Na následujících stránkách nás čeká druhé, závěrečné přiblížení hudebního veletrhu ve Frankfurtu. Opět zde naleznete něco dojmů, několik krátkých rozhovorů a pokračování novot. Ani autorský tým nedoznal změny, a tak se popořadě na reportážích a fotografiích opět podíleli Jan Císař, Jakub Tureček, Vojtěch Rozsíval a Mojmír Mohapl.
Poštou nám došla závěrečná informace z veletržní správy, která uvádí, že veletrh letos navštívilo těsně nad sto tisíc návštěvníků z více jak sta zemí celého světa. A i při obrovské výstavní ploše se nedaly přeslechnout hlasy vystavovatelů, jak se to nedá v sobotu a neděli vydržet, protože je všude hlava na hlavě.
Rádi bychom poděkovali všem českým vystavovatelům za jejich přínos pro zviditelnění jména naší země, protože si myslíme, že vzhledem k rozloze naší republiky je počet 24 vystavovatelů významný. Většinou jde o výrobní firmy, které se snaží prosadit své značky ve světové konkurenci, což je věru nelehké. Fotografie jejich expozic naleznete na dalších stránkách. Vše se děje za tiché, ale účinné podpory Ministerstva průmyslu a obchodu.
Nebudu tedy dále zdržovat a krátký úvod zakončím přáním příjemné procházky po největším veletrhu hudebních nástrojů alespoň na našich stránkách.
Vladimír Švanda
Mezi tenkými strunami a lampami (2)
Při sepisování téhle reportáže se u mě znovu objevil pocit, který mě přepadl už začátkem března při procházení mezi stánky a při hovorech se zúčastněnými osobami. Připadal jsem si tehdy trochu, jako kdybych hledal cennosti v čísi pozůstalosti. Kolem byla samozřejmě spousta více či méně zajímavých nástrojů, aparátů, lidí a ukázek precizního řemesla i umění, ale z mého úhlu pohledu šlo (zvlášť u větších výrobců) vesměs o pokračování v zaběhnutých kolejích, které jsou nepochybně osvědčené, ale možná až příliš jasně viditelné. Pravým kořením výstavy tak pro mě byly stánky menších výrobců, bez nich bych se možná i docela nudil.
Kytary
Jak už jsem předeslal v minulém čísle a nepřímo i výše, celá výstava se nesla hodně v duchu té minulé. Asi nejmarkantněji jsem to pocítil u gigantů elektrické kytary, firem Gibson a zejména Fender. Stejný supertlustý křídový katalog a stejný různobarevný stánek způsobily, že jsem raději zmizel v bludišti mezi stánky. Náladu mi rozhodně nevylepšily ani prezentace firem jako Changzhou Lingyi Electron Co. V poměru ke své originalitě totiž zabíraly neúměrně mnoho místa. Možná by stačilo shrnout je na jednu hromadu a dát jim na hlavu nějaké společné logo, namátkou třeba... Trochu příjemnější pocity vzbuzoval trojlístek firem, které sázejí na osobitý design a hodně kvalitní řemeslné zpracování. Mám na mysli nástroje firem Pagelli, Nik Huber a Infeld.
Zejména u posledního stánku jsem strávil spoustu času a nechával se vést čistým kanálem aparátu Bogner a javorovým hmatníkem kytary Infeld Shark. Unést jsem se asi nechal příliš, neboť se mě její autor otázal, jestli hraji jazz, což tedy skutečně nehraji. Neuvěřitelné. Rád jsem se zastavil i u stánku firmy Dean, abych si prohlédl jejich Hardtail. Jak řekl Michael Angelo, kytary Dean jsou typicky americká záležitost. Možná proto zaujaly Evropana (trhlina této teorie je v tom, že jiné nezaujaly...). Mimo kytarovou halu ležely stánky firem Ibanez a Cort. Na té první bylo sympatické, že jste si její výrobky mohli zkusit v oddělené a izolované místnosti, což byla oproti těm věčným sluchátkům příjemná změna. Další zvláštností tohoto stánku byla obrazovka, na které zrovna exhiboval Paul Gilbert. Firma asi ale nechtěla snižovat sebevědomí návštěvníků přespříliš, a tak byl dotyčný pouštěn bez zvuku, chudák. Pokud Gilbert byl "mrtvý" a bez zvuku, u stánku firmy Cort měli zatraceně živého a velmi zvučně jamujícího Larryho Coryella i s jeho signovaným modelem.
