Výstava ve Frankfurtu je opravdu velká a zvětšuje se. Letos opět narostl počet návštěvníků oproti loňsku ze 107 na 112 tisíc. A sjeli se ze sto dvaceti šesti zemi. Co dodat, muzikantskej babylón...
Však taky, když se v sobotu otevřou brány naplno i pro veřejnost, není k hnutí ani na tak velké ploše. Okolo dvě stě padesáti koncertů, seminářů a předváděček... Zastávám názor, že by se tam měl aspoň jednou každý muzikant podívat. Jestli se pak bude každoročně vracet, bych už nechal otevřené.
Technologie
Povzdechy nad tím, že na Messe už není nic nového, všechno je už vymyšlené a firmy se jen předhání v marketingových praktikách... známe je všichni. Ale pokud budete pozorněji procházet mezi stánky, tak zjistíte, že zařízení stánků a prezentací je stále lépe a dokonaleji vybaveno, například počet a rozměry LCD displejů... včetně výstavy fotografií, kdy až po chvilce zjistíte, že těch sto fotek jsou malé LCD displeje a fotky každých deset vteřin rotují. Ano, zesilovače mají pořád basy a výšky, kytary ladicí kolíky, bedny mají uvnitř pořád reproduktory, klávesy černé a bílé klapky a bubny jsou kulaté... Vývoj se totiž ubírá směrem zdokonalení za únosných ekonomických nákladů. Vynálezu kalibru kola nebo parního stroje se asi už nedočkáme, ale je nutno říci, jak pokročily kupříkladu digitální simulace kytarových a basových aparátů, vybavenost a dokonalost recordingových softwarů, dílenské a řemeslné zpracování, nové materiály, povrchové úpravy... A společným jmenovatelem toho všeho jsou technologie, ať už na poli technologií procesorů či povrchových laků, nových a netradičních materiálů, včetně výrobních postupů. Stinnou stránkou tohoto procesu je přesun výroby, a tedy i technologií, do zemí s levnou pracovní sílou, která samozřejmě v počáteční fázi znamenala snížení kvality i za použití nejmodernějších výrobních postupů. Ale i toto se již pomalu smazává, což vede k tomu, že se pomyslná kvalitativní laťka neustále zvedá. Mnohdy ani na první pohled a někdy ani na první dotek se neodvážíte rozhodnout, jestli jde o kopii nebo originál. Dnes by spíše slovo originál mohlo vypadat takhle: "originál". Určitě je to pro nás muzikanty lepší, i když někdy zase, kdo se mezi tolika modely a značkami má rozhodnout. Ale aspoň bude ubývat výmluv typu, kdybych měl lepší kytaru...
Skill
Omlouvám se za použití anglického výrazu, ale bohužel nadpis odstavce by sestával asi z deseti slov... Rád bych tento výraz a vystoupení Yngwie J. Malmsteena, který tentokráte hostoval na stánku Fender, postavil do opozice proti předchozí části o technologiích. A fronta před předváděcí místností mi asi dává za pravdu. Takový chumel lidí čekajících na vystoupení se dá vidět snad už jen při recepcích u švédských stolů... Teď vážně. Pojďme udělat malou dohodu, že nás nebude zajímat tolik hudba, kterou Yngwie hraje, ale schopnost rozeznít stratocastera. Myslím, si že v jeho případě se může jednat o jakoukoli kytaru, je natolik jedinečný, že právem přitahuje pozornost tolika muzikantů. Hlavně těch, kteří se pokusili takhle hrát. Určitě ty, kteří ho znají, nezklamal. Standardní napínák v podobě několika dobře mířených licků ze šatny a nástup na pódiíčko, jako by to bylo Wembley. Celý v koženém s patřičně zarytým rockovým výrazem. Ano, v jeho případě je to divadélko, stejně jako házení trsátka mezi dychtivé lidi. Skoro mi to přišlo neuctivé... Ale je to rocková primadona, co naplat. Přesto všechno, když si tohle odmyslíme, tak jeho cit pro tón, rytmus, úžasně ekonomická technika hry, dravost... Jedině toto může výše zmíněným technologiím vdechnout život, jinak to bude sice úžasná, ale pouhá hromada šrotu, drátů, dřeva, elektroniky... A tak v tom technologiemi nacpaném kotli frankfurtského messe jste mohli potkat osobnosti, jako jsou John McLaughlin, Mike Terrana, Slash, JoJo Mayer, Peter Finger, T. M. Stevens, Kerry King, Michael Angelo Batio, Paul Gilbert, Michael Schenker, Vinnie Moore, Hammerfall, Tommy Emmanuel, Stuart Hamm, Greg Koch, Billy Sheehan...
