Druhý ročník multižánrové akce v pražských Modřanech přinesl návštěvníkům v rámci dvoudenního programu nespočet koncertů, workshopů, předváděček a vystavených nástrojů, aparátů a další techniky. Akce podobného formátu zde několik let chyběla a pro zdejší muzikanty je dobře, že vznikla a roste. Vidět zblízka nejnovější nástroje v rukou profesionálů je k nezaplacení. Obzvlášť, je-li vstup zdarma!
Pátek
Má přítomnost na Festiwallu byla omezená pouze na pátek, a tak vám popíšu pouze dění v tomto spíše zahřívacím dni, ovšem ani ten zdaleka nebyl chudý. Již samotný příchod do areálu sliboval velké věci. Na betonové ploše stálo standardní pódium pod označením Frontman Stage a naproti němu Roland Boss Truck. Toto mobilní pódium ve formě kamionu je skutečně úctyhodný technický zázrak, ze standardního kamionu s návěsem se jako transformer rozloží nejen stage úctyhodné velikosti, ale také střešní balkon se zahrádkou a zázemím pro muzikanty. To vše v černé a stříbrné barvě, s čelní stranou tahače natočenou šikmo do publika. Osobně nejsem žádný znalec estetiky automobilů a mým nejoblíbenějším vozidlem je kapelní Transit, ovšem celé pódium Roland Boss, včetně kamionu samotného vypadá úchvatně. Hned za truckem se nacházel vchod do prodejny kytary.cz, z části přeměněné na seminární místnost. Levý bok areálu okupoval stánek Ibanezu a HK Audia společně s rozšířenou expozicí zboží kytary.cz, napravo stála VIP zóna pro muzikanty a vystavující. VIP zóna po dobu festivalu chytře zablokovala přístup do reklamačního oddělení prodejny, takže dostat se pro svůj opravený djský mixpult vyžadovalo trochu boje s ochrankou, nicméně zdařilo se. Pojďme se ale podívat na samotný program.
Nejvýraznějším interpretem pátečního odpoledne byl perkusista Tokhi a jeho Groove Army. Tokhi měl v průběhu odpoledne hned tři workshopy zaměřené jak na techniku, tak na souhru v orchestru, a nakonec půlhodinový koncert na dobře ozvučené Frontman Stagei. Mezi Tokhiho workshopy bylo možné vidět semináře zabývající se nahráváním či živým zvučením a také kliniky prominentních muzikantů. Vystoupil například beatboxer Jaro Cossiga, klavírista Martin Kroupa Kryštof nebo kytarista Alex Hutchings, hvězda večerního programu. Zvláštní zmínku si zaslouží anglický bubeník Kaz Rodriguez, který oslnil posluchače sebejistou hrou na zbrusu nový nejvyšší model elektronické bicí soupravy Roland TD-50KV. Jedná se o nástroj, který se umí velmi přiblížit akustickým bubnům a na druhou stranu má tolik nastavení, že z něj nejen vyloudíte zcela libovolný perkusivní i neperkusní zvuk, ale i spustíte z něj rovnou celou kapelu. Sám Kaz je velmi příjemný člověk, kromě virtuózního bubeníka také skladatel „play along tracků“ (s jeho podklady hraje například Anika Nilles nebo Aaron Spears), a rozhovor s ním přineseme v jednom z příštích čísel. Seminární místnost uvnitř prodejny nabídla například informace pro začínající promotéry, které byly sice na můj vkus celkem očividné, ovšem je pravda, že organizátorská kultura je v ČR stále lepší a podobné aktivit můžou jedině pomoci.
Na závěr programu zbyly tři velké koncerty. Během pomalu mizejícího odpoledního slunce zahráli The Tap Tap a jejich vystoupení byla radost sama. Kromě našláplé muziky a skvělých textů, ve kterých se přirozeně mísí vážná výpověď s nadsázkou, si diváci odnášeli vědomí, že s hendikepovanými lidmi je leckdy větší zábava než s těmi obyčejnými. Vystoupení freestyle rapové kapely Royal Duckers přineslo celou škálu pocitů, kterou improvizační koncerty obvykle poskytují (freestyle je vystoupení, kdy texty nejsou předem dané, ale vznikají na místě v improvizaci). Od povedených momentů, kdy posluchači smíchy padají do kolen (Vyjmenovaná slova po D? Dylina, Diskotéka, Deep Purple) až po chvíle spíše trapné, které ale k tomuto druhu produkce sedí. Celý večer zakončila pro účely festivalu složená fusion superkapela čítající kromě Kaze Rodrigueze a Alexe Hutchingse české muzikanty Martina Kroupu Kryštofa a Marka Leždíka. I přes občasné chvíle nejistoty se jednalo o skvěle zahraný moderní jazzrock a skutečný vrchol večera, takové instrumentální výkony je prostě radost sledovat.
