Muzikus 30 let – kulaté výročí aneb ptali jsme se, co se změnilo, co pořád platí
V roce 1991, v květnu vyšlo první číslo Muzikusu. Od té doby uplynulo třicet let. Na jednu stranu dlouhých a na druhou stranou krátkých. Za tu dobu Muzikusem, ať už jako autoři, spolupracovníci či zpovídaní muzikanti, prošla celá dlouhá řada osobností. A snad nebude neskromné říci, že by bylo lehčí spíš jmenovat ty, kdo Muzikusem neprošli.
K tomuto třicátému výročí jsme si bohužel „vylosovali“ dobu, kdy nám není umožněno se osobně setkat a zavzpomínat na ty staré časy, kdy první články do redakce přicházely na papíře ve strojopise (někdy i rukou psané), na disketách (před pár lety jsme jich při stěhování redakce vyhazovali velkou krabici), až když nastoupil internet, všechno začalo „lítat“ vzduchem. Ale přesto nám každý měsíc ve skladu přistála paleta, která voněla tiskařskou černí.
A tak jsme si při přípravě tohoto výročního čísla a listováním tím prvním řekli, že se aspoň po e-mailech zeptáme prvních spolupracovníků a muzikantů na věci, které tenkrát prohlásili, psali…, a jestli pořád platí, anebo je všechno jinak. Někdy jsme odpověď čekali, ale jindy nás i překvapila – posuďte sami. Určitě to někteří z vás pamatují, ba co víc, i to první číslo mají. Tak se pak nebojte také zalistovat a zavzpomínat.
David Koller
Našel bys ještě někde doma ty starý hrnce, nebo už to odnesl čas?
Já to furt kupoval, vyráběl, opravoval a prodával. Ale byl to šrot. Strašnej šrot. Sice mě to bavilo, ale byl jsem od kolomaze a v kapse klíč. Pak mi máma dala stříbro po babičce, ať si koupím ty vysněný Amati a zbytek peněz jí dám. To snad ještě jako amatér s Jasnou pákou. A pak jsem si už jako profík šetřil a už hodně hrál a oženil se (novomanželská půjčka – tak se tomu říkalo – šla do bicích také) a koupil si bicí Yamaha Recording Custom s virblem Pearl Free Floating (na to jsem natočil první desky Lucie, mám tři) a nějaký činely a Octapad a el. bubny PM 16 od Rolandu, no bylo to asi za 120 litrů, za to byl barák, a já měl rázem normální zvuk.
Co se změnilo do té doby? Anebo jsou bubny, blány, činely, mechaniky, paličky… pořád stejné. Jen pozvolná evoluce nebo něco převratného?
V bicích byla revoluce asi v devadesátkách, nastoupila Čína, Tchaj-wan, Indonésie a všichni dělali a kupovali všechno. Remo dělalo i plastový bubny, no bylo toho moc. DW rozjeli skvělou mechaniku, co vydrží fakt hodně. Ale dneska mechanika Gibraltar a stále Yamaha je skvělá, však dělaj taky motorky. No ty nejvyšší řady bicích od skoro všech firem jsou skvělý. Jen si vybrat. :-) Blány jsou víceméně stejný. Většinou Ambasador na virbl a dvojitý na kotle. To bylo i v osmdesátkách. Činely frčí spíš bych řekl ty starý, ale v hiphopu jsou zase různý předělávky a kombinace.
Psal jsi tehdy, že jste si museli spoustu věcí upravovat, platí to i dnes? Pořád děláš generálku jednou ročně?
Mám dílnu a občas něco jde na stůl. Teď jsem zjistil že mám 6 dvoušlapek a pořád jeden zadek, tak je dávám dohromady a půjdou do světa. Zjistil jsem současně že mám také 6 sad akustickejch bicích a to je taky moc. Už jenom najít pro ně místo a pak ten ten servis. Něco jsem už s lehkým srdcem prodal a udělal si „šteluňk“ radši sám.
Zdrávas David
Daniel Forró
Za svého působení v Muzikusu si získal přídomek Dr. MIDI. Po dlouhá léta psal na toto téma seriály a otestoval mraky (nejen) kláves. A tak naše otázky směřovaly přesně tímto směrem. MIDI, to asi říká něco všem, Atari 1040 ST možná už ne. Byl to jeden z prvních počítačů, na kterém šlo dělat hudbu a běžely na něm programy Notator a Cubase. A Cubase, tu zase naopak znáte všichni.
