Za příznivého provozu i počasí urazí Norbi Kovács autem cestu ze svého rodiště do prahy za nějakých pět hodin. Ovšem jeho cesta muzikantská je daleko klikatější a barvitější než pověstná D1. Nakonec, posuďte sami.
Burn a strýc Bandi
Mateřskou řečí Norbiho Kovácse je maďarština. Jak by ne, rodák ze Šaly strávil dětství a léta dospívání v Šáhách, doslova co by kamenem dohodil od maďarské hranice. A nádherné lidové maďarské písničky, opojné svým temperamentem stejně tak jako věkovitou tesknotou, byly také to první, co v nejútlejším dětství slýchal. "Vždycky, když byla nějaká rodinná sešlost a chlapi už byli trochu veselejší, začalo se zpívat. Děda a strejda znali snad všechny staré maďarské lidovky a já myslím, že tyhle písničky na mě měly docela velký vliv. Děda krom toho hrál v kostele na varhany, máma učila na základní škole hudebku, a protože vždycky moc hezky hrála na klavír a zpívala, přihlásila na klavír i mě. Chodil jsem na něj asi čtyři nebo pět let, pak se moje učitelka odstěhovala a já s klavírem přestal, čehož dodnes lituji, ale teď už to nenapravím."
Pro muzikantský životopis Norbiho Kovácse je krom toho více než důležité jméno strýce Bolgára Bandiho. Právě on vtiskl třináctiletému Norbimu poprvé do ruky kytaru, naučil ho pár prvních akordů, s nimiž vystoupil na školní besídce. Právě on pak podporoval synovcovy kytaristické snahy i nadále. Ve zmíněném věku ovšem člověku zpravidla přestávají stačit lidové písničky, v nichž vyrostl, a klavírní etudy z hudebky a dychtivě se rozhlíží po první muzice tak říkajíc "svého srdce". Tou se pro Norbiho Kovácse stal Burn, deska Deep Purple z roku 1974. "Známý ji přivezl z Libye, já si ji nahrál na magneťák a bylo to pro mě úplné zjevení. Poslouchal jsem ji pořád dokola. Pak, o trochu starší, jsem objevil Dire Straits, hlavně jejich Communiqué. V devítce jsme založili první kapelu a pamatuji si, jak jsme s kamarádem užasle poslouchali španělku v Private Investigations a říkali si, že to se přece vůbec nedá zahrát. A já si pak jednou v neděli ráno sedl k té desce, v tomhle místě už jsem měl důlek od jehly, venku vyšlo sluníčko, já se do toho pustil a než zapadlo, španělku jsem se naučil. Na kytaru jsem samouk a právě tímhle způsobem jsem se pak učil spoustu dalších a dalších věcí."
Jakkoli Norbi v těchto letech pozvolna nabýval přesvědčení, že jeho budoucnost je budoucností muzikanta, zavítal ještě na čtyři léta na strojní průmyslovku do Levic. To už ale pilně zkoušel s první rockovou kapelou, odpíchnuvší se od Iron Maiden či Accept ke zdobným technickým finesám Yngwieho Malmsteena a dalších. Samozřejmě stranou nezůstaly ani sympatie pro klasiky maďarské rockové scény. "Moc se mi líbili LGT, Omega a spousta dalších kapel 70. let, ale hlavně kytarista Tibor Tátrai. Je to člověk s obrovským záběrem, podle mě opravdu geniální muzikant."
A tak Norbi na jihu Slovenska pilně zkoušel a příležitostně vystupoval se svou první kapelou, využívaje přirozeného halu koupelny, sedával na vaně a hodiny a hodiny cvičil a v duchu si rýsoval svou muzikantskou budoucnost. Tu ještě měla oddálit dvě léta vojenské služby strávená v Brně. I tam ovšem ve volných chvílích věnoval bezpočet hodin kytaře. Krom toho přinesla léta v zeleném i jedno velmi důležité setkání pro jeho muzikantskou budoucnost. Nicméně nepředbíhejme.
Po návratu z vojny zpět domů spojil Norbi nedůležité civilní povolání dispečera s hraním v místní tancovačkové rockové kapele. "Byla to pro mě dobrá zkušenost. Pomohla třeba zvyknout si na pódium a hlavně byla dobrá pro výdrž. Začínali jsme o půl deváté a po třičtvrtěhodinových sériích hráli do čtyřech do rána."
