Jak jsme slíbili, tak činíme. Pokračování reportáže z frankfurtského výstaviště je tady! Tentokrát se zaměříme více na zvukovou techniku,
kterou pro nás zmonitoroval náš dlouholetý dopisovatel Mojmír Mohapl.
Budiž světlo a zvuk! Aneb jak na výstavě viděl a slyšel Mojmír Mohapl
Na rozdíl od kolegů jsem v lehké nevýhodě - zatímco oni měli na starosti jeden či dva pavilony s přidělenými nástroji, na mě zbyla ta druhá výstava celá. Fakt, že jsem tam pár let nebyl, mi poskytl širší odstup, takže ten nevýhodou nebyl. A přestože jsem měl zpočátku občas pocit, že i v příštím století tam budou úplně stejní lidé sedět na úplně stejných židlích, změny se přece jen dějí, pravidla vylepšují a obsazených pavilonů přibývá, krize nekrize.
Závěrečná veletržní tisková zpráva hovoří o 2388 vystavovatelích z 55 zemí a zhruba 110 000 návštěvníků ze 120 zemí, přičemž loni tam bylo 2380 vystavovatelů z 54 zemí a 109 002 návštěvníci ze 124 zemí. Přiznejte se, kdo zůstal doma! Počet vystavujících i okukujících tedy vzrůstá a duo-veletrh Musikmesse a Proligh+Sound se tak stává největším na světě ve svém oborovém chlívku.
„Bambusizace“ trhu samozřejmě pokračuje, takže počet firem kotvících v Číně podle výstavního katalogu zaujímal hnedle druhé místo za domácími německými a přetlačil v počtu i dřívější dvojku - USA. Ovšem ne vždy byla velikost stánku úměrná výši uzavřeného kšeftu, taky bylo potřeba něco ukázat. Procházel jsem párkrát kolem obrovských budoárů, jež by pojaly i vesnickou tancovačku, v nichž se krčilo pár smutných asijských tváří a vypadaly, že se tam samy bojí.
Svými dojmy bych dokázal popsat celé toto číslo, možná i to další, leč redakce ke mně s papírem tak štědrá není. Proto jsem raport o vybraných komoditách pojal jako tři mušketýři - jeden za všechny. Někdy jich možná bude víc.
Mikrofony a sluchátka
V letité konkurenční bitvě dvou mikrofonních gigantů Shure a tandemu Sennheiser & Neumann má stále víc navrch značka Sennheiser i v oblasti mikrofonů pro živé ozvučení. Shure vedle inovace své produkce kontruje výrobou kapacitních studiových mikrofonů a sluchátky. Neumann zase přidal k sortimentu studiové reprobednové monitory. A zákazník si vybírá.
Na stánku Sennheiser jednak inovovali nasouvatelný vysílač SKP 300 G3 zakončený samcem konektoru XLR. Nutno zmínit i cenově vstřícnou bezdrátovou řadu XS Wireless. Pokračuje taky spolupráce značek Sennheiser a Neumann, nově byly představeny kapsle Neumann KK 204 a KK 205, naoperované na vysílače bezdrátových mikrofonů Sennheiser.
Reproduktory
Repráky, ostatně jako většina vystaveného audio zařízení, mohly býti pouze viděny, nikoliv však slyšeny - v tom kraválu by to stejně málo řeklo. Největší kónické bumbrlíky jsem našel u britských Celestion a u italské firmy Eighteen Sound. Standardní nabídky obvykle končívají na 18 coulech, takže bumbrlíky byly ty větší. Na velikosti záleží proto, že ty větší mívají s menšími technickými kompromisy vyšší výkon a nižší rezonanci. Zajímavě voštinově dělený zvukovod výškové horny měli na stánku bulharské firmy Oberton.
Studiové monitory
Tím, jak MP3 a sdílení souborů na internetu postupně likviduje hudební průmysl na celém světě, ubývá nahrávacích studií, a tím taky nabídky studiového vybavení. Oborově nejblíž bývá živé ozvučení. Kupříkladu britská firma Studiomaster vyrábějící slušné pulty ve střední cenové i jakostní třídě k nim teď nabízí běžné pódiové ozvučení a jevištní praktikábly. Legendární britská firma na studiové monitory Tannoy přibrala do sortimentu i P.A. ozvučení. A podobně.