… čas letí strašně… Gagarin šedesát let, MIDI za dva roky čtyřicet a Muzikus třicet. Je to jako včera… vzpomínám si i na ty začátky…
Založení nového časopisu pro muzikanty považuji i s odstupem let za skvělý nápad a je dobře, že se to podařilo Danielu Andelovi a jeho týmu uskutečnit. Jsem rád, že jsem byl přizván ke spolupráci a mohl být u toho. Byl to první časopis svého druhu v českém jazyce a stejně jako podobně zaměřené časopisy v cizině přinášel kromě rozhovorů se špičkovými muzikanty, testy nástrojů a hudební elektroniky, odborné články a seriály, nechyběla inzerce… Vyplnil tak mezeru na trhu informací a posloužil jako vzdělávací médium. Je obdivuhodné, že se mu podařilo přežít nástup internetu, který značně změnil situaci v oblasti médií – přechod na on-line verzi při zachování tištěné verze je ideální, každý si může vybrat, co mu vyhovuje, nebo využívat obojí. Není vyloučeno, že v budoucnu dojde k vymizení tištěných časopisů. Není třeba se toho obávat, je to ale nepochybně výzva k dalším úvahám, jak si i v internetové verzi udržet čtenáře. Ať už bude mít Muzikus jakoukoli formu, přeji mu ještě mnohá léta záslužné práce pro muzikanty a kvalitní obsah.
Vzpomeneš si ještě někdy na Atari 1040 ST?
Na práci s Atari ST vzpomínám rád, používal jsem ho od roku 1988 až do roku 2004, kdy jsem definitivně přešel na Mac. A nejen vzpomínám. Dodnes mám Mega ST, k němu dva obrovské harddisky s ohromující kapacitou v řádu megabajtů, a dva 1040 ST v záloze. Ale zapnu to už málokdy, nahrané skladby v Notatoru jsem už před lety uložil ve formátu SMF. I když některé speciality nebylo možné převést jako součást dat a musel jsem přidat dokumentaci na papírech. Stále ale existují některé zajímavé a nesnadno nahraditelné aplikace. Atari 1040 ST byly pro muzikanty ve své době revoluce, zabudované MIDI, příznivá cena, slušné rozlišení černobílého monitoru, výborné aplikace… Teprve když jsem přehrál skladby ze svého prvního počítače Commodore 64 do Atari Notatoru v reálném čase přes MIDI (jinak to nešlo), bylo vidět, s jakými rytmickými nepřesnostmi se Commodore potýkal. Atari byl v tomto nesrovnatelně lepší. A co vím, Atari TT využívala první roky i redakce Muzikusu, časopis dělala na něm.
Nahradilo něco MIDI, nebo má pořád svoje místo?
MIDI je naprosto nenahraditelné a bude s námi napořád, stejně jako koronavirus. :-) Má své stálé místo v automatizaci práce s elektronickými nástroji (i přes velký rozvoj softwarových syntezátorů a samplerů i nahrávání audiostop) a je trvale vývýjeno a vylepšováno. Asociace MMA a AMEI, které společně vytvářejí standardy MIDI, vydávají nové doplňující standardy k původní normě 1.0, což za těch skoro čtyřiceti let existence MIDI je slušný počet dokumentů. Poslední roky je rozpracováván standard MIDI 2.0, který nabízí automatickou konfiguraci, vyšší rozlišení hodnot, zvýšenou expresivitu hry (možnost ovládat každou MIDI notu individuálně, pokud jde o frekvenci, barvu, obálku a modulaci), přesnější časování, obousměrnou komunikaci. A to vše při zachování kompatibility se standardem 1.0. Začínají se objevovat první nástroje s MIDI 2.0, takže se máme na co těšit.
Petr Kadlček
Muzikant, bubeník, kytarista, zpěvák..., ale také jeden z prvních redaktorů Muzikusu. Udělal a sepsal pro vás hodně rozhovorů a článků. A o čem se tenkráte psalo? Posuďte sami, jestli se něco změnilo.
Před třiceti
lety jsme spolu s Danielem Andelem a několika dalšími přáteli startovali vydávání časopisu pro muzikanty. Pokusím se rozpomenout se, jak to tenkrát bylo a co se od těch časů změnilo, či nezměnilo.
