Norah Jones - zlomená srdce po texasku

Pokud by existovala ženská obdoba mytického krále Midase, jistě by to byla Norah Jones, která podobně jako fryžský král mění vše kolem sebe ve zlato. Rozdíl oproti chamtivému vladaři bezpochyby tkví v neutuchající píli, genových dispozicích a chuti experimentovat, rozvíjet se a nepřešlapovat na jednom místě. S bájným králem pojí Norah Jones i neskrývaná úcta k vyšším instancím, v případě Midase to byl bůh hudby a veselí Dionýsos, jehož provázeli satyrové a Múzy, v případě Norah Jones charismatický Ray Charles a hrdinové z dětství Willie Nelson či Billie Holiday. Toto je příběh, který se šeptá v zakouřených jazzových barech v New York City. Na jeho začátek se však musíme přesunout až do orientální Indie...

Kořeny s vůní Orientu

Právě tam, do Uttarpradéše, nejlidnatější oblasti Indie v těsném sousedství Dillí a Tádž Mahalu, sahají kořeny Norah Jones. Její otec Ravi Shankar, spirituální vůdce, skladatel indické klasické hudby a proslulý sitárista brzy zjišťuje, že domácí halena je mu příliš těsná, a postupně dobývá Evropu, Austrálii i Spojené státy. Hrou na sitár okouzlil dokonce i George Harrisona, nejspirituálněji založeného člena The Beatles, a jejich spolupráce brzy nesla ovoce. Po osudovém setkání v Londýně v roce 1966 strávil Harrison šest týdnů studiem hry na tento okouzlující nástroj v Indii pod Shankarovým vedením a ne náhodou najdeme na albu St. Pepper’s Lonely Hearts Club Band píseň Within You without You, notně ovlivněnou klasickou indickou hudbou. Celoživotní přátelství Raviho a George zaválo budoucího otce Norah Jones do Spojených států, kde otevírá hudební školu v Kalifornii, ale především koncertuje. V zemi, kde v té době dosahuje vlna hippies svého vrcholu, se Ravimu dostává zaslouženého uznání (později hraje např. v Bílém domě pro Geralda Forda), ale Ameriku ochutnává i z jiné stránky. Sbližuje se s místní koncertní promotérkou a zdravotní sestrou Sue Jones, kterou sice nepojal za svou manželku, ale z jejich lásky se o devět měsíců později narodila Geethali Norah Jones Shankar.

V Texasu

Ačkoliv v krvi Norah Jones bezpochyby koluje talent Ravi Shankara, byla to právě Sue Jones, její matka, která Norah povila 30. března 1979 v brooklynském Bedford-Stuyvesant v New Yorku ve Spojených Státech a která formovala její hudební cit a osobnost. Ruku v ruce s pílí a duchovní stravou v podobě alb Billie Holiday, Etty Jones a Billa Evanse vyrůstala Norah na dallaském předměstí Grapevine, ve Fort Worth, kam se záhy s matkou přestěhovaly. „Moje mamka měla set osmi alb Billie Holiday. Jedno z nich, mé nejoblíbenější, jsem si pouštěla pořád a pořád dokola,“ vzpomíná Norah Jones na dětství na jihu Texasu. V domě Jonesových vedle jazzových a bluesových klasiků rezonovalo i country, především pak její hrdina Willie Nelson (odtud The Little Willies, country projekt, ve kterém Norah Jones účinkuje), R & B a soul Raye Charlese i vybrané popové kousky, rock a muzikály (slavné Cats a West Side Story). Ostatně, Raye Charlese považuje za nejlepšího zpěváka posledních dvou set a více let. S tímto bezesporu kvalitním základem zažívá své první úspěchy díky pilnému studiu oboru jazzového piana a produkce na Střední škole Bookera T. Washingtona v Dallasu a následně na univerzitě v Texasu. Její talent se však projevil již mnohem dříve: už ve třech letech zkoumá a naslouchá Raviho sitáru, v pěti zpívá v místním kostelním sboru, aby záhy okusila hraní na své první nástroje, například saxofon. Její talent nezůstal ladem a matka posílá Norah na zkušenou na populární hudební tábory, kde se prvně setkává (později s dlouholetou přítelkyní a členkou její doprovodné skupiny The Handsome Band) Daru Odou. „Daru a já jsme se prvně setkaly v nějakých čtrnácti letech na letním táboře. Byla takové roztomilé kuřátko hrající na flétnu. Byly jsme spolu v kontaktu ještě asi měsíc po táboře, ale potom se naše cesty rozdělily. V osmnácti jsme se viděly na jazzovém sjezdu v Chicagu. Ve dvaceti jsme se rozutekly po ulicích New Yorku a každá se snažila uchytit.“

Po barech v New York City...