Vedle dalších legend jako finských Genelec, holandských KRK nebo dánských Dynaudio mě hnedle naproti Dánům vzhledem asi nejvíc oslovily třípásmové monitory pro blízké pole série F berlínské firmy Adam s páskovými výškáči, sklolaminátovými membránami ve vodorovném i svislém uspořádání, aktivní i pasivní. Za vyzkoušení určitě taky stojí třípásmové monitory SM9 s nebuzeným zářičem na boku od francouzské firmy Focal.
P.A. reprobedny
Dobré nápady se sdílejí, pokud to nenazýváme jinak. V čísle 12/2006 na straně 72 najdete poprvé test pódiového ozvučení firmy Bose s velmi hubenými reprosloupy, ukázali je tam letos taky. A ejhle, satelity levnějšího ozvučení typu „květináč“, čili se středovýškovou bednou na tyči strčené do subwooferu stojícího na zemi, se výrazně prodloužily a zhubly i jinde, ať už je dělají německé LD Systems, Solton nebo Fohhn či italské FBT nebo SR Technology.
Co se týká většího ozvučení, v zavěšeném buřtovém provedení line-array se snad dělají už i batohy na záda. Další sdílený nápad spočítaný už v 50. letech, že pod sebou uspořádané soufázově buzené bedny dohrají dál a líp než jediná. Jen musí být k sobě blíž než čtvrtinové vlnové délky, což se týká i těch předchozích.
I když řadu line-array dělají taky, trochu proti tomuto proudu jde britská firma Void se svými mohutnými zvukovody systému Incubus (vše, co má tři a víc částí, se, jak známo, jmenuje systém). Je to tříbednová pyramida s malebně propracovanými zvukovody a difuzory. Prospekty píšou, že jde o nejlepší taneční systém (hmmm...). Spodní bedna jde od 29 do 95 Hz s příkonem 6 kW, na ní stál up-sub-woofer od 60 do 190 Hz s příkonem 4 kW a zbytek zvládá třípásmová horna 3,6 kW, 1 kW a 400 wattů. Obávám se, že spíš než na poslouchání to bude bourací kladivo, ale vypadá moc pěkně.
Mixážní pulty
Analogové mixpulty bylo vidět spíš už jenom ze setrvačnosti. Vývoj se koná v digitálu, aktuálně víc pro živé ozvučení. Ani ne tak pro kvalitu zvuku, ta je srovnatelná, ale pro možnost uložení a rychlého vyvolání různých nastavení obvyklého mraveniště potenciometrů, ať už virtuálních nebo skutečných. Pěkná byla digitální řada známé značky MIDAS, v menším provedení čtyř sérií PRO... nebo těch velkých z řady XL8.
Pěkným nápadem je nahradit čudlíkové pole, kde u analogových pultů bývají korekce, pomocné sběrnice a routing, ošahávací obrazovkou touch-screen a alternativně tak na ní zobrazovat ovládací prvky v právě potřebném počtu a konfiguraci rovnou i s jejich ovládáním. Shlédnuto bylo u britské firmy Cadac na pultech řady CDC Four nebo u pultů Polaris Touch od německé firmy Salzbrenner Stagetec. Zajímavým nápadem je digitál StudioLive 24.4.2 spojeněstátní firmy PreSonus. Lze k němu použít tablety iPad jako externí bezdrátový ovládací prvek, třeba z pódia lze tak řídit úroveň odposlechů.
Záznamová zařízení
Kromě hrkacích gramofonů pro DJe jsem na celé výstavě nenašel jediný přístroj pracující s analogovým záznamem zvuku či obrazu. Proč taky? Malá stereofonní nahrávadla do ruky, s kamerkou i bez ní, byly ku vidění tu i onde a jsou už tak trochu stará vesta. Zajímavý byl pouhopouhý kondenzátorový stereo-mikrofonní nástavec na iPhone, iPad či iPod iM2 uvedený firmou Tascam, jež z malého kecátka udělá už celkem dospělé ruční nahrávadlo.
