Před trutnovským hotelem Adam blikalo policejní auto. To to pěkně začíná, říkal jsem si, když jsem ve smluvenou hodinu přicházel na rozhovor. Nic to ale nemělo společného se Suicidal Tendencies, kteří byli v hotelu ubytováni. To si jen někdo neuvědomil, že když jedno auto dává chodci přednost na přechodu, mělo by zastavit i auto za ním.
S (Cycem) Mikem Muirem jsem se sešel v hotelové restauraci. Do koncertu zbývalo asi sedm hodin, takže času bylo dost. Probrali jsme všechno, co nás napadlo - a taky ze všech stran. Jen asi tisíc otázek, které se mi linuly v hlavě, když jsem sledoval neuvěřitelně odpíchnutý koncert (ST ho otevřeli skladbou You Can't Bring Me Down), jsem už neměl šanci položit. Mike byl po koncertě slušně vyčerpaný. Aby ne. Taky během něj uběhl asi 16 kilometrů. Tím ovšem nezastínil výkony ostatních členů kapely. Tradičně perfektní kytary doplnila nová rytmická sekce - osmnáctiletý baskytarista Steve Brunner se svým bratrem Ronem dělali takové věci, o kterých se mnohým letitým muzikantům nesnilo ani za nejkrásnější letní noci.
Ale dost už o koncertě, který se nedá popsat. Jestliže jste ho minuli, budete muset v listopadu do Prahy, kde ST zahrají ještě jednou - s Madball a dalšími partami. Mrkněte raději na střípky rozhovoru s Cycem s velkým C.
Nestaráme se o singly
Co pro tebe znamená hudba, je to ventil, je to zábava...?
Hudba je pro mě něco, co tu vždycky bylo a vždycky bude (a občas si přeji, aby nebyla vůbec). Mrzí mě, že se muzika často skládá jen na základě toho, co si muzikanti myslí, že se bude líbit lidem. Spousta kapel vzniká s předem jasnou vizí, jak by měla na lidi působit, jakou hrát muziku a jakou mít image. Je hrozně málo kapel, které se odváží nepřizpůsobovat muziku vkusu publika a dávat jim něco, co nečekají.
My jsme se takové úvahy vždycky snažili vynechat a potlačit. Mně se nelíbí, co se může líbit tobě. Já ale budu hrát, jak mě baví, a ty můžeš poslouchat, anebo nemusíš. Je to o tom, jaká jsi osobnost. To je důvod, proč spousta lidí nepochopila poselství Sex Pistols: Nemusíš nosit žádnou uniformu, je jedno, co máš na sobě, buď nezávislý. Všichni si pak řekli: ok, budem' nezávislí - oblíknem' se jako oni, místo toho, aby si uvědomili, že můžou dělat prakticky cokoliv.
Na podobné nepochopení jsme v době, kdy jsme začínali, narazili i my. Rozhodli jsme se, že prostě budeme hrát v tom, v čem jsme zvyklí chodit normálně. Lidi z ostatních kapel nám říkali: ty blázne, takhle nemůžeš vystupovat, to se nehodí. A my si z nich dělali srandu: proč bych nemoh', podívej se na sebe, při každém koncertu vypadáš, jako bys po něm měl vyrazit na Halloween. Co je na tom normálního?
My se nestaráme o to, co se komu líbí. Pro nás je nejdůležitější, co baví nás. Proto jsme taky udělali mezi jednotlivými deskami mnohem víc stylových změn než kdokoliv jiný. Myslíme si, že to tak má být. Ale většina kapel tak neuvažuje. Když zjistí, že se jedna jejich deska chytla, sednou si a udělají její přesnou kopii s jednou dvěma baladami nebo písničkou pro rádio navíc. Někteří posluchači mají rádi rozličnost, ale většina je taková, že si chce koupit novou desku oblíbené kapely a vědět, jaká bude, dřív, než si ji vůbec pustí. Jsou rádi, když novou písničku slyší, a do patnácti vteřin můžou zpívat refrén spolu s cédéčkem.
Jenže - když se naučíš písničku po prvních patnácti sekundách, asi nemůže být moc dobrá (smích). To je prostě pop.
Pro mě bylo vždycky největším komplimentem, když přišel nějaký náš posluchač a řekl mi: Hele, ta vaše nová deska... Když jsem ji slyšel poprvé, vůbec se mi nelíbila. Ale po pár poslechnutích jsem zjistil, že je výborná. Když věci přicházejí tak, jak je očekáváš, zdá se ti to na první pohled fajn, jenže to, že to očekáváš, ještě neznamená, že je to dobré. Proto se snažíme muziku dělat tak, aby to pro nás byla pokaždé výzva. Abychom přinášeli něco nového.
Když mluvíš o popu... proč jste vůbec udělali písničku Pop Songs? Vůbec mi nejde do hlavy, proč byste se vy měli zabývat Britney Spears.
(smích) Já proti Britney osobně nic nemám. Kdybych byl její manažer, dělal bych to samé. Mají skvělý džob a dělají ho dobře. Jenže muzika a džob jsou dvě různé věci.
Když jsme dávali první rozhovory, ptali se nás novináři, co budeme dělat za pět let. Říkali jsme, že už možná nebudeme hrát. A když budeme, budeme hrdí na všechno, co jsme do té doby udělali. Proč bychom neměli hrát? Protože přestaneme ve chvíli, kdy se pro nás z muziky stane džob. Když jsme byli na šňůře s Metallikou, začali jsme mít pocit, že je to zaměstnání. Prodávali jsme desky, cítili jsme, že se vzdalujeme od toho prvotního důvodu, proč jsme kdy chtěli dělat hudbu.
Proto jsme si po Suicidal for Life dali na chvíli pauzu. Pak jsme se sešli v takové sestavě, v níž děláme věci, které se nám líbí, a jen čekáme, co z toho vyleze. Nestaráme se o výsledky, o singly. Děláme jen, co nás baví.
Než se usmějem'
U čeho začínáte, když skládáte muziku?
U jednotlivých skladeb většinou začínáme u kytary. Co se týče celého alba, začínáme tak, že složím první dvě tři skladby a pak nechám ostatní, aby album doplnili...
Jak skládáte?
Teď používáme Pro Tools, ale dřív nám vždycky stačil Akai MPC-4000 a automatický bubeník. Skladbu vždycky pořádně nazkoušíme a nahrajeme demo. Potom se ji snažíme vždycky nechat uležet. Po čase si demo poslechneme a analyzujeme, čeho je ve skladbě moc, čeho zas málo... Snažíme se neměnit moc. Ve chvíli, kdy se ti zdá, že písnička potřebuje hodně změn, ses nejspíš nevydal správným směrem hned na začátku a je tedy lepší se na tu skladbu vykašlat.
Nakonec ji přezkoušíme a nahrajeme načisto.
Jakým způsobem spolu komunikujete?
Házíme po sobě věci, vytahujeme pistole. Střiháme si a hrajeme piškvorky...
Ne, vážně. Nic moc nepotřebujeme. Hrajeme třeba hodinu a půl bez toho, aby někdo něco řekl. Jen si zkoušíme, jak by co kam pasovalo. Moc o tom nekecáme. Když hrajeme, buď se všichni usmíváme, nebo je něco špatně. To potom sedíme a zkoušíme dál... Než se budem' usmívat. Snažíme se skládat přirozeně.
Používáte noty?
Ne. Absolutně vůbec. Přestože to může hodně pomoct, mám k nim spíš averzi. Když jsem byl malý, učil jsem se na flétnu, ale brzy jsem toho nechal. Většina mých spolužáků tehdy zvládala noty perfektně. Teď neskládá hudbu nikdo z nich. Naučili se dělat, co se jim řekne, a potlačit v sobě přirozenou tvůrčí schopnost.
Noty bez člověka vůbec nic neznamenají. Můžeš se naučit zahrát něčí skladbu notu po notě úplně přesně. Hraješ ji a neděláš jedinou chybu. Přesto to není ono. Něco chybí. Nejsou to špatné tóny, není to rytmus nebo špatná technika. Jen tam prostě není ten pocit.
Nepotřebuješ pořádnou techniku, ale jen cítit, co máš hrát. Tak to dělal náš kytarista v Infectious Adam (Siegel). Vždycky přizpůsoboval styl hraní zvuku, který chtěl do písničky dostat.
Občas za námi chodili lidé a ptali se, jestli by mohli dostat naše notové zápisy, a já jim říkal: Hele nemůžeš vidět naši muziku v notách a zahrát ji dobře. Protože nejde hrát jen svůj part, aniž bys cítil, co dělají ostatní a co mají dělat. Jinak to prostě nedrží pohromadě.
V notách nejsou žádné emoce. To máš jako s poezií. Jediné pocity, které jsou ve slovech napsaných na papíře, jsou pocity toho, kdo je čte a dá jim je. Je to tvoje interpretace, co dá pozorovateli možnost něco cítit. Každá věta se dá přečíst tisíci různými způsoby a pokaždé bude znamenat něco jiného. To samé se děje s notami. Na muziku se nesmí myslet, musí se cítit.
Není zkratek
Na co Suicidal Tendencies hrají?
No, máme basu, ta má pět strun a kytary, co maj' šest...
Miku!
... OK, promiň. Popravdě řečeno, nástroje a vybavení úplně moc neřešíme. Steve (Brunner) má pár bas a Mike (Clark) s Deanem (Pleasantsem) mají několik kytar, ale na koncerty je s sebou všechny netaháme. Většinou všechno odehrajeme na ten jeden. Hrajeme na standardní aparáty, které s sebou nevozíme, většinou si je půjčujeme na místě.
Steve má s sebou Tobiase (MTD), Dean s Mikem hrají na Fernandesy. Ron (Brunner) hraje na DW, ale také s sebou nemá svou sadu. Jak nahráváte?
