Jestliže jedněmi z prvních průkopníků heavy soundu byli na anglické straně rockového světa The Gun, pak na té americké to byli Iron Butterfly. Jejich styl sice dnes působí již značně archaicky, a při prvním poslechu nemusí být úplně jasné, jakou souvislost by měla mít tato kapela s hardrockem či dokonce heavy metalem, realitou však je, že právě jejich temný zvuk předznamenal styl Black Sabbath, Led Zeppelin i mnoha dalších.
Iron Butterfly vznikli roku 1967 v San Diegu, tedy v čase i místě, kde došlo k velké psychedelické explozi, která svým značně specifickým a výrazným stylem ovlivnila vše, co se toho roku stalo: od květinového léta přes Sgt. Peppera, Cream a Jimi Hendrix Experience, až po desítky nových kapel, jejichž styl byl více či méně poplatný dobové módě a jejichž životnost nebyla ve většině o moc delší než trvání této krátkodobé euforie.
Iron Butterfly však přinášeli více než jen tuctový psychedelický sound založený na přibližném napodobování Jimiho Hendrixe a rozvíjení dlouhých zvukových ploch bez sebemenšího kompozičního záměru. Jejich styl byl de facto nezařaditelný a spolu s nahrávkami Vanilla Fudge představoval úplně nový směr, který skýtal přímo neuvěřitelné možnosti dalšího rozvíjení. Kombinace honosného zvuku varhan s pořádně zkreslenou kytarou byla zcela novým zvukovým modelem. Když k tomu přičteme lehce pochmurnou náladu skladeb, začíná být už jasnější, proč je právě tahle kapela považována za jeden ze základních kamenů tvrdého rocku.
Iron Butterfly však mají ještě dvě další zásluhy - jedna je notoricky známá, ta druhá méně. Tou první bylo totální narušení producentského pravidla o úspěšnosti krátkých skladeb, neboť nejslavnější kompozice skupiny, která se udržela v Top Ten víc jak rok a půl - In-A-Gadda-Da-Vida - měla délku 17:04. V rádiu sice byla prezentována ve zkrácené podobě, nicméně její plná LP verze byla předznamenáním éry velkolepých kompozičních projektů, jako například Thick As a Brick od Jethro Tull, Concerto for Group and Orchestra od Deep Purple nebo artrockových eposů Yes či Ricka Wakemana.
Tou druhou a obecně méně reflektovanou záležitostí pak je přínos v oboru bicích, který sice nemá takovou váhu jako vklad Iana Paice, Carmina Appice či Billa Bruforda, nicméně i tak představuje poměrně významný mezník ve vývoji tohoto nástroje. Spolu s Gingerem Baker byl totiž právě Ron Bushy z těch úplně prvních bubeníků, kteří přinášeli skutečný heavy beat - tedy nekompromisní a tvrdý rytmus s hutným soundem - tvořící skálopevný základ doprovodu kapely.
V kombinaci s dobovým standardem šlo skutečně o relativně nezvyklé pojetí. Hra bicích ve stylu let 67/8 totiž spočívala spíše ve značně uvolněném doprovodu proloženém velkým množstvím brejků - ideální ukázkou je například hra Mitche Mitchella či Keithe Moona. Pete York, Brian Davison a Jon Hiseman pak směřovali k projevu ještě daleko více ovlivněnému jazzovými klasiky. Bushyho hra však již koncem šedesátých let připomínala styl, který se stal běžným až kolem poloviny desetiletí následujícího, a který se poté ustálil jako rockový standard platný beze změn dodnes.
Zcela novým faktorem byl přitom kromě vlastního úderného doprovodu i plný, krátký a značně agresivní sound vycházející z přitlumení bubnů, kterého v roce 67 nepoužíval ani Baker či Appice. Také brejky v sextolách, které je možno označit téměř za Bushyho ochrannou známku, neboť je nasazoval snad i častěji než běžné šestnáctinové, byly v dané době novým prvkem (v předchazející beatové éře byla sextola či šestnáctinová triola útvarem prakticky neznámým), a jejich střídaní s šestnáctinami se posléze stalo jedním z hlavních znaků nového hardrockového stylu.
