Jako každoročně v lednu, i v letošním roce proběhl jeden z největších hudebních veletrhů světa, NAMM Show v Convention Centru v Anaheimu poblíž Los Angeles v USA. Zavítal jsem na veletrh podruhé po dvou letech.
První, co člověka zaujme před vstupem do Convention Centra, je restaurace postavená v alpském stylu i se sněhem na střeše. Pokud stojíte dál, máte pocit, že tam ten sníh opravdu je, ale při bližším ohledání je vidět, že to je umělá hmota. Působí to obzvášť bizarně, protože všude kolem jsou krásné vzrostlé palmy a okolí je typická kalifornská příroda. Za restaurací se zdvihají obrovské kulisy Disneylandu, ale z rubové strany, takže jsou vidět jenom jakési konstrukce. Anaheim je svým Disneylandem známý, patří k jednomu z největších, ale i nejstarších na světě. Byl postaven v roce 1955.
Protože na veletrh nemá přístup veřejnost, ale jenom obchodníci, výrobci, hudebníci a žurnalisté, předpokládal jsem, že tam nebude mnoho lidí. Zmýlil jsem se, bylo tam totálně plno. Již při příchodu je slyšet hudba, která člověka provází na každém kroku.
Když člověk vstoupí do hlavní haly, má pocit, že se ten hluk nedá vydržet. Je tam okolo dvou tisíc stánků a zhruba u poloviny se hraje. Kromě toho větší firmy mají i větší pódia. Po chvilce si člověk zvykne a začně vnímat jenom muzikanty hrající u stánku, u kterého právě stojí. Novinkou pro mě bylo velké pódium před vstupní halou, které tam před dvěma lety nestálo. Tam byla nepřetržitě živá muzika.
Mezi stánky...
První stánek, který jsem navštívil hned první den veletrhu, byl stánek firmy Godin, kde jsem měl schůzku s Peppinem D’Agostinem. Ten mi představil pana Godina, vlastníka firmy, a hned při příchodu mi předali moji novou kytaru Seaguell. Pan Godin mi představil několik krásných nových nástrojů. S Peppinem máme něco nacvičené, tak jsme si spolu ve stánku firmy Godin zahráli.
Poté jsem se vydal do stánku firmy Martin, kde mě čekala další schůzka s Janet Robin. Po dvou hodinách zkoušení kytar všech cenových kategorií a rozhovorů s výrobci kytar i strun jsem odešel ke svojí oblíbené firmě Luna Guitar.
Zatímco stánek firem Godin a Martin byly velké prostory, Luna měla malý stánek. Jejich kytary se vyznačují tím, že jsou různě pokreslené, někdy i velmi podivně, ale k těm kytarám to prostě patří. Až budu mít zbytečné peníze, určitě si kytaru od Luna Guitars koupím. I levné kytary zní velmi dobře a i ty nejdražší kytary jsou poměrně levné. Mají na stánku i svoje kombo, na které je možné si kytary vyzkoušet. I když mezi kytarami byl rozdíl několik set dolarů, všechny zněly velmi dobře. Rozdíl byl slyšet, jen když nebyly kytary nazvučené. Nejznámější, kdo hraje na kytaru Luna, je Vicki Genfan.
Po prohlídce Luna Guitar byl už večer a já jsem musel odjet do Los Angeles na koncert Tommyho Emmanuela s Martinem Taylorem.
Další dva dny jsem přijel na veletrh pozdě, protože na cestě z.LA, kde jsem bydlel, do Anaheimu jsou trvalé dopravní zácpy. Procházel jsem se mezi stovkami stánků, kde hrály stovky hudebníků různých oborů. Všichni hráli naprosto skvěle.
Jeden z muzikantů mě však zaujal víc než všichni ostatní. Seděl u stánku firmy GHS a hrál na elektrickou kytaru. Když hrál, připadalo mi jako by se úplně zbláznil. Byl to charizmatický člověk, který měl neuvěřitelnou techniku hraní. Působil jako právě vybuchlá sopka. Nepřipadalo mi, že by oplýval velkou hudební invencí, ale to, co na kytaru zahrál a s jakým nasazením, bylo neuvěřitelné. Jmenuje se Mike Orlando a podle názorů některých muzikantů je to v současné době jeden z nejoblíbenějších kytaristů v USA. Tomu nasvědčoval i počet diváků a jejich reakce. Poslouchal jsem asi půl hodiny. Na druhý den jsem si s ním domluvil schůzku. Přinesl mi CD a domluvili jsme se, že bych se pokusil mu udělal koncert v Praze, pokud bude v Evropě.
