"Změny mě inspirují," říká saxofonista Ivan Myslikovjan, muzikant, který s lehkostí, jistotou a brilancí přeskakuje od jazzu k taneční muzice, od rocku k folku, od popu ke klasice, muzikant, který je stejně invenčním sólistou jako precizním kapelovým hráčem či vyhledávaným studiovým hudebníkem. Člověk, který ke každé muzice přistupuje bez stylových a žánrových předsudků, bere ji jako výrazový prostředek k naplnění svého srdce, jako řemeslo, které je třeba mistrně zvládnout, a jako výzvu.
Dechovka objevuje hudbu
Ivan Myslikovjan, jehož prapředci by podle příjmení mohli pocházet stejně dobře z Arménie jako z Francie, se narodil ve slezské metropoli Ostravě. S výjimkou domácího zpívání nebyl ve svém nejútlejším dětství obklopen hudbou. Ale právě zpěv poodhalil záhy jiskřičku budoucího muzikantského talentu.
"Chodil jsem do dětského sboru, který vedla vynikající paní učitelka Lydie Romanská, básnířka, nádherný renesanční člověk, která si jednou zavolala mámu, řekla jí, že mi zpívání jde moc dobře, že by byla škoda tenhle talent nerozvíjet, a máma mě na její doporučení přihlásila na LŠU na klarinet. Musím přiznat, že dětství jsem neměl zrovna nejšťastnější, a tak tenhle nově otevřený svět, svět hudby, pro mě představoval obrovský ventil a já jsem mu úplně propadl. Natolik mě to nakoplo, že jsem postupoval od dechovky k dechovce, až jsem se dostal k nejlepšímu dechovému orchestru, který tam v té době hrál, a s ním jsem ve čtrnácti vyjel do Švédska a Norska. To byl jedinečný a neopakovatelný zážitek, úplně mně učaroval, takže když jsem se pak rozhodoval, čím bych chtěl být, napsal jsem do dotazníku na první místo konzervatoř a jako druhou možnost automechanika. Měl jsem štěstí a automechanikem jsem se nestal."
Vedle etud a cvičení se pak pro Ivana v letech konzervatoře začal rychle otvírat i další rozměr světa hudby.
"Je jasné, že v té době mě zajímaly tři věci - holky, klarinet a pivo. O jazzu jsem toho ale zatím mnoho nevěděl. U nás doma se předtím muzika neposlouchala. Svůj první gramofon jsem měl až v šestnácti, hrál jsem do té doby jen s dechovkami, jen sem a tam jsme si s klukama na škole trochu zajamovali. Pak mě někdo, nevím už kdo, přivedl k Borisi Urbánkovi, který tam v té době také studoval, ale měl hotovou konzervatoř za tři roky. Každopádně měl ale jazzovou kapelu. Přišel jsem na zkoušku, nepříliš znalý téhle muziky jsem se řídil citem a uchem, ale byli nadšení a přijali mě. Tak jsem vstoupil do Jazzové laboratoře. Obrovský posun nastal, když někdo zjistil, že se v Praze odehrávají jazzová praktika Karla Velebného. Přihlásili jsme se jako celá kapela a v posledním školním roce 1981/82 jezdili společně do Prahy. Zjistil jsem, že konzervatoř mi byla v tomhle ohledu k ničemu. Neznal jsem správné uvažování ohledně stupnic, jediné, co jsem se naučil, byl dril, naučil jsem se cvičit. Rozhodl jsem se jít do toho tvrdě, začít makat a od té chvíle jsem pravidelně denně cvičil pět šest hodin."
Muzikant za katedrou
Po absolvování konzervatoře a neocenitelném přírůstku v osobní knihovničce v podobě modré vojenské knížky získal Ivan Myslikovjan místo učitele hudby ve Frýdku-Místku a současně s tím dennodenně hrál s Jazzovou laboratoří, s velkým dechovým orchestrem Vítkovák, s folklórním souborem Opavica, s bigbandem Edy Šurmana, pravidelné hodiny cvičení na alt saxofon nevyjímaje. Když po roce změnil učitelské místo ve Frýdku-Místku za Ostravu, přibral do svého širokého záběru ještě punk v podobě kapely Tabu kytaristy Martina Kučaje...