ButtKicker - vypadá to jako elektromotor, a asi to elektromotor bude. Celá věc vychází z toho, že při rockovém koncertě musí podlaha dunět... Tak proč to hnát přes subwoofery, když stačí rozkmitat stoličku pod bubeníkem nebo desku na podlaze. Ve spojení s in ear monitory v uších, které vás akusticky docela oddělí od okolního světa, to může umocnit vjem z basových tónů. Ale když se na desku postavíte a před vámi hrají potichu AC/DC, tak to brnění do nohou v rytmu šlapáku po chvilce není moc příjemné. Další pokrok vidím v integraci do Kosmodisku (doufam, že sledujete reklamu v televizi). Zadní část bude masírovat ploténky a přední do vás pohrne přes bránici nekompromisní bigbít.
Rozhovor s Joe Satrianim v příštím čísle Muzikusu
Satch with Aliens - když jsem pořizoval tuhle fotku, tak jsem kroutil knoflíky na fotoaparátu nazdařbůh. Vůbec jsem nevěděl jak vyfotit "elcédéčko" dohromady se stříbrným Joem na prkně. Tak vidíte, jak to dopadlo. Ale mám pro vás dobrou zprávu. Ještě než jsme odjeli do Frankfurtu, tak se nám podařilo uskutečnit transoceánský telefonický rozhovor s Joe Satrianim, přímo z New Yorku.
Povídal si s ním Jan Císař: "Kolem tohoto legendárního a zasloužilého amerického kytaristy (těžko uvěřit, že mu letos bude už dvaapadesát let) se stále něco děje, a tak jsme šanci pořídit s ním rozhovor uchopili doslova všemi dvaceti. V květnovém vydání Muzikusu se tak můžete těšit mimo jiné na klepy, skandály a zajímavosti ze zákulisí projektu G3 (tolik očekávané odpovědi na otázky zda lze vydržet s Yngwie Malmsteenem nebo na co jezdí Michael Schenker). Krom toho samozřejmě došlo i na méně zajímavou, leč nutnou agendu (nová deska, i k nám zavítavší turné po Evropě, aparáty, kytary...), která tím pádem uspokojí i konzervativnějšího čtenáře."
A i když rozhovor původně měl trvat patnáct minut, tak nás jeho manažerka přerušila skoro až po čtyřiceti minutách.
Paul Gilbert - středa 12. března 12.45. Volným krokem procházíme s kolegou kolem stánku Marshall a trochu překvapeni zjišťujeme, že v jejich seminárce bude od jedné hrát Paul Gilbert. Neváháme ani vteřinu a s obavou, jestli se vůbec dostaneme dovnitř, se zařazujeme, do nemalého zástupu lidí (to jsme ještě netušili, že ten pravý zástup na nás teprve čeká na klinice Yngwieho Malmsteena, tam už se bohužel dostal jen jeden z nás). Vstupujeme do klimatizované místnosti a pár minut po jedné skromně (tady možná někde bude ten rozdíl oproti Malmsteenovi :-)) přichází Paul představit aparát Marshall Vintage Modern. Prohodí něco málo slov na úvod, samozřejmě pochvalných, a ihned se vrhá na hraní. Skvělé bylo, že Paul před každou skladbou předvedl, o co v ní půjde z hlediska zvuku, co mu aparát nabízí. Ale pozor, nešlo o nějaké "bezduché" předvádění presetů nějakého multiefektu, cílem bylo ukázat reakce aparátu na vaši hru, tedy dynamiku, sustain, zkreslení apod. Pak se rozjel playback a nám už zbylo jen s obdivem poslouchat, jak do sebe všechno krásně zapadá. Paul opět prokázal, že má prostě "nakoupeno", a vše odehrál s elegancí sobě vlastní. Bezchybné vytahování, nenásilné stupnicové běhy a tlumenné riffy jak sekačka na trávu - prostě klobouk dolů Paule! (Michal Snížek)
Devillain - můžete mít na zádech ruksáček, takový docela malý gigbagík. Něco mezi pikolou a saxofonem. Ale elektrická kytara? Ne, to ne. Snad pro trpaslíky. Ale stačí jen vyklopit krk, zatáhnout aretační šroub a může se hrát. A věřte, ihned ladí. Možná je to bláznovina, ale kdoví, co bude za 100 let, a co prověří čas jako ptákovinu a co jako objev století... Nicméně mahagonové tělo, snímače DiMarzio PAF, jack Switchcraft, dvojitý trussrod... Jen ta cena 2600 euro...
Roll-A-Ramp - když je takováhle rampa srolovaná, tak ji při troše námahy zvednete i jednou rukou. Sám jsem to vyzkoušel. Ale to, co se po ní dá vozit a nakládat, už nejsou "jednochlapovky". Nikde v prospektu se sice neuvádí nosnost, ale když jsem si stoupnul na rozloženou rampu, tak asi svůj limit má. Vozík s koncáky a bednami bych po ní klidně do dodávky vozil, místo abych si strhal záda.
