Mladí klávesoví mistři - Mikuláš Čimbura

Poprvé jsem Mikuláše Čimburu, řečeného Miky, viděl hrát před lety v punkovém klubu Papírna. Na první poslech mě tehdy na kapele jménem Seecha zaujal její sedmnáctiletý bubeník, který akustickým tlakem s přehledem válcoval zkušené punkáče. Na druhém místě pak byl stejně starý klávesák, který dosti agresivní kytarovou hudbu inspirovanou Jimi Hendrixem prokládal divokými běhy přes větší část klaviatury.

Z kapely Seecha se vyvinulo progresivní varhanní trio Spreadding Happines, a z něj potom po změně na postu bubeníka i současná kapela Gaspar Pollak, jejímž téměř výhradním skladatelem a hráčem na hammondky je právě Miky.

Jak ses vlastně dostal k hudbě?

Dostali mě k tomu klasicky rodiče. Říkali, že hudba a sport patří k základní výchově, takže mě asi v šesti letech přihlásili do lidušky a na fotbal. Hrozně jsem tehdy chtěl hrát na klavír, protože brácha už rok hrál. Hrozně mě štvalo, že bráchu vzali a já jsem musel ještě rok počkat. Potom mě to ale zase vůbec nebavilo.

K rockové hudbě tě také dostali rodiče?

Otec mi pořád pouštěl Jethro Tull a podobnou hudbu, což se mi také dost líbilo. Tak v sedmé třídě jsem ty věci, co mě bavily, začal hrát i na klavír. Na základce jsem pak potkal našeho prvního bubeníka, Michala Marhoula, a dohodli jsme se, že si půjdeme zahrát. Brzy potom jsme přibrali na basu i našeho kamaráda a spolužáka Jardu Hynka. Na kytaru přišel Ríša Sysel a tak vznikla naše úplně první kapela - Seecha. Nerad bych se o ní nějak moc bavil. Rozhodně byla důležitá v tom, že jsem se tu setkal s Jardou a Michalem, kteří se mnou hráli i potom. S Jardou koneckonců hraji dodnes. Michal už bohužel hrát nemůže. Má problémy se zády. Naučil jsem se od nich poslouchat hudbu nejen z pohledu klávesisty, což bylo rozhodně velké obohacení.

Jak jste se dostali od té psychedelické hudby k současnému propracovanému art rocku?

Seecha byla prostě první kapela. Měli jsme docela úspěch, ale to bylo také proto, že jsme na každý koncert pozvali každého, koho jsme znali, a lidi se chodili koukat, co že ta "ucha" předvedou. Potom jsme se začali dostávat k tomu art rocku. Musím vyzdvihnout vliv Mariána Vargy, který nás do toho vlastně dostal. Pak přišli Emerson, Lake & Palmer a další. Nakonec nás nejvíc inspirovali Genesis, Gentle Giant, King Crimson, Van der Graaf Generator a podobné kapely. V současnosti se snažíme k žádné kapele příliš nevzhlížet.

Vzpomínám si, že v době, kdy Sunflower Caravan ještě hráli art rock, lidé vás hodně srovnávali. Neštvalo tě to někdy?

To ani ne. Člověka ale docela zamrzí, že po každém koncertu někdo přijde, pochválí nás za skvělý koncert a pak hned stočí řeč na "Karavany." Jsme proto rádi, že se každá kapela vydala jiným směrem, takže už se nám to moc nestává. I když lidem to přijde podobné už proto, že s Andym oba dost využíváme hammondky. Rozhodně ale "Karavany" oceňuji. Dali do toho hodně práce, vědí, co chtějí, jdou si za tím a výsledky jsou potom vidět.

Jak jsi spokojen s tím, že kapelu Gaspar Pollak lidé hodnotí jako art rock, tedy styl, který má své zlaté časy daleko za sebou.

To, že lidé o nás mluví jako o art rockové kapele, mi vůbec nevadí. Myslím si ale, že kombinujeme víc stylů a snažíme se tu starou formu nějak zpestřit. Poslední dobou se snažíme dostat do naší hudby i zpěv, v čemž nás hodně inspirovali Gentle Giant. Vymyslet zpěv do naší hudby je docela problém, nicméně je to podle mě ta správná cesta.

Neomezuje vás trochu triový formát?

Jednu dobu jsme zkoušeli jako kvintet, s houslemi a zpěvem. Úplně se nám otevřel nový hudební svět. Je mi docela líto, že z toho nakonec sešlo. V současnosti mi to ve třech úplně vyhovuje. Navíc je velmi těžké najít hráče, který by se dokázal dostatečně rychle přizpůsobit třem hráčům, kteří spolu hrají tak dlouho docela složitou hudbu.

Když už jsme u té složité hudby, nedělá vašemu bubeníkovi problém zpívat a zároveň bubnovat?

