"Kdysi, ještě na střední škole, jsem si myslel, že se budu muset rozhodnout pro jedno či druhé," přiznává Miloš Vacík, muzikant, v jehož hrudi přebývá v symbióze duše hudebníka a s duší výtvarníka.
"Postupně jsem přišel na to, že obě věci mají mnoho společného. Když mluvím o hudbě, nástrojích, tak vlastně mluvím o barvách. Když říkám například - ten nástroj má určitou barvu - myslím tím jeho zvuk.
V hudbě vidím barvy a naopak, z obrazů cítím rytmus, určitou energii, živočišnost, hudbu. A to mi připadá jako styčný bod."
Jestli chcete, abych byl šťastnej...
Nelze tvrdit, že by Miloš Vacík, syn básníka a spisovatele, sám posléze absolvent střední výtvarné školy na pražském Hollarově náměstí, měl životní muzikantskou dráhu jaksi rodově předurčenou. Nicméně, k muzice inklinoval už od raných dětských let. "Někdy ve čtyřech letech jsem s tatínkem začal navštěvovat housličky, které mě moc nebavily. Záhy jsem pak na základní škole začal chodit na hudební nauku a už po roce chtěl hrát na bicí, což mi nedovolili, takže jsem absolvoval tři roky flétny. Ty tři roky jsem spíš protrpěl. Od šesté třídy jsem však začal hrát na klasické bicí nástroje a mým prvním učitelem, na něhož rád vzpomínám, byl Ivan Dominák. Pokoušel jsem i konzervatoř, ale když po mně na pohovoru rok před přijímací zkouškou chtěli, abych zazpíval ze čtyř tónů ten prostřední, získal jsem pocit, že to není až tak "o bubnech", a konzervatoř jsem vzdal. Šel jsem studovat na výtvarnou školu, stále jsem však bubnoval a mým profesorem byl Klaudius Kryšpín - druhý učitel, na kterého bych rád vzpomněl." Shrnuje v kostce Miloš Vacík prvopočátky své muzikantské biografie a pokračuje. "Po střední škole, měsíc po maturitě, jsem udělal konkurz do skupiny Laura a její tygři. Kapelník Karel Šůcha řekl, že bubeník zůstává a že chce perkusistu. Do té doby jsem neměl v tomto ohledu žádnou zkušenost. Začal jsem se o perkusivní etnické nástroje zajímat a studovat je do hloubky. S Laurou jsme hodně jezdili do světa, do Francie, Německa, kde se stal mým dalším profesorem Alex Papavergu ze Stuttgartu. Měl svoji salsa kapelu a zasvětil mě do techniky rozeznívání a tajů rytmů hlavně afro-kubánských nástrojů. Pak přišli další profesoři, jezdil jsem na semináře s kubánskými hudebníky, např. ze Santiaga de Cuba. To všechno byly zkušenosti, které mě hodně ovlivnily. Zjišťoval jsem, že je to obrovské množství nástrojů, rytmů a barev, do nichž jsem se postupně zamilovával, a uvědomoval si to velké dobrodružství odkrývat všechny ty různé techniky a zvuky. Postupně jsem se začal zabývat západní Afrikou, jelikož tam jsou kořeny afro-brazilské a afro-kubánské hudby. V posledních asi šesti letech jsem se pustil do detailnějšího studia Brazílie - jejích rytmů a hudby, která mě hodně okouzlila. Před rokem jsem otevřel i první školu samby v Čechách, v níž je zhruba třicet bubeníků. Brazílie, Kuba a západní Afrika jsou oblasti, které studuji do hloubky, ale protože jsem hodně navštěvoval i arabský svět - Libanon, Egypt, Tunis, oslovuje mě i arabská muzika a tamní nástroje. Ve své sbírce, která čítá skoro dvěstěpadesát nástrojů, mám i nástroje arabské nebo indické."