Zajímavé studiové zvukové nahrávadlo představila britská firma JoeCo, blízká univerzitě v Cambridgi. Malá krabička má velký název BlackBox Recorder BBR-64-Dante. V 19coulovém racku výšky 1U je k mání 24 stop v digitální konverzi 24 bitů s volitelným vzorkováním 88,2 nebo 96 kHz a 64 stop v konverzi 16 bitů vzorkovaných na 44,1 nebo 48 kHz. Ukládá se ve formátu WAV na externí disk, třeba i disková pole RAID, přes port USB2 a zařízení lze spojovat do sítě. Jemu opačný přístroj je BlackBox Player.
Výkonové zesilovače
Spínané zdroje v zesilovačích se stávají standardem, zatímco o spínanou výkonovou část se občas někdo pokusí a pokus časem zase zapadne, protože neobstojí. Globální favorité, mimochodem všichni z USA - QSC, Crown ze stáje koncernu Harman a Crest Audio ze stáje Peavey - si takto dělí asi největší část trhu, jim pak přizvukují firmy menší ze všech ostatních světa koutů, a že jich je. Výkony rostou, zkreslení, váhy i objemy klesají, technická revoluce se však nekoná - není čím.
Vybavení pro DJe
Snad jedině tam bylo možno potkat poslední relikt analogového záznamu, totiž gramofon. Ale i ty už byly v menšině oproti znásilňovatelným cedéčkům nebo přehrávačům mp3, jež se v takové podobě nazývají controlér nebo adaptér. Vějíř výrobců zůstává rozevřen přibližně stejně jako před lety, technika se jako všude víc a víc digitalizuje, ale že by mě něco přimělo se o nářadí k tomuto druhu hudby-nehudby zajímat blíže, jářku ne.
Světla
Po více než sto letech lidstvo postupně opouští Edisonův vynález a dává přednost LED diodám i v oblasti pódiového osvětlení. Nejen jako klasické moving-heads pro spot-lights nebo wash-lights, ale často obrazovými svítícími stěnami, někdy i v pohybu. Jedna paní mi tam mňoukanou angličtinou málem prodala svíticí taneční parket. Byla tak neodbytná, že jsem jí dal radši kontakt na pana šéfredaktora. On už se s ní nějak srovná.
Abych zůstal patriotem - jeden z největších stánků v hale 11.0 patřil zaslouženě rožnovské firmě ROBE. Kdysi jsem z Hážovic a Rožnova psal článek do špionáže (Muzikus 6/2003). Firma od té doby rozhodně neusnula na vavřínech a stala se závažným hráčem na tomto hřišti. Venku měli ještě mobilní výstavu v autobusu. Další závan známých končin mě u dalekého Mohanu zahřál na stánku bratislavské firmy Kvant. Lasery montují blízko Bratislavy a umějí je i hezky naprogramovat a ukázat, co s nimi umějí.
Pódiové konstrukce
Výrobci objevili barvu na hliník, takže konstrukce pódií už nemusejí být jen matně stříbřité, ale mohou jásat s publikem aspoň barvou. Zajímavé možnosti, jak mobilní montované pódium navíc ještě rozhýbat, předvedla holandská firma XLNT vlastnící obchodní značky CyberMotion a CyberHoist.
Bicí
O cajonech bych musel psát dlouho, protože tento módní nástroj teď dělá skoro každá firma na perkuse. [21-22]
Ve stánku 3.0 E80 prezentoval legendární Peruánec Alejandro Acuna, známý z kapel Carlose Santany, Weather Report a mnoha jiných, svou podpisovou sadu bubínků conga na obnovené kalifornské značce Gon Bops, chráněné nyní křídly kanadské firmy Sabian. Hezké bubínky a ještě hezčí, co s nimi uměl. [23]
Z výstavy zmizely jednu dobu dost nabízené obdélníkové činely. Asi výrobci zjistili, že i přes honosnou reklamu jich moc neprodají. Činely jsou zase pěkně kulaté, ale každý lepší výrobce musí teď mít aspoň jeden děravý model, takže činelové ementály byly k vidění často.
