Ve slovníku se pod heslem Colosseum píše: amfiteátr v Římě pro 50 000 diváků, určený ke gladiátorským hrám; pojmenován dle kolosální Neronovy sochy.
Pokud si tedy kapela zvolí za svůj název jméno tohoto velkolepého místa, automaticky tím navozuje dojem čehosi monstrózního a maximálně působivého. Naplnit takovou představu ovšem není právě jednoduché a v krajním případě hrozí i nebezpečí, že se podobný název změní naopak v mírně parodizující prvek. To všechno jsou samozřejmě teoretické úvahy. Ale jak tomu bylo se skupinou, která tento odvážný krok podnikla a skutečně si jméno Colosseum vybrala? Dozvíte se za chvíli.
V explozivní éře závěru šedesátých let, kdy experimentům byly dveře i okna dokořán a kdy každá skupina přinášela svůj vlastní, obvykle zcela originální styl, aniž by pro něj musela vymýšlet nějaký název, vzniká na základech John Mayall's Bluesbreakers další z těchto revolučních kapel. U jejího zrodu stojí saxofonista Dick Heckstall-Smith, basista Tony Reeves a bubeník Jon Hiseman. Sestavu doplňuje varhaník Dave Greenslade a kytarista Jim Roche, kterého však po velmi krátké době (ještě před natáčením prvního alba) střídá James Litherland. Vzhledem k faktu, že Heckstall-Smith a Hiseman spolu působili ještě předtím i v neméně známé sestavě Graham Bond Organisation, lze zaměření nově vznikající kapely odhadnout už na základě těchto předchozích angažmá - bude se jednat o kombinaci jazzu, rocku a blues. První studiová nahrávka je pořízena na přelomu let 1968/69 a nese název Those Who Are About to Die Salute You. Najdeme na ní skutečně velmi originální a nezaměnitelný sound, na němž má značnou zásluhu typický zvuk saxofonu Dicka Heckstall-Smithe (jeho specialitou je hra na dva až tři saxofony najednou) a také technicky velmi vyspělé a barevné bicí Jona Hisemana. Hráčsky je kapela na vysoké úrovni a už samo její jméno rezonuje ambicemi - ano, nejde o nic menšího než o Colosseum.
Ve shodě s názvem skupiny se skutečně dočkáme bezmála gladiátorského hudebního projevu - jednotlivé nástroje se navzájem trumfují v invenci, technickém provedení i náročnosti. Pozoruhodné však je zejména to, že působivosti celku to nijak neubírá. Vrcholné výkony hudebníků hodnotu výsledku naopak umocňují. Tento fakt potvrzuje i druhé album Valentyne Suite z roku 1969, obsahující legendární stejnojmennou, více než sedmnáctiminutovou kompozici. Další nahrávka s názvem Daughter of Time, již s Chrisem Farlowem na postu zpěváka, představuje po kompoziční i aranžérské stránce patrně vrchol tvorby kapely. Z hlediska bicích je zde zajímavostí dlouhé sólo ve skladbě The Time Machine. Je sice pravdou, že tato koncertně nahraná skladba, přilepená suše na závěr této stylově velmi vytříbené desky, působí v kombinaci se zbytkem alba poněkud cizorodě až nepatřičně, nicméně jde o dokonalou ukázku technických možností Jona Hisemana. Za pozornost stojí kromě jiného i velmi rychle hrané dva velké bubny, jejichž šestnáctinový rytmus tvoří podklad části sóla.
Album Live, vydané roku 1971, pak dokonale demonstruje schopnosti všech hudebníků Colossea - hráčské výkony jsou zde na úplně stejné úrovni jako na studiových nahrávkách. Toto album se také nakonec stává nejúspěšnější deskou skupiny a jedním z nejúspěšnějších živých alb vůbec. Nedlouho po jeho vydaní se však kapela rozpadá.
Podívejme se tedy nyní, po krátké expozici vzniku, vzestupu a pádu Colossea, na tu část hudebního spektra kapely, která nás zajímá nejvíce, to jest na bicí.
