Výhradní distributor známých mikrofonních značek Sennheiser a Neumann, firma Panter, slaví letos dvacet let své bohulibé existence a práce. Někdo k narozeninám dárky dostává, jiný rozdává. A tak se stalo, že jsem se s mnoha ostatními podíval do výrobního závodu firmy Sennheiser v severoněmeckém Wennebostelu, kousek od dolnosaské metropole Hannoveru. Nebyl jsem tam poprvé a nikdy jsem se s tím netajil - zkuste články Jak se dělá mikrofon (Muzikus 1/2004 strana 52, odkazovaný jako [1]) a Mikrofonní velmoc Sennheiser (ve dvou dílech Muzikus 12/2006 [2] a 1/2007 [3], obojí na straně 44).
Hannover
V Hannoveru samotném, podobně jako v jiných německých městech, při zběžné městské prohlídce téměř ještě slyšíte, jak se architekti a urbanisté po válce škrábali za uchem, kterou z těch zřícených hromad postavit v původní podobě, kterou trochu jinak a kterou odvézt úplně a stavět tam nanovo - těch byla mimochodem většina. Tím německá města dostala během druhé půle minulého století svůj ráz, jímž se ve střední Evropě liší třeba od těch rakousko-uherských. Ovšem obnovené městské paláce, hlavně ty renesanční, stejně jako tři v centru zbylé uličky domů z typického hrázděného zdiva rozhodně stojí za vidění. Moderní výstavbu mají vkusnou a elegantní taky, ale víc takhle chápu turistický zájem o Prahu.
Od války
Historii firmy Sennheiser jsem vypsal ve shora uvedených článcích a nebylo by fair-play je příliš opisovat. Do obce Wennebostel, který s dalšími okolními tvoří nyní mikroregion Wedemark, což je v původním názvu zalesněné návrší dva kilometry odtud, se firma dostala na konci války, když Dr. Fritz Sennheiser, otec a dědeček současných pokračovatelů firmy, odstěhoval vysokofrekvenční a elektroakustické laboratoře Technické univerzity v Hannoveru do hůře vybombardovatelného ústraní na venkově. Přesun jakž takž stihl pár hodin před tím, než byly původní budovy náletem srovnány se zemí. Když přišli Britové, laboratoře ve venkovském stavení zamkli, zapečetili a zakázali do nich vstup do doby, než přijedou pomocné oddíly. Když už to na trpělivost páně Sennheisera trvalo příliš, odstranil jednou v noci ze stavení pečetě a cedule se zákazem, druhý den ráno si odemkli náhradními klíči a začali pracovat. A přestože, pozdější pan profesor, Fritz Sennheiser předloni zemřel, pracuje se tam dodnes. To budou ty pomocné oddíly koukat, pokud ještě přijedou.
Firma začala měřicími přístroji a prodávala je pod značkou Laboratorium Wennebostel, kterou pak zkrátili na Labor W nebo taky Lab W, poukazující na místo vzniku. Značku Sennheiser mají registrovánu od roku 1957. Historický název firmy dosud připomíná jejich domovní adresa - ulice Am Labor 1. Dynamické mikrofony začali vyrábět od roku 1946, zpočátku coby rychlá náhrada vypadnuvšího dodavatele mikrofonů pro Siemens. S vlastním vylepšeným modelem přišli hned v roce 1947. Od roku 1957 vyrábějí taky kondenzátorové mikrofony s převodem změny kapacity snímací kapsle na elektrický signál pomocí frekvenční modulace. Takže netrvalo dlouho a tuto modulaci začali přenášet bezdrátově a vznikl první mikroport. Podobně jako Čapek vymyslel románový termín robot, s názvem mikroport přišel pan profesor Sennheiser a oba se na celém světě dodnes používají. V roce 1968 zkonstruovali na světě první otevřená dynamická sluchátka. Otevřením zadní stěny sluchátek vlastně převrátili naruby mechaniku otevřeného a uzavřeného prostoru známou z konstrukce běžných reprobeden. Jejich prvního modelu této konstrukce - HD 414 - prodali po světě na deset milionů.
V 50. a 60. letech měla firma repertoár zasahující do větší uživatelské šíře, ale s menším počtem typových variant. Vyráběli třeba telefonní záznamník, domácí audiosoupravu s aktivními reprobednami a kabelovým dálkovým ovládáním, akustický dětský hlídač Baby-sitter. Snímače chvění pro geofyzikální měření dělají od roku 1949 dodnes. Nepřekročitelnou firemní zásadou vždycky byla vysoká kvalita jejich výrobků, a proto oborová pole, kde by při jejím zachování obtížně konkurovali výrobními náklady a cenou, časem opouštěli a přenechávali jiným. Dnes je firma světovou jedničkou ve výrobě mikrofonů, dynamických i kondenzátorových, kabelových i bezdrátových, sluchátek, bezdrátových průvodcovských systémů a letecké komunikační techniky s aktivním tlumením okolního hluku a též specializovaných sluchátek pro ty, jimž sluch už neslouží, jak by měl.
Procházka po provozech
Aneb co je ve firmě nového. Druhý německý výrobní závod v nedalekém Burgdorfu, jenž je od Hannoveru asi stejně daleko na východ jako Wennebostel na sever, a nějakých třicet kilometrů jsou od sebe navzájem, byl z logistických důvodů přestěhován do Wennebostelu, kde za účelem tímto vznikla další nová poschoďová výrobní hala. I tou jsme byli provedeni a vysvětleno nám bylo vše, na co jsme se dokázali zeptat, leč fotit jsme nesměli. Výrobní fotografie jsou proto firemní a schválené.
Areál Sennheiser tedy sestává z několika různě vypadajících budov stavěných podle potřeb, jak šla firemní historie. Nejstarší je Hausmannova vila z 18. století, která pamatuje konec války a firemní začátky, dnes funguje pro administrativní účely a školení. Napravo od jejího průčelí je čtrnáctiramenná soustava přízemních budov budovaných od 50. do 80. let se zázemím pro zaměstnance a výrobními i nevýrobními provozy. Jejím srdcem je automatická linka pro výrobu dynamických mikrofonů. Od doby, kdy jsem ji viděl naposledy (viz článek [1]), se její provoz stabilizoval a rozšířil. Kompletace začíná namotáním samonosných cívek mikrofonu, snímací i odbručovací. Vytvrzovány jsou ultrafialovým zářením a vinutí z měděného drátu se speciálním smaltem tak nepotřebují kostřičky - nikam by se nevešly. Po vytvrzení se cívky přilepí na kevlarové membrány odmotávané z pásové fólie, jež svůj tvar dostávají tepelným tvářením teprve na lince. Ty se pak bez doteku lidské ruky sesadí s dalšími částmi mikrofonu. Během operací probíhají průběžná měření kvality a nepodarky se rozebírají, jejich použitelné součástky se vracejí do výroby a zbytek se recykluje. Firma neprodává a nikdy neprodávala výměty jako levnější sortu, důraz na kvalitu je primární.
Montáž končí změřením charakteristiky mikrofonu v hydraulicky odpružené odhlučněné komoře, a pokud vyhoví, zabalením. Celou linku s produkcí asi tři tisíce kusů denně obsluhují čtyři lidé na postech technického dozoru, úkonů údržby strojů, přistrkování polotovarů a odběru hotového. Kromě provozní údržby, spočívající třeba v mazání potřebných míst, linka nedělá pravidelné odstávky. Vyrábí se bez přerušení až do poruchy některé výrobní části, nebo pokud výmět výrobků přesáhne technologických pár procent. Podobná linka běží v irském Tullamore, je ale seřízená pro kompletaci sluchátek. Provozem automatizovaných montážních linek dokáže firma udržet výrobu mimo Asii při zachování konkurenceschopné ceny, vysoké kvality produkce a taky s udržením výrobního i vývojového know-how uvnitř bran svých závodů.
Další dvě budovy jsou v novějším stylu. O první z nich se už v tomto časopise taky psalo (viz [1]). Je bez oken a vyrábějí se v ní a kompletují kapacitní mikrofony, a to jak pro značku Sennheiser, tak i pro Neumann, jejíž vývojové a obchodní centrum sídlí v Berlíně. V superčistých provozech s přetlakem filtrované atmosféry a speciálním režimem provozu včetně nařízeného oblečení a pokrývek hlav, udržujících prostor mimo nečistoty běžného prostředí, se vyrábějí kapacitní mikrofonní kapsle. V méně přísném provozu se pak výrobky kompletují a zkompletované kontrolují v bezodrazové komoře.
V poslední nové hale, jejíž stavbu management zvolil místo renovace svých provozů v Burgdorfu, které tam fungovaly od roku 1977, jde především o provozy prvovýroby, tedy výroby součástí, z nichž se pak výrobky kompletují. Taky tu probíhá výroba typů, u nichž kvůli nízkým výrobním sériím nestojí za to seřizovat výrobní linku.
Desky plošných spojů použité elektroniky jsou až na malé výjimky osazeny technologií plošné montáže SMD. Osazovací automaty vybírají miniaturní součástky z pásků dodávaných v cívkách a pájeny jsou vzdutou vlnou roztavené pájky. Průběžná kontrola kvality je samozřejmostí i tady.
