Přezdívka: Nějak na mě žádná nevyšla
Ročník: 1950
Znamení: Býk
Na co hraje: Akustická Yamaha, elektrická Yamaha RGB, Ensoniq ASR-10, od nějaké doby však mám všechno nejdůležitější v počítači.
První hudební nástroj: Červená Jolana
Hudební činnost: FOK v 70. letech - jediná kapela, ve které jsem kdy hrál (Lesík Hajdovský a spol.), jinak Divadlo na okraji (profesionálně 1974-1987), divadelní scénická hudba i texty (skoro ve všech českých divadlech, ale i ve Švédsku, Finsku, Estonsku), filmy a televizní inscenace
Publikační činnost: Muzikus, divadelní recenze, překlady divadelních her
Další činnost: Herec, zpěvák
Další koníčky: Jak co, jak kdy, na koníčky jsem byl vždycky přelétavý typ - "Všechno zkuste, dobrého se držte!" (sv. Augustin)
Kurzy, školy, studia: ZDŠ a Gymnázium v Karlových Varech, Fakulta všeobecného lékařství UK v Praze
Oblíbené kapely: The Beatles, Kinks, The Who, Zappa, Jethro Tull, Pink Floyd, Led Zeppelin, Genesis, ABBA, Dire Straits
Vzor: Hudební vzor jsem asi nikdy neměl, psaní scénické muziky se vzpírá jakémukoliv zakotvení, ale jako osobnost u mě jednoznačně vede Frank Zappa v bizarní kombinaci s režisérem Evaldem Schormem - shodou okolností měli ostatně oba také velmi blízko k hudbě!
Nejhorší koncert: Na nejhorší koncerty nemám štěstí.
Nejlepší koncert: Jednoznačně Zappa plays Zappa (Sazka Arena 2006), a taky Dire Straits (Budapešť 1986?)
Nejkurióznější zážitek z hraní: Jednou se mi udělaly od strun mozoly na dvou prstech!
10 alb, na která nedá dopustit: Sergeant Pepper´s Lonely Heart´s Club Band (The Beatles), The Piper at the Gates of Dawn, The Wall (Pink Floyd), Heavy Weather (Weather Report), Aqualung (Jethro Tull), Absolutely Free, Joe´s Garage, Sheik Yerbouti (Zappa), Lamb Lies Down On Broadway (Genesis), Synchronicity (Police) a navíc i všechna alba Evy a Vaška!
Názor na další muzikanty; nejlepší baskytarista, bubeník, klávesák, zpěvák, dechař: Jaco Pastorius, Terry Bozzio, Joe Zawinul, Wayne Shorter, Ian Anderson, Phil Collins, ale je to všechno kravina - nejlepších jsou mraky a střídají se jako na orloji... u mě je to navíc komplikované tím, že mě na lidech vždycky v první řadě zajímá, co jsou zač a o čem hrají - z takového pohledu mi připadá absolutně debilní určovat, jestli je Bob Dylan lepší zpěvák než Stevie Wonder nebo Adrian Belew lepší kytarista než Radim Hladík.
Základní rada pro muzikanty: Braň se svým vzorům!
Plány, sny a vize: Měl jsem tak do pětadvaceti, určitě to byly samé blbosti, pak už přišlo tolik práce, že na blbosti nebylo pomyšlení. Pokud o něčem sním, tak jedině o věcech, které se v relativně blízkém čase chystám naplnit - aktuálně je to třeba cesta na Nový Zéland s důkladným průzkumem hobitích nor a pohraničních oblastí Mordoru.
Oblíbené pití: Tak třeba Tullamore Dew
Oblíbené jídlo: Řízek a všechno ostatní jídlo
Oblíbená blondýna: Linda Lovelace, hrdinka filmu Deep Throat (jen nemám tak docela jasno, jestli fakt byla blond!) (brunetka, hvězda prvních pornofilmů - pozn. editora)
Rádi bychom vám představili naše autory i z trochu jiného pohledu, a tak jim za vás položíme otázku. Nejoblíbenější, nejvíce uznávaný, nejvíce ceněný, nejvíce obdivovaný... styl, nástroj, aparát, osobnost, kapela...?
Nikdy jsem nezastíral, že můj nejvíce ceněný, nejvíce obdivovaný... styl, nástroj, aparát, osobnost i kapela je Frank Zappa. Již od útlého věku jsem byl navíc přesvědčen, že tento mimořádný člověk sedne k naší mimořádné středoevropské zemi jako prdel na hrnec. To spojení na mě dýchlo z prvního alba, na které jsem narazil: Absolutely Free, půjčil mi je Petr Dorůžka, že by se mi mohlo líbit. A taky že mohlo, vždyť hned v úvodu umlčí prezidenta Spojených států vyčítavý český pokřik "ty, ty, ty - ty, ty!" a na jiném místě zazní česky znějící expresivní citoslovce "rrrachy píchy"!!! Fascinovala mě však i suverenita, s jakou v úvodu k rituálnímu tanci mladé tykve cituje téma Jupitera ze symfonického cyklu Gustava Holsta Planety. Závislost vznikla okamžitě. Žádný div, že o pár let později, když jsem se účastnil celostátní zpěvácké soutěže Mladá píseň v Jihlavě (bronzová medaile! - čtenář laskavě promine), jsem na jednom z tamních seminářů, náhodou s tématem angažovaná hudební tvorba, konstruktivně podotkl, že by stálo za to pozvat na Festival politické písně do Sokolova právě Zappu, bezkonkurenčně nejangažovanějšího hudebníka na světě. Roztomile nesmyslná diskuse se v tom okamžiku přirozeně natrhla: kolegové zpěváci to jméno nikdy neslyšeli, zatímco přednášející hudební teoretik ano, však byl taky Sokolova šéfem. Vzal mě pak na bar, aby mi diskrétně a se znalostí věci vysvětlil, že by to fakt asi nešlo, kurva život.
Brzy nato dostalo naše divadlo pozvání na festival do Detroitu, po němž následovalo menší turné po USA. V idylickém městě Midland, Texas, pro nás tamní národní výbor uspořádal recepci s lokálními celebritami - starosta, lékárníková, ropný magnát a tak. Skamarádil jsem se tam s majitelem největšího obchodu s deskami v naději, že si k němu půjdu něco koupit za kamarádskou cenu. Když jsem se druhý den začal shánět po Zappovi, jinak příjemný mladý kovboj zbrunátněl, na krku mu vystoupily žíly a naléhavě mě ujistil, že tu zasranou komunistickou buznu (the fuckin´ communist faggot) ve svém krámě nikdy neprodával a prodávat nebude. Abych ho uklidnil, koupil jsem si - za plnou cenu (!) Eltona Johna. Pak už jsem cíleně šacoval obchody, kde to šlo. Zasranou komunistickou buznu neprodávali nikde, až teprve v New Yorku. A tak jsem díky Frankovi poměrně včas a jednou provždy pochopil, že život ve svobodě není žádná pohoda, nýbrž obtížný úděl. Ani jsem netušil, jak se mi to o patnáct let později bude hodit!
