Co je to vlastně ten "demáč"? Měla by to být hudební nahrávka - "cédéčko" - určená především k prezentačním a demonstračním účelům kapely nebo projektu. Není tedy určená hned na pulty prodejců a "musiclandů", ale pro manažery, kteří vám k tomu vytouženému cíli umožní dojít, či pro majitele hudebních klubů, aby si udělali dostatečný obrázek o vaší produkci.
Je tedy nutné se zpočátku zamyslet nad kvalitativními atributy této desky. Atributy jsou dva. Technický a "umělecký".
Nejprve se věnujme tomu důležitějšímu - uměleckému. Tento atribut je základním kamenem celého snímku. Autorství celé desky je klíčová záležitost, kterou nelze podcenit. I když kapela hraje převzaté písně, její přínos je neoddiskutovatelný. Hudební projekt by měl touto cestou prezentovat svoje stylové a žánrové zaměření, a podat tak tímto způsobem celistvý obraz celé své produkce. Samozřejmě nelze na tuto desku umístit všechny písně nebo skladby, ale poskytnout producentům jen vzorek pro představu.
Technicky by deska měla splňovat jisté požadavky srozumitelnosti a čitelnosti, ale rozhodně nikdo (nebo téměř nikdo) nečeká od demáče hi-fi zvuk té nejvyšší kvality. Samozřejmě dnes vzniká mnoho projektů, které si zakládají na zvukové čistotě až sterilitě, spojující se mimo jiné i s počítačovými a syntetickými zvuky, tedy tvorbou elektronické hudby, která si zaslouží samostatnou kapitolu. U rockové nahrávky se může tolerovat mnohem víc "nečistot", které v některých případech dokonce dodají nahrávce neopakovatelnou patinu nebo atmosféru (Red Hot Chili Peppers - Out in L. A.,...), a jsou tak jakýmsi stylizačním momentem. Ale pozor - není nečistota jako nečistota...
Jak tedy nejlépe přistoupit k realizaci nahrávky? To je ta nejkomplikovanější otázka z celé této problematiky. Je nutné se zamyslet nad žánrem a komplikovaností vašeho hudebního tělesa. Pokud hrajete ve složení "klasického" rockového kvarteta, tedy bicí-basa-první kytara-druhá kytara, je to úkol relativně snadný, ale pokud kombinujete prvky elektronické s rockovou hudbou ozvláštněnou netradičními akustickými nástroji (například didgeridoo, ňiněra,...), je to o poznání komplikovanější.
Existuje celá řada hudebních nahrávacích studií, které se zabývají nahráváním demo desek. Jsou to studia s relativně nižší prestiží, tedy cenově příznivější a pro tento účel postačující. V těchto studiích může hudebník najít téměř vše, co si bude přát a co dopomůže k jeho vlastnímu uměleckému výkonu. Mnoho projektů je ale možné ve větším pohodlí nahrát jako demo ve zkušebně, trochu akusticky upravené a dovybavené technikou. Touto problematikou se zabývá nebo respektive bude zabývat tento workshop.
Než se rozhodnete pro variantu natáčení demo desky ve svém "improvizovaném studiu", je nutné se zamyslet nad vlastní technologií celého nahrávání. Primárně můžeme dělit techniky na dvě základní skupiny. Nahrávání "real-time" a technologie "playbacková".
"Real-time" metodu si pro zjednodušení můžeme představit jako záznam koncertu - všechny nástroje se natáčejí současně a dotáčí se eventuelně pouze zpěv. Vše se zaznamenává na vícestopý magnetofon, ideálně každý zvukový zdroj do separátní stopy. Z tohoto vícestopého záznamu se na závěr i míchá. Pro zmenšení počtu záznamových stop se mohou některé nástroje i míchat do primárního záznamu*, což ale značně omezuje možnosti při dokončování - tak jsou už jednou smíchané a může se upravovat jen jejich celkový poměr nebo barva. Veliké výhody této metody jsou v případě kvalitních hudebníků, nahrávka je hotová na jedno "jetí", nemluvě o možné interakci mezi muzikanty, a nevýhody - relativně velké přeslechy mezi mikrofony a nároky na kvalitu hudebníků.
Při playbackové technice se nástroje dohrávají chronologicky postupně za sebou do separátních stop. Obvykle se nejprve natočí rytmická sekce - bicí, někdy i s basou a pomocně ostatní nástroje a zpěv, které se postupně nebo po nástrojových skupinách (dechová sekce, sbory,...) přehrávají. Jako playback pro momentálně nahrávajícího umělce tak slouží předběžně smíchané již nahrané nástroje. Tato metoda má tedy mnoho zřejmých výhod - nástroj se může nahrávat tak dlouho, dokud se to opravdu nevydaří, nebo s jedním kytaristou nahrát doprovodný i sólový part, ale i nevýhod - větší technická a časová náročnost.
Záznamovým strojem může být ať už vícestopý analogový nebo digitální magnetofon, speciální HDD rekordér, tak i "obyčejný" stolní počítač se zvukovou kartou s mnoha vstupy. I podle žánru hudby může být zvolen různý druh záznamu, ale o tom už příště...
*primární záznam = prvotní záznam nahrávky, sekundární záznam = například záznam při mixáži
Příště: signálový a záznamový řetězec