Nejzajímavější jsou nakonec zajímavosti
Je těžké z toho množství informací, které se na člověka hrnou ze všech stran, vybrat něco podstatného. Zbývající dva dny jsem procházel areál a prohlížel stánky známých firem, jako Marshall, Ludwig, Hammond..., a pokoušel se spíše najít nějaké zajímavosti. Objevil jsem třeba firmu s názvem Bohemian Guitars (namá nic společného s Čechami). Již před návštěvou Anaheimu mi přišla do e-mailu reklama na prezentaci firmy. Jejich kytary byly trochu obskurní, krk byl napasovaný na prázdnou plechovku od oleje. Vypadaly opravdu nezvykle, ale byly dobře nazvučené, tak hrály výborně.
Ve vedlejším stánku byla kytara „siamské dvojče“. Moc jsem nepochopil, jak se na to hraje, ale myslím, že to není důležité, jde o to vymyslet něco, co lidi zaujme na výstavě.
Bez zajímavosti nebyla ani skládací kytara. Trochu jsem podezříval výrobce, že kytara po sestavení nebude ani ladit, ani držet pohromadě, ale opak byl pravdou. Po sestavení byla bytelná, a jak jste ji před rozložením naladili, tak zněla po sestavení. Slyšel jsem, že taková kytara existuje i u nás, i když jsem ji zatím neviděl. Myslím, ale že je dobrá tak na tramping.
Připadalo mi, že proti roku 2012 se objevilo více firem, které představovaly ukulele. Na veletrhu se objevilo zase víc firem z Asie než před dvěma lety. A to ze všech oborů. Vystavovaly bicí nástroje, žestě, smyčcové nástroje, klavíry a samozřejmě kytary. Některé jsem vyzkoušel a byly velmi dobré. Když jsem se ptal na cenu jedné výborné klasické kytary z masivního palisandru se smrkovou deskou z Číny, řekli mi cenu čtyři sta dolarů. To není u nás ani cena dřeva. U nás taková kytara stojí minimálně čtyřicet tisíc. Doufám, že tyto nástroje nezaplaví náš trh. To by byl konec českých firem a stavitelů kytar.
Závěrem
Bohužel jsem neměl tentokrát čas chodit na večerní koncerty, protože jsem každý večer hrál docela daleko od Anaheimu, ale přesto byl veletrh pro mě velký zážitek. Firmy představují to nejlepší, co momentálně produkují. Někdy má člověk pocit, že už je to technologie ze vzdálené budoucnosti, kterou člověk nemůže ani pochopit. Je možné vidět stovky skvělých muzikantů, a co je hlavní, je tam stále dobrá nálada, lidé se k sobě chovají ohleduplně a není problém s kýmkoliv si popovídat. Důkazem bylo moje náhodné setkání s jedním z mých nejoblíbenějších muzikantů Tonym Levinem, baskytaristou od Petera Gabriela a King Crimson. Potkal jsem ho, když už měly firmy téměř sbaleno, a navázal s ním hovor. Povídali jsme asi deset minut a poté se se srdečným pozdravem rozešli. Byla to pro mě hezká tečka za celou akcí.
V neděli poslední den veletrhu se návštěvníci začali vytrácet a firmy balit svoje stánky. Ten den mě zaujal workshop hráče na ukulele a známého pedagoga Jima D’Villea.
