Spousta hluku, spousta krásných nástrojů, spousta krásných holek, spousta vjemů, spousta...Při procházce veletržními prostorami člověka ohromí úplně všechno. Snad jen kromě piva, které mi tak úplně nesedlo. Nicméně nepřijeli jsme za zlatavým mokem, ale za hudebními nástroji.
Vítejte ve Frankfurtu
Jako nováčkovi v „Muzikusí výpravě“ mi připadl za úkol popsat letošní veletrh z pohledu vykuleného zelenáče. A skutečně, v prvních hodinách jsem se nestačil divit a místo sbírání dojmů jsem jen nevěřícně těkal od jednoho k druhému. Nakonec jsem se pokusil popsat to, co jsem byl schopen v omezeném prostoročase pojmout. Omlouvám se, že se na spoustu oblastí nedostalo (světla, zvuk...). Ale projití celého veletrhu se jeví tak nereálné jako trvalá shoda v koalici.
Kytary a klávesy
Pohlídku jsme začali v pavilónu 04, věnovanému kytarám a kytarovým aparátům. Ačkoliv měl Fender jednu z největších ploch, zklamal nás zejména skromný prostor věnovaný tomu nejzajímavějšímu, a to kytarám z custom shopu. Srovnatelně místa dostaly třeba kytary Squier. U zesilovačů byl důraz kladen na modelingová komba G-DEC a stříbrné kousky řady Hot Rod.
Velké množství kousků vystavoval Marshall. Moc krásně vypadají zesilovače Class 5. V pozadí se na plakátu svíjel Joe Bonamassa s nezbytným citátem, jak „tyhle Class 5 hrají nejlépe“. U Marshallů taky velmi rychle zareagovali na smutný odchod geniálního Gary Moorea. Bohužel to udělali tak trochu „po obchodnicku“, a sice kýčovitým potiskem na bedně. Snad jim Gary odpustí...
Co nás ještě zaujalo? Firma Tonehenge nabízela velmi drahé a netradiční aparáty v cenách kolem pěti tisíc eur. Údajně mají ručně vinutá trafa, speciální reproduktory Weber a dokonalý zvuk. Předváděná aparatura na stánku zněla skutečně fantasticky. Bohužel jejich obchodní zástupce byl fanatický přesvědčovací typ. Kdyby působil u nějaké sekty, určitě by i sebenáročnější náborové kvóty plnil bez obtíží. Nezbývalo než po chvíli utéci.
Pěkný byl držák trsátek, který se navlékal na ruku jako prsten. Taková zajímavá blbost, která by mohla leckomu ulehčit život.
Hughes & Kettner zaujal jak řadou Coreblade pro drsné hochy, tak krásnou malou hlavou TubeMeister 18. Má vestavěnou výkonovou brzdu (mimochodem současná móda výrobců lampáčů), efektovou smyčku a dokonalý vzhled. Překvapila taky nízká váha pěti kilogramů. Otázkou je, zda to nebude na úkor zvuku. V hlučných prostorách Messe to nebylo lze poctivě zjistit.
Pódium Hughes & Kettner sousedilo s pódiem Warwicku. Jejich předváděcí akce se tak občas vzájemně tloukly, ačkoliv podle udávaných časů nemělo k překrytí dojít. Muzikanti to nakonec ale vždycky zvládli a pokaždé se dokázali dohodnout. Takhle nějak by to mělo být i na severu Afriky...
Asi každého, kdo vládne strunám (nebo se o to alespoň pokuší) musela dostat krásná výstava Vintage Guitar Show. Kolem dvou stovek starých kytar a baskytar z let padesátých až devadesátých. Krásné nástroje jako stratocastery, telecastery, Gretsche, Gibsony a další rozehřály naše srdce. Jejich cenovky pak bezpečně zvýšily tep. Částky se pohybovaly v násobcích tisíců eur.