Pátek je za námi a mě nezbývá než popřát organizátorům mnoho štěstí do příštích let, podobnou akci Česká republika potřebuje, a pokud se podaří zajistit ještě lepší program a hlavně více prodejců a vystavovatelů, bude to pro naši hudební scénu jedině dobře.
Těžiště činnosti Alexe Hutchingse bylo v minulosti hlavně ve vystupování na předváděcích akcích a workshopech, díky čemuž se stal poměrně známým v komunitě kytaristů, ovšem nepříliš mimo ni. To se ale brzy změní. Alexe si totiž do své kapely vybral sám král současného progresivního rocku Steven Wilson a Alex Hutchings se tak zařazuje po bok takových muzikantů, jako je bubeník Marco Minneman (který byl u Wilsona nahrazen méně hvězdným Craigem Blundellem) anebo klávesista Adam Holzman.
Sobota
Sobotní část Festiwallu přinesla stejné vyžití jako den předchozí. Myslím, že největším přínosem této akce byla její rozmanitost. Mám za sebou několik hudebních veletrhů, ale musím říct, že Festiwall v Modřanech má ještě určitou přidanou hodnotu. Ať jste muzikant nebo posluchač, vždy si přijdete na své.
Přestože byla akce oproti jiným hudebním veletrhům spíše menšího charakteru, rozhodně jí to neubralo na její celistvosti. Vedle workshopů samotných zde byla k vidění výstava prestižních hudebních nástrojů a značek jako např. elektrické kytary Fender a Ibanez, akustické kytary Taylor nebo ze sféry aparátů značky Engl a Kemper. Poměrně unikátní částí přehlídky byla interaktivní instalace zvukového inženýra Jara Cossigy a výtvarníka Lukáše Bradáčka. Jejich projekt Lesní kapela vytvořil spojení lesních materiálů v podobě nástrojů, které díky moderní technologii hrají. Byl to jeden z aspektů, který mě přesvědčil, že akce je vhodná i pro naše nejmenší. Nejmladší návštěvníci si Lesní kapelu s nadšením užívali, stejně tak jako showroom plný elektronických bicích.
Hudební program byl bez pochyby stejně kvalitní jako první den. Mezi hlavní jistě patřil koncert supergroup, který spočíval v unikátním spojení předního českého kytaristy Michala Pavlíčka s anglickým mistrem kytary Alexem Hutchinsem a jeho irským kolegou Simonem McBridem. Nechyběli ani zástupci české hudební scény, ať už se jednalo o stálice české scény Cocote Minute nebo The Switch či o nováčky The Complication, kteří pro mě byli velkým překvapením. Jejich neřízená energická show se mi rozhodně zapsala do paměti svým propojením grunge a rock ‘n’ rollu. Jejich příští koncert si nenechám ujít. Mezi další významné interprety z české hudební scény patřil bubeník Dano Šoltys nebo kytarista Jakub Bína. Závěrem nesmíme zapomenout na koncert předního světového hráče na akustickou kytaru Peppina D’Agostina a bývalého dvorního kytaristy Ozzyho Osbournea. Tím nebyl nikdo jiný než Gus-G, který nám poskytl exkluzivní rozhovor.
Ve které době přišel v tvém životě moment, kdy sis uvědomil, že chceš být muzikant?
To mi bylo asi devět let, když mi můj táta pustil vinyl od Petera Framptona (Frampton Comes Alive). Hned mi došlo, tohle chci dělat po zbytek života. Je to docela sranda, když si uvědomíš, že jsem byl jen malý kluk. Prvních pět let jsem chodil na lekce akustické kytary, učila mě paní, co uměla trochu na každý nástroj, ale můj progres začal, když mi bylo čtrnáct let. V té době jsem dostal svoji první elektrickou kytaru, našel si učitele, který mi byl schopný vysvětlit stupnice, postavení prstů a další základy, které mě posunuly dál.
