Položíte-li levou dlaň na cívku tak, aby prsty směřovaly po proudu, pak váš vystrčený palec, nejste-li šimpanzem nebo dělníkem na pile, ukazuje k severnímu pólu magnetického pole vyvíjeného touto cívkou.
Tohle pravidlo, které jste od tabule v deváté třídě asi už nikdy nepotřebovali, platí i pro reproduktory včetně těch nástrojových. Za zmínku stojí i fakt, že ani tady z něho pro uživatele či muzikanta obvykle nic podstatného nevyplývá.
O reproduktorech už toho bylo napsáno mnoho a mnoho, a to i na stránkách Muzikusu a ještě více mimo něj. Za všechny třeba knížka Reproduktory a reprosoustavy od Ing. Kamila Tomana (Dexon, 2001) nebo článek Reproduktory a reprosoustavy (Muzikus 9/1998 str. 84 až 86) v předlouhém a několikrát nastavovaném seriálu Co je to když... aneb přístroje polopatě, aby se také spoluautoři pochlubili svým peřím.
Jak funguje běžný reprák, asi všichni víte - v kruhové škvíře ostře vykouslé do trvalého magnetu trdluje pohyblivá cívka, přilepená na kónický trychtýř reproduktorové membrány, jíž má pohybovat a je zvenčí krmena elektricky zesilovačem. To pro muzikanta stačí. Od dob Petera Jensena, jež v roce 1930 přišel s prvním takovým reproduktorem, se toho v konstrukci moc zásadního nezměnilo. Vylepšovaly se detaily - magnety, materiály, mechanické konstrukční prvky, elektrické, magnetické, mechanické či akustické parametry, ale princip zůstal. Pohleďme tedy okem muzikantským skrz kytarové strunky na tento přes tři čtvrti století starý vynález.
Reproduktory a reprobedny pro kytaristy
Lze bez uzardění napsat, že i reprobedna je, stejně jako zesilovač "strunatého mistra", součástí jeho nástroje, zrcadlem jeho mistrovství a tvořítkem jeho zvuku. Proto na ni nelze klást klasické požadavky na reprodukční zařízení obvykle kladené. Snad kromě odstupu - šum ve hře nemá rád nikdo, ale reprák sám o sobě nešumí, to je věc zesilovače. O těch jindy.
Parametr, který je u kytarových beden nejdále opuštěn, je vyrovnaná frekvenční charakteristika. Čili aby reprák hrál co největší rozsah frekvencí či tónů co nejvyrovnaněji. Ať se páni kytaristé neurazí, ale jsou to obvykle oni, kteří mají zvuk nejvíce, slušně řečeno, "upravený".
U reproduktorů třídy hi-fi je vyrovnané charakteristice obětováno leckdy mnoho parametrů jiných, hlavně citlivost reproduktoru. U kytarových komb či beden ne. I citlivost těchto repráků tedy vychází poměrně vysoká oproti jejich studiovým či high-end bratrům. Z toho také vychází pro stejný kravál menší a lehčí zesilovač, což je jeho další výhoda. Zavedené typové série kytarových reproduktorů se obvykle rozšiřují tak, že se mění cívky či magnety, neboť ty nemají vliv na frekvenční charakteristiku, ale osvědčené mechanické prvky u nich zůstávají - hmotnost, tvar a závěs membrány, různé ptákoviny na ni přilepené a jiné mechanické potměšilosti. Je tomu proto, že reprák si tak zachovává svůj komerčně ověřený zvuk, kdežto jiný zvuk by už tak obchodně úspěšný být nemusel - a teď firmo riskuj. Pokud se dějí výjimky, jsou to vlastně nové průzkumy trhu pro nové typy. Pokud obchodně neuspějí, s variacemi se pochopitelně touto cestou dál nepokračuje. Zaběhle platí, že čím dražší reprák, tím má vyšší citlivost a uživatelsky líbivější, fakticky však pochroumanou frekvenční charakteristiku.
Stejně tak reprobedna, odborně ozvučnice, není stavěna jen jak to přišlo truhláři pod pilu. U kytarových komb bývají ozvučnice otevřené. Poznáte je tak, že i bez rozšroubování můžete reproduktor vidět z obou stran. Důležitou roli u nich hraje zadní přepážka. Ta neslouží jen k namotání síťové šňůry, ale její velikost a umístění do určité míry určují i akustické vlastnosti takovéto reprobedny. Přepážka by měla být ve správném poměru k velikosti celé ozvučnice. Pokud nějaký třeba "samo-domo" stavitel neví co s ní, lze tím na reprobedně zvuk pokazit.
