Přišel jsem do malého, útulného domečku v Praze Jinonicích, kde mě přivítal Václav Veselý. Tento člověk je učitelem, kytaristou, akordeonistou, producentem a hlavně milou bytostí, která dělá čest svému jménu. V několika posledních měsících proběhly v Praze větší hudební události, jako koncert k desátému výročí úmrtí Freddie Mercuryho nebo oslava Sv. Patrika. Václav Veselý byl samozřejmě přítomen, a proto jsem se ho zeptal, co si o nich myslí. Řeč přišla i na materiály kytar a další nejrůznější témata. Zkrátka jsem se rozhodl podívat se do jeho dílny a zjistit, co se děje na hmatníku (a nejen tam) tohoto kytaristy.
Máte nespočet nástrojů od tuzemských mistrů výrobců. Nedávno jste prodal kytaru M-Strat od Jiřího Mázla, proč? Mohl byste poodhalit své království?
První českou kytaru mi postavil můj táta. Udělal je dvě, červenomodrobílé. Na krk použil buk, a jelikož byl kutil, tak vypadaly velice pěkně. Říkám to proto, že můj otec nedávno zemřel a mně zbyla vzpomínka na prvního českého kytaráře v mém životě.
Vrátíme-li se ale do současnosti, nedávno jsem prodal kytaru M-Strat od Jiřího Mázla, protože mi přestal vyhovovat tvar korpusu a také tremolo Gotoh, které je typu Floyd Rose. Tato tremola nemám příliš v lásce z několika důvodů. Jednak často přelaďuji do jiného ladění , a to mi Floyd Rose znemožňuje, a také si myslím, že tento typ kobylky zhoršuje zvuk nástroje. Dohodl jsem se s Jiřím Mázlem, že tu starou kytaru prodám a spolu postavíme novou, protože si život bez "mázlovky" nedovedu představit. Upřímně mohu říci, že jsem se s lepšími kytarami od českého výrobce nesetkal. Avšak vše je individuální a myslím si, že ti lidé, kteří mají rádi např. Ibanezky, si "mázlovku" asi neoblíbí. Asi se budete ptát proč. Je to z toho důvodu, že "mázlovky" mají pevnou stavbu a jako dřevo je použit mahagon a javor. Jiří Mázl slepuje tělo z pěti kusů, přičemž ten prostřední přechází v krk, a je tedy průchozí. Velkou částí také přispívá řemeslná práce, která je výjimečná a noblesní. Když dojde na čistotu hry a artikulaci, tak je "mázlovka" velice nemilosrdná. Ibanezky (a nejen ty) jsou často vyráběné z lípy, které já říkám "bačkora". Lípa je na hraní pohodlná a také leccos schová. Další věcí, která se mi na těchto kytarách líbí, je, že Jiří Mázl nikdy neudělá kopii. Ať si vezmete jakoukoliv kytaru řady M-Strat, tak nebude stejná.
A ostatní nástroje?
Mým hlavním nástrojem je stále Fender 1974, který prošel mnoha úpravami, a jsou na něm i české součásti. Ještě mám český akordeon od Zdeňka Kapouna, kvartovou mandolu a mandolonu, které jsou od Jaroslava Janeckého. V některých věcech jsem patriot. Souvisí to i s tím, že tvořím hudbu, která má svoje kořeny na našem území. Samozřejmě si nedovedu představit, že bych hrál na kytaru, která je špatná, ač tuzemská. V současné době mám také zapůjčeného Lee Hookera, který již prošel mou úpravou. Vyměnil jsem na něm snímače z původních Alnico na R. M. Pickups, které vyrábí pan Radovan Macho a v kombinaci s Lee Hookerem mají širší zvukové spektrum nežli původní Alnico. Je ale zatím půjčený, protože Petr Samek chtěl, abych si ho vyzkoušel.
Můžeme zde vidět nástroje nejrůznějších tvarů. Domníváte se, že má tvar těla zásadní vliv na zvuk nástroje?