Samozřejmě, že i Bushy stavěl na základech daných předchozím vývojem. Konkrétně vycházel určitým způsobem ze hry Ringa Starra, podstatný však byl rozdíl v dynamické úrovni, která u Iron Butterfly dosahovala jen zřídka hladiny nižší než forte. Jeho hra měla poměrně blízko i k dalším klasikům anglické školy druhé poloviny šedesátých let, tedy ke hráčům jako Kenney Jones či Nick Mason. Naopak ve srovnání s Davisonem, Brufordem či Yorkem nenavazoval Bushy prakticky nijak na jazzový styl. Právě z tohoto titulu ho lze pokládat za průkopníka čistě rockového typu hry. Jediným pozůstatkem jazzového přístupu byly dvojité údery využívané čas od času ve vyhrávkách (například na kotle ve skladbě Easy Rider), kde nebylo nutné vyrovnat se s hlasitostí abnormálně zvukově agresivní kapely. Brejky v plném nasazení byly hrány pochopitelně střídavě.
Doprovody jsou povětšinou standardně rovné, vždy s velmi úderným a tvrdě hraným malým bubnem a osminovou, někdy však (tehdy poměrně nezvykle) i čtvrtkovou hi-hatkou. Jinak řečeno, ukázkový rockový slabikář se vším všudy.
Každopádně v dané době nebylo ještě tak úplně jasné, že právě tento styl se stane stěžejním a posléze unifikovaným typem doprovodu rockové kapely. Koncem šedesátých let totiž Bushyho styl představoval jen jeden z možných směrů vývoje bicích, a jeden z obrovského kvanta stylů hry. Na druhé straně spektra se nacházeli hráči jako Paul Whaley z Blue Cheer či Keith Moon z The Who, jejichž pojetí bylo natolik osobité a unikátní, že celkem logicky ani moc pokračovatelů najít nemohlo, a tak po jejich odchodu ze scény víceméně zmizelo také. Bushy však spoluvytvářel tu větev vývoje, na kterou navázali a následně ji rozvinuli Cozy Powell, John Bonham, Denny Carmassi, Andy Parker a mnoho dalších, a která v průběhu sedmdesátých let dozrála do stádia jednoznačně daného a specifikovaného stylu. Ten pak s větším či menším stupněm zjednodušení využívali prakticky všichni hráči dekády následující a jak bylo již řečeno využíván je dodnes.
Bushy se však hlavního hardrockového boomu sám příliš aktivně nezúčastnil, neboť Iron Butterfly se roku 1971 rozpadli. Jejich rozchodu těsně předcházelo ještě jedno krátké, avšak velice zajímavé období vývoje. Příchodem kytaristů Mikea Pinery a Rhina Reinhardta (v roce 1970) se totiž zaměření kapely dosti rapidně změnilo: nastal naprostý odklon od ponurých a introspektivních psychedelických nálad a kapela se hodně přiblížila tomu, co v té době produkovali například Grand Funk Railroad nebo Brownsville Station. Doug Ingle, zakladetel kapely a autor nejvýznamnějších skladeb skupiny (včetně kompozice In-A-Gadda-Da-Vida) zřejmě tento příklon k údernějšímu stylu příliš nevítal (svou roli možná sehrál i fakt, že vedle nově nastoupivší dvojice výrazných osobností jeho význam ustoupil poněkud do pozadí) a nedlouho poté ohlásil odchod ze skupiny - tím prakticky došlo k jejímu rozpadu.
Podívejme se čistě hypoteticky, jak to mohlo dopadnout, kdyby kapela pokračovala dál, ať už by byla kormidlována Inglem v původním kursu, či Pinerou a Reinhardtem ve stylu Grand Funk.
Je třeba vzít v úvahu, že rokem 69 fakticky končila psychedelická éra, a styl Iron Butterfly, který byl v centru zájmu v letech 67/8, by začátkem sedmdesátých let měl už jen mizivou naději na úspěch, přesněji řečeno žádnou. Pokračovat dál s původním typem repertoáru, jenž vynesl skupinu tak vysoko, by nebylo ničím jiným než jen oddálením rozpadu. Naopak poslední album Metamorphosis dokazovalo, že by si kapela s nově nastupujícím hardrockem dokázala poradit velice dobře, řečeno marketingovou terminologií, byla "hard rock ready", k čemuž velkou měrou přispěla i určitým způsobem nadčasová hra Rona Bushyho. Je tedy dost možné, že pokud by se Iron Butterfly rozhodli pokračovat v tomto duchu, to nejlepší období by je teprve čekalo.
Nic z toho se však nestalo; historie se odvíjela jiným směrem. Iron Butterfly se sice během sedmdesátých, osmdesátých a dokonce i devadesátých let neustále pokoušeli obnovovat činnost, ale ani jednou se jim do toho vlaku, který sami pomáhali rozjet a který tak lehkomyslně v roce 71 opustili, nepodařilo naskočit natolik přesvědčivě, aby z něho vzápětí zase nevypadli. A tak zůstanou už navždy zejména dobovou ukázkou psychedelické scény. Ale hra Rona Bushyho - ta bude stejně tak nesmazatelným předznamenáním všeho, co přišlo potom, a tedy skutečným mostem od psychedelie k hardrocku.
Generation Info:
Iron Butterfly
1967-70 (obnoveno v letech 74, 82, 88, 92, 97))
-klasická kapela éry přechodu od psychedelie k hardrocku
-průkopníci spojení zvuku hammondových varhan s těžkotonážním doprovodem
-misionáři heavy rocku
-klasická sestava kapely: Doug Ingle - v., k.; Erik Braunn - g., v.; Lee Dorman - b., v.; Ron Bushy - d.; od roku 69 místo Braunna: Mike Pinera - g., v.; Rhino Reinhardt - g.
-ovlivněni: Jimi Hendrix, Cream, Pink Floyd
-ovlivnili: Black Sabbath, Led Zeppelin
Ron Bushy (23. 9. 1945, Washington, D.C.)
-průkopník čistě rockového typu hry
-přímočarý úderný doprovod
-zatlumeným typem soundu značně předběhl dobu
-ovlivněn: Ringo Starr, Kenney Jones, Ginger Baker
-ovlivnil: John Bonham, Cozy Powell, Bill Ward, Rob Bachman
-stěžejní desky: Heavy (1968) - Jedna z prvních nahrávek, kterou lze zařadit do stylu heavy rocku. Jako celek působí dnes již značně archaicky, pokud však vypreparujeme bicí, dostaneme již náznak definice rockového stylu, který nedoznal v průběhu času již žádných zásadnějších změn. In-A-Gadda-Da-Vida (1968) - Velká klasika kapely. Z hlediska bicích je zachován kurs, který byl udán již na prvním albu. Obsahuje sólový vstup. Metamorphosis (1970)- Album hodné svého názvu - skupina zde prošla dokonalou transformací od pozdní psychedelie k ranému hardrocku. Bicí se představují v podobě, která se obecným standardem stala až o nějaký ten rok později, avšak která zaujímá stěžejní místo v rockovém doprovodu dodnes.
Web Generation:
http://www.ironbutterfly.com/oficiální stránky Iron Butterfly
http://www.classicwebs.com/ironbutt.htmdetailní chronologický rozpis sestav
http://www.softshoe-slim.com/lists/i/iron_butterfly.htmlexaktně zpracovaná diskografie s rozpisem skladeb, sestav a dalšími údaji