Po předchozím zevrubném popisu je vcelku zřejmé, jak hra bicích bude vypadat: obrovské množství breaků, zpravidla velmi rychlých, víceméně průběžné podkreslování skladeb různými vyhrávkami, výrazná a rychlá reakce na spoluhráče. Kontinuální doprovod je v menšině a i v případech, kdy se přece jen objevuje, není hrán standardním rockovým způsobem, to znamená s malým bubnem na druhou a čtvrtou, ale v naprosté většině případů vytváří v kombinaci s velkým buben originální rytmický útvar, obvykle v délce jednoho taktu.
Hlavním prvkem hry je jednoznačně akcentování přiznávek spolu s kapelou, tedy model jasně vycházející z jazzového pojetí hry. I přes takto danou variabilitu doprovodu však působí výsledek poměrně uspořádaným dojmem a nenavozuje tak rozevlátou až freejazzovou atmosféru, jako například Mitchellova hra. Vše je rytmicky zcela čisté, přesné a precizní, s maximálně šlapajícím rytmem. Dá se říct, že vedle Iana Paice byl Hiseman jedním z nejčistěji hrajících bubeníků závěru šedesátých let, tedy éry, která byla v tomto směru jinak velmi liberální.
Zvuk bicích je dobově typický, nikoliv však zaměnitelný. Ladění kotlů mírně vyšší, malý buben s lehce jazzově rezonujícím zvukem, kombinovaným však již s rockovou průrazností, velké bubny víceméně bez konkrétního ataku, zato však s abnormálně hlubokým tónem a nebývale velkou hutností zvuku (tato charakteristika vyniká daleko výrazněji na klasických černých deskách; CD tak mohutného zvuku nedosahují).
Rozvoj hry v průběhu necelých čtyř let existence Colossea spočíval zejména v určitém přechodu od jazzově improvizačního pojetí k začlenění bicích jako rovnocenného prvku skladby, což souviselo i s faktem, že se Hiseman stále více podílel na komponování.
Rozpadem Colossea v roce 1971 však historie nekončí - Hiseman totiž v roce 1976 kapelu v modernizované podobě obnovuje. Nová kapela se liší jak sestavou, tak hudebním zaměřením, což je také důvod, proč dostává mírně upravený název Colosseum II. Stylově je patrný příklon k Mahavishnu Orchestra, Return to Forever a sestavám Jeffa Becka z daného období. Tato změna se logicky promítá i do stylu hry na bicí a jejich zvuku. Éra Colossea II je tak ve znamení progresivnějšího a modernějšího soundu, založeného více na snímání zblízka a kratším údernějším zvuku, stejně jako hra má již blíže ke Cobhamovi, Whiteovi nebo Mouzonovi, než keklasickým jazzovým bubeníkům typu Buddyho Riche či rockovým průkopníkům stylu Gingera Bakera.
(Transkripci jedné ze skladeb Colossea II najdete na straně 100.)
Bohužel, Colosseum II vzniklo přesně v době, kdy vrcholná éra jazzrocku pomalu končila, což mělo za následek, že po pouhých dvou letech kapela opět přestala existovat.
Aby však byl výčet hlavních aktivit Jona Hisemana a kapel neodmyslitelně spojených s jeho jménem kompletní, je třeba zmínit ještě jednu velice zajímavou fázi z období mezi Colosseem I a II. Tehdy totiž Hiseman účinkoval v dnes již zcela zapomenuté kapele Tempest, jejímž byl spoluzakladatelem. Skupina vznikla roku 1972 a po vydání dvou skutečně velmi silných alb, která se značnou dávkou pravděpodobnosti ovlivnila i spoustu dnes daleko slavnějších a známějších kapel, roku 1974 zase zanikla. První album Tempest je kombinací poměrně čistého hardrocku s jazzrockem ve stylu Colossea. Druhá deska Living in Fear pak představuje dosti unikátní nahrávku, jež předběhla dobu hned v několika různých žánrech najednou. Na albu najdeme až neuvěřitelné spektrum stylů - od úvodní rockově úderné skladby Funeral Empire, přes bezmála skinheadskou verzi Paperbackového Writera od Beatles, unikátní kombinaci heavy-metalu (ano, již tehdy!) s jazzrockem Dance to My Tune, téměř komerčně odlehčenou Waiting for a Miracle (při jejímž poslechu se člověk prostě neubrání pocitu, že jde o návod pro Queen), až po závěrečný hardrockový skvost Turn Around. Je opravdu s podivem, že se tahle skupina nestala velkým hardrockovým mýtem a legendou - kvalitou totiž většinu z těch kapel, které toho postavení dosáhly, výrazně převyšovala. Pokud jde o bicí, první album představuje Hisemana víceméně v jeho klasické poloze známé již z Colossea, zatímco druhé přináší značné překvapení v podobě nebývale úderných bicích s maximálně průrazným zvukem a místy až nezvykle přímočarým doprovodem.