A Norah Jones se uchytila věru dobře. V roce 1999 opouští město kovbojů a silně nábožensky orientovaný Texas a vyráží do kosmopolitního New Yorku. Zpět do rodné kolébky. Hned první noc v New Yorku potkává v jazzovém klubu Bar 55 na West Village kytaristu Adama Levyho (později kytaristu The Handsom Band), od kterého získává kontakt na basáka Leeho Alexandera (basa The Handsome Band). „Adam na mně viděl, že jsem ostýchavá a plachá. Právě jsem přiletěla z Texasu. Dal mi na sebe telefonní číslo s tím, že pokud budu potřebovat kytaristu, ať mu zavolám,“ vzpomíná Norah na svou první noc v New Yorku. Nevyčerpatelný entuziasmus hrát, tvořit a experimentovat se stává hnacím motorem, který neúnavně žene Norah Jones do spolupráce s celou řadou různých interpretů (což jí ostatně provází celou kariérou): Wax Poetic, Dirty Dozen Brass Band, často se objevovala po boku kytaristy Charlieho Huntera, žánrové škatulky zbořila spoluprácí s americkou hip hopovou kapelou OutKast. Ani v budoucnu se nevyhýbá spolupráci s rozličnými (v mnoha případech žánrově zcela odlišnými) hudebními tělesy a interprety (od čisto krevného country, přes rock, až po poctu italským spaghetti westernům). Vůbec první studiová nahrávka, demo EP First Sessions (2001), vykazuje vyzrálou a promyšlenou práci jednoznačně díky cenným zkušenostem a kontaktům, které získala hraním v jazzových klubech na West Village.

... až na vrchol!

First Sessions dodnes udivuje vysokou kvalitou písní, které byly prakticky bez rozdílu stejně dobře zahrány a zaznamenány i na fantastický debut Come Away with Me. Talent vycítila i nahrávací společnost Blue Note Records a debutantce přidělila zkušené studiové inženýry Arifa Mardina a Jaye Newlanda. „Měla jsem ve své kapele již kytaristu, Adama Levyho, se kterým mi stačilo zahrát si společně na jednom jediném koncertu, abych poznala, že je to vynikající hudebník. Nyní jsem potřebovala hráče na basu. Projednala jsem to s Adamem a ten mi doporučil čtyři jména. To poslední bylo Lee Alexander,“ svěřila se Norah Jones o výběru basáka a svém budoucím příteli.

První dlouhohrající album Come Away with Me debutovalo v únoru 2002 a prakticky okamžitě se proslavilo svým pestrým žánrovým mixem vyzrálého akustického popu se soulem, lehkými dotyky blues a samozřejmě jazzu a country. „Když jsem pracovala na svém prvním albu, přesvědčovala jsem Adama, aby se vrátil do New Yorku,“ tvrdí Norah o svém kytaristovi, který se ze scény na West Village vrátil zpátky do slunné Kalifornie. Adam se nechal přesvědčit a dobře udělal. Debutové album Come Away with Me učinilo z Norah Jones a její doprovodné kapely přes noc doslova legendy. Album Come Away with Me dosáhlo absolutně fantastických výsledků, považte sami: osm cen Grammy, přes třicet platinových desek, tři desky diamantové a celosvětově se debutu prodalo asi dvacet tři miliónů kopií. Pravidelně vyprodané koncerty a nadšené kritiky, to byl výsledek velkolepého prvního turné po Asii, Americe, Evropě a Austrálii. Její písně zněly prostě všude. Norah velice rychle poznává úskalí vrcholového showbyznysu. Kolotoč rozhovorů, galavečerů, záblesků fotoaparátů a dotěrných titulků v tisku nabírá na nepříjemných obrátkách. „Nemám ráda videoklipy. Nechci být celebrita. Nechci, aby se ode mne očekávaly milionové prodeje hvězd. Mám strach ze superpropagace. Není mi příjemná představa, že mě lidi mají po krk. To se samozřejmě stává - i mně. Líbí se mi nějaká písnička, ale když ji slyším po tisící někde v hypermarketu, už šílím a nenávidím ji. Nechci, aby se to mým deskám stávalo,“ dodává. Ale nebyla by to Norah Jones, aby nepřetavila stupňující se tlak v něco kreativního, uchu lahodícího a překvapivého. A tak po vydání hvězdného debutu formuje skromný country projekt The Little Willies. Ostatně skromně a střízlivě vidí i svou studiovou prvotinu: „Nebyla jsem na to připravená. Takový úspěch mi není příjemný. Na mojí první desce jsou věci, které se mi nelíbí a které by mohly být lepší,“ tvrdí, ale zároveň dodává „Samozřejmě jsem na ni hrdá a snažím se na sobě pracovat.“ Přes všechny zasloužené úspěchy zůstala Norah nohama i srdcem na zemi. Vyhnula se bulvárním fámám a obdivuhodně až plaše si počínala s náhle nabytou popularitou, která nepohasla do dnešních dnů. Říká se, že ihned po Grammy, které v roce 2003 opouštěla s přehledem jako absolutní vítěz, spěchala do malého jazzového klubu na Manhattanu na svůj další koncert...