Simulace
Stánek japonského konsorcia Roland/Boss nebyl součástí kytarové haly, což bylo možná na škodu. Možnost vyzkoušet jeho simulátor/procesor VG-88 byla rozhodně zajímavá zkušenost, kromě něj dostaly prostor i procesory GT-6 a ME-50. Těch pár kytar a krabiček v jinak ortodoxně klávesovo-softwarových prostorách bylo příjemným zpestřením. Do přímé konkurence s firmami tradičnějšího ražení se neváhala pustit americká Line6, která měla svou expozici v kytarové hale (jak taky jinak). Kromě simulovaných aparátů a nového modelu POD XT, bylo možné vyzkoušet i jejich simulovanou kytaru Variax, o které výrobce hrdě prohlašuje, že je schopna zastoupit každou kytaru (má na to 25 modelů). Zajímavý to kousek, určitě by stálo za to podrobit ho podrobnějšímu zkoumání. Mé osobní mínění o Line6 a digitálních simulacích zvuku obecně se ovšem (snad i díky možnosti okamžitého srovnání) poněkud změnilo. Když jsem totiž od jejich stánku odběhl na předváděčku k firmě Engl, praštil mě rozdíl mezi simulovaným a lampovým zvukem do uší tak silně, jako nikdy předtím. Ještě několikrát jsem se k americkým fazolím vrátil, abych si ověřil, jestli jsem se náhodou nezmýlil. Nezmýlil. Ať jsem šponoval uši jakkoliv, v prostorách plných skvělých reálných aparátů pro mě Line6 ztratil své kouzlo.
Co s veletrhem?
Tuhle otázku jsem si položil po rozhovoru s panem Bognerem, který prohlásil, že výstava je mrtvá a příště už nepřijede, neboť "co jsou v Německu socialisti", nestojí to za mnoho. Složení německé vlády mně sice zas až tolik na srdci neleží, ale možná by bylo příště jednodušší zůstat u internetu a ušetřit si cestu a nevyspání.
Jan Císař
Plechfurt
Pokud jsem se u bicích zmínil o nadvládě výrobců obecně z asijského kontinentu, zde už můžu být zcela konkrétní. Dobrá čtvrtina (a dost možná i víc) zde vystavujících výrobců činelů pochází z Istanbulu.
U pánů Agopa a Mehmeta je to patrné už ze značky, nicméně, jak jsem se z dobře informovaného zdroje dozvěděl, nejedná se o nic jiného než o přihlášení se k městské příslušnosti (něco jako Spartak Nasavrky a Dynamo Nasavrky). Stánky měli Turci hezky rovnoměrně rozmístěné po celé hale, takže mi přišlo, že jsou vlastně všude. A možná to bylo symbolické, neboť turečtí kováři mají s výrobou činelů dlouholetou zkušenost (pár set let...) a vznikají stále nové firmy a značky, aby nás o tom přesvědčily, přičemž v jejich prospěch většinou hovoří poměr výkon/cena.
Jednou z těchto mladších firem je i Masterwork, kterou zde zastupovali její zakladatelé a kováři v jedné osobě (což vedle nažehlených managerů a u Anatolianu dokonce pouze německých pánů distributorů bylo nanejvýš příjemné). U stánku se mi podařilo odchytit jednoho ze zakladatelů Benhana GöĆmeze a vylomit z něj pár informací.
Přiznávám se, že značku Masterworks vidím poprvé v životě. Můžete mi o ní říct něco víc?
Samozřejmě. Firmu jsme založili teprve loni v lednu spolu s Mustafou Erem, který dřív pracoval pro Mehmeta Tamdegera (Istanbul Mehmet - pozn. aut.) a navštěvoval mou školu na bicí poté, co jsem se v roce 1994 vrátil zpět do Turecka. V současné době je nás už sedm kovářů, mimo jiné i Ycel UluĆ, který mě vlastně do výroby činelů zasvětil.
Vy jste oba kováři? (pozn. aut. - u stánku byli dva :o))
Ano. Já jsem původně učitel na bicí, ale v posledních letech jsem se věnoval hlavně experimentování s tepáním a různými povrchovými úpravami činelů, a když Mustafa zjistil, že máme stejné záliby, navrhl, ať založíme firmu.
Nepřijde vám založení další istanbulské firmy na činely jako nošení dříví do lesa? Nebojíte se konkurence?
Je pravda, že v Istanbulu je i s námi šest nebo sedm firem (pozn. aut. - Agop, Anatolian, Bosphorus, Mehmet a Turkish), ale je to velké město a trh je myslím široký a hlavně se navzájem dost lišíme zvukem, takže se budoucnosti nebojím.
Když jsem se pídil po informačních materiálech u Anatolianu, sdělil mi zástupce jejich distributora (!!!), že bohužel žádné nemají, a na otázku proč mi prozradil, že prý "o to lepší mají činely" (... snad ví, o čem mluví).
Byla to také jediná činelářská firma, která se snažila upoutat okolí i nasazením vlastního performera. Byl jím Benny Greb (www.bennygreb.de), který zde hrál na speciální sestavu složenou pouze z činelů.