Zajímavý zvukovod přišroubovatelný na šlapák představila britská firma Drumport. Dokonce svítil! Po dávno odvátých bubnech Staccato je to, pokud vím, poprvé, kdy někdo řeší zvuk bubnu kónickým tvarováním jeho výstupu.
Zajímavou malou bicí soupravu, nacpanou vlastně do jediné škatule, bylo vidět na stánku švédské firmy GigPig. Soupravy, jež připomínaly veliký oráfkovaný, oblánovaný a ošlapkovaný cajon, kupodivu i velice slušně hrály.
Další zajímavě ušitou soupravou, u níž krejčí dost šetřil na textilu, jsou výtvory britské značky Traps. [32] Dělají je akustické i elektronické, ale akustické se mi líbí víc. Italská firma Rotodrum zase odlehčuje luby svých bubnů tak, že je prostě v půlce přeruší tak, že mezi údernou a ozvučnou blánou vznikne mezera.
Přímo k zulíbání lákal nablýskaný šroťák řady Modern Classic z tepaného plechu od anglické firmy Premier. [34]
Velmi poctivě udělané mi přišly taky brazilské bubny Odery, [3britské Natal a malé německé zákaznické Adoro. [37] Ne že by ostatní známé značky poctivě dělané nebyly, určitě ano, [38-45] ale o těchto se u nás moc neví, tak jim tady pomůžu. Taky u ddrum nedělají jen červené snímače, ale i kompletní poctivé bicí. Zajímavě vypadal jejich šlapák s rezonančním nástavcem. Čeští bubnotvůrci letos chyběli.
Co se elektrických padů týká, kvalitou, a bohužel i cenou, vedou V-Drums od Rolandů. Zajímavě vypadaly a slušně odrážely pady značky 2Box, jež se snad měla odštěpit od firmy ddrum.
Každý bubeník ví, že slušný obal odejme při cestování půl bídy. A ty slušné - plastové, barevné, jásavé a praktické - prezentovala v malém stánku 3.0 B36 britská firma Hardcase. A obaly bych tu své povídání o vystavených věcech zabalil.
A nejsilnější letošní zážitek? Starší elegantní pán s černými brýlemi sám, jen s pomocí slepecké hole, našel jedoucí schody a vyrazil od Yamaha pavilonu (Forum.0) nahoru do salonu s piany (Forum.1). Německy jsem jej upozornil na konec eskalátoru, a tak jsem zjistil, že mluví jen francouzsky. Došli jsme do haly, pán se rozhlédl, vlastně rozslechl, a chtěl ještě vidět, tedy slyšet, taky piana elektrická, která byla skoro na opačném konci areálu. Další doprovod už jsem kvůli času musel vzdát, ale dostalo mě jeho odhodlání. Kam se na něj my dosud vidoucí hrabem...
(Mojmír Mohapl)
Bert Smorenburg
Firma Yamaha měla na Musikmesse, jako obvykle, svůj vlastní pavilon. V záplavě produktů takto obří firmy je snadné se ztratit. Nizozemský klávesový mág Bert Smorenburg si však vždy dokáže při svých demonstracích získat pozornost všech přítomných. Je to nejen skvělý instrumentalista, ale také řečník a bavič. Ve svém nabitém programu si našel chvilku i na nás, takže vám nyní můžeme nabídnout několik pasáží z rozhovoru s ním.
Jaké vlastnosti jsou pro vás důležité při výběru nástroje?
Říkám tomu „použitelné zvuky“. Realismus pro mě není na prvním místě. Jistě, např. zvuky akustického piana Yamaha jsou extrémně realistické, ale pro mě je především důležité, že se prosadí v kapele. Pokud hrajete v rockové kapele se dvěma kytaristy a váš zvuk piana je i přesto slyšet, to je to, co mě zajímá. A to je i jeden z důvodů, proč mám rád klávesy Yamaha. Existují dvě základní metody - imitace zvuků reálných nástrojů a tvoření vlastních zvuků. Mně se líbí oba přístupy, ale nakonec je vždy důležité, jak to funguje v kontextu s ostatními nástroji.