Jednopásmové kytarové reprobedny hrají obvykle a velmi zhruba od 200 Hz do 3 kHz, a to ještě pro frekvence často nevyrovnaně. Pokud je bednice dvoupásmová, rozsah má širší směrem k výškám. Výškáč bývá piezo-elektrický. Není to kvůli škudlení konstruktérů na ceně součástek, ale proto, že piezo-elektrické výškáče mají hrbatou frekvenční charakteristiku, která přidává zvuku kytarovému uchu libých barev a reprodukuje ty správné alikvoty ke kytarové struně. Setkáme se ale i s výškači klasickými, tedy elektrodynamickými, charakteristika je pak vyrovnanější a je pak na muzikantovi, jak si ji "pokazí" svým nastavením.
Ozvučnice, které jsou od zesilovačů zvlášť, čili sestava druhu hlava & bedna, bývají obvykle uzavřené, čili s celistvou zadní stěnou. Jejich konstrukce je naopak v jádru prostá, nemívají ani zvláštní příčky, ani rezonátory, třeba bass-reflex. Hlavními jejich mechanickými konstrukčními kritérii jsou tvar vhodný pod zesilovač, kytarovou hlavu a snadná přenositelnost.
Na co koukat, když kupujeme kytarový reproduktor? Samozřejmě výkonem a impedancí by měl pasovat k vašemu zesilovači (vyšší impedance repráku nevadí, nižší vadí - ale to určitě znáte jak otčenáš, milé děti). Pokud se elektricky reprák hodí, při výběru zvuku pak dejte hlavně na vlastní uši - jestli se vám zvuk milého breptáku líbí. To je i na zvuku vaší elektrické kytary to nejdůležitější, ne? A samozřejmě se dívejte na citlivost, chcete přece hrát, a ne topit!
Kterak na reprobednář basistův
O basových reproduktorech platí zhruba to, co o kytarových. Jen těch basů by měly umět aspoň o fous víc. Z toho také vyplývají uzavřené ozvučnice i u malých komb a vlastně u všech reprobeden pro basové kytary. O samotném reproduktoru toho platí v zásadě tolik, co o kytarovém. Navíc - čím větší má basový reproduktor průměr membrány, tím hraje níž, ale tím také končí níž i na středech. Navíc pokud je v bedně osazen jenom jeden reproduktor o průměru 15 nebo 18 palců, hodně na středech, které jsou také důležité pro zvuk basy, směruje - nehraje do všech směrů před sebou stejně. To může někdy vadit, a to je i důvod, proč se i pro basové bedny často používá sady čtyř repráků s průměrem 12??". Kupodivu i u basových reprobeden se někdy používají piezzo-elektrické výškáče. Ty dávají barvu zejména slapové hře basistově a jiným jeho hráčským poťouchlostem. Pokud tedy rádi strunami škubete či nehtíky do nich ďobáte, nezapomeňte na výškáč. Uměřenému basovému dunění stačí jen basový reproduktor bez tweeteru.
Reprobedny pro klávesy a zpěv
U klávesových nástrojů či zpěvu se reprobedna na zvuku nástroje obvykle příliš podílet nemá a je jí dáno poslat do luftu jen to, co do ní po drátech přijde. Proto pro ně platí zhruba stejná kritéria jako pro reprobedny určené pro domácí high-end nebo studiový odposlech. Oproti těm prvním navíc asi nebude potřeba naleštěné dýhy na povrchu a jiných vzhledových prostopášností, které se zvukem nemají co dělat. O tahle cingrlátka bývá profi-technika obvykle levnější - nakoukněte do ceníků. Důležité jsou naopak uživatelská pohodlnost a životnost bedny při různé, většinou málo šetrné přepravě od města k městu. Reproduktory tedy mívají průměrnou citlivost a vyrovnanější frekvenční charakteristiku. Reprobedny bývají proto i častěji dvoupásmové a piezzo-elektrické tweetery jsou osazovány jenom u levnějších typů. Kvůli nižší citlivosti reproduktorů také bývá potřeba spíše vyššího výkonu předřazeného zesilovače. A co sledovat při koupi? Především účel, ke kterému má bedna sloužit. Obvykle jsou samostatné klávesové či zpěvové reprobedny kupovány jen do zkušeben a malých krcálků, u kláves je častý i pódiový odposlech. Ve větších sálech je buď ozvučení už instalované, šité na míru a kapsu majitele, nebo ozvučování dělá specializovaná firma, která by si slušnou aparaturu měla dovolit, neb se jí živí. Uživateli tedy zbývá vlastním výkonem vykrýt ten zbytek.
Určitě jsme článečkem neobjevili další Ameriku, ale snažili jsme se sesypat na pár stránek jednoduchá fakta, která ubohému a zmatenému muzikantovi pomůžou v orientaci. Kéž tak taky nastane.
