Miroslav Linhart je kytarista skupin Yo Yo Band a Žáha. Podílel se na tvorbě hudby k několika muzikálům, jako např. Rebelové nebo Starci na chmelu, a je jedním z kytaristů, kteří vlastní mistrovský nástroj z dílny v Jílovém u Prahy.
Jak dlouho to trvalo, než ses začal živit hudbou profesionálně?
Jak se to vezme. Začal jsem hrát s Yo Yo Bandem, když mi bylo sedmnáct let. Nebylo za to moc peněz, ale kapela byla profesionální. Tou dobou jsem hrál na kytaru už sedm let a věnoval jsem se výhradně klasické kytaře. Bohužel jsem toho musel zanechat, protože nebyl čas.
Jak jsi byl v sedmnácti technicky zdatný, myslíš, že jsi na to měl?
Díky klasické kytaře to nebylo tak zlé. Bohužel tady nebyla dobře dostupná výuka na elektrickou kytaru, takže jsem se musel učit sám. Bavila mě muzika Marka Knopflera, ale takovou tady nikdo nehrál. Hodně mi pomohl Václav Veselý, když za mě zaskakoval v Yo Yo Bandu na koncertní šňůře. Učili jsme se spolu kytarové party a on mi při té příležitosti ukázal techniku, která kombinuje hru trsátkem a prsty. Moc mi to pomohlo, protože jsem zjistil, že je to pro mne hodně důležité.
Proč ses tehdy rozhodl pro hudbu a pro kytaru?
Pro hudbu jsem se rozhodl, protože jsem měl potřebu ji dělat. Pocházel jsem z muzikantské rodiny, a tak jsem k tomu měl blízko. Táta byl a je výborný zpěvák a moje sestra hrála na klavír. Seznámila mě s profesorem Mizerou, který mě dokázal zapálit pro klasickou kytaru a naučil mě základy latinské muziky.
Jací kytaristé ti tehdy imponovali?
Líbil se mi Andy Summers, protože jsem poslouchal The Police. Předtím jsem poslouchal Led Zeppelin, takže se mi líbil Jimmy Page. Také mě fascinovala nová vlna. V druhé fázi jsem poslouchal černochy: B. B. Kinga, Budyho Guye, Hendrixe, Stevieho Raye Vaughana. Také mě oslovil skvělý kytarista Danny Gatton a country kytaristé, kteří využívali i jiných stylů a vznikaly tak zajímavé fúze. Obecně mohu říci, že mám radši kytaristy s americkým stylem hraní.
Jak bys popsal styl, který hrajete s Yo Yo Bandem?
To je těžká věc. Ten styl se vyvíjel a v současnosti jsme v kapele tři, kdo přinášejí různé styly. Já asi vnáším do kapely bigbítové prvky, Jirka Šíma taneční styl a bigbandový jazz a Láďa Tesařík má zase rád etnickou hudbu. Také jsme čerpali z tvorby Kida Creola a jeho kapely Coconuts. Fascinovaly mě jeho kytarové party.
Kolik kytar ti prošlo rukama a jaké máš na ně vzpomínky?
Není to zas takové množství. První kytara, kterou jsem měl, byla Jolana Gracioso. Dalším modelem byla Jolana Iris, která na tu dobu hrála docela slušně. Tenkrát jsem už začal toužit po fenderu, ale samozřejmě jsem na to neměl. Naštěstí začaly vznikat levnější kytary Squier, takže jsem si mohl pořídit dobrou kopii fendera. Krátce jsem měl kytaru Kramer a pak jsem od Václava Veselého sehnal třešňovou kytaru, kterou mám dodnes. Zvukově je podobná Les Paulovi a je to taková sestra basy, na kterou hraje Jiří Veselý. Dodnes také vlastním žlutého Strata Plus 1986. Moje nejoblíbenější kytara je Stratocaster 1979 a od mého kamaráda Petra Jurkoviče jsem si nechal postavit Telecastera. Mám od něj ještě jednu kytaru typu Telecaster, ale je to hybrid. Má telecasterovské, ale i piezo snímače, takže na ní můžu vytvořit akustický a velmi specifický zvuk.