Jak se liší váš přístup ke zvukům při hraní v kapele a při tvorbě elektronické hudby?
V kapelách používám především naprosto základní „bread and butter“ zvuky, jako je piano nebo varhany. Na koncertech hraji na dvoje klávesy Yamaha Motif. Při nahrávání alba pak postupuji tak, že nejprve vše naprogramuji na Motifu a pak postupně nahrazuji virtuální nástroje reálnými muzikanty. Při tvorbě elektronické huby pak kombinuji Motif se softwarovými syntezátory.
Takže nejste jeden z těch, co tvrdí, hardware je vždy lepší než software?
To opravdu ne. Nedám dopustit na hardwarové syntezátory, ale softwarové jsou také skvělé, protože streamují přímo z hard disku, nedochází tedy k degradaci kvality. Yamaha si výhody softwaru moc dobře uvědomuje. Můžete tak používat Motif např. v Cubase jako sadu softwarových syntezátorů a pochopitelně i ovládat software přímo z Motifu. Hranice mezi software a hardware je čím dál méně zřetelná.
Když si musíte vybrat jeden druh klaviatury na všechny zvuky, dáte přednost kladívkové mechanice, nebo „blátu“?
Víte, já nejsem v pravém slova smyslu pianista. Jistě, používám velmi často zvuk piana, ale na kladívkové mechanice jsem nevyrostl. Proto vždy skončím s „light touch“ klaviaturou.
Měníte nástroje často, nebo jste spíše konzervativní v přístupu k vybavení?
Spíš to druhé. Najdu něco, co funguje, a to používám hodně dlouho. Jsem velmi špatný zákazník pro obchody s nástroji, které chtějí, abyste si pořídili nový nástroj každý půlrok.
Jak se tento přístup snoubí s prací demo hráče?
Překvapivě dobře. Ta práce mě nesmírně baví. Jistě, každý rok předvádím nový model Motif a vždy je tam přítomno určité obchodní sdělení. Naštěstí se ale ty produkty prodávají v podstatě samy. Nic na nástrojích needituji. V demonstracích hraju vždy jen na tovární zvuky a snažím se je jen ukázat v nejlepším světle. To v případě Yamahy úplně stačí. (pš)
Češi a světový unikát ve Frankfurtu
Vždycky potěší, když mezi stovkou vystavovatelů narazíte na český stánek. Obzvláště pak, když má český výrobce na stánku narváno a může se srovnávat svou kvalitou s daleko ostřílenějšími a většími konkurenty. Mezi stálé vystavovatele na Frankfurtu patří známý český výrobce především akustických kytar firma Furch. Furch není už ani ve světě žádným nováčkem, a tak se jeho stánek s klasickým korkovým pozadím pyšnil přímo u vstupu do pavilonu akustických kytar. Z jeho široké nabídky mne na první pohled zaujala skládací cestovní akustická kytara (furch2) , kterou jednoduše složíte do batohu. Věc, která se mi opravdu líbila, byla jejich masivní akustická kytara s kovovými strunami typu OOM. Skvělý vyrovnaný zvuk).
Dalším dnes už světoznámým výrobcem akustických nástrojů, na kterého jsem narazil, byla žamberská firma BSG . Krom jejich krásně zpracovaných nástrojů mě na stánku zaujal zvuk netypicky vyhlížejícího aparátu s reproduktorem nahoru, vlastně až natolik, že jsem přestal vnímat jejich nástroje :-) Jak jsem se později dozvěděl, tento naprosto famózní zvuk zprostředkovával amp Natural One německé firmy Benk Cube, který měl na stánku BSG světovou premiéru a jako jediný nebo první na světě pracuje na principu tzv. hemisférické zvukové emise. (one1) . Můžu říci že jsem lepší zvuk akustických kytar přes kombo neslyšel. Info na www.benkcube.de. Dalším českým výrobcem, na kterého bylo možné v pavilonu akustických kytar narazit, byla firma Fišer (www.fiserguitars.cz), která vyrábí mimo jiné velmi originální a krásné jazzové kytary . Kytary mají opravdu krásné zpracování a určitě stojí na vyzkoušení. (fiser1 ).
