Miloš Meier - bubenický syndrom

Srovnávat navzájem kvality muzikantů, kteří se aktivně věnují různým hudebním odvětvím, je vždycky ošidné. Přesto si troufám tvrdit, že přinejmenším do pomyslné Top 5 mezi současnými českými bubeníky vzdor svému mládí patří Miloš Meier. Nejen díky úžasné technice a nezřídka téměř neskutečným kouskům, které předvádí, ale také pro svoji univerzálnost, protože dokáže se stejnou samozřejmostí „drtit“ silový metal, být citlivým a přitom vynalézavým doprovázečem rockových i popových interpretů a nebrání se ani různým experimentům.

O jeho nepřehlédnutelném, nebo spíš nepřeslechnutelném, působení v BSP, nadějných Dymytry, po boku Michala Pavlíčka, Kamila Střihavky i v dalších tělesech by se dalo vyprávět dlouho. Pádným důkazem Meierovy nejen instrumentální bravury však je také jeho první samostatné DVD nazvané Drumming Syndrome.

V kolika letech jsi začal hrát na bicí?

V jedenácti. Hned od začátku jsem začal chodit k různým učitelům u nás na Hronovsku, odkud pocházím. Najít kvalitního učitele bylo poměrně složité - většinou to byli nějací starší bubeníci, co hráli v místních dechovkách apod. Ale kdybych šel do důsledků, hrál jsem už někdy od čtyř let, pokud tedy budu počítat nejdřív různé mlácení vařečkama do polštářů a do hrnců a později i takové „bezhlavé“ mlácení do opravdových bubnů u nás v hudební škole, kde vyučuje můj otec a kam jsem měl odmalička přístup.

Někdy ve dvanácti nebo třinácti jsem začal dojíždět už k lepšímu učiteli na bicí do Úpice nad Metují. To byl Miroslav Dewat, který měl vystudovanou Ježkovu konzervatoř. V ten samý čas jsem také začal jednou měsíčně jezdit na konzultace na Pražskou konzervatoř k profesoru Výbornému. V patnácti jsem tam pak udělal přijímačky a šel studovat do Prahy. Věnoval jsem se nejen tradiční soupravě, ale i dalším bicím nástrojům, jako jsou vibrafon, marimba, tympány atd., na které jsem musel hrát ve školním symfonickém orchestru.

Kdo konkrétně tě učil na konzervatoři?

Nejdřív profesor Mazáček, který byl ale orientovaný spíš na vážnou hudbu, tak jsem od něj později přestoupil k Pavlu Razímovi. (pozn. aut.: zkušený všestranný bubeník, který hraje např. v YoYo Bandu, Framus Five Michala Prokopa, Luboš Andršt Blues Bandu a řadě jazzových těles)

Jak ses dostal do své první kapely Invasion to Privacy?

Nepočítám-li dechovku mého otce, tak to byla opravdu moje první skupina. Nastoupil jsem tam ve svých dvanácti. Oni mě viděli hrát právě s tou dechovkou a asi se jim líbilo, jak ty valčíky a polky hraju, tak mi hodili lano k sobě do metalové kapely. (smích) S Invasion to Privacy jsem zažil svoje první rockové koncerty a bylo to pro mě docela náročné už jen vzhledem k tomu, že mně bylo těch dvanáct třinást let, zatímco zbytek skupiny tvořili třicetiletí dospělí chlapi. S rodiči jsme měli takovou dohodu, že z koncertů musím být nejpozději do půlnoci doma, což muselo být náročné naopak pro ostatní členy Invasion to Privacy, protože po koncertech určitě chtěli pařit, řešit holky a rock ‘n’ roll, ale kvůli mně museli hned po vystoupení jezdit domů. (smích) S Invasion to Privacy jsem se i poprvé podíval do nahrávacího studia, dvakrát jsme natáčeli u Miloše Doda Doležala.

Následně jsi prošel celou řadou skupin nejrůznějšího zaměření. Znamená to, že nejsi nějak zvlášť žánrově vyhraněný, anebo ti je přece jen nějaký styl bližší než jiné?

Když jsem přišel do Prahy na konzervatoř, začal jsem poslouchat strašně moc hudebních stylů. Nejen různé druhy metalu - ten jsem měl rád už jako malej - ale i fusion muziku, jazz, funk, pop... A bylo mým cílem stát se co nejvíc univerzálním hráčem, a to i studiovým - abych byl takový bubeník, kterému když někdo zavolá, je schopen zahrát jak pop, tak death metal. Chtěl jsem prostě být co nejvšestrannější. Zároveň ale vím, že můj styl bubnování tíhne spíš k energickému rockovému pojetí, i když se do něj snažím začlenit všechny stylové prvky, které jsem se naučil.

Samozřejmě by mě bavilo hrát jenom v jedné nebo dvou kapelách, ale pokud se u nás chce člověk muzikou živit a zároveň hrát kvalitní hudbu, musí mít těch skupin víc. Na druhou stranu mě ale baví hrát jeden den koncert s Michalem Pavlíčkem, kde bubnuju hodně pocitově a využiju tam hodně velké stylové rozpětí, a druhý den třeba metal s Dymytry, kde je to především o tvrdosti a výbušnosti. Cítím, že se díky téhle „neukotvenosti“ hudebně hodně rozvíjím.

To, že působíš hned v několika souborech najednou, musí být docela náročné na muzikantskou paměť...

Musím říct, že zatím nemám problém si veškerý ten repertoár zapamatovat. Spíš někdy zapomenu, s kým vlastně daný den hraju, a poznám to, až když sednu do dodávky a vidím, co tam sedí za lidi. (smích) Sladit termíny je docela náročné a někdy to je o nervy.

Má některé z tvých současných působišť přece jen nějakou prioritu před těmi ostatními? Dá se to vůbec všechno stíhat?

Pochopitelně musím vždy nějaké kapely upřednostnit. V tuhle chvíli pro mne mají nejvyšší prioritu trio Michala Pavlíčka (mimochodem, za celé působení v něm jsem za sebe nikdy neměl záskok) a Kamil Střihavka & Leaders! - tam jsem měl jen třikrát alternaci, a to pouze kvůli nějaké pro mě naprosto zásadní akci, což bylo hraní na bubenických festivalech v cizině.

Která muzika nebo žánr je pro tebe hráčsky nejnáročnější?

V každém žánru, který hraju, je pro mě něco náročné, něco, na co se musím soustředit. Každá z těch kapel je o úplně jiném muzikantském myšlení a úplně jiném stylu hraní. Ale jak už jsem říkal, tíhnu spíš k energičtějšímu pojetí hry na bubny. Nehraju momentálně třeba v jazzových klubech nějaké jazzové standardy, i když jsem si tím taky lehce prošel. Dospěl jsem do stadia, že už pro mne není nejdůležitější umět zahrát úplně všechno, ale spíš se snažím rozvíjet svůj vlastní styl.

Ve skupině Dymytry vystupuješ v masce. Jak se ti v ní hraje?

V masce se hraje úplně bezvadně, je v ní strašně příjemně, protože má zabudovanej větráček a klimatizaci... (smích) Ne, je to v ní samozřejmě strašně náročné. Do Dymytry, jejichž image je na maskách postavená, jsem původně nastoupil jenom jako host a zpočátku jako jediný z nich vystupoval bez masky. Pak jsme se ale dohodli, že se stanu regulérním členem, a masku jsem si nasadil taky. Prvních pár koncertů s ní pro mě bylo utrpení, protože hraju fyzicky náročným stylem a v té masce se člověk extrémně potí. Dnes to dělám tak, že s ní odehraju třeba první tři písničky, pak ji sundám a zase ji nasadím až na závěr koncertu.

Co mohou posluchači čekat od tvého profilového DVD?

Celé to začalo před rokem a půl, kdy jsem uskutečnil první sérii svých bubenických workshopů a dal jim název Drumming Syndrome. Pouštěl jsem ze sampleru různé písničky od Michala Pavlíčka, Dymytry atd. a do nich živě hrál. Ale zároveň jsem představil i skladby, které pro mne speciálně jen pro tenhle projekt složili přátelé hudebníci, samozřejmě jsem hrál spoustu bubnových sól - a mezitím jsem také hovořil o tom, jak cvičit, natáčet ve studiu apod.

Když jsem zjistil, že na tyhle večery nechodí jen bubeníci, ale třeba i nemuzikanti, kteří mě znají ze skupin, v nichž hraju, rozhodl jsem se změnit workshopy na takovou bubenickou show a začal dělat i de facto sólové bubenické koncerty, na nichž už jsem jen hrál a nemluvil. Protože v tom hodlám nadále pokračovat, chtěl jsem nějakou z těch svých show natočit na DVD a volba padla na moje vystoupení v rodném městě v rámci festivalu Jiráskův Hronov. Jenže nastaly nějaké technické problémy a ne vše šlo použít, takže DVD je nakonec výběrem ze tří různých loňských vystoupení Drumming Syndrome a navíc jsem natočil i šest úplně nových skladeb v pražském Paláci Akropolis. Dále tam najdete dvacetiminutový dokument o mně a jako bonusy pak videoklipy, sóla z koncertů mých kapel atd.

