Myles Kennedy - Pohled tygra

Titulek tohoto rozhovoru vás nemá motivovat k opětovnému zhlédnutí kultovní boxerské filmové série s Rockym, ale zdůraznit, jak strastiplná byla cesta jednoho z nejvýraznějších rockových zpěváků dnešní doby k vydání první sólové desky. Myles Kennedy je pojem, který si mnozí spojí s formací Alter Bridge, a těm ostatním stačí říci „Ten zpěvák od Slashe“.

Odpovídajícího uznání se mu však dostalo až v pokročilém věku, a to hlavně díky instinktu. Ten ho sice nakonec dovedl tam, kam potřeboval, ale v mezičase odmítl několik prestižních nabídek a své sólové nápady podrobuje nekompromisní kritice. Sólový debut pod názvem Year of the Tiger je tak ve skutečnosti sólovkou číslo dvě, protože původní materiál zavrhl a raději spontánně napsal další. Autorovi pomalu táhne na padesát, ale až teď si plní své sny a vyrovnává se s minulostí. Nejen o zákulisí nové desky, ale třeba i o meditaci, Slashovi a archivních kytarách jsme vedli následující rozhovor.

Jak jsi spokojen s dosavadními koncerty na podporu alba Year of the Tiger?

Nedávná vystoupení, ať v Evropě nebo ve Spojených Státech, předčila má očekávání. Byl jsem samozřejmě zprvu dost nervózní, jak celý koncept bude přijat, protože má show je doslova ohlodaná na kost. Jedná se o čistě akustická vystoupení s téměř komorní atmosférou. Rovněž jsem v životě neměl tak napráskaný kalendář. Na druhou stranu jsem si všechno maximálně užil a nesmírně mě těší veškerá pozitivní zpětná vazba. Je to do určité míry osvobozující pocit. Možná i proto, že každý večer je tak trochu jiný, podle nátury publika. Snažím se udržovat neformální atmosféru a naplno vnímat dynamiku v sále. Zrovna před pár dny jsem o tomhle mluvil s Markem Tremontim a shodli jsme se na tom, že nevíš, co je to vystupovat sólově, dokud to opravdu nezažiješ. Bývá to mnohdy dosti krkolomný proces, ale ta odměna je o to příjemnější.

O výzvách sólových počátků ví své i kytarista Blues Pills, Dorian Sorriaux, který ti bude předskakovat během červnového evropského turné. Bavili jsme se zrovna nedávno a nejen na tvé aktuální aktivity pěl samou chválu. Proč sis vybral zrovna jeho?

Dorian mi přišel z mnoha důvodů jako ideální kandidát. Známe se už nějakou dobu a mám pocit, že jeho aktuální tvorba bude výborně zapadat do konceptu večera. Moc se na společné turné těším a jsem si jistý, že to bude paráda.

Před naším rozhovorem jsem měl možnost shlédnout výborný minidokument, který jste k tvé desce připravili. Výborně mapuje zákulisí vzniku nové desky a tvou dosavadní kariéru. Přesto prosím o upřesnění, zdali je tohle vlastně sólová deska číslo dvě a zda ty původní nápady jsou stále někde v šuplíku, protože jsi na ně nebyl dostatečně hrdý.

Přesně tak. První desku jsem dokončil asi před třemi lety, ale mezitím se mi značně změnily osobní hodnoty. Čas mezi prvotními nápady a dokončením byl tak dlouhý, že jsem jednotlivé části jakožto muzikant nemohl a nechtěl spojit. Byl jsem s tím celkově nespokojen a vydat to mi nepřišlo správné. Bylo to hodně těžké rozhodnutí, protože jsem do toho investoval hodně času ale i peněz, což k nahrávání neodbytně patří. Musel jsem tak začít v podstatě od začátku, ale naštěstí se to podařilo. Každopádně v šuplíku opravdu pár zajímavých nápadů je a jednoho dne bych je mohl dokončit.

Country a blues v DNA

Velice překvapující je celkové žánrové pojetí desky. Oproti tvým běžným aktivitám je country/bluesová deska tak trochu šok. Přestože se občas tyto prvky projevily, například v live cover verzi Travelling Riverside Blues na živáku Alter Bridge v Amsterdamu. Kde jsi nabral cit pro tyto žánry?

Pamtuji si, že už jako dítě jsem slýchával blues a country všude okolo. Postupně jsem si budoval okruh svých oblíbenců, jako třeba B. B. Kinga nebo Willieho Nelsona. Nebyl jsem tak vysloveně rockové dítě, protože můj žánrový rozsah byl poměrně velký, a navíc jsem nasával vše jako houba. Dalo by se říct, že když jde o umění, jsi to, co přijímáš. Pokud však něco posloucháš intenzivně, je to už nadobro součástí tvé hudební DNA. Year of the Tiger tak pro mě byla příležitost dát prostor i této stránce mé osobnosti. Jsem nesmírně vděčný, že mám projekty typu Alter Bridge nebo Slash and The Conspirators, kde má hlavní slovo rocková část mého srdce. Avšak chtělo to menší změnu prostředí.

Vždycky mě potěší, když z nějakého extrémního metalisty typu Silenoz z Dimmu Borgir vypadne přiznání, že ve volném čase miluje blues a country. Rád bych doplnil tvůj seznam těmito pojmy a prosím o informaci, zdali zapadají do tvého vkusu: Johnny Cash, Hank Williams a Kris Kristofferson.

Všechny tyto pány velice respektuju, jako muzikanty, ale i jako ikony Spojených Států. Sice už nežiju na venkově, ale v mládí jsem žil na farmě a této hudbě jsem byl vystaven neustále. Bratranci vlastnili hned několik desek Hanka Williamse a třeba takový Johnny Cash je doslova polobůh. Je to vysloveně ikonická postava.

Tvé nové album jsem poslouchal v době, kdy jsem měnil práci a snažil se co nejvíce cestovat. Vysloveně jsem si užíval poznávat těžkosti a radosti chudších částí mé domoviny. Třeba skladba Blind Faith vždy naskočila, když jsem projížděl kolem nějaké zrezavělé fabriky. Měl jsi také pár inspirativních cest, když jsi desku psal?

Dalo by se říct, že jsem často na cestách už slušnou řádku let, ale je to stále velmi inspirativní. Mé skladby jsou tak často reflexí mých zážitků. Čímž se vlastně dostávám k tvé dřívější otázce, protože nás inspiruje nejen hudba, kterou posloucháme, ale i naše okolí. Myslím, že je téměř podmínka pro kreativní tvorbu. Cestování mi pomáhá nejen v rámci kreativního rozvoje, ale pomáhá mi i růst jako lidská bytost. Vždy se zajímám o to, jak lidé žijí, a to mi často připomene, jak je potřeba vážit si toho, co mám. Cestování velmi dobře pomáhá pochopit i rozdíly mezi národy. Možná i proto mě to nutí šetřit nerozvážnými soudy.

Meditace pro rockery 101

Jedním z nástrojů pro osobní růst může být i meditace. Osobně se tomu věnuju už dva roky a často se mezi muzikanty setkávám s pozitivní odezvou. Jak je to v tvém případě?

Můžu ti jen říct, že pro mě meditace měla v průběhu posledního roku obrovský význam. Začínám do toho pronikat stále hlouběji a na desce je hned několik skladeb, které ilustrují úzkosti, které pomocí meditace řeším. Jedná se hlavně o skladby Haunted by Design a Devil on the Wall. Objevil jsem meditační techniky, které jsou velice jednoduché, a tak se to taky snažím udržet. (smích) Soustřeďuji se především na dech, a hlavně se tomu věnuju svědomitě každý den. Mělo to obrovský vliv na můj mentální stav a miluju to. Moc rád slyším, že se tomu taky věnuješ. Je to skutečně nesmírně užitečný nástroj, samozřejmě vedle zdravé stravy a pohybu.

Máš můj obdiv, pokud se ti daří meditovat opravdu každý den. Mnozí muzikanti meditaci chválí, ale často jsme se také shodli, že udržet každodenní rutinu je velmi náročné. Nedávno jsem si dopřál výlet na meditační víkend, kde mě celodenní režim nakopl se tomu zase intenzivně věnovat a nastolit nový režim. Vřele doporučuju.

To zní výborně. Mám to na seznamu věcí, které bych chtěl v rámci meditace vyzkoušet.

Archivní i moderní zvuk

Na nové desce jsi spoléhal především na dva veterány v rámci kytar. Přibliž nám je, prosím tě.

V prvé řadě je to National Resonator z počátku třicátých let. Tento kousek jsem objevil před pár lety, když jsem byl zrovna v New Yorku. Těžko se to vysvětluje, ale měl jsem pocit, jako kdyby mě ta kytara volala. (smích) Ten model jsem moc dobře znal řadu let, protože na něj hrával můj velký idol Chris Whitley. Přirozeně mě nesmírně inspiroval i v rámci celkové nálady na Year of the Tiger. Chlápek jménem Zack, který mi ji prodal, se s Chrisem znal, a proto jsem si na kase vyslechl i několik nádherných historek, než jsem zaplatil. Byl to doslova osud a přirostla ke mně tak, že hrála na mé desce obrovskou roli. Dobrým příkladem je skladba Blind Fate, kterou jsem na ní složil celou. Na druhou stranu ještě více skladeb jsem napsal na kytaře Gibson J-45 z roku 1944. Byla vyrobená v období, kdy v továrnách pracovaly jen ženy, protože muži bojovali ve válce. Obě kytary tak spojují fascinující příběhy, a hlavně neuvěřitelný zvuk. Ty tóny jsou tak specifické, že se to prostě nedá napodobit. Stačí je vzít do ruky a celý ten kreativní proces se rozjede jako stroj.

Mohl bys zmínit i další kousky, které ti byly na nové desce oporou?

Další kytarou, kterou jsem na albu použil, byl archivní model D21 od značky Martin z roku 1945. Často jsem na ni narážel u kamaráda, který ji vlastnil asi deset let. Půjčil mi ji, a když jsem album dokončil, domluvili jsme se na prodeji, takže se na ni spolehnu ještě někdy v budoucnu. Občas jsem také pocítil potřebu použít elektrickou kytaru, ale nechtěl jsem žádnou tvrdost. Pro určité struktury a hlavně sóla ve skladbách Haunted By Design a Devil on the Wall jsem dal na novější kytaru Gretsch Duane Eddy. Má naprosto specifický zvuk, který umějí jen v této firmě. Jako dítě jsem totiž v rádiu pouštěl na plné pecky Stray Cats a obdivoval brilantní hru Briana Setzera.

V průběhu posledních měsíců jsem tvou desku pouštěl mnoha přátelům s různými žánrovými preferencemi a velice často byli příjemně překvapeni. Proto bych rád použil jednu ze skladeb i na hudební prezentaci pro zrakově hendikepované, kterým chodím každý měsíc pouštět hudbu. Napadá tě nějaká nejvhodnější?

To je dobrá otázka. Wow, to je vážně dobrá otázka. Pusť jim prosím One Fine Day. Má tak kouzelně pozitivní náladu. Celá deska je svým způsobem ponurá, a proto jsem ji umístil na konec, aby posluchači dodala trochu optimismu. Věřím, že je to v dnešním světě potřebné.

Tajemný pán v klobouku

Když se vrátíme o pár let do minulosti, zajímalo by mě, jak vlastně došlo k tvé spolupráci se Slashem. Plně respektuji, že se vždy řídíš instinktem, ale v jeho případě se muselo jednat o nabídku, která se neodmítá, a srdce se třeba přidalo až vzápětí.

(smích) Se Slashem jsme se překvapivě potkali už v roce 2002, kdy hledali zpěváka pro Velvet Revolver. Bylo to v době, kdy ještě neuvažovali o Scottu Weilandovi. Poslal mi demo, na které jsem měl připravit vokály. Pracoval jsem na tom asi dva týdny, ale nakonec se dostavil ten stejný pocit, jako v případě mé „nedokončené první desky“. Když jsem si poslechl to, co jsem vytvořil, cítil jsem, že to není ono. Jednoduše jsem cítil, že na něco takového nejsem v této životní fázi připraven. S úctou jsem odmítl a poděkoval. Další kontakt proběhl až o osm let později, kdy se mi ozval ohledně své vlastní sólové desky. Poslal mi nějaké demonahrávky, ze kterých nakonec vypadla skladba Starlight. Měl jsem z ní opravdu dobrý pocit. Postupně jsme se začali bavit o další spolupráci ve formě druhé skladby a nějakých vystoupeních. Vůbec to neprobíhalo tak, že bych i s demem nafasoval celou desku a světové turné. Všechno se vyvíjelo příjemně postupně, a proto jsem byl v pohodě i uvnitř.

Co ti tvůj instinkt říká ohledně dalšího Slashova alba, na které jsi právě nahrál vokály?

Rozhodně v sobě nese elementy předchozích dvou desek. Mám dojem, že se nám podařilo vybudovat vlastní zvuk a na novince jej dále rozvíjíme. Nemůžu se dočkat, až vyjde a co nejvíce z ní budeme moct představit naživo. Dokončili jsme ji navíc poměrně rychle, protože se nám podařilo doladit i nějaké nápady, se kterými jsme v minulosti zápasili. Věřím, že stejně spokojeni budou i fanoušci.

Pokud mám správné informace, tak se o produkci znovu staral Michael „Elvis“ Baskett, kterého sis přizval i na svou desku. Počítám, že jsi v této otázce nepochyboval ani vteřinu.

Elvis je úžasný! Jsem neskonale vděčný, že s ním můžu nahrávat alba. Pro mě je to jeden z nejlepších rock‘n’rollových producentů na světě. Bez něj si práci ve studiu už ani nedokážu představit.