U výrobků se složitější elektronikou určených pro profesionální účely se v této hale před odevzdáním přístrojů do prodeje navíc odstraní náběžná část známé U-křivky, pravděpodobnosti poruchy v závislosti na čase - nejvíc se kazí věci úplně staré a úplně nové. Této činnosti se říká zahořování. Přístroje se zahořují tepelným cyklováním v uzavřené komoře po dobu dvaceti čtyř hodin, kdy se v pěti cyklech v komoře střídá teplota -20 °C a +70 °C. Po akci se vytáhnou, opět proměří a kousky, jež touto procedurou neprošly se ctí, se vyřadí.
Ale ne všechno nám průvodci vyzvonili. Jedním z tajemství například zůstalo, jak vyrábějí vnější ochrannou membránu miniaturního mikrofonu MKE 1, jež kryje mikrofonní kapsli o průměru 3,3 mm a obsahuje tři sta malých otvorů, kterými prochází zvuk dovnitř, nikoliv však vlhkost. Třeba tyto mikrofony musí při kontrolních testech vzorků vydržet plně funkční deset dnů ve vlhkosti 95 % při teplotě 40 °C, potom dvacet čtyři hodin při téže teplotě ve vlhkosti 100 % a kapou na něj po dobu 95 hodin vodu. V ohýbacích testech jest mikrofonní kapsle trápena v pěti tisících cyklech silou tři newtony a kablík u konektoru v deseti tisících cyklech silou pěti newtonů. V zátěžových testech je na konektor typu Lemo vyvinuta síla sto třicet newtonů a kablík je z mikrofonní kapsle popotahován silou šedesáti newtonů. Kablík samotný tahají ještě silou tři sta newtonů. Mikrofony musí standardně takovou torturu přežít samosebou bez příznaků, ale takto ztrápené vzorky už nejdou k zákazníkovi, protože svíčka jejich životnosti se těmito testy krátí.
Vývoj nových výrobků
Tyto věci jsme se dovídali až po prohlídce provozů na prezentačních přednáškách v sále Hausmannovy vily. Zajímavé byly, kromě jiných, vývojářské úvahy o technických kompromisech vůbec. Třeba při volbě kmitočtového spektra bezdrátových mikrofonů. Nově obsazované pásmo 1,8 GHz má sice oproti dosud využívanému 860 MHz nižší dosah šíření vlivem difuzních ztrát, ale je zase nad úrovní běžného průmyslového rušení, takže tyto vlivy se kompenzují. Ani vývojářům z Wennebostelu se nevyhnuly standardní problémy všech velkých souprav mikroportů s křížovou modulací přenosových kanálů navzájem.
Jinou technickou honičkou je provozní doba vysílačů bezdrátových mikrofonů. Například standardní baterky vysílače s výkonem 50 mW použitého v mikroportech vydrží pět hodin. Pokud má vysílač výkon jenom 10 mW, vydrží jedenáct hodin. Ale lineárnější vysílače s nižší úrovní křížové modulace a tím i s možností vyššího frekvenčního přiblížení vysílaných kanálů zase víc užerou proudu a taky vydrží jen pět hodin.
Jelikož princip dynamického elektroakustického měniče, ať už mikrofonu, reproduktoru nebo sluchátka, zůstává a používá se od svého vzniku před nějakými osmdesáti lety prakticky tentýž, mohou vývojáři i management hovořit o šťastné volbě roku 1946, kdy s nimi začali. Neboť mnohé jiné zavedené evropské či světové značky v blízkých oblastech elektronických a technických vůbec, třeba u záznamové techniky, televizorů nebo u barevných filmů, vývoj technologií posledních let bez milosti smetl.
A přestože je značka Sennheiser v současnosti největším světovým producentem mikrofonů i sluchátek, vývojem i nadále zkouší nově obsazovat blízká technická pole. Tentokrát jsou to sluchátkové zesilovače ve třídě high-end. Jednak čistě analogový HDVA 600 nebo s digitálním vstupem přes USB a S/PDIF v konverzi 24 bitů a 192 kHz HDVD 800. V domovské oblasti sluchátkové byl dokončen vývoj nového luxusního sluchátkového špuntu IE 800 o průměru 7 mm s rozsahem od 5 Hz do 46,5 kHz.
Ochrana proti padělkům
Podobně jako mnoho jiných obchodně úspěšných značek, čelí i Sennheiser výrobkům technicky pod jejich standardem, vyrobených „jinde“, ovšem klamavě, a tím podvodně, nesoucím firemní označení a logo. Firma se jim vedle právních kroků technicky brání za prvé označováním svých výrobků na zařízení samotném. Za duhé se dokončuje systém unikátního značení výrobků i obalů, kdy si pravost kódu, a tím i koupené věci budete moci ověřit přes internet. Má sloužit jak uživatelům, tak prodejcům.
Děkuji tímto firmě Panter, obchodnímu to zástupci značky Sennheiser v České republice a na Slovensku, za zprostředkování návštěvy výrobního závodu, jež mi umožnila napsat tuto reportáž.
www:
