Mo Foster - tak trochu renesanční osobnost - basový profil

Mezi přední session baskytaristy lze bez nadsázky zařadit i Mo Fostera. Britského basistu, který hrál s kdekým - od Jeffa Becka po Phila Collinse, od Meata Loafa po Olivii Newton-John. Navíc je uznávaným skladatelem, píše knihy a živí se i jako novinář. Dalo by se říci, že je taková renesanční osobnost.

Školní léta

Mo Foster pochází z britského Surrey. K hudbě se dostal již v dětských letech, kdy hrál na zobcovou flétnu a housle na základní škole. V té době si také připisuje svá první veřejná vystoupení. V době, kdy se dostal na střední školu, ovšem dochází k výměně staromódních nástrojů za něco, co je víc cool - za basovou kytaru. Ovlivněn skladbou Duana Eddyho Rebel Rouser („... byl to jeden z těch vzácných momentů, kdy se vaše duše dotkne nebes, a já zjistil, že ty hluboké tóny za Duaneho kytarou vydává nástroj, kterému se říká baskytara...“). První pokus hrát na baskytaru ovšem končí nezdarem. Vzhledem k nedostatku peněz si Mo koupil za dvě libry starou španělku, jejíž struny chtěl naladit o oktávu níž a tak získat basový zvuk. Znechuceně zjistil, že struny vydávají jen čvachtavý zvuk, který s basou neměl nic společného. Po této zkušenosti si už raději koupil podstatně dražší, ale hrající nástroj Dallas Tuxedo a společně se svými spolužáky založili svou první kapelu The Tradewinds.

Po střední škole se Mo Foster odebral na univerzitu v Sussexu, kde v polovině šedesátých let studoval fyziku a matematiku. I tady se ovšem dále věnoval hudbě a působil hned v několika kapelách, kde hrál jak na basu, tak i na bicí. Z kapel, které dosáhly aspoň částečného úspěchu, jmenujme US Jazz Trio a The Baskervilles. Po škole se Mo Foster krátce živil jako laboratorní asistent, ale zakrátko zjistil, že kariéra umělce je pro něj tisíckrát zajímavější než kariéra vědce.

The Affinity

Společně se svými bývalými spoluhráči z US Jazz Trio Lyntonem Naiffem (klavír) a Grantem Serpellem (bicí) založili jazzrockovou kapelu The Affinity, do níž přizvali ještě kytaristu Mika Joppa a zpěvačku Lindu Hoyle.

První koncert nové kapely se odehrál 5. října 1968 v londýnském Revolution klubu a brzy následovaly další. Jeden z těchto koncertů vysílalo i BBC a tam kapelu zaslechl věhlasný Ronnie Scott, který se záhy stal jejich manažerem. Tento člověk je protlačil tam, kam by se sami jen stěží dostali. Odehráli kvanta koncertů v londýnských diskotékách, objeli Británii po studentských klubech, dostali se na turné po Evropě a Skandinávi a hlavně, v roce 1970, vydali svůj eponymní debut u společnosti Vertigo.

Desce se dostalo velmi pozitivních ohlasů od kritiky, jak pro celou kapelu, tak i pro jednotlivé členy. Nicméně krátce poté, kdy začali pracovat na nové desce, se Linda Hoyle rozhodla nejen odejít z kapely, ale natrvalo ukončit své působení v hudebním světě. Poslední společné vystoupení odehráli 10. února 1971.

Jopp, Foster a Serpell se ještě pokusili pokračovat s novými členy, s Vivienne McAuliffe (zpěv) a Davem Wattsem (klávesy), ale po pětidenním holandském turné se trio Jopp, Foster a Serpell vydalo na turné s bývalým zpěvákem od Mannfreda Manna Mikem D’Aboem a The Affinity víceméně skončili.

Session muzikant

Díky turné s Mikem D’Aboem se jméno Mo Foster stalo známým v hudebním byznysu na obou březích Atlantiku. Po skončení turné dostal Mo Foster první práci jako session muzikant. Měl natáčet písničku Russa Ballarda. Byl to první dotek s opravdovými mistry, ve studiu se totiž potkal s takovými esy, jako jsou kytarista Ray Fenwick, perkusista Ray Cooper nebo klávesista Mike Moran. Po této práci následovala další a další a Mo Foster, přestože se vlastně nikdy na basu u nikoho neučil, šel z projektu do projektu. Zakrátko se ovšem ukázala i slabina jeho nedostatečného hudebního vzdělání. Ve studiích po něm požadovali, aby hrál z not, a Mo Foster to vždycky nějak zahrál podle toho, co hrál kytarista s bubeníkem. Kamenem úrazu se ukázalo být nahrávání s Royal Philharmonic Orchestra v Abbey Road. Tady už mu nepomohlo poslouchání bicích a kytary. Po této zkušenosti se Mo Foster rozhodl dokončit své hudební vzdělání. Do konce sedmdesátých let stihl hostovat u dalších umělců - jmenujme alespoň Raye Russella (s nímž později založili kapelu RMS), Bonnie Tyler, Michael Schenker Group, Andyho MacKaye, Cliffa Richarda, Gerryho Raffertyho, Jeffa Becka nebo Tima Renwicka.

Osmdesátá léta

Na počátku osmdesátých let dal Mo Foster dohromady jednu z prvních tzv. Superskupin. Jmenovala se RMS a kromě něj v ní působili kytarista Ray Russell a bubeník Simon Phillips (v té době už měl za sebou hraní s Nazareth, Jackem Brucem, Judas Priest, Rogerem Gloverem, Garym Moorem či Stanleyem Clarkem). Kapela hrála originální fúzi jazzu a rocku, která byla ale snadno přístupná posluchačům středního proudu. V průběhu osmdesátých let fungovali sice jen občasně a spíše jen koncertně, přesto dosáhli velkého uznání. S přestávkami fungují vlastně dodnes, jen místo Phillipse přišel v roce 2007 bubeník Gary Husband.

V polovině osmdesátých let se Mo Foster spojil s Mikem Wallingem a založili imaginární kapelu RJ Wagsmith Band. Napsali písničku pro komika Rogera Kittera Chack Dust - The Umpire Strikes Back a skladbu pro děti The Papadum Song. Obě skladby měly úspěch u posluchačů.

Ke konci osmdesátých let se Mo Foster rozhodl věnovat se sólové dráze a v roce 1988 vydává svou první sólovou desku Bel Assis, s níž mu pomohli kromě RMS i Gary Moore nebo Peter Van Hooke.

Kromě těchto aktivit se Mo ovšem dál věnoval i session kariéře a přidal do své vitríny další slavná jména - Jon Anderson a Trevor Rabin z Yes, Peter Green, Phil Collins, Frida (exABBA), Tony Banks, Meatl Loaf, Eros Ramazzotti, Kenny Rogers, Tanita Tikaram či Ringo Starr.

Devadesátá až současnost

Hudebně vlastně pokračuje Mo Foster ve stále stejných kolejích. Věnuje se sólové kariéře - dosud vydal již pět alb. A pokračuje také v sessions, přestože již ne v takové míře jako v sedmdesátých či osmdesátých letech. V době nedávné natočil třeba desku s Keith Emersonem Off the Shelf (2006) či s Nigelem Kennedym East Meets East (2003).

Další aktivity

Mo Foster se však celá léta věnoval i výuce hry na baskytaru. Když zjistil, že i ke hře na baskytaru potřebuje znát noty, začal se sám v tomto oboru vzdělávat a v roce 1975 stál u prvních kurzů hry na baskytaru v Británii - na Londýnské univerzitě, Goldsmiths College. V roce 2007 se také rozhodl objet hudební kurzy se svým triem RMS, se kterým vystupovali i na Liverpoolské škole užitých umění, kterou založil Paul McCartney. Napsal také několik článků do specializovaných basových časopisů.

Dále se věnuje producentské činnosti. Poprvé se jí věnoval vlastně již ve své první kapele The Affinity. Postupně se dostal k produkci desek Raye Russella Ready or Not, Gila Evanse Take Me to The Sun, přirozeně si produkoval všechny své sólové desky a v posledních letech také oprašuje dobové nahrávky The Affinity, produkoval sólovou desku sestry bubeníka Led Zeppelin Deborah Bonham a dalších.

V roce 1997 Mo Foster vydává částečně autobiografickou a částečně humornou knihu Seventeen Watts?. Kniha je složena ze dvou částí, v první se Mo věnuje rozvoji hry na elektrickou kytaru v Británii v letech 1955-1975, kdy cituje velikány, jako jsou Hank Marvin, Jeff Beck, Ritchie Blackmore, Eric Clapton, George Harrison a desítky dalších. Druhá polovina pak pojednává o práci studiového hráče a poskytuje důkladný pohled zevnitř na toto odvětví hudební činnosti. Samotný titul knihy pak pochází z otázky, zda je opravdu nutný „tak silný zesilovač“. Bylo to v době, kdy se ve studiích standardně používal pětiwattový zesilovač.

Mo Foster pracoval i jako novinář pro britskou televizní stanici Channel 4, pro kterou dělal rozhovory s muzikanty, kteří hráli živé koncerty ve studiích EMI Abbey Road.

Vybavení

Vzhledem k tomu, že vybavení Mo Fostera je poměrně důkladně popsáno na jeho stránkách www.mofoster.com, tak jen stručně. Co se týče baskytar, tak Mo hraje v poslední době hlavně na bezpražec Fender Jazz ’76, z něhož vytrhal pražce a posléze vyměnil celý hmatník, potom vyměnil i kobylku, a v roce 1982 ještě vyměnil snímače za EMG. Dále hraje či hrával na Dalla Tuxedo (jeho první baskytara z roku 1960), Gibson EBO, dvoukrká Gibson EBS-1250, Fender Precision ’74, Kramer 650B, Alembic Omega, šestistrunná Fender Bass VI, a pětistrunné Overwater Progress a Moon MBC Fretless. Používá struny Rotosound RS66LD Swing Bass.

Aparáty používá SWR - Baby Blue 2 x 8” a 1 x 15” kombo, zesilovač SWR SM400 a kabinety 410 a 115 a také kombo Silverado. V dobách minulých hrál i na Ampeg (B-15, SVT300, SVT 810), Trace Elliot, Marshall, Fender nebo Roland.

Na Fosterových stránkách se můžete dočíst o praktickém udělátku, které mu sloužilo k učení se hrát prsty a nikoli trsátkem. A co k tomu Mo říká: „Tohle zařízení sestávalo z šestipalcového kusu dřeva, struny, ladicího kolíku a zdířky jacku, která slouží místo kobylky. Perfektně se tohle všechno vlezlo do kapsy u kabátu. Mohl jsem tak nerušeně stiskat strunu a vytvořit si tak mozoly na prstech. Musel jsem ale přesto dávat pozor, aby si rytmické pohyby mojí ruky uvnitř kabátu někdo špatně nevysvětlil.“