Právě účinkováním ve skupině Tempest Hiseman předvedl, že ani pro výrazně jazzrockového hráče nemusí být problém zahrát jednoduše a úderně, zatímco působením v Colosseu dokázal, že navzdory některým skeptickým názorům na superkapely prostě někdy více znamená skutečně více.
Vraťme se tedy závěrem k otázce, je-li jméno monstrózního amfiteátru v Římě adekvátní kapele, která si ho vybrala. Co zjistíme? Výsledek bude možná pro někoho překvapivý: je třeba položit jinou otázku. Ta otázka zní: je skutečné Colosseum tak působivé jako stejnojmenná kapela?
Na to si však odpověď musíte najít už sami.
Generation Info:
Colosseum (1968-71, reunion 1994)
- průkopníci jazzrocku
- propracovaná a pestrá aranžmá
- náročné hudební provedení
- ovlivněni: Cream, Graham Bond Organisation
- ovlivnili: If, Chase
- klasická sestava: Dick Heckstall-Smith - s.; Dave Greenslade - k.; Dave Clempson - g.; Chris Farlowe - v.; Tony Reeves - b.; Jon Hiseman - d.
Tempest (1972-73)
- klasická sestava: Ollie Halsall - g., v.; Mark Clarke - b.; Jon Hiseman - d. + na první desce: Paul Williams - v.; Allan Holdsworth - g.
Colosseum II (1976-78)
- ovlivněni: RTF, Jeff Beck, Mahavishnu Orchestra
- klasická sestava: Mike Starr - v.; Gary Moore - g., v.; Don Airey - k.; Neil Murray - b.; Jon Hiseman - d.
Jon Hiseman (*21. 6. 1944)
- typicky jazzrockový hráč, jeden ze zakladatelů stylu
- velmi dynamické pojetí hry, odlehčený jazzový úder
- hra se vyznačovala velkým množstvím breaků a akcentovanými přiznávkami s kapelou
- ovlivněn: Louis Bellson, Mitch Mitchell, Ginger Baker, Gene Krupa
- ovlivnil: Dennis Elliot, Ric Parnell, Joachim Rietenbach
- největší význam: 1969-71
- stěžejní Hisemanovy desky: Daughter of Time - 1970: obsahuje skvěle aranžérsky propracované skladby, z hlediska bicích je zajímavým materiálem i poslední skladba Time Machine, nahraná živě s desetiminutovým sólem; Live - 1971: dokonalá demonstrace hudebních kvalit Colossea v živém provedení, bicí i při maximální složitosti zcela precizní; Strange New Flash (Colosseum II) - 1976: jeden z vrcholů ;zpívaného jazzrocku náročné kompozice, velmi progresivní hra bicí, velký prostor pro vyhrávky; Living in Fear (Tempest) - 1973: unikátní deska, která zřejmě příliš předběhla dobu, bicí jsou zajímavé nebývalou úderností
Web Generation:
www.temple-music.com/Osobní stránky Jona Hisemana obsahují též sekci Colosseum
www.chromeoxide.com/coloss.htmDetailní faktografické informace o skupině Colosseum
personal.inet.fi/private/tapani.taka/colosseum.htmInformace o skupině Colosseum a souvisejících kapelách i hudebnících
sonniekenney.tripod.com/jonhiseman.htmPodrobný rozpis všech kapel, v nichž Jon Hiseman působil