Požádal jsem ho o krátký rozhovor.
Máš docela zajímavou sestavu. Můžeš mi o ní říct něco bližšího?
Samozřejmě. Je to sestava šesti hi-hat (zleva doprava 12", 13", 14", 14", 13" a 12" pozn. aut.). Dvě jsou napevno, namísto virblu mám dva 14" hi-hat činely volně položené na sobě a k tomu tři splashe 8", 10" a 12".
Je to tvoje obvyklá sestava, nebo hraješ i na bubny?
Samozřejmě hraju i na bubny. Moje poslední sestava měla 22" kopák a tři rototomy. Dostal jsem nabídku hrát na hamburském Světovém bubenickém festivalu, kde jsem předvedl pár svých sólových věcí, zaměřených hlavně na hraní nohama. Přidal jsem si druhou hi-hat na pravou nohu a k levé si dal jeden dřevěný blok se šlapkou a zjistil, že takhle můžu zahrát prakticky celý groove pouze nohama. Během této doby mě kontaktoval jeden filmový producent, abych udělal bubenické video, kde bych tuto techniku dále rozvíjel. To video se teď míchá a stříhá a brzy bude hotové.
Jak ses vlastně dostal k firmě Anatolian?
Myslím, že v tom má prsty jeden z majitelů hamburské hudební školy (která pořádala ten festival). Zmínil se o mně někomu od Anatolianu a ti mi zavolali, jestli bych pro ně nechtěl hrát. Znal jsem jejich činely už z dřívějška a líbily se mi, takže jsem tuto nabídku rád přijal. Nabídli mi, zda bych nechtěl hrát na Musikmeese a já samozřejmě chtěl. Jediné, čeho se báli, byl hluk v hale, tak jsme se snažili vymyslet, jak ho ještě dál nezvyšovat, a vyřadili jsme bubny. Tak vznikla tahle činelová sestava. Neměl jsem ani možnost na ni nějak cvičit, protože sám tolik hi-hat nemám, ale dělal jsem, co jsem mohl, přidal pár blbinek s paličkami a podle reakce lidí soudím, že se to líbilo nejen mně.
Všiml jsem si, že používáš hardware Yamaha. Máš smlouvu i s nimi?
Jsem s nimi v kontaktu, ale zatím nemohu říct, jak to dopadne.
Mezi Turky bychom mohl počítat i Zildjian (www.zildjian.com), ač už třetí generací sídlí v Oklahomě. Ten zde však na poli činelů zanechal dojem spíše rozpačitý, a dokonce se ve své tiskové zprávě zmínil o činelech pouze jako o surovině na výrobu nového virblu. Soutěž o nejlepší informace by vyhrála bezesporu firma Paiste (www.paiste.com). Nejlepší přijetí se mi dostalo u Sabianu (www.sabian.com), kde se o návštěvníky staral velmi příjemný postarší pár. Pán mi ukázal a podrobně popsal veškeré novinky a to navíc ve zvukově izolované kabině, což byl další prvek dodávající Sabianu - vystavovateli na jedinečnosti. Naopak firma Meinl (www.meinl.de) se nestarala o nic, a když jsem je požádal o nějaké materiály o činelech, dostal jsem asi patnáct stránek o perkusích a hardwaru.
Vojtěch Rozsíval
Reprobednová gotika
První a čerstvé informace z letošního Frankfurtu jste dostali minule. Nyní dojmy trochu uzrály, rozzářené oči pohasly a prach na botách překryl čerstvější. Budu psát o tom, co mě, coby loňského absentéra, trklo na evoluci ozvučovací elektroniky letos nejvíc. Byl to značný nárůst počtu výrobců i typů PAčkových beden typu Line Array. Pro jinoználky uvádím, že houfy těchto reprobeden visí na větších a dnes už i čím dál menších akcích od stropu, nebo na speciálních lešeních na krajích pódia ve více či méně dlouhých a zahnutých buřtech. Princip těchto reproboxů navrhl a v roce 1957 zveřejnil jistý a chytrý pan Harry Olson a jeho popis by určitě zasloužil samostatný článek. Stručně - jde o buzení lineární struktury reprosoustav (čili toho visícího jelita) signálem stejného výkonu a o stejné fázi. Některé firmy ho využívaly ve svých velkých ozvučovacích systémech už dávno dřív, ale tak masivní nástup tu ještě nebyl. Prstíky do pootevřené skulinky strčily na konci 90. let v pravěku minulého tisíciletí firmy EAW konstrukcemi KF, Meyer Sound svými aktivními bednami M3D, Martin Audio některými typy řady Wavefront, JBL systémem VerTec a u nás nezastupované kanadská Adamson či holandská Sound Projects by Maser Blaster.