Myslím, že vliv samozřejmě má, ale není to nic zásadního. Daleko důležitější je podle mne linka, které můžeme říkat rezonanční dráha. Vede od hlavy až skrz tělo. To je důvod, proč nástroje s průchozím krkem hrají lépe. Lepené krky by také měly lépe přenášet zvuk, ale v tomto ohledu není nic dogma a setkal jsem se i s opakem. Ale abych se vrátil k otázce, tak tvar nástroje je asi zásadní pro pocit ze hry každého kytaristy, je to velice individuální. Mně nejvíce vyhovuje tvar "strat" a všechny od něj odvozené, a z těch novějších tvarů mám rád PRS.
Jaké jsou preference vašich kytar?
Pro mne je samozřejmě totální špička můj Fender, který hraje ze všech kytar nejlépe. "Mázlovka" nahrazovala Fendera, když jsem potřeboval zvuky, které v něm nejsou. Používal jsem ji na zkreslené zvuky, kde byl potřeba dlouhý sustain. Také jsem ji používal na akordy, které musely mít šíři a musely se nést - "mázlovka" je piáno. A Lee Hooker je pro crunch, ze kterého mám pocit pohody.
Za svůj život jste se setkal s nejrůznějšími druhy dřev a materiálů, ze kterých vůbec jde kytara vyrobit. Jaké jsou vaše zkušenosti se dřevem? Co byste doporučil při výběru materiálu na korpus?
Se svými žáky pořádám semináře, kde mimo jiné srovnáváme kytary. Srovnávali jsme několik kytar s "mázlovkou" a jako nejlepší varianta dřeva se mi jevila kombinace mahagon-javor. Mahagon je pravdivé dřevo. Není sice tak efektní a zvuk nemá takovou krystalickou stavbu, ale fakt, že toto dřevo má dlouhá vlákna, se na zvuku podepíše. O lípě jsem se již zmínil - lípa mi nesedne, protože lže. Za dobu, co hraji, jsem přišel do kontaktu s několika olšovými "straty" a hrály dobře. Myslím si však, že olše je divné dřevo, které by nemělo, ale hraje. Má takový zasněný zvuk, který je výborný např. na "knopflerovskou kytaru". V případě kytary Lee Hooker byl použit jasan a ten je velice příjemný na crunch. Nemá sice takové výšky, ale zvuk je hutnější.
A dřevo na krk?
Nejradši mám javorové krky, ale zajímavé jsou i krky prokládané, kde je použit např. mahagon. Je to trochu alchymie - může to být výhra, ale také ne. Proužky dřeva by totiž neměly být příliš tenké, protože potom by měl krk vlastnosti překližky. Musíme dát dřevu šanci promluvit.
V posledních letech je velkým trendem, např. u kytar Ibanez, tzv. Double Edge Tremolo System, kde je snímání zvuku kombinováno s piezo snímačem v kobylce. Setkal jste se s takovýmto výrobkem?
O těchto kytarách vím, ale nehrál jsem na ně. Zato jsem přišel do kontaktu s kytarou Petra Jurkoviče, která měla také kombinované snímání zvuku, a tóny, které se z té kytary daly vyloudit, byly nenapodobitelné. Přesto musím říci, že tyto kobylky jsou nedořešenou záležitostí. Mají zvláštní zvuk, který se musí korekčně upravit. To se týká samozřejmě všech piezo snímačů. Když jste např. ve studiu, tak je myslím lepší snímat zvuk mikrofonem, na pódiu nikoliv.
Kdybyste měl obecně srovnat české kytary se zahraničními.?
Jedno je jisté. Když si vezmete dvě kytary od stejné značky, tak stejné nebudou. Velice bych se bránil tomu říkat, že "straty" jsou špatné, "ergéčka či esgéčka" dobrá a tak. Není to správné. Zažil jsem spousty kytar stejného druhu, které byly dobré i špatné. Myslím, že kytary, které vyrábí lidé jako Jiří Mázl nebo Jaroslav Janecký, se v mnohém ohledu mohou rovnat kytarám, které stojí více než padesát tisíc, i více než sto tisíc. Je tam samozřejmě cítit, že našim kytarářům chybí vývojový tým a každá kytara není ta vedoucí loď, ale jejich výrobky jsou světové kvality.
Zabrousil bych do jiné mísy, a to do mísy s označením hraní, skládání, skupiny, alba. V současné době hrajete ve skupinách Irish dew a Dobrohošť, hrajete i někde mimo?
Občas mě někdo poprosí o nějaké to hostování nebo o produkci desky. Před šesti lety jsem produkoval desku bratrů Nedvědů Balady a o dva roky později album Honzy Nedvěda Honza. V poslední době jsem natáčel i u Michal Pavlíčka nějaké party do scénické hudby, ale hrál jsem tam na akordeon, jelikož kytaristů on má dosti.
V listopadu jsme vás mohli vidět v Rudolfinu, kde jste s Michalem Pavlíčkem hrál písně Is this the world we created a She makes me od skupiny Queen. Jaká tam byla spolupráce a jaký je váš názor na tuto hudební událost?
To jsou vlastně dvě otázky. Spolupráce s Michalem Pavlíčkem je pro mě vždy příjemná. Jsme spolu v kontaktu a já si jeho práce velice vážím. V Rudolfinu vznikla příjemně legrační situace, kdy já jsem hrál na akordeon vedle čtyřech vynikajících kytaristů, kterých si cením. Dohromady to byla zábava. A když se mám vyjádřit k celku, tak ten celý podnik mne neuchvátil. Nemohu říci, že by mi nějaká z věcí jak se říká "srolovala ponožky". Celá akce na mě působila křečovitým dojmem.
Zůstal bych u koncertování. Na konci března proběhla týdenní oslava Sv. Patrika, kde vystoupilo mnoho skupin na mnoha místech. Vy jste měli tu čest vystupovat mimo jiné na Náměstí Míru spolu se skupinami irského tance. Jak na vás působily a jak se vám líbil Sv. Patrik?
Tancovali s námi členové taneční skupiny Rinceoirí a moc nás to bavilo. Máme spolu docela legrační vztah. Navzájem se ctíme a vidíme se rádi, ale Irish dew nehrají irské lidovky tradičním způsobem, takže se stane, že Rinceoirí spleteme. V Irish dew jsou totiž zakomponovány i české "obkročáky". Vidíme a cítíme, že Irish dew je takovou křižovatkou mezi českou hudbou a irskou lidovkou. U Dobrohoště se kříží hard rock s českomoravskou hudbou.
Jakým projektům se věnujete v současné době? Vydáváte alba?
V současnosti je pro mne velice důležitá spolupráce s Irish dew. Dříve to byl minoritní projekt, ale teď se z něj stalo takové A2. Avšak hlavní osou mého života je stále Dobrohošť. Bohužel se této kapele nemohu věnovat tak, jak bych chtěl. Dostal jsem se tu nejdále a nejvíce tomu věřím, ale z komerčních důvodů není možné zabývat se jí více. Tato kapela vyžaduje brilantní muzikanty, hodně zkoušení a na druhé straně jsou za to malé honoráře. Víte, s deskami je to problém, obecně. V médiích sedí lidé, které z velké většiny nezajímá muzika, kterou tvořím. Někdy mám pocit, že se jedná o nechuť, až jakýsi bojkot. Naše alba mají úspěch u publika, avšak v médiích nikoliv. Pořadatelé se bojí pouštět tradiční muziku a není tu vůle pro vznik dalšího žánrového kanálu. Co se týká Dobrohoště, tak je to pro mne veliká záhada, protože se o něm vyjádřil pochvalně Mick Jagger i Ian Anderson, ale v rádiích je to moc nezajímalo.
Z toho usuzuji, že se neúčastníte tzv. "středního proudu"...
Těsně po konzervatoři jsem byl členem několika kapel středního proudu, ale brzy jsem to vzdal, protože mě to nebaví. Nebaví mě ta nálada při tvoření alba, kdy se člověk dostává do mantinelů a producenti mu říkají: "To je moc složité, to se nebude prodávat." Někdy mám dojem, že producenti přemýšlí dříve o tom, jak se píseň prodá, místo toho, jak se zaranžuje. A ze všeho nejvíce mi vadí unifikace muziky, za což mohou zase média. Oni říkají: "Teď se bude poslouchat techno, fusion..." Jednou jsem se dokonce doslechl o rádiu, kterému byly zasílány honoráře za to, že nevysílají Nedvědy. Přijde mi to dosti šílené, jelikož bychom všichni měli dostat šanci.