Na co by si podle tebe měl začínající bubeník dávat největší pozor a čemu věnovat zvýšenou pozornost, aby si hned zkraje takříkajíc nezkazil návyky?

Když začínáte hrát na bicí, nejzásadnější je najít si kvalitního učitele, který vám se vším poradí. Ušetříte tím spoustu času. I když uznávám, že někdy je složité najít takového, který vás nebude učit třeba i zbytečné nebo zastaralé věci... Až po několika letech, když se naučíte ty základy a principy cvičení, můžete začít cvičit i sami a tvořit si svůj vlastní bubenický styl.

Čili rozhodně nejdřív „živý kantor“ a teprve pak třeba nějaké bubenické školy?

Přesně tak. Bubenické školy samozřejmě můžete už od začátku sledovat, ale je nutné je brát jenom jako inspiraci, jako něco navíc, protože nejdůležitější je mít nad sebou nějakou kontrolu. Někoho, kdo vám bude hned říkat, co děláte špatně, protože sami si to vůbec nemusíte uvědomovat. A někdy všechny ty chyby mohou v plné „kráse“ vyjít najevo třeba až při první návštěvě studia.

Doporučuješ cvičit s metronomem?

Rozhodně! Konkrétně já bez něj ve zkušebně nedám takříkajíc ani ránu už hodně let.

Věčné dilema: dva kopáky, nebo dvojšlapka?

Já jsem spokojenej s dvojšlapkou, ale jinak je to jen otázka vkusu. Běžnej posluchač ten zvukový rozdíl nepozná. Dva kopáky si pořídím, až budu hrát na stadionech. (smích)

Zajímají tě bubenická sóla kolegů?

Vždycky je pro mne inspirací poslouchat nějaká bubenická sóla. Dřív jsem je vyloženě hltal, dneska už spíš poslouchám muziku jako celek. Vyhledávám hraní celých kapel nebo hraní určitého bubeníka s jeho skupinou, než abych koukal na jeho sóla.

Nezávidíš někdy spoluhráčům, že oni si při tvém bubenickém sóle mohou „dáchnout“?

(smích) Jo, občas si říkám, že by si taky mohli udělat třeba kytarovou vsuvku, abych si i já mohl odpočinout... Sólo mě vždycky tak vyčerpá, že někdy pak už toužebně vyhlížím konec koncertu.

Věnuješ hodně času fyzické přípravě?

Kondici získávám hlavně tím, že skoro každý den hraju ve zkušebně třeba pět hodin a na nic jiného mi téměř nezbývá čas. Ale vím, že je důležité se snažit tělo nezatěžovat pouze jednostranně a nějakým způsobem vždy tu fyzickou námahu kompenzovat. Snažím se aspoň dvakrát týdně chodit plavat, občas posilovat a věnovat se taky regeneraci.

Koho považuješ za největší bubenické machry a máš přímo nějaké vzory?

Když jsem začínal, obdivoval jsem Larse Ulricha z Metallicy, později mě svou rychlostí fascinoval Dave Lombardo (Slayer, Testament, Grip Inc.). Po příchodu do Prahy jsem začal poslouchat lidi jako Dennis Chambers, Dave Weckl, Gary Novak, Omar Hakim, Simon Phillips. Dneska jsou pro mne inspirací bubeníci typu Aarona Spearse, Ronalda Brunera, Chrise Colemana nebo Tonyho Roystera, kteří zase posunuli bubenickou hru na úplně novou, téměř až vesmírnou úroveň.

Ale stejně tak mám pořád rád i toho Ulricha nebo třeba Tommyho Lee z Mötley Crüe či Travise Barkera z Blink-182. Na těch se mi líbí, jakých dosáhli ve svých kapelách postavení a jaké se z nich staly hudební osobnosti.

Co považuješ za svůj dosavadní muzikantský vrchol?

Zatím asi svoji loňskou účast na La Rioja Drumming Festivalu ve Španělsku, kde jsem mohl vystoupit po boku takových es, jako jsou bývalý člen Whitesnake či bandu Ozzyho Osbournea Tommy Aldridge, Ray Luzier z Korn, Chris Adler z Lamb of God, Chris Coleman od Prince či bubeník Shakiry. To byl obrovský zážitek, hrát s nimi na jednom pódiu, sdílet společně jednu šatnu, poznat je osobně a bavit se s nimi o všech možných, nejen bubenických, věcech. Jsem rád, že každý rok se ten můj muzikantský vrchol o něco posunuje. Chci proto na sobě dál pracovat a dělat pořád maximum pro to, aby tomu tak bylo i nadále.