Alespoň ta hudba
13. 8. 1994 přesně ve dvanáct nula nula kdosi zaječel: „Wúúúúúdstock!!!!“
Na začátek v sobotu With a Little Help from My Friends
A jeden z veteránů toho původního, Joe Cocker prosípal úvodní skladbu Feelin’ Alright. Při Night Falos se mu hlas lehce rozezněl, ačkoli tóny tahané z paty už neumí. A taky trochu šišlá, zřejmě přes třetí zuby. Spíš než mohutný je jeho hlas teď stařecky plačtivý, ačkoliv v pomalých baladách (You’re So Beautiful) velmi působivý. „Ačkoli jsem teď dokonce přestal kouřit, některé polohy už se mi nikdy neobnoví,“ vysvětloval na tiskové konferenci. „Vysoký falzet mi zničil kokain. Ani vlastně nevím, o čem to tehdy bylo,“ říká proplešatělý vousáč. „Vlasy, holky, hippie a všecko. Chvilku to bylo docela příjemný, ale spousty z nás z toho zkolabovaly. Nevěděli jsme, kudy jít, protože nebyly žádný pravidla.“
A pak přišlo, co muselo přijít: With a Little Help from My Friends je zkrátka Cockerova poznávací značka; tu už mu nikdo neodpáře. Geniálně zpomalená a zdramatizovaná píseň, do níž už zpěvák sice nevkládá vlastní výkřiky, jako při premiéře, je však posvěcena osobním prožitkem, Joe ví, o čem to bylo tehdy a o čem je to teď. Statisíce rukou jdou vzhůru, všichni zpívají spolu. Mýtus jak vymalovaný!
Proti Joe Cockerovi působí plantovsky ukřičený frontman Blind Melon Shannon Hoon (dej mu pánbůh nebe) s dámským účesem a v bílé říze trochu směšně, jakkoli si nemyslím, že by jejich psychedelické kytarové stěny byly tak zoufale nudné, jak šla jedna řeč. Cypress Hill rap(l)ovali dost divoce a z poloviny se věnovali opěvování hašiše, což bylo v dané dietní atmosféře mírně absurdní. Daleko raději bych si býval poslechl jemnější a delikátnější Arrested Developement při nedělním poledním matiné, kdybych se tam byl býval dostal. Když na jevišti tygřím skokem přistál Henry Roklina se svým Bandem, nakročil a spustil, došlo mi, že se tady přece jen střetávají dvě docela rozdílné filozofie, ideje... Zatímco Crosby, Stills & Nash, Traffic Band, Melissa Etheridge, Allman Brothers Band, Aerosmith zpívají o neopětovaných láskách, prudkých citových hnutích, o víře, pravdě... Rollins Band, Primus, Cypress Hill, Porno for Pyros nebo Trent Renznor (N.I.N) vykřikují neurotizující, temná poselství, razantní hesla nebo obvinění.
„Jste patetický a slabí!“ zařval Henry hlasem tak mohutným, až protrhl oblohu. Průtrž si nezadala s tou původní z roku 1969. Ačkoli tentokrát byla jeviště chráněna, Roklina Band museli svůj set přerušit. Na vedlejším pódiu se nemohl nachystat Band. Tahle legendární kapela (zde v triu bez Richarda Manuela a bohužel i bez Robbieho Robertsona) připravila pro Woodstock nostalgický dvouapůlhodinový program Big Pink to Jericho, v němž si přisadila po svém řada hostů s psychedelické sanfranciské scény šedesátých let. Objevil se Bob Wier (Grateful Dead), červeného rockenbackera rozezvonil Roger McGuinn, z Hot Tuna si zahráli Jorma Kaukonen a Jack Cassady, na klávesy hrál Bruce Horsby. Prim měl ovšem repertoár Bandu, který sahal od starých lidovek až po vlastní a vynikající věci, především z období alba Stage Fright. Levol Helm by ve skvělé pěvecké formě. Jednotlivé nástroje se proplétaly, náhodně setkávaly, vymýšlely si vlastní kličky a fígle pro radost a překvapení. Jako když si povídají kamarádi a jeden trumfuje druhého vtipnější historkou. Esence čiré hudby.