Významně velká plocha patřila Warwicku. Nástroje byly vystaveny s citem a mezi standardními nástroji byly porůznu umístěny ty nejlepší z nejlepších. Kromě jiného se tak mohl člověk postavit tváří tvář base Roberta Trullija z Mettalicy za téměř deset tisíc eur. Úchvatný zážitek...
V prostorách britské Orange zaujala obrovská stěna stvořená z asi padesáti čtyřkových beden. Dominující oranžová byla celkově příjemným zpestřením jinak převažující černé. Pomerančové aparáty mají tradičně své kouzlo i díky srandovně označeným ovladačům.
Stánek Boss jako jeden z mála nabízel hned několik stanovišť, kde si návštěvníci mohli vzít kytaru a vyzkoušet zapojené krabičky. Hodně byly propagované loopery a černostříbrné Stack krabičky. Vyzkoušeli jsme nový RC-3, který je postaven na bázi svého staršího bráchy RC-2. Roland byl taktéž velmi štědrý, co se týče přístupných stanovišť pro návštěvníky. Kromě kláves byly ve velkém množství vystavovány elektronické bicí řady V-Drums, a to jak levné, tak dražší sady. Na obou těchto stáncích bylo permamentně narváno.
Hammond měl poměrně skromnou plochu, ale o to více nabitou skvostnými nástroji. V pozadí se na nás usmíval, kdo jiný, než John Lord. Kawai si vyhradil poměrně velkou plochu, na které bylo značné množství klavírních křídel v rozličných povrchových úpravách a cenových kategorií.
Yamaha se rozkládala na obrovském území, které z dálky vypadalo trochu přehnané. Jakmile jsem vstoupil a trochu se prošel, uvědomil jsem si, že plocha by naopak potřebovala ještě nafouknout. Piana, dechové nástroje, bicí, kytary, to všechny ve znamení zkřížených ladiček. Spoustu času jsem pak strávil u elektroakustických kytar, kde bylo možné si v klidu osahat nástroje z rozličných cenových kategorií. Opět se ukázalo, že nástroj s nejvyšší cenou nemusí nutně znamenat nejlepší. Mým favoritem byla až ta třetí nejdražší...
Bicí nástroje... a zase kytary
V pavilonu bicích nástrojů byl kupodivu hluk menší než u kytar. Vysvětluji si to tak, že většina bubeníků hrála v protihlukových kabinkách či alespoň za zástěnou. U kytarových aparátů se na tlumení zvysoka kašlalo. Překrásné nástroje rozpumpovaly krevní oběh nejednoho milce bicích nástrojů. Nechyběl nikdo, kdo něco znamená: Zildjian, Sonor, DW, Pearl, Sabian, Tama... Zkrátka na co si jen kdo vzpomene. Kromě asiatských obchodníků (rozuměj s očky tvaru mandlí) zde člověk narazil na hodně Indů či Turků. Vystavované perkusivní nástroje byly překrásné, stejně tak cajony, zvony, činely, prostě vše. Skutečný bubenický orgazmus.
Našince potěšil stánek Šiba. Kromě špičkových pouzder na hudební nástroje dominoval precizní case na třílitrovou whiskey. Bezvadný nápad.
Ibanez vystavoval jak kytary, tak samozřejmě i efekty. Chvilku jsem se pomazlil s krásnou signovanou Ibanezkou Johna Scofielda. Co mě zaujalo, že potenciometry byly zespoda obaleny alobalem, zjevně kvůli stínění. Perfektní hratelnost, rychlý a pohodlný hmatník, už nasucho nádherný zvuk; to se Ti to pak hraje, Johne...
Paul Red Smith měl stánek skromnější, ale neméně lákavý. Bohužel všude byly vyvěšeny jasně hovořící cedulky „Don’t touch”. Na plakátu se svíjeli Carlos a další, kteří nenechali nikoho na pochybách, že jste právě vstoupili do skutečného království.
