc má cenu jenom tehdy, když jí tu cenu uděláte. Když reproduktor spadne a celý se zkroutí, tak těžko můžete laikovi vysvětlit, že se to nedá spravit. Nemůže to pochopit a myslí si, že to jenom nechcete dělat. Když se necháte ukecat, pak celé noci nespíte a čekáte, kdy přijde, že už to zase nejde. Jo, jsou nějaké legendární věci, ty se nevyhazují, ale ty se už ani nepoužívají. Někam se pověsí, občas se na ně koukneme a sáhneme si na ně, ale už to není předmět, už je to jen vzpomínka a nedá se s tím už nic jiného dělat.
Odešel jsem z Chirany, protože jsem potkal kamaráda z vojny a ten mi dohodil flek ve Výzkumném ústavu elektroakustiky. Nechal jsem se zlákat a tam jsem se dostal k tomu, že jsme vyráběli nebo se snažili vyrábět věci, které tady nebyly. Ze začátku jsme hodně kopírovali, to se tenkrát dělalo. Ale dostali jsme se i k tomu, že člověk sám něco udělal. Když děláte věci podle nich a je to stejné, tak už to nic není. Zkoušeli jsme udělat zařízení lepší a nejlépe i jinak, aspoň trochu. Některé věci v téhle branži samozřejmě nejdou udělat jinak, protože je to zákonité, a tím pádem stejné. Ve výzkumném ústavu jsem pracoval sedmnáct let a vyučil jsem se tam. Vyráběli jsme nové věci, napřed modely a poté je oživovali.
Pak jsem se osamostatnil a opravdu to fungovalo. Začalo to tak, že jednou přišel nějaký muzikant a ukázal mi pokažený reprák. Říkal jsem, že to zkusím. Ten základ je pořád stejný, jenom jsou tam vymyšlené detaily, aby to tak nevypadalo. Ale není stejné, jak se tomu dostat na kořen, protože jsou různé typy navíjení, různé materiály. Tenkrát nic nebylo, dnes už toho mám hodně, ale zase to nedělám, jenom pro kamarády, když mě ukecají. Dnes už by to nebylo lukrativní. V oboru už nejde nic nahoru, ten je podle mého názoru vývojově ukončený. Na druhé straně jde ohromně kupředu v tom, že když se na to podíváte a vezmete tu věc do ruky, zdaleka už to není, co to bývalo. Všechno, teď to „pejoratizuji“, všechno se digitalizuje. Digitalizace podle mě odvádí lidi od toho, aby se snažili dělat něco lépe, protože všechno se děje víceméně samo. Už nikoho nezajímá, jestli někdo něco umí nebo neumí. Když se ta věc rozbije, tak ji prostě vezmou a hodí ji do popelnice. Opravovat, to už nemá žádnou cenu.
No, koruna je dnes volně směnitelná...
Jednak, ale má to i spoustu mínusů. Ten hlavní mínus je, že jsou lidi ochuzení o nutnost dělat všechno pořádně a precizně. Protože ta digitalizace to dělá za ně. Strčíte data do nějakého krámu a on to udělá za vás. Už nemáte tu potřebu vymýšlet něco nového. Tím se z vás stává rutinér a přestane vás to bavit. A když k tomu přijde ten fakt, že už vás to ani neuživí, už to ani nejde, kapely to vezmou a vyhodí a koupí nové. Pak dělají, že hrají, a přitom hrají na playback. Když jim to lidi žerou, ať si to dělají. Vždycky to je k poznání a vždycky je to hrozný.
Kolik lidí vám tady prošlo? Odhadem od pasu.
Za tu dobu, co jsem opravoval? Osmdesát až sto tisíc. Teď mám na mysli lidi, ne počet reproduktorů.
To je okresní město.
Nesmíte zapomenout na jednu věc. Když věci byly v největším laufu, to bylo v době, kdy se začal pro muziku uvolňovat prostor, kdy už lidi nezavírali za to, že mají blbou čepici nebo něco. Tehdy za mnou jezdilo třeba celé Slovensko. Kapely, které jezdily po celém světě, jezdily ke mně. A když se pak zvenku vraceli, tak mi přidali další zboží, protože se při těch štacích leccos poničilo. Věděli, že jim to spravím, tak na to nebyli moc opatrní.
Jednak se mi docela líbilo, že se se mnou ty kapely bavily. Přišli, byli na mě hodní, já jsem jim udělal kafe. Vždycky jsem se snažil, aby moje práce měla nějaký smysl. Že bych něco odflinkl, to jsem si nedovolil. Jakmile se dostanete na kraj zenitu a vidíte, že už to nemůžete vylepšit, a taky to skoro nikdo nechce a ten, kdo to chce, by to chtěl nejradši zadarmo, protože jinak by si koupil nové. Všichni Eláni a ostatní, všichni ti naši tu byli. Tady nebo dřepěli v kuchyni. Maruška jim vždycky udělala nějaká kafe a něco a oni si pak pro to zase přijeli. Byla to pěkná práce a lidi byli slušní.
Ale když jste mluvil o těch legendách, na jednu nesmíte zapomenout. Byl to konstruktér Jiří Janda, jenž nedávno předčasně zemřel a z jehož nápadů čerpají hi-fisté dodnes. Seznámil jsem se s ním ve výzkumném ústavu, kde jsem pro něj dělal spoustu věcí. Byl to člověk, jehož invenci tu dnes už nikdo nemá a který ve své době a ve svém oboru byl vlastně génius. Je velká škoda že zemřel předčasně. Ten je legenda.
Co se všechno může pokazit na reproduktoru
Utrhnout pecku ve středu membrány a otevřít tak vstup nečistotám do magnetického obvodu.
Domatlat, potrhat nebo popálit membránu tak, že to už má vliv i na zvuk. To i na jejích vlnkovitých okrajích.
Odstřelit kmitací cívku elektrickým tepelným přetížením.
Utrhnout kmitací cívku od membrány.
Utrhnout středění kmitací cívky tak, že cívka drhne v magnetické štěrbině.
Utrhnout jedno nebo obě lanka elektricky spojující svorky reproduktoru s kmitací cívkou.
Utrhnout nebo spálit přívody od konce lanka k začátku kmitačky. Tyhle kousky často vedou po povrchu membrány a jsou v tomto místě citlivé na poškození.
Poškodit či zničit přípojné svorky.
Utrhnout magnet od koše. Obvykle prasáckou přepravou, při hře to nedokážete.
Zkřivit koš reproduktoru. Tohle se hraním taky nepovede...
Zanést magnetickou štěrbinu nějakým sajrajtem, většinou něčím magnetickým, třeba železnými pilinami nebo feritovým prachem. Zejména pokud předtím utrhnete pecku (viz první uvedená možnost).
Další seznam možných závad by se mohl týkat reprobedny a její výhybky, potom zesilovačů a dál až k muzikantovi...
