Němečtí Kreator jsou bezesporu jednou z největších ikon evropského thrash metalu už po více než tři desetiletí a svou poslední deskou Gods of Violence z roku 2017 opět svým fanouškům dokázali, že se na nich zub času rozhodně nijak negativně neprojevil. Ba naopak ukazují, že se hudebně neustále vyvíjejí, překonávají sami sebe a zůstávají pořád relevantní. Podařilo se nám ukořistit trochu času frontmana, kytaristy a hlavního skladatele Millea Petrozzy, když kapela v rámci svého turné zastavila v pražské MeetFactory. Abychom se ho mohli vyptat na zajímavé informace ohledně jeho nástrojů ESP, aparatury, kterou používá, ale také n zajímavosti z jeho osobního života.
Nejprve bychom ti chtěli poděkovat, že sis na nás udělal čas. Je mi jasné, že při tvém nabitém programu to bylo velmi těžké. Díky moc.
To vůbec neřeš!
Byl jsi dlouhé roky u jiné kytarové firmy, co tě přivedlo k ESP?
Měl jsem pocit, že ESP je celkově v mnoha věcech pokročilejší. Ve spoustě drobností, na kterých mi osobně záleží, je ESP mnohem lepší a sedí mnohem lépe k mé představě o tom, co chci od kytary. Taky se mi líbí skoro až rodinná atmosféra a jejich přístup. Bylo velmi milé vidět, že existuje firma, která se dobře stará o své umělce. To byl pro mě ten hlavní důvod. Celé rozhodnutí spočívalo především V tom, že jsem chtěl zkusit něco nového a jiného. Bylo skvělé na mém signature modelu pracovat s lidmi, kteří vyrábějí metalové kytary po mnoho let a rozumí mé vizi.
Používáš také verze LTD nebo jen japonské ESP E-II?
Mám modely LTD a ty jsou taky perfektní. Není tam v podstatě skoro žádný rozdíl.
Všiml jsem si, že je tvůj signature model MK-600 osazen aktivními snímači Fishman Fluence Modern, a vím, že tvůj technik Marc Niedersberg je jejich velký fanoušek. Byl to jeho nápad?
Ne, prvoplánově nebyl. Nicméně navrhoval, abych je zkusil. Když něco zkoušíme ve studiu, Marc vždycky přichází se spoustou návrhů. Někdy se shodneme na tom, že to funguje, jindy zase ne. Co se snímačů od Fishmanu týče, nebylo vůbec o čem uvažovat. Zapojili jsme je do kytary, a pak už jsem jen žasli. Mají určitou čistotu a specifický druh tónu, který nemají žádné jiné snímače, které jsem doposud používal. Stále zachovávají zkreslení, ale přesto je slyšet tón každé struny samostatně, a to je něco, co jsem vždy hledal. Původně vyráběli snímače pro akustické kytary, takže mají dost odlišný přístup k výrobě snímačů. Je to rozhodně krok kupředu, co se zvuku a zvukové kvality týče.
Používáš doma nějaké jiné modely od ESP, nebo jen svá signature véčka?
Doma používám model, co se podobá Les Paulu s kobylkou Evertune (LTD EC1000 ET - pozn. autora). Nesnáším ladění. (smích)
To byla v podstatě má další otázka, jelikož kobylka Evertune je velmi zajímavá vymoženost.
Ve studiu jsme pracovali se systémem Evertune na jednom z mých ESP Eclipse a bylo to velmi dobré. Můj producent Jens (Jens Bogren - pozn. autora) našel způsob, jak Evertune ideálně nastavit. Protože když nainstalujete Evertune na kytaru, má pak tendence znít až příliš perfektně. Ztratíte to miniaturní rozladění, ke kterému dochází, vždy když trsátko udeří do struny. Toto rozladění změní o chlup zvuk kytary. Občas pak kytara s Evertune zní až příliš dokonale, bez ohledu na to, jak silně udeříte do strun. Jens tedy našel způsob, jak ho nastavit tak, abychom získali správný zvuk, který si stále zachová trochu „zajímavosti“ kytary, a nepřišli při tom o skvělé výhody systému Evertune.