Borůvkový koláč s Rayem Charlesem

„Nemůžu se dočkat. I kdyby to měl být propadák, chci se posunout o krok dál, protože část první desky vznikla před strašně dlouhou dobou, a když ji mám pořád dokola poslouchat, je mi z toho už dost mizerně,“ svěřila se Norah před psaním nového materiálu, který vyšel v únoru 2004 pod názvem Feels Like Home. Hudebními kritiky ostře sledovaná druhá nahrávka s sebou přinesla několik změn a především pak nové vlivy v podobě country, čímž se vzdálila měkkým jazzovým náladám debutového alba. Nicméně zpěvačka přiznává: „Moje deska je jemná. Zpívám na ní tišeji, než jsem měla původně v plánu. Stalo se mi to i u debutu, ale měla jsem pocit, že to bylo způsobeno mým prvním pobytem ve studiu. Teď už jsem si jistá, že hlavní příčinou je nechuť zapadnout mezi stávající pop music tak, jak ji známe.“

Nejpozději se třetím studiovým počinem muselo být všem posluchačům jasné, že Norah Jones nemíní přešlapovat na jednom místě příliš dlouho. Not Too Late, labutí album pro doprovodné spoluhráče z The Handsome Band, koketuje s bluegrassovými a bluesovými motivy. Album klade mnohem větší důraz na práci kytar (ať už akustické či steel kytary) než kdy dříve, což je bezesporu i důsledek rozvoje Norah Jones, která se na tento nástroj naučila hrát. Nahrávka se, stejně jako v případě té předchozí, dočkala hned několika vynikajících singlů a objevila se na ní řada zajímavých hostů, nástrojů a inspirací. Norah se nikdy netajila svými hudebními láskami. Ve výčtu jmen jejich oblíbenců lze nalézt mnoho velikánů - od Johnnyho Cashe přes Kurta Cobaina až po Beastie Boys a mnohé další.

Album Not Too Late vyšlo zkraje roku 2007. Pro fanoušky dlouhé tři roky po nástupci debutu, které však Norah bezezbytku využila k rozšíření už tak úctyhodného uměleckého záběru. Nejen že ovládla hru na elektrickou kytaru, ale objevuje se i ve filmu My Blueberry Nights šanghajského režiséra Wonga Kar-waie. Zde si Norah zahrála hlavní roli Elizabeth po boku velkých jmen jako Jude Law či Natalie Portman. Zajímavý vizuál ruku v ruce s hudbou Norah Jones a Ry Coodera však nestačil k tomu, aby Moje borůvkové noci jakkoliv výrazněji promluvily do filmových dějin. O splněném snu však může hovořit v případě společného duetu s legendárním Rayem Charlesem v písni Here We Go Again (cena Grammy, 2005) a také spolupráce s grungeovým bouřlivákem Davem Grohlem (frontman Foo Fighters) na písni Virginia Moon. Těsně před vydáním pětinásobného platinového Not Too Late vychází stejnojmenné první album country levobočka The Little Willies. „Myslím, že jsem musela odejít z domova, abych poznala, jak moc pro mě country hudba znamenala. Když jsem vyrůstala, poslouchala jsem Hanka Williamse, Dolly Parton a Willieho, ale chtěla jsem hrát jazz. Při poslechu Billa Evanse jsem přepisovala akordy, ale třeba u Red Headed Stranger jsem prostě jen poslouchala a užívala si. Ale pravda je, že toho prosakovalo více, než jsem tušila.“

