přezdívka: profesor
oblíbené kapely: Rainbow, Deep Purple, Uriah Heep, Led Zeppelin, M Efekt, Wishbone Ash, Blackmore0s Night, Jethro Tull, The Who, The Beatles
Hudební činnost: První česká rocková kytarová škola, hardrocková kapela Stará škola, multimediální projekt Kámen a hrad, zpěvohra Záviš...
vzory: Ritchie Blackmore, Radim Hladík, Eric Clapton, Carlos Santana, Gary Moore, Jimmy Page0¦
oblíbené pití: medovina
základní rada pro muzikanty: Nevzdávat to!
Rádi bychom vám představili naše autory i z trochu jiného pohledu, a tak jim za vás položíme otázku.
Nejoblíbenější, nejvíce uznávaný, nejvíce ceněny, nejvíce obdivovaný... styl, nástroj, aparát, osobnost, kapela...?
Muzika je fenomén, kterému jsem totálně propadl. Naprosto beznadějně. A kdybych se měl zamyslet, co z mého okolí přímo ztělesňuje hudbu jako takovou, tak jsou to moje kytary a z nich pak Gibson Les Paul Standard. Už jenom tvar tohoto nástroje mě vždycky fascinoval. Pokud si vzpomínám, tak mě k němu nejvíc inspiroval Radim Hladík. Jeho styl hry a feeling v M Efektu sedmdesátých let mě oslovil, a když z vloženého plakátu sólové desky a hlavně z předního obalu LP Svitanie na mě jukl jeho černý Les Paul, bylo rozhodnuto.
I když jsem měl z elektrik nejdříve Jolanu Rubín, která se tvářila jako kopie gibsonů řady ES-335, druhou už byla kytara Diamant. Tu jsem získal z putovní výstavy firmy dokonce ještě před tím, než byla uvedena do obchodní sítě.
Gibsony vůbec mě vždy lákaly. Nemusel jsem zrovna jejich futuristické modely typu Explorera, Firebirda, Flyinga a další, ale kytary řad SG, ES, lubovky a další včetně les paulů - to bylo vždycky moje.
Občas, a to se musím přiznat, jsem se snažil alespoň vnitřně vyřešit určitý rozpor v tom, že mezi mými zásadními kytarovými vzory drží už léta prim Ritchie Blackmore. A to je nějaký fenderista (i když u Deep Purple začínal na ES-335). Ale vřelý, kulatý tón les paulů, příjemný hmatník, to, jak sedí na těle, minimum kovu, a tím i velký podíl dřeva na zvuku, jak celá kytara pracuje, rozumí si s lampami mého Marshalla, prostě jak zní - to mi jednoduše sedí.
Teď vidím, že se to slovy nesmírně těžko definuje, takže bych to raději shrnul. Můj Gibson Les Paul Standard z roku 1978, to je pro mě synonymum muziky.