"Byla to další dobrá zkušenost. Hráli jsme vlastní věci, sem tam něco od Police, ale především vlastní repertoár, který psal Martin. Do toho jsem dostal nabídku odjet hrát na půl roku na loď, ve škole na ředitelství mě neuvolnili, tak mi došla trpělivost a s učením jsem seknul. Všechno se tehdy rýsovalo velice nadějně. Byl jsem s Peterem Lipou a s Borisem Urbánkem na jazz festivalu v Dánsku, kde jako hlavní hvězdy hráli Jethro Tull, takže když jsem se vrátil, myslel jsem si, že mi patří svět. Že mě čeká sláva, peníze a tak. Jenže peníze za chvilku začaly docházet a já neměl nic stálého. Připadal jsem si jako hozený do kouta, okolo samí vlci, nezaplacené složenky a co teď? Všichni mi radili, že mám odejít do Prahy.
Rozhodl se dát na rady a zkusit štěstí tam. Bydlel jsem u Martina Kučaje, který se tam mezitím přestěhoval, a jako první jsem zkusil konkurz u Yo Yo Bandu. Nebylo to těžké hraní, ale když zjistili, že dojíždím z Ostravy, nějak se zalekli komplikací a nevzali mě. Hned nato jsem dostal lano od Lenky Filipové, ukázalo se však, že bych měl především hrát na klávesy a zpívat druhé hlasy. Řekl jsem si: - ,Proč mám hrát na klávesy, když jsem saxofonista?' a nabídku odmítl. Situace už začínala být neúnosná. Nebylo zbytí a musel jsem se z Prahy zase vrátit domů... Úplně živě si pamatuji, jak jsem před Vánocemi stál v teniskách a děravých plátěných kalhotách nahoře na Václaváku s kufrem v ruce a krosnou na zádech, díval se dolů, brečel a říkal si: ,Já se vrátím, kurva, počkejte.'"
V jednom tahu
Bezprostředně po návratu ze své pražské mise na sever Moravy se Ivan Myslikovjan setkal s Vítkem Kučajem, basistou nedávno se zrodivší, tehdy ještě víceméně jazzrockové formace Buty. Stačila jedna zkouška na to, aby přeskočily jiskry vzájemné sympatie a muzikantského porozumění, a takřka přes noc vyrostl s ohromným entuziasmem repertoár kapely, která se stala jedním z největších objevů tuzemské scény koncem 80. let. Buty rychle získaly renomé nejen díky vítězství ve finále reprezentativní národní přehlídky Rockfest. Jejich jméno začalo být vyslovováno s velkým uznáním, stejně jako jméno jejich brilantního saxofonisty Ivana Myslikovjana. Není proto divu, že se poměrně rychle doneslo ke sluchu hudebníků, formujících novou podobu Etc... Vladimíra Mišíka. A tak jednoho dne zazvonil telefon a Ivan dostal lano, jaké se neodmítá. Na dva roky se stal po boku Petra Skoumala a dalších muzikantskou oporou nových Etc...
"Otevřela se spousta dalších možností. Hned jsem natáčel něco s Petrem Skoumalem, hned s někým dalším, začalo se o mně vědět. Bylo mi jasné, že nemůžu odmítat jakékoliv nabídky a musím brát prakticky všechno. Jednou se byl podívat na koncertě Vládi Mišíka Pavel Fořt, který s ním kdysi hrával, slyšel mě tam, vzal si na mě od Vládi kontakt a zavolal mi, protože potřeboval něco natočit ve studiu. A jeho prostřednictvím přišla nabídka, abych šel hrát do orchestru Karla Gotta. Pár dní jsem si to rozmýšlel, radil se s přáteli... Ať je to, jak chce, Karel Gott má v sobě energii, srdce a touhu zpívat. Krom toho jsem potřeboval vydělávat, abych si konečně mohl opatřit byt, a tak jsem nabídku přijal."
Tři léta od září 1989 do podzimu 1992 pak Ivan Myslikovjan strávil v řadách Karel Gott bandu. Je logické, že jeho až nemuzikantsky asketický život několika posledních let dostal v novém angažmá trochu jinou podobu.
"Dodneška si beru do pusy citát Phila Collinse: ,Neznám nikoho, koho by sláva a peníze nezměnily.' Poprvé v životě jsem začal vydělávat relativně velké peníze, které jsem zpočátku šetřil, protože jsem je potřeboval. Po roce jsem se trošku rozkoukal, byl jsem už méně vystrašený z toho nového prostředí, po čtyřech letech jsem začal zase kouřit, kalit, špatná životospráva, občas při turné po Německu se v hotelích snídal kaviár a šampaňské... Ono je to tak, když někde jsi, nemůžeš být za exota, musíš se alespoň trochu do dané společnosti asimilovat, přizpůsobit se jí, nebo tě vyvrhne. Tak jsem se přizpůsobil a mám pocit, že jsem trošku přestal znát míru. Rychle jsem ale vystřízlivěl, spousta věcí mi začala vadit, špatně jsem třeba snášel, když se jezdily mnohasetkilometrové trasy na jednotlivé koncerty, a aby se ušetřilo za bydlení, jela kapela zase v noci zpátky domů, nikdo si s nikým o ničem nepovídal, celou cestu nepadlo ani slovo. Přestal jsem se tam cítit dobře a do toho jednou zavolal Karel Šůcha."
Sladká Francie
Kapelník Laury a jejích tygrů Karel Šůcha zavolal v tom nejlepším okamžiku. Laura, která se stačila stát na samém konci osmdesátých let tuzemským fenoménem, se právě nadechla k obdivuhodné expanzi směrem na západ, do Francie.
"Na téhle nabídce mě lákaly tři věci - změna, Francie, a co si budeme namlouvat, zase možnost nějakého výdělku. Vyjeli jsme a já se hned na prvním koncertě na jihu Francie zamiloval. Hned první večer jsem se zakoukal do jedné holky, ona do mě a po čase se z ní stala moje, teď už bývalá, manželka. Jezdil jsem pak do Francie sám svým autem, platil si benzín a připadal si jako Napoleon, který dobývá svět. Byl to život."
Během jediného roku odehrál Ivan Myslikovjan s Laurou ve Francii sto dvacet koncertů. Pro kapelu měl ale tenhle zahraniční úspěch i druhou stránku, pozvolna ztrácela kontakt s domácím publikem a s ním i své výsostné postavení na české scéně. Když pak francouzské zájezdy prořídly, nastalo pro Lauru období hledání nové identity. Mezitím se ale Ivan Myslikovjan rovnýma nohama pustil do objevování dalších nových světů. Se svou tehdejší francouzskou manželkou Viviane založil agenturu, aktivně pomáhali propagaci české kultury ve Francii a naopak a Ivana navíc zlákaly zatím nepříliš probádané možnosti sólové práce. Začal vytvářet, natáčet a vydávat svá sólová alba na etiketách domácích i zahraničních a jeho diskografie k dnešku čítá sedm sólových projektů plus tři "mástry" připravené k vydání. Neustále se také rozšiřuje počet interpretů a kapel, s nimiž Ivan spolupracoval a spolupracuje. Od Yandimbandu Slávka Jandy, přes Ravena, Roberta Křesťana, až po Duo Concertisimo s Josefem Mazanem, zaměřené na kytarové a saxofonové adaptace klasické a vlastní autorské hudby, aktuální vlastní jazzový band Blue Birds, duo Two s pianistou Vítem Benešem.
"Sólové projekty dávají člověku krásný pocit z toho, že tvoří, vytváří věci a uvádí je v život. A že se to většinou podaří. Na druhé straně je to ale hrozně únavné a vyčerpávající, ne díky muzice, ale kvůli práci okolo ní. Já jsem dneska schopen natočit celou desku, všechny saxofonové party za jeden den. Dobře se připravit a natočit, ne trávit ve studiu tři týdny. To je způsob, jakým chci pracovat, jaký mi vyhovuje, ale pak přijdou ty věci okolo, které mě unavují."
Aktuální novinkou pro Ivana Myslikovjana, novinkou posledních let, jsou jeho výlety do světa taneční a elektronické muziky. Spolupracuje s tuzemskými i zahraničními, vesměs francouzskými Djs, vystupuje v klubech, hraje na nejrůznějších parties a mega festivalech.
"Svým způsobem mě tenhle fenomén, tahle muzika fascinuje a hodně baví. Je to věc, která mi dodává energii, která mě dobíjí. Jdu si zahrát na nějakou dobrou párty, kde se lidé baví a já s nimi. Ale především je to změna a změny mě inspirují."
Nástroje:
Alt saxofon - Selmer-Paris Super action 80 II
Hubička - Vandoren-Paris Java A35
Ligatura - B. G. France
Plátky - Vandoren-Paris V16 & "ZZ"
Šňůra - Lebayle-France
Ewi - Akai Professional
Saxofonista Ivan Myslikovjan se narodil 24. 9. 1960 v Ostravě. Díky svému širokému stylovému záběru prošel celou řadou rozličných kapel jako Tabu, Buty, Etc... Vladimíra Mišíka, Orchestr Karla Gotta, Laura a její tygři, Kontraband a Quartet Milana Svobody, atd... V současnosti vede kromě jiného vlastní jazzovou kapelu Blue Birds a duo Two. Spolupracoval na bezpočtu desek a nahrávek nejrůznějších interpretů, má na svém kontě sedm sólových alb, je autorem publikace Moderní škola pro saxofon.