Vraťme se nicméně opět trochu nazpátek, protože důležitou složkou formování muzikantské osobnosti jsou i hudební vzory nebo prostě hudba, kterou muzikant v jednotlivých obdobích svého vývoje a zrání poslouchá a vnímá. "Určitě musím hned vzpomenout Hanu Hegerovou. Hodně jsem ji poslouchal už doma v dětství a jako malý jí říkával Bulice. Kvůli jejímu expresivnímu výrazu, který mě dojímal, že jsem kolikrát i brečel. Dodnes ji velice obdivuji a je pro mě úžasné, že jsem měl tu čest s ní vystupovat a určitým způsobem se i spřátelit. Rodiče také hodně pouštěli Gilberta Bécauda. Táta miloval mimo jiné francouzský impresionismus, takže jsem v dětství často slýchal i vážnou hudbu tohoto období. Na základní škole jsem pak začal poslouchat Pražský výběr, který jsme milovali, a řadu tvrdších kapel jako Iron Maiden, Kiss, AC/DC, Status Quo. Potom punkové období, kdy jsem poslouchal UK Subs, Dead Kennedys, Exploited. Na střední škole pak přišli Pink Floyd, Peter Gabriel, Marillion, Supertramp... Hodně jsem poslouchal Police - jejich bubeník Stewart Copeland mě velmi ovlivnil a přivedl k tomu, že mám rád chytré bubeníky. Naprosto mě okouzlila deska Jana Garberkea s Trilokem Gurtu a Shankarem, kterou mi poslala sestřenice z ciziny. Obdobně mě nadchlo album Passion Petera Gabriela a myslím, že tady někdy začala moje láska k etnické muzice, k rytmu, k něčemu silnému, co z takové muziky vyzařuje. Do dneška to mám rád a je pro mě podstatné, když z hudby vyzařuje atmosféra. Možná je to proto, že jsem výtvarník. Atmosféra je pro mě zásadní jak u hudby, tak u obrazů, je to něco, co se snažím akcentovat i v muzice, kterou dělám."
Pochopitelně, že Miloš Vacík ve svých školních a studentských letech nevystačil pouze s posloucháním hudby a s docházením na hodiny ke svým bubenickým pedagogům. První punkovou kapelu měl už na základní škole, na škole střední to byla novovlná parta se staršími studenty z architektury, která vystupovala na klubových koncertech v hotelu Tichý. "Velice mi pomohli rodiče svým tolerantním přístupem. Zkousli tvrdší muziku, kterou jsem poslouchal, a nechali mě cvičit na bicí, což není zrovna tichý nástroj. A tak jsem za nimi jednou přišel a povídám jim - jestli chcete, abych byl šťastnej, nechte mě dělat hudbu... Slíbil jsem jim za to odmaturovat na jedničky. Oni mě nechali, já slib dodržel, na jaře 1988 jsem odmaturoval a shodou okolností právě poté i vyhrál konkurz do Laury. Přes léto se zkoušelo a od podzimu jsem se začal hudbou živit."
Rovnýma nohama do světa hudby
Přímo ze středoškolské lavice a ateliéru skočil Miloš Vacík v létě roku 1988 rovnýma nohama do pořádně rozjetého hudebního kolotoče. Kapela Laura a její tygři se v té době dostávala na samotný vrchol popularity. Doma ji provázely beznadějně vyprodané koncerty a o kapelu byl velký zájem i v zahraničí, zejména pak ve Francii. "Změnilo mi to život hlavně v tom, že jsem přestal být doma a tak trochu vzaly za své i moje ideály o hudbě, protože svět v hudebním kolotoči je daleko cyničtější, ale ono to asi ani jinak nejde. Nicméně, nikdy jsem se nevzdal toho snu, že chci dělat hudbu takovou, jakou cítím - a pokud to tak přestává být, odcházím z kapely, byť by byla sebeslavnější a vydělávala spoustu peněz. To není to podstatné, daleko důležitější je, abych byl na pódiu šťastný."