Obě kytary jsou z těžkého jasanu. Telecaster od Petra Jurkoviče je vyroben z třicetiletého dřeva. Krky na obou kytarách jsou javorové - z jednoho kusu. Mám radši světlé hmatníky. Na obou kytarách jsou singlové snímače, protože neumím moc hrát na humbuckery. Používám je jen na akordové plochy. Je to také dané stylem hry, protože já hraji se silnějším attackem a trsátkem blíže ke kobylce. Na stratocasteru mám snímače Fender Hot Rod, zatímco na Telecasteru Fender Texas Special. Jsou to hodně silné snímače, takže je mám hodně daleko od strun, abych zachoval dřevěnější zvuk. Na stratocastera jsem si nechal namontovat vintage kobylu z lisované oceli. Myslím, že je to pro něj ta nejlepší. Naproti tomu na telecasteru mám na radu Petra Jurkoviče ocelovou kobylu Gotoh. Má šest kamenů a myslím, že hodně dobře přenáší zvuk. U telecastera mám na potenciometru tónové clony push-pull a ve střední poloze vytváří ve snímačích protifázi, která zní ještě kvákavěji než klasický twang. Takovéto zapojení také používá Albert Lee. To od něj jsem se nechal inspirovat. Jelikož mám rád starý vzhled, nechal jsem si na Telecastera namontovat mechaniky Kluson, ale v poslední době uvažuji ještě o variantě zámkových mechanik Sperzel. Vypadají stejně jako staré Klusony, ale jsou se zámky. Já mám totiž rád klasické vzhledy kytar a také klasické zvuky aparátů. Stává se, že mám zakázku na aranžmá všech kytar v kapele, kde je navíc jen basa a bicí, a tam se projeví zvuky klasických aparátů. Mám větší možnost míchat kytary dohromady, protože jednotlivé zvuky aparátů jsou od sebe frekvenčně oddělené a vzájemně se neruší.
Někdy dělám na zakázku retro nahrávky jako např. Rebelové nebo Starci na chmelu. To pak používám Fender Jazzmaster 1974. Z aparátů vlastním klasiku: staré aparáty Fender Twin Reverb a Princeton Reverb Silver Face a novější Fendery - Blues De Luxe a 59' Bassman reissue.
Zmínil ses, že máš raději javorové krky z jednoho kusu dřeva než krky s nalepenými hmatníky.
Je to z toho důvodu, že javor má jasnější výšky. Palisandrové hmatníky mají v určitých frekvencích okolo 2-3 kHz zatlumený tón. Oproti tomu javorové hmatníky mají jasnější a průraznější zvuk okolo zmíněných 2-3 kHz, kde ta kytara hraje nejvíc.
A co jiné hmatníky?
Mám také hmatníky vyrobené z ebenu, který způsobuje, že zvuk je tvrdší a má víc výšek. Nevím, jestli je to ebenem, ale tyto kytary mají dlouhý sustain od počátku. Dalším určujícím faktorem je tloušťka pražců. Používám pražce jumbo, které jsou o něco masivnější. Mám rád ten tón, který z nich dostanu - není tak řezavý jako u tenčích pražců a je mi sympatičtější.
Na svých kytarách máš tedy jasan a javor. Ale je tu ještě další spousta dřev - je ti nějaké z nich zvláště sympatické v použití na korpusu?
Měl jsem v ruce několik stratocasterů z olšového dřeva, které hrály výborně. I v šedesátých letech se vyráběly kytary z olše. Avšak neměl jsem to štěstí, abych narazil na olšovou kytaru, která by se mi líbila a mohl bych si ji koupit. Jinak kytary se dají vyrobit z lecčeho. Petr Jurkovič používá např. ořech, kterým nahrazuje mahagon.
Když před tebe někdo postaví kytaru, tak co je pro tebe nejdůležitější?