Mezitím se ale v zemi mezi Aší a Michalovcemi leccos změnilo (mimochodem Norbi patřil k poslednímu ročníku, který si ještě užil vojnu jak se patří "postaru") a pro muzikanty se začaly rýsovat nové možnosti, za nimiž se vydal i Norbi.
Od Dunaje k Vltavě
"Doma na Slovensku to mám hrozně rád. Vždycky, když tam přijedu a sejde se naše velká rodina, obrovsky mě to nabíjí. Ale před třinácti lety jsem cítil, že pokud se chci věnovat muzice, musím někam dál, doma už v tomhle ohledu nic nezískám. Bylo to na jaře v roce 1992. Po čase jsem se sešel se svým kamarádem z vojny Pavlem Polákem, který byl v Brně za trest. A protože hrál na basu, byli jsme spolu v kapele a zkamarádili jsme se. Pozval jsem Pavla do Budapešti na Joea Cockera, a když jsme se vraceli, Pavel mi povídá: ,Co tady budeš dělat? Pojď do Prahy, můžeš bydlet u mě a pustíš se do muziky pořádně.' A tak jsem se měsíc nato přestěhoval."
Norbi se, coby novopečený Pražák, začal nejprve poohlížet po nějaké muzikantské práci, v inzerátu Davida Kollera ho předběhl Olda Krejčoves. Po jiném inzerátu byl už úspěšnější a na dva roky se stal kytaristou hardrockové formace Stará cesta, kterou okolo sebe shromáždil muzikant a malíř v jedné osobě, Milan Fibiger. "Postupně jsem začal poznávat další lidi. Praha je vynikající v tom, že je plná náhodných setkání, je tu spousta muzikantů, s někým se potkáš, s někým seznámíš a hodí tě to v muzice zas o kus dál. Krom toho jsem se rozhodl odstěhovat také proto, že jsem se chtěl učit. To byla další věc, která u nás nebyla až tak možná, a v Praze právě začínala rocková škola ve Mlejně - a tak jsem se tam přihlásil."
Věci ale v tomhle ohledu dostaly rychlý obrat. Do Mlejna vstupoval Norbi jako potenciální student a poté, co předvedl své hráčské dispozice, vycházel jako novopečený pedagog. Vyučoval pak ve Mlejně rovných deset let, jeho lekcemi prošla celá řada velmi zajímavých žáků až musel pro nedostatek času své kytarové učitelování ukončit. Po dvou hardrockových letech v řadách Staré cesty vstoupil Norbi Kovács jako kytarista do neméně hardrockových Red Wine, aby se načas objevil v doprovodné kapele zpěvačky Jiřiny Urbanové řečené Ina. "Když už jsem mluvil o těch náhodných setkáních, stalo se, že cestou ze zkoušky Red Wine mi basista Vítek Fiala mladší navrhl, že mě hodí domů autem. Slovo dalo slovo a Vítek povídá, že je v kapele, která hraje klasický americký rock'n'roll, že druhý den hrají v Chodovské tvrzi pro nějaké Američany a jestli bych tam také nechtěl zaskočit. Zaskočil jsem a od té chvíle jsem už deset let v kapele Lokomotiva." Právě s Lokomotivou působí Norbi v současné době v pražském Blaníku v muzikálu Pokrevní bratři, ovšem kapela se současně zapsala do širokého povědomí i díky svému šestiletému televiznímu působení v pořadu S politiky netančím. "Vystupovali jsme tam jako hosti a nikdy jsme tak nepodporovali nějaké politické postoje nebo názory. Dělali jsme si svoje věci, nikdo nás nikdy neovlivňoval ani do ničeho netlačil."
V letech 1997-8 připojil Norbi svou kytaru k písním svébytné písničkářky Radůzy. Na sklonku minulé dekády jste ho ovšem mohli také potkat čtvrtek co čtvrtek v malostranském pubu U malého Glenna. Pravidelné jamy s proměnlivou kapelou Plazma byly svým způsobem vlastně také důsledkem oněch zmíněných náhodných setkání.