Ani ne, on je totiž Mci Mocík hrozný talent. Nenechá se ničím omezovat. A když má s něčím problém, tak prostě sedne a nacvičí to, takže výsledek zní bezproblémově. S basákem ho občas podpoříme vokály, takže se chystám na zpěvu také trochu zapracovat.

Necháváš se inspirovat i klasickými skladateli?

Z českých skladatelů mě hodně oslovuje Antonín Dvořák. Zrovna včera jsem poslouchal Novosvětskou a celou dobu jsem u toho přemýšlel, jak by šla upravit pro trio. Fantastických skladatelů je spousta. Těžko o nich ale můžu prohlásit, že by to byly přímo mé vzory. Určitě se musím zmínit o Bachovi. Ten ovlivnil všechny. Potom bych určitě uvedl Musorgského či Bartóka. Nedávno také dávali v televizi dokument o Glenu Gouldovi. Jeho interpretace jsou neuvěřitelné. Klasickou kompozici ale nějak hlouběji nestuduji. Když skládám, je pro mě nejdůležitější vlastní přístup. Také se snažím představit si tu věc tak, jak by ji měla hrát kapela, takže na zkoušky už to mívám dost připravené.

A jak jsi na tom se cvičením a udržováním techniky?

Snažím se hrát, co to jde. Patřím k muzikantům, kteří potřebují hodně cvičit, aby odehráli koncert doopravdy sebejistě. Chci mít dostatečný přehled, abych se nemusel pořád jen držet nějakého schématu a dával tomu na koncertech i něco navíc. Zkrátka potřebuji hodně cvičit. Občas stupnice, nejvíc ale právě toho Bartóka a Musorgského. Když je dost času, věnuji tomu denně minimálně dvě hodiny. Někdy to prostě nejde, ale jindy klidně i víc.

Jsi známý jako veliký hammondofil. Co tě na těch varhanách tolik přitahuje?

V průběhu let už jsem zkoušel různé simulace, ale ten pocit se zkrátka nějak nedaří přenést. Laikovi se to může zdát někdy k nerozeznání. Člověk, který se hammondkám doopravdy věnuje, tu simulaci ale určitě pozná. I když na některých nahrávkách se to dá poznat doopravdy těžko. Když se jedná o dobrou simulaci, zapracuje na tom dobrý zvukař a k tomu hraje kapela třeba s kytarou, je to opravdu k nerozeznání. Čistě z pohledu hráče je ten rozdíl stále velký. Hammondky prostě reagují na hru úplně jinak.

Pod rukou ti prošlo už několik modelů hammondek, mohl bys nějak srovnat jejich charakteristiky a odlišnosti? Pro většinu lidí jsou totiž hammondy jako hammondy.

Tak já to vezmu chronologicky. Nejprve jsem hrál na Hammond B-250. To už byly tranzistorové varhany. Ty nehrály bůh ví jak. Naštěstí tomu hodně pomáhala Leslie bedna, která ten zvuk přiblížila tomu, co jsem si od varhan sliboval. Nástroj to nebyl moc variabilní. Používal jsem jeden zvuk. Navíc se neustále přebuzovala ta Leslie. Potom jsem hrál na několikery L-100. Všechny zněly v podstatě stejně. To byly velmi dobré Hammondy. Nebyly ani moc drahé. U nás patří určitě k takovému standardu. V současnosti doufám, že se mi podaří sehnat elektromechanické M3, kterým se také říká "Baby B3." To je zlatý nástroj. Je to vlastně stejný nástroj jako velké modely A-100, B3 a C3, jenom jsou poloviční, přičemž znějí naprosto skvěle. Nedávno jsem ale odehrál koncert na ty zmiňované C3 a úplně mě to dostalo. Ten rozdíl je přeci jenom znát. Je to úplně jiná liga.

Jak jsi na tom s ostatními nástroji? Na koncertech je zatím moc nevyužíváš.

Ve zkušebně mám ještě Fender Rhodes, model 54, který rozhodně hodlám využívat. Musím mu nejdřív uvolnit nějaký prostor ve skladbách. Před rokem a půl jsem si pořídil i Yamahu S-90. Na tu také nedám dopustit. Nehodlám na ní samozřejmě využívat hammondy, ale zvuky to má vynikající. Mám také Mooga Rogue, ale ten zatím asi chvíli nebudu používat, protože mu nějak zlobí jeden kontakt.

Takovou sbírku ti může opravdu leckdo závidět. Máš ještě nějaký vysněný nástroj?

Určitě bych bral Mellotron. Ten je ale bohužel zatím nedosažitelný. Snažím se ho proto nahradit právě tou Yamahou. Snad to bude fungovat. Musím si ještě chvilku pohrát se zvukem. Už Mellotron byl vlastně sampler na bázi pásků, takže doufám, že nahradit jej bude lehčí, než simulovat třeba ty hammondy nebo fenderpiano.