Musí dobře ladit, nesmí drnčet a měla by být seřízená. Měla by mít dobrý sustain a být příjemná do ruky. Osobně mám radši tlusté krky a vysoký dohmat. V první chvíli se na to možná hraje špatně, ale to je otázka zvyku. Mám tu zkušenost, že tlusté krky hrají lépe. Další věcí, kterou mám na krcích rád, je tzv. V-shape, což je krk upravený do písmene V.
Mluvil jsi o technice pravé ruky od Václava Veselého. V čem vidíš výhodu kombinace palce a trsátka, vždyť to jde zahrát jen trsátkem...?
Jsou tu větší možnosti. Já například rád bouchám všelijak do strun a to mi tato technika umožňuje. Dále mohu struny všemožně podebírat a vystřelovat. Také jsem do hry zapojil malíček, který mi nahrazuje prst, a prsteníček. Mám hodně rád hru jen prsty, protože člověk má absolutní kontrolu nad strunami a tónem. Je zde hodně velká škála tónových odstínů a výrazu hry. Také jsem narazil na styl hry, kterému se někdy říká nashvillský styl. Je to rychlé střídání prstů "p-i-p-i" nebo "p-i-p-m". Tento způsob využívá např. Mark Knopfler nebo Chet Atkins.
S výrazem tónu souvisí i výška snímačů pod strunami. Jak to máš nastavené?
Protože mám silné snímače, tak je mám, co nejníže to jde. V průběhu času jsem zjistil, že výška snímačů má výrazný vliv na barvu tónu. Platí to samozřejmě jen u lepších kytar s dobrými snímači. Čím je snímač níž, tím je citlivější a konkrétnější zvuk.
Otázka přímo na Petra Jurkoviče. Jak se s ním spolupracuje, je možnost dojíždět během výroby, jak dlouho výroba trvá?
My jsme kamarádi, ale i kdo není, brzy se jím stane. Jezdit k němu může kdokoli a kdykoli, protože Petr dělá i v sobotu a v neděli. Kdykoli člověk přijede, je vítán. Je tam takový zvláštní svět - přijedete a nasajete vůni dřeva, všude se válejí polotovary a piliny. Je to příjemné. S Petrem Jurkovičem je možné konzultovat úplně cokoliv. Pokud to není úplná blbost, vyhoví. Také dělá hodně kopií a na rozdíl od jiných kytarářů je ochoten udělat přesnou kopii kytary.
Petr používá k výrobě kytar klíh nebo speciální americké lepidlo s podobnými vlastnostmi. Při lakování používá nitrolaky a na rozdíl od amerických kolegů to nemá zakázáno ochránci přírody.
Jakou máš zkušenost s českými zvukaři a studii? Myslíš, že kvalita českých studií je srovnatelná se světovými špičkami?
Studia jsou v Čechách na světové úrovni, to není žádný problém. Asi nejsou tak špičková jako studio Boba Ludwiga, který je nejlepším masterovacím technikem na světě, ale jsou pravděpodobně na srovnatelné úrovni s většinou studií amerických. Myslím, že technikou jsou naše studia srovnatelná i s Abbey Road. Rozdíl je v tom, že venku mají tu zkušenost o dvacet let delší. Tam přijdou technici a metrem vyměřují postavení mikrofonu od bedny, protože už vědí, kam ho dát. V Praze je shodou okolností bývalý technik studia Abbey Road, John Murch, a ten má zajímavé zkušenosti a informace. Před časem jsem měl možnost pracovat s americkým producentem Brianem Martinem ve studiu Sono. Dost jsem se od něj naučil a později využil tyto zkušenosti při produkování Žáhy nebo třeba spoluprodukování Lenky Filipové. Myslím si, že v Čechách se dají udělat nahrávky světové úrovně, jen to chce mít dostatek informací.
Je možné, aby se v Čechách člověk uživil muzikou a nemusel pracovat osmnáct hodin denně?
Já se muzikou živím a docela to jde. Bývalo to i lepší, např. když jsme prodávali víc než sto tisíc titulů a koncertovali dvě stě padesát koncertů do roka. Myslím, že v současnosti je to na úrovni normálního zaměstnání. Zbohatnout se na tom však nedá. To u nás však jde snad jenom televizně estrádní popinou.
Díky za rozhovor.