Pokud jste na Musikmesse ještě nebyli a máte rádi hudební nástroje, chcete si něco vyzkoušet a nebo dokonce koupit, určitě návštěvu tohoto největšího evropského veletrhu doporučuji. No musím říci, že se mi trochu zastesklo po zrušeném pražském veletrhu. Třeba se ještě veletrh vrátí zpět do Prahy s tou atmosférou, kterou já ještě pamatuji... (tz)
Liuteria 3G Micro Bass
Na Musikmesse je mezi obřími stánky mezinárodních kolosů snadné přehlédnout méně známé lokální výrobce, což by byla v některých případech opravdu škoda. To platí např. pro italskou firmu Liuteria 3G, která se zabývá ruční výrobou kytar a baskytar. Nás zaujaly především miniaturní baskytary, tedy Micro Bassi či, chcete-li, Micro Bass. Na těchto drobounkých nástrojích s menzurou 22,5 palce (cca 57 cm) je poctivá ruční práce opravdu znát. Jedná se o baskytary znatelně menší než běžná kytara, které přes své rozměry stále znějí jako basa! Jistě, nejnižších frekvencí mají méně než baskytary standardní velikosti, ale stačí otočit ovladač basů na vašem zesilovači o něco doprava, a vše je vyřešeno. Ozkoušeli jsme, byli jsme spokojeni. Micro Bassi jsou navíc atraktivní i esteticky. Pro koho takový nástroj vlastně je? Pro kohokoli, kdo se často z jakéhokoli důvodu nechce či nemůže tahat s velkou baskytarou. Pokud si dokážete zvyknout na krátkou menzuru, máte vyhráno. Příjemné překvapení.
(pš)
Presonus Studio Live Remote
Slyšeli jste, že se již při nastavování poměrů ve vašem odposlechu nemusíte spoléhat na zvukaře? Abychom byli přesní - toto platí, pokud váš zvukař používá systém Studio Live od firmy Presonus. Ten je totiž dálkově ovladatelný pomocí produktů firmy (jak jinak než) Apple. Funkce digitálního mixážního pultu byly nejprve ovladatelné pouze z iPadu. To hrálo do noty především zvukařům, kteří tím pádem nebyli připoutáni k mixpultu a mohli zvuk ladit odkudkoli z místnosti. Většině interpretů se však běhání po pódiu s iPadem pochopitelně nezamlouvalo. Nyní však Presonus vypustil do světa aplikaci SL Remote i pro iPhone či iPod Touch. Mohlo by se to jevit jako nepodstatný detail - v praxi to ale znamená, že na pódiu můžete mít neustále v kapse dálkové ovládání svého monitoru mixu. Už nemusíte na zvukaře pokřikovat či gestikulovat, aby vám přidal zpěv. Prostě se o to postaráte sami. Zbývá jen s napětím čekat, zda tato unikátní funkce přispěje k většímu rozšíření produktů Presonus Studio Live. Pádné důvody by k tomu rozhodně byly. (pš)
Tonehenge Monolith
Na letošním Musikmesse bylo těžké nevšimnout si kytarových aparátů Tonehenge. Přestože je čím dál těžší v záplavě nejrůznějších zesilovačů vybočovat z řady, německé firmě Tonehenge se to podařilo. Produkuje totiž aparáty pro ty, kteří stejný důraz jako na zvuk kladou i na vzhled svého vybavení. A v tomto ohledu řada Monolith představuje opravdovou estetickou libůstku. V podstatě se jedná o designový nábytek - až při bližším ohledání zjistíte, že vlastně máte tu čest s kytarovým aparátem. Při pohledu na fotografii hned pochopíte, co máme na mysli. U takových specialit je snadné pojmout podezření, že se jedná o pastvu pouze pro oko. Firma Tonehenge se snaží podobným nařčením předejít tím, že používá komponenty světového věhlasu. Příkladem mohou být transformátory. Jejich vliv na zvuk je muzikantskou veřejností neustále podceňován. V Tonehenge si ale jejich důležitost uvědomují, a používají proto legendární Mercury Magnetics. Podobná pečlivost je věnována všem komponentům (např. lampy JJ či reproduktory Weber). Jedinou skvrnkou na kráse tedy zůstává cena, která předurčuje aparáty Tonehenge těm movitějším. Kombinace padesátiwattové hlavy a boxu Monolith totiž vyjde na bezmála šest a půl tisíce eur...