C,S & N bez „Y“
Okolo sedmé se na hlavním pódiu zjevil známý týpek v „lennonkách“. Ale to je přece jeden z folkových hrdinů původního Woodstocku, bývalý šéf Lovin’ Spoonful John Sebastian (What a Lovely Dream it Was), že? Zve na pódium tři poněkud obtloustlé a nevlasaté pány, kteří tu před pětadvaceti lety měli premiéru a od té doby se stali jednou z konstant rockové hudby. David Crosby, Stephen Stills a Graham Nash, C,S & N bohužel bez „Y“, tedy bez Neila Younga, který z nich byl v sólové kariéře vždycky daleko nejlepší. Přesto pro mne tohle trio bylo jedním z vrcholů festivalu. Přes nervózní začátek (asi jako kdysi) Love the One You‘re With se přenesli během minuty a jejich nádherný plný trojhlas pohladil duše statisícového davu a zaplul tam, kam patří - na kůr nebeský. „Jako bych tu už někdy byl“, začíná text Deja Vu. Přidává se, tak jako na desce, John Sebastian na foukací harmoniku. „Jsme trochu starší, máme nadváhu, ale nejsme tu jako symbol. Jsme normální r‘n’r kapela, které mimochodem dneska vyšla nová deska s novým repertoárem,“ říká z pódia David Crosby. Vypadá jako tlustý Bufalo Bill.
Nové skladby si v melodiích, ani v pěveckých výkonech nezadaly s klasikou - alespoň mi to tak přišlo. Při probírání se repertoárem sáhlo nabité trio doplněné výborným bubeníkem, klávesistou a baskytaristou až úplným začátkům a zahráli svůj první hit Marrakesh Express. Beatlesáckou In My Life se skvěle vyzpívanými vícehlasy věnovali legendárnímu promotérovi Billu Grahamovi. Hippiesácky naivní, ale hutně rockově odehrané (Stills je fantastický kytarista) Wooden Ships, hymnické Carry on a pochopitelně Woodstock Joni Mitchellové. Jako by se všichni tři vyčistili od všech psychedelických návyků a chemických svinstev. Omládli.
Něhyplné vibrace obrátil naruby Trent Reznor a Nine Inch Nails. Nejdřív se obalil v zákulisí bahnem a pak očištěn vykřičel všechen temný vztek, úzkost a depresi: „Jsem úplně sám... Cítím, jak se má nenávist zvětšuje,“ ječel na love & peace publikum. Zlatá Metallica i Aerosmith. Obě kapely odehrály svá běžná normální vystoupení, přičemž Éra natáhli sobotní noc až do půl třetí.
Nekonečná, ale nenudící sóla Allmanů
Nedělní svítání odhalilo v noci tušenou pravdu. Celé site se pod lidskými těly změnilo v kluzké rozbahněné hnojiště plné pohřbených věcí (spacáky, šatstvo, odpadky) - neutěšený pohled. Konec humoru - konec kvapíků v loužích. Každý se choulil sám do sebe a mračna slibovala další pohromu. Mé vlastní deprese rozehnalo jižanské boogie první kvality. Allman Brothers Band jsou mistři nekonečných, ale nenudících kytarových sól a nikdy neskončených písní: Statesboro Blues, You Don’t Love Me, Wipping Post, slavná instrumentálka Jessica, valivé blues a boogie, jemné dialogy kytar a kláves, vlasy do půl zad, zas jak kdyby čas nebyl. Jižany střídá jiná „věc makropulos“, v této sezóně obnovená legenda britského rocku šedesátých a sedmdesátých let, Traffic s neuvěřitelně mladě vyhlížejícím Stevem Winwoodem a Jimem Capaldim. Při reunionu se mluvilo o přítomném duchu zesnulého flétnisty Chrise Wooda (nikdo tehdy netušil, že Capaldi se brzy vydá do nebe za ním), který kombinaci s Winwoodovými varhanami nebo kytarou dodával skladbám Traffic psychdelickou nadzemskou atmosféru. Živá dvojice doplněná věkově příbuznými hudebníky, z nichž vynikal právě hráč na dechové nástroje, to rozbalila v pěkně ostrém r‘n’b tempu. Ostatně, nemýlím-li se, Gimmie Some Lovin’ zpíval Winwood ještě se Spenser Davis Group. Páteř repertoáru tvořily skladby z nového alba Far from Home, které představují typickou fusion rocku, jazzu, folku a bílého soulu.