Překvapivě malý prostor si pro sebe vyhradili hoši od Mesa Boogie. Okem jsem se mazlil s nádherným kombem Lone s úpravou leštěného dřeva. Pro formu jsem ho zkusil zvednout (jak by se mi s ním asi jezdilo z hraní) a ani jsem s ním nehnul. Buď bylo přilepené, nebo bylo fakt tak těžké.
A za zmínku stojí i stánek patřící přímo organizátorům z Messe, kde jsme mohli hlasovat o největší plagiátorskou firmu či výrobek. To je skvělý nápad, že jo?
Hluk, hluk, hluk
Všudypřítomný hluk byl unavující, otupující a samozřejmě nebylo možné se mu jakkoliv bránit (pokud jste chtěli něco vnímat). Po veletrhu jste místy narazili na chlapíky a děvčata v tričkách Messe Security s hlukoměrem a zápisníkem. Několikrát jsem byl svědkem, jak požádali předvádějící snížit hlasitost. Tak trochu to připomínalo faulování ve fotbale. Faulující hráč, rozuměj vystavovatel, gesty naznačoval (mluvit v tom hluku bylo zbytečné), zda skutečně myslí jeho stánek, a o jakém hluku to vlastně mluví? Pak s trpkým úsměvem nespravedlivě obviněného hlasitost ztlumil, doprovázeje to bezmocnými gesty. Jakmile se ochranka vzdálila, zvukař vzal za master a vytáhnul decibely opět na původní místo. Inu, taková hra kočky s myší.
Jaké to vlastně bylo...
Muzikus měl možnost se setkat s několika skutečně zajímavými muzikanty. V příštích číslech se tak můžete těšit na rozhovory s osobnostmi: Steve Bailey, Lee Sklar (Phil Colins, Joe Cocker), Divinity Roxx, TM Stevens (Steve Vai), Paul Rose, Alain Caron (Mike Stern band), Michael Manring. A také jsme hovořili s majitelem firmy Lundgren, výrobcem custom snímačů a dodavatelem technologií pro legendární kytarářskou společnost Hagstrom. Takže jaký ten letošní veletrh vlastně byl? Nádherný zážitek, nádherná akce... A nádherný holky! (Ladislav Ptáček)
Během slavnostního večera pro novináře jsme měli tu čest potkat paní Zuzanu Petrofovou. Přejeme vše nejlepší nejen jí a její společnosti, ale hlavně jejímu miminu. Kdo ví, zda jeho kolébkou není klavírní křídlo...
Výprava Muzikusu se též seznámila se záhadným panem Rudolfem von Proschekem. Hovořil lámanou češtinou a měl velikou radost, že nás potkal, jelikož byl nucen v mládí rodnou vlast opustit kvůli komunistům. V současnosti je prý majitelem obchodů s hudebními nástroji. Ale ani po zdlouhavém „gůglování“ se mi nepovedlo o něm najít ani zmínku. Tajemný pan Proschek tak zmizel z našich životů. Budiž mu země lehká.
Americká NAMM a německá Messe se spojily a v příštím roce se uskuteční hudební veletrh v Moskvě. Plánovaný termín je 16. až 19. května 2012. To je pecka, co?!
Alenka v říši audiodivů
Bylo to mé první setkání se slavným mega veletrhem Musikmesse a přiznám se, připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Nejsem muzikant a mé vědomější úsilí pochopit svět hudebních nástrojů a zvukové techniky se datuje teprve od roku 2009. Těch zázraků v mých očích bylo zákonitě nepoměrně více než z pohledu profesionála.
Probrat se z prvotního ztracení se v barvách, tvarech a materiálech nástrojů mi pomohla skutečnost, že ihned po příjezdu jsme se pustili do předem domluvených rozhovorů s muzikanty. Dal se tím získat čas, aby smysly začaly vnímat detaily. Prostředí, prezentace, plánované i náhodné rozmluvy s hudebníky i s výrobci, nadšenými svými drobnými i většími objevy, pomáhaly uvědomit si lépe než kdekoliv jinde smysl vytváření celé této pestrobarevné nabídky, respektive i věčného hledání nástroje a aparátu, který muzikantovi nejlépe sedne - nejen vzhledem k praktickým potřebám a fyzickým dispozicím, imagi, ne na posledním místě i financím, ale i vzhledem k přístupu, technice hry, hudebnímu stylu, tedy i kýženému zvuku.