Nejpatrnějším posunem letos bylo jednak představení světu jakýchsi mini Line Array, čili menších, užších reprobeden určených taky k zavěšení do jitrnic, a pak, a to dost viditelně, navýšení počtu výrobců i z řad méně vizionářských firem. Dopustím se malého přehledu, který jsem pro pořádek a nezaujatost seřadil podle abecedy názvů firem.
Kanadská firma Adamson má svůj systém Y-Axis, či jeho verzi pro Evropu nazvanou DV2. Používají i kombinované sloupce sestavené z několika typů reprobeden. Coda Audio, odnož německé firmy BMS Elektronik GmbH, má dva typy Line Array - jeden dvoupásmový a jeden třípásmový, jež ale svou vlastní konstrukcí celkem nevybočují z řady, podobně jako Line Array reproboxy španělské firmy D. A. S. Audio.
Asi největším očekáváním této části byly úzké reprobedny Line Array KF730 SLAM americké firmy Eastern Audio Works, čili EAW, chcete-li. S šířkou 724 mm to sice nebyl zas takový drobeček, ale je to bráno v poměru k jejímu výkonu. K vidění byla i uvnitř, krytá shora jen plexisklem. Leč nezahrála. Hrály tam ale jiné a taky dobře.
Firma Electro Voice uvedla svou malou Line Array jako žhavou novinku a jí osazenou hudební produkcí v samostatném stanu se trochu asi snažila dohnat zaspanou či prováhanou dobu. Jejich tradiční milé a hravé divadýlko se letos neslo v duchu římské arény, ale nepřesně. Klasické tuniky, pánové, zahalovaly u dívek a dam pouze jedno ňadro, hmmm?
Firma JBL zmenšila svůj VerTec do přenositelnější podoby v souladu s letošním trendem, Martin Audio předvedla svou kompaktní W8LC, Meyer Sound zase aktivní M1D, u firmy Ohm, tradičně šetřící papírem, rozdávali pohlednice s jejich novou 53 cm širokou Lunary mL/A.
U italské u nás nezastupované Outline jsem našel vpředu odvážně vykrojenou Butterfly Hi-Pack C. D. H 483, kde nižším pásmem osazené vykrojení slouží zároveň jako zvukovod pro pásmo vyšší, nebo asymetrický subwoofer Butterfly Hi-Pack C. D. L 1815. Dalším božím nápadem byla květináčová konstrukce pro malé ozvučení (subwoofer dole, satelit nad ním na tyči), kde ale satelit šlo zasunout do subwooferu - a pak že ti bedňáci neprodávají vzduch!
Holandská firma Sound Projects by Master Blaster patří už léta k předním velkým ozvučovacím firmám, přestože si jí u nás nikdo moc nevšímá. U nich je Line Array jaksi skoro výchozím produktem, takže spíš než prudké inovace předváděli dosavadní úspěchy. I jejich nová s-Series vypadala ještě dost rozestlaně. Reproboxy Concept španělské firmy VMB si taky libují v hmotných zvukovodech, fázových korektorech, bass-reflexech a podobných vylomeninách, ale klasicky prohnuté Line Array to nebyly, protože štosy s nimi byly ohnutelné jen do stran.
Tak jako každé jiné hnutí či trend i móda beden Line Array má svoji opozici. Tou nejzajímavější na celé Prolight+Sound byla asi produkce německé firmy Function-One, kterou založili Tony Andrews a John Newsham po odchodu od firmy Turbosound. Jejich reprobedny obecně vynikají výraznými konstrukčními prvky zvukovodů a fázových korektorů a netradičním fialovo-šedým designem. Jejich "vypadá to jako, ale není to" Line Array je zdůrazňováno u jejich touringového systému Resolution Flug. Bedny taky visí v hroznech, ale nejsou stejné. Na veletrhu byly prezentovány jako nejrychleji postavitelný ozvučovací systém na světě. Jářku - záleží taky na bedňákovi.
A aby nebylo jen u Line Array - dojmů je jako vždycky moc. Plovoucí dětská kačenka v kuželu reproduktoru Selenium (a ani kapka pod ním) byla výmluvná i pro analfabety. Takže, až budete ozvučovat svůj bazén, akvárium či saunu... Strakaté monitory KRK E8 měli sice jenom na prospektech, ale poslechovému koutku dominovaly tradičně černé netradičně šestihranné aktivní Exposé E8T a hrály jako z praku - jako KRKy. Díky za tričko, Steve.
V neposlední řadě bych rád i na těchto stránkách srdečně poděkoval firmě ProDance za vydatnou a přátelsky laděnou technickou i organizační podporu mé návštěvy tohoto veletrhu.
Mojmír Mohapl