Kdy začala tvá hudební kariéra?
Už na střední škole jsem hrál s lokálními kapelami, kde jsme hráli covery, ale největší posun začal v době, kdy jsem se přestěhoval do Ameriky, to mi bylo osmnáct let. V té době jsem nahrával své první demo, které jsem nazval Firewind. Neměl jsem kapelu, ale hrozně jsem si přál mít aspoň název kapely (smích).
Proslavila tě hlavně spolupráce s Ozzym Osbourneem. Jak ses k této nabídce dostal?
Popravdě úplnou náhodou, jednou mi přišel e-mail od jeho managementu, jestli mám zájem přijet na konkurz. Tak jsem jel, a zbytek je historie...
Nedávno jsem četl, že Ozzy obnovil spolupráci se Zakkem Wildem. Proč je tak stalo? Došlo mezi vámi k nějakému konfliktu?
Vůbec ne, s Ozzym jsme se o tom nikdy nebavili. Jednoho dne mi zavolala jeho žena Sharon, že zpátky najímají Zakka a tím bylo vše vyřešené. Myslím, že jednalo o dlouho očekávaný „comeback“, který podpořily dobré nabídky, ale jenom hádám. Po poslední tour Black Sabbath to je pro Ozzyho dobrá cesta, jak postrčit svoji sólovou kariéru, a moc mu to přeju. Nemůžu si pomoct, jsem jeho fanoušek. (smích)
Jaké jsou tvoje plány po několika letech hraní s Ozzym?
Otevřelo se mi úplně nové spektrum možností. Když jsem hrál s Ozzym, tak jsem musel být pořád připraven na to, že mi zavolá a jedeme. Teď mám mnohem více prostoru na plánování vlastního času. Zpátky jsem se vrátil k projektu Firewind, se kterým jsem v lednu vydal novou desku. Od začátku roku jsme na tour, teď máme po festivalové sezóně malou přestávku, kdy dělám workshopy, ale hned po nich zase pokračujeme.
Na jaké kytary hraješ a co používáš za aparát?
Už několik let používám Blackstar Blackfire 200, což je úžasný aparát. Nedávno jsem začal hrát na kytary Jackson, které hrají skvěle, ale vůbec neznám jméno modelu. (smích) Stále se jedná o kytary tvaru Star. (pozn. autora: USA Signature Gus G. Star)
Jak vypadá tvé každodenní cvičení na kytaru?
Popravdě nemám zajetý postup, jak cvičit na kytaru, prostě vezmu kytaru a hraju. Někdy riffy, někdy stupnice, ale snažím se každý den hrát aspoň hodinu. Někdy hraju samozřejmě víc, ale v dnešní době už nemám tolik času na to, abych hrál tři čtyři hodiny denně. Důležité je nebýt líný a pravidelně každý den pracovat na tom, na čem chceš.
Jakou radu bys dal začínajícím muzikantům, kteří se chtějí dostat mezi profesionály?
Prostě na tom tvrdě pracujte a kašlete na to, kdo si co myslí! To je ze všeho nejdůležitější, nenechte se od nikoho odradit. Neexistuje žádná zkratka, všichni profesionálové museli tvrdě pracovat. Myslím, že hodně lidí má strach z neúspěchu, to je brzdí a je to velká škoda. Sám jsem udělal mnoho chyb, ale ty k tomu patří, protože chyba je nejlepší učitel. Navíc se jedná o nikdy nekončící proces, stále je co zlepšovat a největším důkazem jsou všichni nejlepší muzikanti světa. Neexistuje moment, kdy si řekneš. „Teď jsem to dokázal.“ Hned poté, co jsi například na titulní straně magazínu, stejně musíš vstát a jít skládat další písničku a hrát další koncert. Třeba Keith Richards. Většina by řekla, že dokázal vše, co šlo, a stejně ho vidíš stále na pódiu. Proč to stále dělá? Je to jedna z těch věcí, které prostě děláš bez ohledu na úroveň, které jsi dosáhl.
Co bys vzkázal naším čtenářům?
Nikdy nezapomeňte, proč děláme muziku. Vždy se v základu jedná o ten skvělý pocit, kdy hraješ, skládáš nebo nahráváš. Všechny starosti zmizí a ty naplno žiješ tady a teď. To je ten pravý důvod, proč to všichni děláme.