Hra o název
Nelíbily se mi prvoplánové názvy jako Muzikant, Muzika, Muzikus…, a o to méně nějaká nečeská varianta jako Musicman, Musiker apod. Navrhoval jsem odvážnější a vtipnější přístup a nejvíc se mi líbil název ušitý na tělo majiteli: Anděl. Dnes už si všichni na název Muzikus zvykli, ale stejně tak by si třeba zvykli i na nekonvenční název hudebního vydavatelství Anděl! A navíc by navždy v názvu zůstalo „vytesáno“ jméno zakladatele. I po třiceti letech si myslím totéž.
Bubeník se baví s bubeníkem
I když jsem původně kytarista (k čemuž jsem se časem vrátil), patnáct let jsem se bubnováním živil. Proto mě zajímalo popovídat si se svérázným bubeníkem Davidem Kollerem. Byla to doba, kdy jsme řešili, jak si upravit Amátky, aby trochu lépe zněly, kdy jsme sháněli paličky od jednoho či dvou tuzemských soukromých výrobců, protože v prodejnách byl jeden nepoužitelný model, nebo si lepili zbroušené pětikoruny na blány šlapáku – takové nuzné časy jsou pryč. V tomhle ohledu se změnilo téměř vše.
Muzikanti a zdraví
Taková témata mě zajímala. Všechny možné okolnosti spojené s muzikantskou profesí, jako třeba zdraví. Ale i jiné věci. Finanční stránka muzikantské profese, rodinné poměry, společenské i politické postoje a tak dále. Muzikant musí být i dnes trochu dobrodruh, makat na sobě, investovat, riskovat… Může si sice koupit absolutně všechno, ale to podstatné, aby byl odvážný, tvořivý, zajímavý, osobitý a originální, to mu sebelepší vybavení nezařídí. Na tom se, myslím, do dnešních dnů nezměnilo téměř nic.
Přeji Muzikusu, aby přežil současnou zoufalou dobu a vykročil úspěšně do druhé třicítky.
Vítězslav Štefl
Autora mnoha seriálů vám asi nemusíme představovat, vždyť Kytaroví velikáni a Letem kytarovým světem běží dodnes. A věřte, že někdy jsme při redakčních poradách měli pocit, že už jsme o všem psali. Jenže nakonec vždy bylo o čem. A za to Víťovi patří dík.
Pamatuji si jako dnes, když mi vyšel první článek v Muzikusu. Bylo dubnové číslo v roce 1992. Tématem byl Chuck Berry. A začal nejdelší a nestarší nepřetržitý seriál Muzikusu, Kytaroví velikáni. A musím říci, že za těch třicet let, kdy mi vyšlo k lednu tohoto roku v rámci až 37 seriálů celkem na 1650 studií, monografií, článků, rozborů, testů, pedagogických prací, historicko-hudebních pohledů, zhodnocení a dalších zpracování to byla neuvěřitelná jízda. Nelze zdaleka uvést vše, co má člověk za ta léta na srdci, ale třeba tohle: Nikdy bych si tehdy nepomyslel, že se třeba osobně setkám s Jimem Marshallem, když jsem několik let předváděl jeho aparáty na hudebním veletrhu v Praze…
Přátelé, byla to úžasná cesta, kterou jsme urazili společně, protože jsme spolu odkrývali mnohá zákoutí nádherného fenoménu jménem hudba, kytara, rock… Skládali jsme tuto rozmanitou mozaiku z různých kamínků z těch nejrůznějších úhlů pohledu. Ke Kytarovým velikánům brzy přibyl další seriál, který také jede dodnes, Letem kytarovým světem, pak přišla Galerie s představováním kytar, aparátů, krabiček, snímačů…, s velkým ohlasem se setkaly i Pódiové sestavy slavných světových i domácích kytaristů, hodně jsme se věnovali praxi i teorii hudby, uvedli jsme si mimo jiné i otvíráky blues, padesát největších riffů a alb, neztratili jsme se ani v pralese stupnic, akordů, nebáli jsme se poukázat i na méně běžné součásti muziky, hodně jsme se zabývali historií rocku a jednotlivými scénami, představili jsme se řadu kapel, věnovali jsme se firmám vyrábějícím kytary, aparáty, krabičky, přišly tři rozsáhlé učebnice, dvě velké encyklopedie… Jedním slovem – je to radost.
Takže mi věřte, že jsem velice rád, že patřím do oné velké Muzikusí rodiny, kterou tvoří čtenáři, redakce, autoři i další nadšenci. Muzikus vždy byl a je pro mne stejně jako muzika a kytara srdeční záležitost. Přejme si tedy do dalších společných let to nej. Držte se a opatrujte se!
Všechno dobré! Váš fanatik
PhDr. Mgr. Vítězslav Štefl, Ph.D.
Marek Hlavica
Marek se tehdy vrátil z Ameriky, kde působil v redakci Rolling Stone v New Yorku. A to byla přesně ta chvíle, kdy Muzikus by měl být u toho. A taky byl. V rozhovoru v průhonickém motorestu nad hovězí polévkou a moravským vrabcem s knedlíkem Muzikusu řekl, že nemá rád, když muzikanti před každým vystoupením kroutí třemi knoflíky... Proč? Zaujalo ho, že se tam ve studiu točí živě a vše je volné a pohodové. A jak to vidí dnes?
Tehdejší snaha ze mne vydolovat nějaké technické zajímavosti byla zjevná. A marná. Od té doby jsem zkusil pár technických fines – in-eary, kombo na harmoniku, zpěvový efekt. Ale nakonec zvítězila svoboda a možnost přijít na koncert s rukama v kapsách. Nejraději dnes na harmoniku hraju na běžný zpěvový mikrofon přebuzený v analogovém PA. A když většina zvukařů přešla na digitál, tak holt expresi musím zajistit hubou i v čistém zvuku.
Ohledně nahrávání jsem mnohem zkušenější než za začátku 90. let. Přesto: Studio je pro mne stále místo posvátné. Je pravda, že se systémem nahrávání „zmáčknu record a dělejte si pět hodin, co chcete“, jsem se tu ještě nesetkal. A to se tenkrát točilo na pás! To bylo nějakých metrů za odpoledne. Bluesové nahrávce, kde záleží na atmosféře a všichni vědí, k čemu směřují, tenhle způsob záznamu může docela dobře prospět. Autenticita okamžiku je nejvyšší hodnota, žádná postprodukce. Předloni jsem ale točil sólovku Solitaire MH úplně jinak. Na desce se vystřídá málem třicítka muzikantů, skoro vše jelo na klik. Řešil jsem zvuk, nástroje, aranže. A peníze, samozřejmě. Takže jsem musel vycházet muzikantům vstříc a čekat, kdy si na mě udělají čas. To prostě bez playbacku nejde.
Měl jsem štěstí na spolupráci s Peterem Jurkovičem, který byl ve srovnání s běžným kytaristou velmi laxní. Někam se píchnul, nastavil poťáky a hrál. Zvuková zkouška mu trvala asi minutu – čistej, zkreslenej a sólo. Díky, konec. Ale mám i opačnou zkušenost. Sleduji kytaristy, kteří se v průběhu koncertu vrhnou k pedalboardu a sotva znatelně posunou potenciometr o půl milimetru, aby jej okamžitě posunuli zase zpět na původní hodnotu. Myslím, že je to nějaký psychologický rituál. Většina takových zákroků, kromě neustálého přidávání hlasitosti, nemá na zvuk jejich nástroje žádný vliv. Ale nemohou si nejspíš pomoci. Jako Rafael Nadal před servisem.
Ondřej Liška
Ondra, kytarista, stavitel a opravář kytar, otvíral v prvním Muzikusu kytarovou rubriku o fenoménu, který, jak sám v úvodu píše, zaznamenal od padesátých let takový vzestup popularity jako žádný jiný nástroj. Změnilo se něco za třicet let?
Věřil bys tenkrát, že se na Les Paulu a Stratocasteru vlastně za těch třicet let nic moc nezmění, ba naopak, nic lepšího se už moc nevymysli?
Jsem starej konzervativec a podle Zemana asi blb, protože názory jsem nezměnil. Už ale nestrouhám nástroje od A do Z na koleně, neb by to nikdo nezaplatil. Většinou si polotovary z vlastního materiálu nechám vyrobit na CNC a dodělám si je, nebo koupím něco zajímavého a pak skládám, kombinuji a hledám ideál. Samozřejmě, přišly taky nové technologie a materiály. Ale pořád je to hlavně o tom, jak souzní krk s korpusem a jakej zvuk má nástroj nasucho, tedy bez elektriky. No a pak mám taky pořád rád, jak to dřevo voní… Ale ve věčnou slávu Fenderů a Gibsonů jsem věřil už tenkrát.
Tu ilustraci kytary jsi kreslil ty?
Ilustraci jsem nekreslil. :-) Hodně zdraví, štěstí a čtenářů přeje Ondra.
Luboš Hnát
Luboš tehdy hrál s Hypnotixem a Petr Kadlček s nimi udělal do srpnového čísla rozhovor. A co pak následovalo… Dlužno říci, že když nám Luboš řekl, že už psát nebude, dost nás to mrzelo a věříme, že i čtenáře.
Do Muzikusu mě přivedl hned z kraje Petr Kadlček, dělal tehdy s námi, s kapelou Hypnotix, rozhovor. Byly to z hlediska techniky v redakci doslova druhohory, vše se dělalo z počátku na koleni. Mě tehdy velmi zajímalo vše okolo bubnů, a především mě už delší dobu zajímaly vintage bubny. Jezdil jsem předtím hodně po světě a tohle mě prostě už před dlouhou dobou chytilo. Byl jsem často ve styku s Nedem Ingbermanem, majitelem Vintage Drum Centra v Libertyville v USA, kterému jsem dodal několik tureckých K Zildjianů odsud z bazarů.
Tady tehdy nikdo, možná až na pár výjimek, o kterých nevím, neměl o těchto věcech moc ponětí. Vlastnil jsem již slušnou sbírku vintage malých bubnů, souprav a starých katalogů a v plánu bylo udělat seriál o historii bicí soupravy. To se také vedle dalších projektů uskutečnilo. Jenomže každá historie má své hranice a ta bubenická není až tak bohatá. Zkrátka když jsem ji celou zmapoval a dokonale poznal, přestalo mě to bavit, nebylo už kam jít dál. A přestaly mě bavit i rozhovory, testování a cokoliv ohledně bubnů kromě samotného hraní, takže jsem z Muzikusu odešel. Ovšem vintage bubny jsou mojí vášní dodnes a stále vlastním hromádku unikátních kousků, zbytek jsem prodal. Mám už jenom to, co používám. Tak Muzikusi, všechno nejlepší, a až sundáme náhubky, zapijeme to…
František Hönig
Cesta Františka Höniga nebyla zdaleka typicky bigbíťácká, jak by mohli někteří posluchači Nové růže a Pražského výběru usuzovat. Jako vyspělý klavírista sbíral ceny po soutěžích a také se vážně zaobíral studiem hry na harfu. Tolik úvod rozhovoru v prvním Muzikusu. A co na ten rozhovor říká dnes?
(Upozornění: následující text obsahuje product placement, za který nikdy nikdo nikomu nic nezaplatí, stejně jako u všech dalších článků v tomto časopise)
Musím napsat že článek z roku 1991 byl dost dobrý. Na tehdejší dobu byl způsob ladění bicích v pořádku. Důkazem budiž, že takto ladím dalších třicet let a natočil jsem mnoho skladeb ve studiu. Bicí Sonor Signature, které jsem si tehdy koupil, byly také skvělé. Dnes jsou Signature legendami a vzácnými sběratelskými kousky. Vývoj nezastavíš. V ničem. Díky snadnému přenosu informací existují různé návody na ladění. Hodně se liší podle stylu hudby. Půjčoval jsem jednou bicí jazzovému bubeníkovi z USA. Nevzpomenu na jméno. Vrátil nástroj s tak našponovanýma blánami, že se na to nedalo hrát. Tedy mně… Současné bicí jsou také dál. Hlavně v pestrosti možností. Dnešní Rolls Royce SQ2 má přes šest milionů kombinací. Těch třicet let stálo za to. Bylo to dobrodružství, dřina, legrace, cestování, úspěch, přátelství… Za to vděčím lásce k bubínkům.
Michal Pavlíček
Rozhovor s Michalem vyšel hned v druhém červnovém čísle. Michal pak provázel Muzikus po mnoho let, ať už jako tester nástrojů, porotce na Guitar festivalech, hrával na seminářích i koncertech na Hudebním veletrhu a poskytl Muzikusu další rozhovory. A hned ten první rozhovor se motal okolo krabiček, synťáků, aparátů, kytar…, a tak jsme se zeptali:
V rozhovoru před třiceti lety jsi říkal, že máš hodně synťáků, krabiček, mulťáků… Které z nich používáš dodnes?
Z té doby stále občas používám kytarové syntezárory Roland GR 300 a GR 700, a taky jsem si pořídil žlutého stařečka GR 100, na který jsem natáčel třeba na poslední desce Stromboli Fiat Lux. A k nim používám kytaru Roland G 808. To jsou úžasný mašiny se svým originálním nezaměnitelným zvukem s analogovým charakterem. Ze současných kytarových synťáků mě baví Boss SY 1000 a k tomu používám kytaru Godin LGXT se zabudovaným MIDI snímačem.
A co Korg A3, který jsi měl?
Korg A3 mám v racku ve studiu a občas ji z nostalgie pohladím, ale jinak z té staré pedálové výbavy v podstatě nic nepoužívám. Krabičky na kytaru jsou i taková moje sběratelská vášeň. Mám jich opravdu hodně a různě poskládané do pedalboardů, od starých kousků à la Boss, Big Muff, Ibanez Tube Screamer až po současné nové kousky , včetně digitálních plug-inů Neural. Asi teď nejvíc krmím zesilovače pedály od Pete Cornish, Vemuram Jan Ray, Fetto atd. atd. atd.
Teď ke stáru si užívám tu výbavičku jak v kytarách, tak v zesilovačích. Různě to střídám, od Marshalla, Engla, Mesa/Boogie až po úplného veterána z šedesátých let, Voxe AC30. Kytary používám pořád stejné, i když je občas obměňuji. Na tklivý tóny miluji Fendery, a když chci přitlačit, tak si vezmu těžkotonážního Les Paula. Vyluzuje krásnej pevnej tón a je to i drtič. Na tvrdší a modernější zvuk teď používám nejvíc Charvel a ESP.
Na otázku: „Máš pocit, ze Korg A3 už dokáže nahradit lampovej (elektronkový − pozn. red.) zesilovač?“ jsi odpověděl: „Hele, žádný tohle mršidlo ti nikdy nenahradí…“ A co dnes, dokáže to už třeba Fractal nebo Kemper?
I když vývoj hry a estetika kytarového zvuku jde dál a dál a digitální efekty taky hodně jdou dopředu, stále trvám na svém názoru, že lampy jsou svým živočišným a teplým zvukem opravdu nenahraditelné. Digitalizace zkresleného zvuku byla vždy trochu chemie, ale je to současnost, jako jsou v nahrávacích technologiích Pro Tools. Vývoj tímto směrem zaručeně půjde dál. Teď je hitem procesor Neural DSP. Zkoušel jsem si zatím jen plug-in a určitě je tu obrovský posun v samplování i v dynamice. Nejsem moc konzervativní a rád používám různé nové digitální efekty, hlavně v oblasti delaye a hallu, ale co se týká zkreslení, otavený Marshall je řvoucí Dinosaurus, který doufám nikdy nevyhyne.
Petr Kocfelda
V roce 1969 Petr Kocfelda nastoupil jako zvukový technik do nahrávacího studia v Suprahonu. Za rok už pracoval jako zvukový režisér… a další rok natáčel desku Kuře v hodinkách skupiny Flamengo. A tak bylo úplně na místě, že neunikl ani hledáčku Muzikusu a v prvním čísle vznikl rozhovor Prostor v Kokpitu. A proč prostor? Zeptali jsme, co ze zvukařiny vydrželo těch třicet let a platí dodnes.
Byla to skvělá doba. Všechno žilo naplno a bylo mi o třicet méně. Některé odpovědi by dnes byly jiné, zejména ohledně analogových aparátů, které už před lety dosloužily. Například starým Neumannům za sedmdesátých let zoxidovaly kapsle, takže už mohou být jen na výstavce v síni tradic. Také většina starých efektových a halových krabiček dosloužila. Ale závěrečný odstavec článku z roku 1991 je pro mě stále a absolutně platný. Práce s prostorem, plastikou stereobáze a hloubkou mixu je pro mě dodnes základním stavebním prvkem (a také kouzlem) každého hudebního projektu. A to se pro mě nikdy nezmění. A na závěr vám patří poděkování za vzpomínku na první číslo Muzikusu.
S pozdravem Hudbě zdar! Petr Kocfelda.