Snažíme se všechno dělat co možná nejjednodušeji. Co jde, zapojíme přímo. Takže basa jde většinou přímo do mixu. Ale zase, v zapojení to není. Dostáváme spoustu dopisů od lidí, kteří se ptají, jaký aparát jsme použili na kterou písničku. Jakou kytaru a jaký efekt. Lidi se většinou snaží najít nějakou zkratku.
Pravdu měl ale Zakk Wylde, když jsme byli na šňůře s Ozzym: "Všichni ti lidi se furt ptají, na co hraju. Garantuju ti, že je postavím před svůj aparát, budou držet mojí kytaru a nebudou znít jako já." A o tom to je. Nejsou žádné zkratky. Není žádná "bezpečná sestava" ani nastavení. Člověk by se měl učit přizpůsobovat svou hru svému zvuku, vytvářet nové styly a zvuky. Když máš horší vybavení, jsi samozřejmě svým způsobem omezen, ale je věc talentu a představivosti z toho udělat svou přednost. Každý nástroj je osobitý. A když k němu tak přistupujete, můžete z něj dostat i věci, které byste z toho drahého nedostali nikdy.
Spousta lidí přikládá vybavení větší důležitost, než mu náleží. Navíc lidi při vybírání věcí příliš nepřemýšlí. Myslím, že to byl zrovna Lenny Krawitz, kdo vyprávěl o tom, jak utratil při natáčení videa za postprodukci milion dolarů, aby působilo jako autentický film ze šedesátých let. Proč si proboha nekoupili kameru ze šedesátých a nenatočili to na ni? Stálo by to pár tisíc. Někdy pro samou technologii lidi přestávají myslet. Pořád pasou po té nové a přitom se ještě nesrovnali s tou starou. Technologie, kterou neumíte používat, je k ničemu...
V minulém roce jsme dělali profil vašeho tehdejšího basisty Joshe Paula, proč už s vámi nehraje?
Protože máme Steva. (Smích) Josh je podle mě druhý nejlepší basák na světě, toho nejlepšího uvidíš večer.
Ne, vážně, Josh teď hraje s Kelly Osbourne. (?!?)
Když už jsme u vašich bývalých basáků, co říkáš na odchod Roberta Trujilla do Metalliky?
Byli jsme s Metallikou na šňůře v '93 a '94 a poté, co jsem je blíž poznal, bylo mi docela jasné, že až budou hledat nového basáka, nejspíš sáhnou po Robertovi - a ne po nějakém "alternativci s čírem". Potřebují "rockera". A to Robert je. Chlapík s krásnými dlouhými vlasy (kvůli nim vlastně dostal lano od Ozzyho), a navíc je výborný šoumen. Škoda jen, že využije tak desetinu svého talentu.
Ozzyho Infekce
Když jsme natáčeli první desku Infectious Grooves, seděli jsme nad písničkou Therapy a říkali si, tady by byl dobrý hlas Ozzyho. "Tak mu zavoláme," řekl v tu chvíli Marc, náš producent. "Počkej, nemůžeš jen tak volat Ozzyho," sesypali jsme se na něj všichni. Na to Marc zmizel a za chvíli se vrátil s tajemným úsměvem na tváři. Zakrátko se ozvalo docela tiché zaklepání na dveře. Jako když přichází nějaký nový asistent, který se bojí vejít dovnitř. Otevřeli jsme a za nimi stál shrbený Ozzy, který nesměle, skoro šeptem, povídá: "Ahoj kluci, vy jste prý chtěli se mnou mluvit... ?" Ozzy totiž zrovna náhodou točil ve vedlejším studiu. "Jasně," povídá Marc, "kluci chtěli, abys jim nahrál vokály k jedné písničce."
"Jo, když víte, ale to by byl problém s labely a ..." (... pustili jsme mu Therapy...) "... počkej, pusť to znovu... ... a znovu nahlas! Myslím, že už něco mám..." Nakonec tu skladbu s námi nahrál. Potom každý další den jsme několikrát slyšeli ono tiché klepání na dveře. Za nimi stál opět Ozzy: "Kluci už to máte smíchané? A můžete mi to pustit... Ahoj to jsem zase já, můžete mi to pustit?" Když to bylo asi posté, posílali jsme ke dveřím Marka s tím, že jestli je to Ozzy, nejsme tam... Byla to fakt sranda.
Ozzy je hrozný nadšenec. Hned v první chvíli řekl, že jestli k Therapy bude klip, že v něm určitě chce být. Když jsme ho skutečně začali točit, neváhal ani chvíli a přiletěl nám pomoct z Chicaga, přestože měl zlomenou nohu.
To video dopadlo velice dobře.
My ho tady ale vůbec neměli šanci vidět...
Jo to je tak u spousty našich věcí. Právě kvůli tomu se teď rozhoupáváme a chceme vydat DVD, na kterém budou všechny naše klipy - Suicidal Tendencies, Infectious Grooves i Cyco Miko. Kdy to bude, je ale stále ve hvězdách.