Z ostře rozjetého hudebního rychlíku Laury Miloš Vacík vystoupil v roce 1991, podle svých slov právě v okamžiku, kdy už na společném pódiu šťastný být přestával. Přátelské vztahy s kapelou ovšem zůstaly nenarušeny, o čemž svědčí fakt, že dodnes je pravidelným hostem na laurovských albových nahrávkách včetně aktuálního počinu Vyškrábu ti oči z loňského roku. "Začal jsem se zase věnovat výtvarným věcem, živil jsem se malováním komixů, ale zanedlouho se mi ozval Michal Pavlíček a přizval mě do bigbandové sestavy Pražského výběru. Byl to pro mě jeden splněný sen, když jsem se ocitl na pódiu s kapelou, kterou jsem už dávno předtím obdivoval. Vyhovovalo mi, že jsem tam byl jednak kvůli bicím, jednak jako showman, kvůli pohybu na pódiu, což mě vždy velice bavilo." Po spolupráci s Pražským výběrem, která Miloši Vacíkovi přinesla i příležitost zahrát si na mamutím pražském koncertě Adieu CA s legendárním Frankem Zappou, stanul společně s Danem Nekonečným u zrodu osobité hudebně-divadelně-vizuální formace Šum svistu. Kapela si záhy získala velkou přízeň publika, zejména svým projektem Tančírna, ale uvnitř nebylo všechno tak docela v pořádku. Do jejího popředí se čile prosazoval Dan Nekonečný a vnitřní vztahy se začaly měnit. "Je to pro mě rozporuplná vzpomínka. Navíc se Šum svistu začínal ubírat směrem, za kterým jsem si nestál. Chtěl jsem, aby byl v hudbě ne jenom cirkus, aby se hudebníci na jevišti poslouchali, reagovali na sebe, byli kolegové. A to se přestávalo dít. Rozhodl jsem se odejít, byť to bylo moje dítě a bylo to navíc v situaci, kdy kapela opravdu slavila úspěchy."
Platí-li skutečně úsloví, že všechno zlé je pro něco dobré, pak tím dobrým je následný zrod Slunečního orchestru, o němž Miloš Vacík říká: "Byl to návrat k čistotě." A posléze zrod nynějšího domovského uskupení Miloše Vacíka, Tam Tam Orchestra. "Ve své prapůvodní podobě byl Tam Tam seskupení bubeníků. Až postupně mi začala scházet harmonická složka a to, že na nás lidi koukají hlavně jako na exoty. Hráli jsme jenom čisté samby a byli tak první kapela, která tu něco výhradně takového dělala. Časem jsem si řekl, že se chci lidem opět trošku přiblížit." Výsledkem přiblížení je nová deska Tam Tam Orchestra Rytmikon vydaná v dubnu letošního roku, natočená v produkci Dušana Neuwertha. "Je to trochu návrat k Tančírně. Ovšem také úplně něco nového , protože jsem začal psát texty. Jsou to písničky, což jsem nikdy před tím nedělal. Chtěl jsem si to zkusit. Ryze bubenický Tam Tam nicméně existuje jako Tam Tam Batucada, což je čistě bubenická show, kde bývá i třicet bubeníků najednou." Kromě autorských projektů je ovšem jméno Miloše Vacíka spjato i s nekonečnou řadou interpretů nejrůznějších žánrů, s nimiž spolupracoval jako host od Hany Hegerové po Lucii Bílou, od Petra Hapky po Janu Koubkovou či Jiřího Pavlicu. "Věc, jež mě odjakživa bavila, je neuvěřitelná pestrost využití, kterou mi nabízejí moje perkusivní nástroje. Takže jsem třeba byl jeden večer v jazzovém klubu, další den třeba na stadionu s Pražským výběrem. Znamenalo to volit jiné nástroje, jiný kostým... A to vše mě hrozně bavilo! Každý večer každá kapela, každý projekt znamená jinou zkušenost. Hudba mě baví a tak jsem vždy každou nabídku uvítal s radostí, pokorou, i velkým očekáváním a těšil se na další velké dobrodružství."
NÁSTROJE
"Používám dvě klasické bicí soupravy Rogers z r. 1969, Gretsch Catalina Elite Club, což je klubová souprava dělaná v retro-stylu padesátých šedesátých let. Jsem firemním hráčem Meinl Instruments, používám jejich činely a perkuse. Jinak mám velkou sbírku kubánských, arabských, afrických, brazilských a indických bicích nástrojů. Je jich bezmála dvě stě padesát."
Bubeník, perkusista, výtvarník, skladatel i textař, Miloš Vacík se narodil 12. 8. 1969 v Praze. Prošel kapelami Laura a její tygři, Pražský výběr, Šum svistu, Sluneční orchestr, v současnosti vede svou formaci Tam Tam Orchestra. Spolupracoval s bezpočtem interpretů, namátkou - Jana Koubková, Hana Hegerová. Ida Kelarová, Kontraband Milana Svobody, Jazz Orchestra Petra Kořínka a další. Má za sebou bohatou pedagogickou činnost, řadu workshopů, deset let byl profesorem Duncan Centra v Praze, vede školu samby.
