Závěr šedesátých let byl érou těch největších, nejodvážnějších a nejpřekvapivějších projektů. Když let, tak minimálně na Měsíc, když koncert, tak minimálně pro 300 000 lidí. Co nebylo nejrychlejší či nejbombastičtější, nemělo šanci. A něco podobného platilo i pro kapely stylu hard rock, jenž byl zrozen přesně v době, kdy Armstrong poskakoval po Měsíci, aby se pak slavnostně vrátil s fotkou šlápoty v prachu, což zase až taková sláva nebyla, když vezmeme v úvahu, kolik miliard to stálo. Ale jak sám řekl: malý krok pro člověka, velký pro lidstvo...
Možná právě tento Armstrongův meziplanetární bonmot by mohl v trochu upravené podobě celkem přesně vystihnout styl a přístup kapely Free.
Free vznikli roku 1968, přičemž většině členů nebylo v té době ani dvacet. Na prvním albu, vydaném v témže roce, produkovali relativně standardní bluesrock, nicméně hraný překvapivě osobitým a vyzrálým stylem. Jedním z hlavních znaků tohoto stylu byla i značná hráčská a aranžérská úspornost, tedy přístup, který kapelu dost výrazně odlišoval od celého zbytku tehdejší hudební scény. Free totiž přišli se svým minimalistickým pojetím v době, kdy všeobecný trend, jak už bylo naznačeno úvodem, směřoval přesně opačnou orientací a kdy se - po vzoru Cream a Jimi Hendrix Experience - snažili téměř všichni hrát dlouhá extatická sóla a rozsáhlé improvizační pasáže na podkladu bohatého doprovodu jazzově improvizující rytmiky. To bylo samozřejmě v pořádku, ale na druhou stranu to neznamenalo, že jde o jedinou cestu, kterou by se rock mohl ubírat. Každopádně to v dané době byla ta hlavní trasa a nově vzniklé skupiny, jako Colosseum, The Nice či Deep Purple po ní ujížděli přímo nadzvukovou rychlostí. Ve srovnání s tímto hlavním proudem mohl hudební minimalismus Free vzbuzovat i jistý údiv, a to zvláště v kontrastu s nebývale velkým úspěchem skupiny. Avšak stejně jako měsíční fotka, která také nebyla jen snímkem otisku boty, jenž si můžete za nepoměrně nižší cenu pořídit i na vaší zahradě, ale symbolem vypovídajícím o velikosti doby, byla i hudba Free hlavně záležitostí vnitřního vyjádření a hlubokého obsahu, který byl skryt za zdánlivě jednoduchým hudebním projevem. Dalo by se tedy říci: "Malý krok pro muzikanta, velký pro obecenstvo..."
Simon Kirke, který u Free obsluhoval bicí soupravu, či přesněji řečeno 4 bubny a 2 činely, ztělesňoval protiklad snad všech dobových hardrockových zásad. Hrál minimum breaků, přičemž všechny z nich byly pěkně pomalé a urovnané. Dynamika v průběhu skladby byla zpravidla nulová. Doprovody velmi jednoduché, většinou prosté jakýchkoliv doplňkových vyhrávek. A pokud jde o tehdy módní jazz, tak k tomu měl Kirke asi tak daleko jako ruské speciální jednotky k obezřetnému zásahu - avšak s tím rozdílem, že Kirkův atak diváci obvykle přežili.
Celkovým stylem měla Kirkova hra snad něco z Ringo Starra, ovšem v několikanásobně vyšší intenzitě a s daleko větším důrazem, soundem pak něco z Bakera. Naopak naprosto nulová byla spojitost s Mitchellem, Davisonem, Paicem či Palmerem.
V souvislosti s tím je zajímavé, že Kirke rezervu techniky měl, neboť v několika skladbách se lze dopátrat i velmi rychlých breaků, obvykle ve dvaatřicetinových sextolách.
Jedním z podobných unikátů je i skladba Fire and Water, na jejímž konci se nachází i cosi jako krátké bicí sólo (v případě Iana Paice by se dalo mluvit spíš o poněkud delším breaku). Každopádně jde o zajímavou, logicky vystavěnou a určitě muzikální vyhrávku. Transkripci najdete na straně 100.
Rozvoj Kirkovy hry spadal zejména do éry mezi prvními dvěma alby, avšak aby byl stejně nestandardní jako sami Free, spočíval zejména v tom, že jednoduché bicí byly ještě zjednodušeny. Paradoxně tak můžeme slyšet na první desce bubny ještě poměrně pestré s relativním dostatkem breaků - posuzováno však spíše prizmatem Charlieho Wattse než Mitche Mitchella.