Jim D’Ville
Poslední den NAMM Show pořádala firma Kala Brand Music Co. ve vstupní hale velký workshop hráče na ukulele Jima D’Ville. Účastnilo se ho přes osmdesát studentů a okamžitě mě zaujalo, jakým způsobem učil. Čišela z něj energie, křičel na posluchače, ale ne ve zlém. Chtěl z nich prostě dostat maximum. Ukazoval jim různé rytmické figury, a dokud to nehráli všichni s ním, nepřestal na ně křičet. Překřičet osmdesát ukulele je opravdu nadlidský výkon, ale bylo vidět, že Jim má velkou praxi, a zvládl to naprosto bravurně. Byl to naprosto nekonvenční přístup k učení. Ale bylo vidět, že posluchači jsou nadšení, a chválili si, že jim to hodně přineslo, a všichni byli poctěni, že mohli workshop s Jimem absolvovat. Ihned jsem zjišťoval, kdo to je, a dozvěděl jsem se, že to je jeden z největších propagátorů hry na ukulele a skvělý a uznávaný pedagog, hlavně v USA, Kanadě a Austrálii. Počkal jsem do konce a udělal jsem s ním krátký rozhovor.
V poslední době začalo být ukulele modním instrumentem. Hodně lidí na ně začalo hrát. Co myslíte, že je toho důvodem?
Myslím, že vím, co je tím hlavním důvodem, protože o tom často mluvím s účastníky workshopů. Mnoho lidí ve věku mezi padesátkou a sedmdesátkou vyrůstalo na hudbě Beatles, Rolling Stones a podobných kapel. Byly to většinou hezké, rytmické a dobře zapamatovatelné melodie. Mnoho z nich nemělo možnost hrát na kytaru, nebo jim kytara připadala těžká. Teď mají více času, protože jim odrostly děti a opět mají chuť něco dělat. Zjišťují, že mnoho oblíbených skladeb má jenom tři akordy, tak zkoušejí hrát na ukulele, protože je lehčí hrát na ně než kytaru. Jak jste mohl vidět, dnes na workshopu na NAMM Show, lidé jsou nadšení tím, jak rychle si mohou něco zahrát. Já trvám na tom, aby dbali hlavně na rytmus. Na tom je můj workshop hlavně postavený. Bez dobrého rytmu je hudba nemocná. Samozřejmě ukulele velmi zpopularizoval Israel „IZ“ Kamakawiwo’ole. Ten nazpíval písničku Somewhere over the Rainbow a doprovázel ji pouze na ukulele. Písnička se stala obrovským hitem po celém světě.
Vy jste profesionální hráč na ukulele?
Ano hraji, ale hlavně dělám workshopy. Mám svoji metodu a ta je velmi úspěšná.
Hrajete také sólové koncerty jako Jake Shimabukuro?
Ne, to nehraji. Nikdo nehraje jako Jake. Je to podobný talent jako kytarista Tommy Emmanuel. Velký muzikant a také velký popularizátor ukulele. Hraji spíše v různých sestavách. Na jaře dělám turné po Austrálii s violoncellem. Nehraji však pravidelně, protože se zabývám vyučováním na workshopech ve skupinách. Jezdím hlavně po USA, Kanadě a Austrálii. Jsem často na cestách a těžko bych měl čas na pravidelná cvičení. Píšu také různá pojednání a hlavně učebnice hry na ukulele.
A jak je tedy komplikované hrát na ukulele?
Je to velmi jednoduché, pokud chcete ukulele používat jako doprovod ke zpěvu, což lidi hlavně dělají. Pokud byste chtěl hrát jako Jake Shimabukuro, je to tvrdá práce, jako při hře na každý jiný nástroj, na který chcete hrát špičkově. Myslím, že ukulele je jeden z nejjednodušších strunných nástrojů pro začátečníka. Velmi brzy se můžete naučit dva až tři akordy a s nimi se dá doprovodit mnoho amerických lidových písní, ale i mnoho písniček rockových. Můžete také hrát mnoho jiných žánrů, kromě rockové a lidové hudby i blues a jazz. Dokonce jsem slyšel hrát na ukulele i Vivaldiho a neznělo to vůbec špatně. Ukulele je prostě nástroj, na kterém uděláte velmi brzy velké pokroky.
Znáte Českou republiku, popřípadě znáte nějakého českého hudebníka?
No teď znám vás. (smích) Jste první český hudebník, kterého znám osobně. Jinak Českou republiku samozřejmě znám. Je to malá země uprostřed Evropy. Pravděpodobně příští rok navštívím Evropu a rád bych V České republice udělal workshop.
A znáte klavíristu Jana Hammera?
Ano, toho znám, skvělý muzikant.
Jan Hammer pochází z České republiky.
Aha, tak to jsem vůbec nevěděl, vždycky jsem ho měl za Američana.
www:
