Přezdívka: Meloun
Ročník: 1973
Znamení: Rak
Na co hraje: Gibson ES-135, Mesa/Boogie Subway Blues, box Mesa/Boogie 1x12 Black Shadow, Martin D-28 * První hudební nástroj: Tříčtvrtka Cremona Luby, předtím pianino
Hudební činnost: Divadlo Na Vinohradech, Zapomenutý Orchestr Země Snivců, hrával jsem i se Šumem Svistu, v duu s Jiřím Milotou, v kapele Blue Note.
Publikační činnost: Muzikus
Další činnost: Zapálený otec dvojčat Kuby a Matěje
Další koníčky: Má žena Veronika
Kurzy, školy, studia: KJJ, FF UK
Oblíbené kapely: Totéž co u oblíbených alb
Vzor: Pat Metheny, John Scofield, Pat Flynn, Tony Rice, J. Šindler, Z. Fišer, T. Viktora a mnozí další...
Nejhorší koncert: V jednom hotelu na Silvestra
Nejlepší koncert: V dubnu 2006 v divadle v Polském Těšíně se Zapomenutým Orchestrem Země Snivců
Nejkurióznější zážitek z hraní: Spletl jsem si doma před koncertem futrály...
10 alb, na která nedá dopustit: Round about Midnight (Miles Davis), Secret Story (Pat Metheny Group), I can see Your House from here (Scofield/Metheny), Nervák, Homo Fonkianz, Ťo ti ťo Jemixes (vše J.A.R.), Šťastnej jako trám (Vltava), Karel Plíhal (Karel Plíhal 1985), Karel Plíhal a Emil Pospíšil (Karel Plíhal/Emil Pospíšil), Apollo 14 (Pavla Milcová/Peter Binder), Masopust (Nerez), Na vařený nudli (Nerez), Quartet (Bill Frisell)
Názor na další muzikanty: nejlepší baskytarista - Jaco Pastorius, bubeník - Bill Stewart, klávesák - Joe Zawinul, zpěvačka - Joni Mitchell, dechař - Miles Davis
Základní rada pro muzikanty: Hrajte co nejčastěji, nejlépe vlastní hudbu.
Plány, sny a vize: Naučit se nehrát noty, které se mi nelíbí.
Oblíbené pití: Lehčí bílé víno.
Oblíbené jídlo: Každé, hlavně hodně...
Oblíbená blondýna: Má žena Veronika.
Rádi bychom vám představili naše autory i z trochu jiného pohledu, a tak jim za vás položíme otázku.
Nejoblíbenější, nejvíce uznávaný, nejvíce ceněný, nejvíce obdivovaný0¦ styl, nástroj, aparát, osobnost, kapela...?
Znám jednoho moc hodného člověka, který si doma, jak on říká v mužské části domu, zařídil hračkárnu. Hračkárna je v tomto příbytku dosti prostorná místnost, kde jsou umístěny kytary a kde je kompletně vybavené malé domácí studio. Kromě pečlivě vybrané dobré literatury a několika dobrých nahrávek není v této místnosti nic jiného. Krásné místo pro muziku a romantické sny, závidím mu a naprosto ho chápu.
S kamarádem Michalem Pelantem jsme se kdysi shodli, že ve chvíli, kdy jsme asi v deseti letech uviděli zblízka kytaru, byl náš osud zpečetěn. Ten pohled byl (a nedokážu si tak docela vysvětlit proč) naprosto fascinující a já dodnes pociťuji mrazení, kdykoli beru kytaru do rukou. Samozřejmě to platí i o mých vlastních kytarách, a to i přes to, že asi nejsou nejlepší na světě. Mimochodem - trápit se s výběrem co nejlepší kytary jsem se přestal ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že asi vždycky bude existovat nástroj lepší, než já vlastním, a že stejně minimálně dvě třetiny zvuku jsou v rukou, a ne v nástroji. Tím se mi výrazně ulevilo a zároveň jsem získal více času pro cvičení a tvoření zvuku. Postupně jsem pak poznal, že přenést vlastní zvukovou představu z hlavy na hmatník je asi to nejtěžší, a když ne nejtěžší, tak každopádně těžší než věčné kroucení potenciometry a cvakání přepínači. Ale zpátky k těm mým kytarám - nejenže jsou přiměřeně dobré, ony už mají i svou historii. Třeba můj Gibson. Kupoval jsem ho, když jsme s Veronikou čekali rodinu. Tato červená kytara byla taky jednou z prvních věcí, kterou naši kluci viděli doma po příchodu z porodnice.
Mým přáním do budoucna je zařídit si také podobnou hračkárnu, jakou má můj výše uvedený přítel. Hudba je věc prožitku a citu, který potřebuje svůj čas, klid a prostor. Bohužel mám pocit, že to všechno se začíná ze světa někam vytrácet.