Od druhého alba dále se Kirke stal již tím přísně doprovodným hráčem s velmi čistým stylem, založeným z devadesáti procent na klasickém osminovém doprovodu s přiznávkami malého bubnu na druhou a čtvrtou. Tyto přiznávky byly často, zvláště v tichých sekvencích či skladbách, hrány přes rantl, doprovodné osminy pak v naprosté většině na hi-hatku. Paradidly či dvojúdery bychom hledali marně; ty ostatně v tom správném rockovém minimalismu nemají co dělat.
Dalším zajímavým prvkem, typickým pro Kirka a netypickým pro dobu, byla i značná "samplovitost" doprovodu, která spočívala v tom, že v některých pasážích dokázal Kirke hrát určitý takt rytmického vzorce bez jediné změny třeba minutu, a to včetně činelu na první v každém taktu. Jestli to budete považovat za ideální doprovod či za přílišnou monotónnost, záleží na osobním vkusu i momentálním rozpoložení.
Ovšem i přesto, že Kirke hrál dosti jednoduše a neměl ani žádné vyloženě výrazné poznávací prvky (nepočítáme-li ten neodbytný činel na první), je zajímavé, že jako bubeníka ho lze rozpoznat poměrně dobře. Svoji roli v tom hraje jednak osobitý rytmický feeling, ale hlavně nezaměnitelný zvuk, který patří k těm nejlepším a nejčistším, pokud jde o akustické přírodní sejmutí bicích. Zvuk jednotlivých bubnů není nijak upraven, přibarven ani aromatizován, což je dokladem, jak dokonale musela znít Kirkeova souprava sama o sobě. Malý buben má abnormální atak s maximální průrazností a je jasně dominantním prvkem celé soupravy. Kotle znějí velice přirozeně a barevně. Na velký buben až takový důraz kladen není a jako jediný zní víceméně standardně, snad až nenápadně. I z této zvukové charakteristiky vyplývá, že hlavní důraz Kirkovy hry leží spíše na dobách lehkých než na zatěžkání rytmu velkým bubnem. Ostatně, často na něj Kirke nehraje vůbec.
Pokud jde o vlastní soupravu, platila i zde zásada naprostého minimalismu, což mimo jiné dokonale dokumentuje i obal alba The Free Story, kde je pěkně v axonometrii vykresleno veškeré reálné koncertní vybavení skupiny, tedy i Kirkovy bicí. Ty představují skutečně naprosté minimum, aby se ještě dalo mluvit o soupravě. V tomto směru Kirka přetrumfoval snad jen Clive Bunker z Jethro Tull, který na jistém koncertním záznamu měl stejný set, avšak vybavený pouze jediným činelem (!). Další stupeň redukce představuje snad už jen hráč c. k. pochodové kapely, nesoucí na popruhu velký buben.
Kromě kapely Free je Kirkovo jméno spojeno ještě s Bad Company - skupinou, která vznikla roku 1973 a v níž kromě kytaristy Micka Ralphse a basisty Boze Burrella působil i Paul Rodgers. Již padesátiprocentní zastoupení původních Free dává cosi tušit, a pokud si desky této skupiny poslechnete, toto tušení se promění v jistotu. Ano, Bad Company nebyli v podstatě ničím jiným než vývozní variantou Free pro Spojené státy. Prostě takový bavorák s automatickou převodovkou a interiérem v červené kůži. Motor však zůstal stejný a podával také stejný, velice slušný výkon - a to vše i při tom nejúspornějším stylu jízdy.
Generation Info:
Free (1968-1973)
- průkopníci úsporně aranžovaných rockových písniček postavených na bluesovém základě
- nejvýraznější zástupci rockového minimalismu
- ovlivnili: Humble Pie, AC/DC
- ovlivněni: klasickým blues, částečně Rolling Stones
- klasická sestava kapely: Paul Rodgers - v., Paul Kossoff - g., Andy Fraser - b., Simon Kirke - d.
Simon Kirke
- prosadil rytmicky prostou, avšak zvukově dominantní roli bicích
- proslul "samplovacím" stylem opakovaného doprovodného prvku
- na nahrávkách dosáhl abnormálně čistého a průrazného zvuku bicích
- ovlivněn: Ringo Starr, Ginger Baker
- ovlivnil: Phil Rudd, Jerry Shirley, Andy Parker
- stěžejní desky: Tons of Sobs 1968 (první album Free, poněkud odlišné následujících - větší příklon ke klasickému blues, bicí pestřejší než na dalších deskách), Fire and Water 1970 (velká klasika Free, již se zcela osobitým a vyzrálým stylem), Straight Shooter 1974 (Bad Company) (navázání na tradici Free - nahrávka disponuje opravdu excelentním zvukem bicích)
Web Generation:
www.chromeoxide.com/free.htmfaktograficky velmi podrobné a přesné údaje o kapele Free
www.allrightnow.com/fws/fansite Free, Bad Company a Paula Rodgerse
www.mcnarie.com/KirkeMain.htmvelký rozhovor se Simonem Kirkem