(pš)
Studiologic Sledge
Firmu Studiologic/Fatar rozhodně představovat nemusíme, její MIDI klávesnice najdete v každém druhém studiu či v arzenálu nejednoho klávesisty. Nyní se ale Studiologic spojil s firmou Waldorf a výsledkem je virtuálně analogový syntezátor, který by neměl ujít pozornosti klávesových kouzelníků, kteří se neradi ztrácejí v labyrintech nejrůznějších menu. Pří vývoji syntezátoru Sledge zjevně věnovali velkou péči uživatelské přívětivosti a každý důležitý parametr má svůj vlastní otočný ovladač či tlačítko. Uživatelské prostředí tak vzdáleně připomíná např. Roland Gaia nebo i Nord Lead. Je však přeci jen unikátní a v kombinaci s nápadným žlutým designem má o pozornost postaráno. Klaviatura je velice příjemná, Fatar tohle zkrátka umí. A zvuk? Zvukový engine kromě klasické subtraktivní syntézy používá také wavetable syntézu (jak jinak, na vývoji se přece spolupodílela firma Waldorf). Na plnohodnotný test si budete muset počkat, ale těch několik minut strávených se Sledge vnás zanechalo velmi dobrý dojem.
(pš)
Jojo Pedal
Novinkou pro mě největší byl rozhodně nový singl pedál Jojo Mayera, kterého jsem také v „Sonořím“ stánku chvíli zastihl, s tím, že se ho zřejmě letos dočkáme i u nás. Mayerův pedál je designově velice čistý a totálně funkční - přijedete na koncert, pedál vyndáte z pouzdra a dvěma pohyby ho rozložíte. K ráfku basového bubnu jej pouze lehce zacvaknete, není potřeba nic šroubovat. Pedál má absolutně hladký chod a je nadprůměrně vyvážený - převod z prodloužené pedálové plochy probíhá nikoliv přes řetěz, ale pomocí proužku kevlaru. Pedál tak reaguje okamžitě, s minimem odporu a latence, a hráč jej tak pod nohou prakticky necítí.Logo firmy nalezneme na spodní straně pedálu, a tak je tento kus hardwaru prezentován prakticky výlučně coby signovaná záležitost, při níž se Sonor snažil v maximální možné míře vyjít vstříc Mayerovým požadavkům (Mayer sám ostatně popisoval, jak z jedné strany oceánu na druhou cestovaly desítky prototypů a návrhů na optimální řešení). S ohledem na zmíněné custom pojetí není plánována verze pro double pedál, ten totiž Mayer nepoužívá.
(jč)
Nové testovací studio Senheiser a Gregor Zielinsky
U stánku firmy Sennheiser jsme měli jedinečnou možnost popovídat si s jedním z odborníků firmy - zvukařem a producentem Gregorem Zielinskym, který se podílí i na vývoji mikrofonů. Vyprávěl nám o novém testovacím studiu, o novém velkomembránovém kondenzátorovém mikrofonu Sennheiser MK4 a podělil se také o několik zvukařských triků.
Nejprve jsme se zajímali o to, jaké výhody přináší nové testovací studio, které je spolu se zkušebním koncertním sálem umístěno přímo v centru Hannoveru. „Víte, při vývoji mikrofonu je obvykle problém, že k testování produktu dojde až v samotném závěru. Až když je mikrofon de facto hotový, dáte ho několika zvukařům na testování. Jenže pokud reakce není pozitivní, je už příliš pozdě něco měnit. Díky našemu novému testovacímu studiu to ale nyní děláme jinak - vývojáři mívají dvě nebo tři verze mikrofonu, které hned v raném stádiu putují do studia, a testujeme je s profesionálními hudebníky, abychom vybrali tu nejlepší variantu.“
Nemohli jsme se také nezeptat na velkomembránový mikrofon MK4, díky kterému firma Sennheiser vzala útokem trh s cenově dostupnými kondenzátorovými mikrofony nejen pro domácí studia. „Můžu vám říct, že se prodávají neuvěřitelně dobře, protože nejsou tak drahé a kvalita je skvělá. Jejich zvuk je totiž velmi konkrétní a transparentní. Mnoho lidí si pod těmito slovy představí nudný, neutrální zvuk s plochou frekvenční charakteristikou. Tak tomu ovšem v tomto případě rozhodně není. Mikrofony s konkrétním zvukem jsou navíc nejuniverzálnější, můžete je použít v podstatě na cokoliv. Pokud zní nějaký mikrofon „za dekou“, můžete zkoušet sebelepší plug-iny, a tento problém většinou neodstraníte. “
Když jsme se ptali, na jaké aplikace se Sennheiser MK4 hodí nejvíce, dostalo se nám nepřekvapivé odpovědi: „Hodí se v podstatě na cokoliv. Kdybych ale musel vypíchnout jeden způsob použití, zvolil bych zpěv. Je to ale také skvělý mikrofon např. na ambientní snímání kytarových aparátů či akustických nástrojů.“
Gregor Zielinsky se ale také podělil o několik dobrých rad z oblasti zvukařiny. „Vždy říkám, že mikrofony jsou nejlepší filtry - není dobrý nápad nahrávat vše stejným mikrofonem, protože každý nástroj potřebuje své místo ve frekvenčním spektru a tomu velmi pomůže, pokud na různé nástroje použijete různé mikrofony a tím je ještě více frekvenčně odlišíte.“
Došlo také na úskalí stereo snímání. „Pokud nahrajete nástroj v příliš širokém stereu a pak stereo obraz zúžíte za pomocí potenciometru PAN, nebo když umístíte mikrofony ve správné vzdálenosti hned při nahrávání, v žádném případě nedostanete stejný výsledek. V prvním případě nutně musí dojít k fázovému posunu a odečítání frekvencí, což má za následek nepřirozený zvuk. Proto je důležité experimentovat hned při nahrávání a vzájemné vzdálenosti stereo páru věnovat patřičnou pozornost.“
Přes zmíněná nebezpečí považuje Gregor Zielinsky stereo snímání v podstatě za nutnost. „Pokud to technické podmínky umožňují, vždy doporučuji nahrávat jakýkoli zdroj zvuku stereo. Dobrým příkladem je například saxofon, což je jeden z nástrojů, které vám při nahrávání mohou dát pořádně zabrat. V místnosti zní skvěle, ale když si zvuk poslechnete v režii, vše zní jako uvnitř krabičky od sirek. Žesťovým nástrojům totiž svědčí živá místnost s výraznými odrazy a snímání jak zblízka, tak ambientním stereo párem. Účelem však není jen zaznamenat přirozený reverb místnosti. Zdá se totiž, že akustické nástroje zpětně reagují na odrazy v místnosti a jinak rezonují, ovlivňuje to i samotnou barvu nástroje. Z logiky věci jde tedy o něco, co nelze dohnat sebelepším umělým dozvukem. Všichni jsme zvyklí na to, že řetízky virblu reagují na vibrace např. z tomů, tam je to naprosto evidentní. Už si ale často neuvědomujeme, že k podobnému efektu dochází i u jiných akustických nástrojů, např. u houslí, piana nebo právě saxofonu.“
(pš)
texty: Martin Jirsák (ms), Petr Štika (pš), Mojmír Mohapl (mm), Tomislav Zvardoň (tz) a Jan Červenka (jč)