Na druhém pódiu se při vystoupení tehdy debutujících Green Day, „nejnadějnější“ kapely v celé Americe, takto punkového tria, striktně se držícího modelu Pistolí a raných Clash, rozpoutala bláznivá přestřelka mezi promočeným davem a provokujícími punkery. V mžiku byly na jevišti metráky bahna a chudák zpěvák někdejších Free a Bad Company, Paul Rodgers se svým Bandem, měl víc než hodinu nucenou pauzu. Pak si to s Jasonem Bonhamem za bicími a Slashem z Guns ‘N’ Roses u kytary bohatě vynahradil a rock‘n’ bluesovali, rozhodně lépe než dnes s Queen, až se z nich doslova kouřilo neb vlhkost vzduchu stoupala. Předvedli standardní kousky (Feel Like Makin’ Love) a na závěr pochopitelně nekonečnou verzi All Right Now.
„Zkurvenej Dylan“...
Dekadentní Perry Farrell a Porno For Pyros se svou vysoce stylizovanou show v duchu artaudovského divadla krutosti woodstocké publikum dost šokovali. Farrell sice nakonec skočil do zabahněného publika, ale i to byla jen součást hry na realitu. A zatím vedle Neville Brother pěli v dokonalých harmoniích Bird on the Wire, Come Together a Amazing Grace.
Carlos Santana, další woodstocká legenda, se kryl s vystoupením Boba Dylana. Na tiskové konferenci s očima upřenýma daleko, kam se jen těžko dohlédne, vysvětloval, že on a jeho hudba jsou jedním z vrcholů trojúhelníku, při čemž na tom druhém vrcholu je vyšší moc a třetí okupuje divák. „A já jsem spojnicí“, pravil z hlediska geometrie poněkud nelogicky. On a jeho Duhoví bojovníci pak prostřeli k rytmickým hodům zdobeným senzitivními kytarovými sóly.
Bob Dylan byl prý původně a nevědomky opomenut při památné akci z doby před čtvrt stoletím. Přesto tehdy účast odmítl a raději jel do Anglie na Isle of Wight. Výrazově byl velmi uvolněný a, řekl bych, dost lyrický, anebo to bylo nebem, které se po třech dnech vyčistilo a zapadající slunce ozařovalo dav surrealisticky trčící z bahna. Když odjížděl v černém autobusu, byla v zákulisí zastavena doprava i pro pěší. „Zkurvenej Dylan“, řval mladý pořadatel s baseballovým výrazem, „to je horší než kdyby vodjížděl prezident.“
Už jsem tam nechtěl být a hledal jsem východ ze „zahrady“. Red Hot Chili Peppers přišli oblečení v červených kalhotách a bílých řízách s třásněmi. Netřeba podotýkat, komu tím chtěli složit hold, Melissa Etheridge se takto vyznala z obdivu k Janis Joplinové, když do repertoáru zařadila Piece Of My Heart.
Sbohem, časy Vodnáře
Neděle se zhoupla do pondělí a čert ví, kolik lidí sledovalo zcela normální koncert Petera Gabriela. Skladbou Biko Woodstock ’94 skončil. Bylo to symbolické. Normální koncert, který má své promotéry, s kapelami, které mají svoje publikum a to za tu podívanou přesune promotérům své peníze, kteří si část oddělí a zaplatí ty kapely. Všichni jsou spokojeni a o nic víc nejde.
Každá nota, každé slovo, vyřčené během koncertů i mimo ně, bylo pečlivě natáčeno obrazem i zvukem. Byly najaty nejlepší zvukařské štáby, špičkoví nahrávací technici i zvukoví inženýři, včetně slavného Boba Clearmountaina.
Zbytky promrzlých diváků ještě čtyřiadvacet hodin poté, v úterý ráno, přešlapovaly a čekaly na už skoro nefungující autobusovou dopravu, která je měla dovést k jejich autům. Přesto byli promotéři spokojeni. Třicet miliónů dolarů, které investovali, se muselo mnohonásobně vrátit. Spokojeny byly i kapely. Aerosmith své téměř dva milióny honoráře obdrželi. Všichni se někam rozjeli a mně najednou připadalo, že nemám odkud a nemám kam. Protože žádná Zahrada není a nikdy nebyla. Poslední a nejtrapnější mýtus vzal za své.
Sbohem, časy Vodnáře...
Tak jsem se sebral a jel raději do Toronta za svou láskou. Třeba za Neilem Youngem a Rolling Stones.