Punk, country a špagety

Chuť experimentovat a postavit se na vlastní nohy se v plné šíři projevila na následujícím albu The Fall (2009), před jehož nahráváním si odskočila do studia se svým - věřte tomu nebo ne - punkovým projektem El Madmo, ve kterém pod přezdívkami El, Maddie a Mo najdeme Daru Odu, Norah Jones a Andrewa Borgera (bubeník The Handsome Band). Pakliže na Not Too Late ustoupilo piano a jazzové nálady do pozadí, na The Fall se Norah Jones vymaňuje z křehké jazz/bluesové škatulky úplně. The Fall vznikalo již bez The Handsome Band a na místo Lee Alexandera nastoupil producent Jacquire King, což ruku v ruce přineslo změny ve zvuku i celkovém vyznění nahrávky. Norah se svojsky pustila do rockových vod a s lehkou výpomocí muzikantů, kteří spolupracovali s takovými ikonami jako Johnny Cashem, R.E.M., Beckem, Joem Strummerem a dalšími, neotřelým způsobem míchá hned několik stylů dohromady. Dá se říct, že Norah Jones s albem The Fall vyzrála ve svébytnou skladatelku, která má pod kontrolou všechny aspekty své nahrávky.

Deset aktivních let v hudební branži, nespočet ocenění, koncertů, zkušeností a spolupráce s řadou hudebních velikánů a projektů zrekapitulovala Norah Jones na podařené kompilaci ... Featuring (2010). Netradiční „výběr“ osciluje mezi best of kompilací a novou deskou. Tvůrčí přetlak na sebe nenechal dlouho čekat a pauzu mezi studiovými alby The Fall a v současné době připravovaným novým albem vyplnila Norah spoluprací s americkou producentskou hvězdou Brianem Burtonem (v hudebních kruzích působícího pod přezdívkou Danger Mouse). Společně s italským skladatelem filmové hudby Danielem Luppim vydali v květnu 2011 album Rome. Pocta filmům Sergia Leoneho a soundtrackům Ennia Morriconeho je pádným důkazem, že chuť experimentovat Norah Jones zjevně svědčí. Z kraje roku 2012 vychází druhé album For the Good Times folk/country projektu The Little Willies.

Zlomená srdce

V lednu tohoto roku Norah Jones oznámila, že chystá novinku Little Broken Hearts. Nové plnohodnotné album, které by mělo vyjít na přelomu dubna a května, vzniklo čistě pod taktovkou Norah Jones a Briana Burtona, kteří si evidentně padli do oka při práci na albu Rome. Materiál, který napsali a dopilovali ve studiích v Los Angeles na podzim minulého roku, také společně nahráli a podělili se i o většinu nástrojových partů: Norah o piano, klávesy, baskytaru a kytaru, Brian přispěl bicími, baskytarou, kytarou, klávesami a aranžemi smyčcových nástrojů. Další úspěšná životní kapitola Norah Jones, o které uslyšíme nad sklenkou ginu v oblíbeném jazzovém baru? Dočkáme se již brzy.

Norah se narodila jako třetí dítě. Má ještě nevlastního bratra a neméně slavnou nevlastní sestru Anoushku Shankar, která se vydala ve stopách svého otce Raviho Shankara a mistrně ovládla hru na sitár. Několikrát byla nominována na ceny Grammy, žije v Londýně a veřejně činná je také v organizaci PETA.

Za albem Rome, stojí dvojice Brian Burton a italský skladatel Daniele Luppi. Jejich vzájemná záliba ve filmech Sergia Leoneho (legenda spaghetti-westernů Pro hrst dolarů, Tenkrát na Západě atd.) a obdiv k soundtrackům Ennia Morriconeho vykrystalizovala právě v tuto nahrávku, na které se podílela i Norah Jones a Jack White.