Sáhnout si pietně na vintage kytary, poslechnout si překrásný zvuk kytar CF Martin, zatímco je zkoušel kolega Škuta, žíznivě pokukovat po tabulaturách a zábavně zpracovaných školách hry na kytaru, ke které mě to táhne pořád více, prohlížet si druhy perletí k výrobě polohových značek, vdechovat vůni nádherných kytarových a baskytarových pouzder, neuvěřitelné tvary bicích souprav, nádherně vyrobené tympány, xylofony, vibrafony, neuvěřitelné vymoženosti výrobků Apple, díky kterým si hudbu klidně složí a nahraje i ne zrovna zdatný instrumentalista... vše vyvolávalo příjemný pocit okouzlení.
Speciálně upravené pražce pro temperované ladění, které zavádí pomalu další a další firmy, mě už nepřekvapilo - ty již delší dobu znám díky jednomu ze signatured modelů polské firmy Mayones. České skládací kytary Furch se rozhodně jevily jako větší zázrak. Zatímco nástroje z plexiskla a hliníkové kytary s povrchovou úpravou imitující perleť se zdály být jen imageovými výstřelky, nový výrobek holandské značky Aristides skutečně zaujal nejen nezvyklým materiálem, který tvoří tělo kytar a baskytar této firmy, ale i svým zvukem. Manufaktura inženýra Aristidese Poorta a Jerryho Langellaara se dvanáct let pokoušela vyvinout materiál, který by předčil vlastnosti dřeva používaného pro výrobu stradivárek. Hmotu z vybraných pryskyřic a mikroskopických skleněných částic citlivých na vibrace nazvali Arium. K zpevnění povrchu kytar použili mix skla a karbonového vlákna. Na rezonanční kvality, dlouhý sustain a pohodlné hraní pak objevitelé nalákali holandské kytaristy a jako svého prvního maskota si získali bývalého kytaristu Whitesnake Adriana Vandenberga. Ten měl přijet kvůli prezentacím nástroje. Vzhledem k tradičním kolonám na německých dálnicích ale první z předváděček odpadla a následující se měla konat až den po našem odjezdu. Kytaru tak bylo možné slyšet bohužel jen v rukou nadšených amatérů, kteří si ji chtěli vyzkoušet. Nicméně bylo nutno uznat, že známá tvář splnila svou funkci i bez své reálné přítomnosti. Obzvláště uprostřed tak nepřeberného množství značek je vždy snadné leccos přehlédnout - a může se jednat i o sebezajímavější kousek. Jenže v tomto případě fotka kytaristy lákala i z poměrně velké dálky.
Samozřejmě pozoruhodných muzikantů zde bylo více. Nakonec stejně nešlo všem a všemu věnovat pozornost. Na druhé straně si návštěvník mohl připadat jako na hudebním festivalu (stylově nevymezeném), a pokud se sám o novinky nezajímal nebo nebyl muzikantem, mohl klidně strávit celý den poslechem výborných muzikantů. Celková atmosféra vybízela k tomu si jednoduše užívat. Množství kaváren a stánků s občerstvením, z nichž u některých se čepovala i piva, která ještě nepodlehla všeobecným eurostandardům, skýtaly možnost příjemného odpočinků.
Trochu smutné bylo jen pozorovat mocný nástup Číny i na poli hudební techniky a nástrojů. Jejich stany a předváděčky se zájmu nijak zvlášť netěšily. Patrně převládala nedůvěra vůči jejich výrobkům - především v případě smyčcových nástrojů. Kdo však ví, jestli není jen otázkou času, kdy svými nižšími cenami v dobách, kdy se splasknul balon nabubřelé západní ekonomiky, ovládnou i tento trh? (Zlatina Jeřábková)