"Šel jsem jednou večer okolo café Rencon u Staroměstského náměstí a zaslechl muziku. Podíval jsem se dovnitř, byl tam černý basista a bubeník a ta muzika byla úplně strhující. Začali jsme spolu jamovat a postupem času se z toho vyvinula kapela, která si říkala Plazma, měla nepravidelnou sestavu a pravidelně hrála U malého Glenna. Lidi se tam hodně proměňovali. Byla to sranda, když si třeba vezmeš, že bubeník Lee Farber byl z New Jersey, basák z Pobřeží Slonoviny, saxofonista z Ohia, další kluk z Austrálie a v podstatě jediný, kdo byl ,jakoby Čech', jsem byl já. Hrozně moc mi tohle hraní dalo hlavně po rytmické stránce. Natočili jsme také jednu desku, která vyšla u Faust Records."
Růžový brejlea žižkovská svítání
"Když je potřeba stihnout hodně práce, vstávám někdy o půl čtvrté ráno. Mám u nás na Žižkově takovou malou pracovnu s oknem do dvora. Tou dobou je absolutní klid, nápady přicházejí samy - a já navíc můžu pozorovat, jak v bloku domu svítá a na zdi naproti začíná svítit sluníčko."
Zmíněné muzikantské práce Norbimu v posledních letech opravdu přibylo i co do šíře a pestrosti. Začal se stále častěji věnovat i hudbě filmové a scénické. Je autorem hudby k inscenaci Plastelína režiséra Mariana Amslera, který ho už pozval k další spolupráci, tentokrát pro Dejvické divadlo. S režisérem Júliem Ševčíkem připravuje hudbu k jeho novému koprodukčnímu česko-finskému filmovému snímku, píše a natáčí hudbu také k reklamním spotům tuzemských i zahraničních produkcí. Jako host se Norbi Kovács objevil na řadě nejrůznějších alb nejrůznějších popových a rockových interpretů. Tím aktuálním je ovšem pro něho už dva roky trvající spolupráce s Ivanem Hlasem. Náhodné setkání a jamování na charitativním koncertě svedlo oba muzikanty natolik pevně dohromady, že se Norbi stal spoluzakladatelem Ivanovy současné kapely Růžový brejle, přičemž nepřeslechnutelnou měrou přispěl třeba k podobě aktuálního alba Utek mi pes, vydaného na podzim 2004. S Ivanem Hlasem a Olinem Nejezchlebou vystupuje také ve zmenšené tříčlenné sestavě a společně se pustili rovněž do slibného autorského projektu - alba původních dětských písniček. Norbi Kovács nezapomíná ani na svojí mateřštinu (a to nejen tak, že v ní komunikuje se svými malými potomky), neboť zhudebňuje poesii básníka Bély Hrubika, kterou by chtěl v budoucnu vydat na albu za účasti zpěvačky Gugu Karolyi.
Pokud ovšem odbočíme zcela od muziky, má Norbi, jenž se ve volných chvilkách rád postaví ke sporáku, i jeden smělý plán do budoucna - totiž naučit se vařit pravou halászlé, říznou maďarskou červenou rybí polívku, která, a to bez nadsázky, nemá ve světě obdoby. Ale pak už zase rychle zpátky ke kytaře, protože jak Norbi Kovács tvrdí: "I když už teď necvičím deset jedenáct hodin, jako jsem to dělával dříve, cítím každý den potřebu po kytaře sáhnout a zahrát si. Nevím čím to je, nevím jak to začalo, ale bez kytary by to nešlo."
Kytarista Norbi Kovács se narodil 3. 7. 1968 v Šale na Slovensku. Po prvních muzikantských zkušenostech se v roce 1992 odstěhoval do Prahy. Prošel řadou kapel jako Stará cesta, Red Wine, Plazma, spolupracoval s řadou interpretů, zejména s písničkářkou Radůzou. Věnoval se i pedagogické činnosti. Je členem skupin Lokomotiva a Růžový brejle a hostuje u kapely PH 5.5. Věnuje se i hudbě filmové a scénické.
NÁSTROJE
Kytary: Fender Stratocaster, pololubovka od Petra Jurkoviče a akustická Takamine Santa Fé
Aparatura: Crate, lampový dvoukanál 30 W, Tube Screamer TS9 a digital delay Boss DD3, Roland AC60 (na akustiku)