Co je pro tebe nejdůležitější aspekt kytary, kterou sám navrhuješ?
Nejsem jen kytarista, jsem i zpěvák a skladatel. Takže pro mě je kytara nástroj, který musí fungovat, aniž bych nad tím musel jakkoliv přemýšlet. To je pro mě ten nejdůležitější aspekt. Vždycky jsem hrával na Les Pauly, a hlavně na véčka, takže jsem potřeboval najít tvar, se kterým se budu moct jednoduše pohybovat po pódiu, bez pocitu, že mám na sobě těžkou kytaru. Musí mi připadat, jako by byla součástí mého těla. Takže jsme takový tvar s ESP navrhli, a funguje to opravdu skvěle. Kytara není příliš těžká, ale pořád si zachovává brutální tón a agresivní zvuk. Moc se mi líbí, že kytary od ESP nejsou tak těžké, i když jsou z vysoce kvalitních dřev.
Mohl bys nám říct něco málo o aparatuře, kterou používáš ve studiu a na koncertech? Věci jako pedály, zesilovače atd.?
Ve studiu používám hodně zesilovače Peavey a můj signature zesilovač od firmy Engl - Extreme Aggression. Dále pak MESA/Boogie, Bogner a někdy ještě Diezel, který má také úžasný zvuk.
Všiml jsem si, že používáš na koncertech Kemper. Je to podle tebe nejlepší řešení na živé koncerty?
Když jsme na turné, chci všem lidem z týmu zjednodušit život. Naše scéna je velmi teatrální, takže na něm stejně neuvidíte žádné zesilovače ani jinou aparaturu. Což znamená, že se soustředíme na světelnou show a celkový dojem vystoupení. Došlo mi, že když uděláme perfektní duplikaci mých zesilovačů, nahraných s čerstvými elektronkami, které budou vždy znít stejně, bude to výrazně jednodušší a čistější než snímat zesilovače mikrofonem. Je to plus, ulehčí to život mě i našim lidem a můžu mít úplně stejný zvuk každý večer. Jsme kapela, která hraje koncerty po celém světě. Když ještě neexistoval Kemper, museli jsme tedy spoléhat na vybavení, které pronajal místní promotér. Většinou to bylo v pohodě a měli jsme Peavey nebo MESA/Boogie, popřípadě něco jiného. Občas ovšem byly staré elektronky nebo zesilovač prostě nezněl dobře. Takže jsme celou dobu bojovali, abychom z toho vytáhli zvuk přijatelný pro koncert Kreatoru. Kemper tak zjednodušuje jak můj život, tak život mého technika a taky zjednodušuje život i našemu zvukaři. Ten Kemper miluje. Jen se zapojíš rovnou do linky, a to je vše. Žádný hluk zvenčí, což udělá zvuk hodně přímý, bez ztráty energie. Lidé vždycky bývají velmi ustrašení, když jde o digitální zesilovače. V minulosti některé firmy zkoušely zreprodukovat zvuky reálných zesilovačů digitálně, ale selhaly. Kemper je podle mě první firma, která je schopna zreprodukovat lampový zvuk skoro z devadesáti devíti procent.
Což mě přivádí na další otázku: Je z tvého pohledu lepší digitál, nebo analog? A co z pohledu posluchače, myslíš, že poznají rozdíl, je to pro ně vůbec podstatné?
Za mě rozhodně analog a elektronkové zesilovače. Zejména ve studiu. Avšak mohl bych vám říct pár příkladů nahrávek, o kterých vím, že jsou nahrané na Kemper, a nepoznali byste to.
Ano, jsem si skoro jistý, že Exodus nahrávali poslední desku na Kemper. Alespoň to tedy Gary Holt (kytarista Exodus - pozn. autora) tvrdí.
Pravděpodobně ano, je to možné. Co se posluchače týče, nemyslím si, že poznají jakýkoliv rozdíl. Pokud tedy nejsou skuteční experti na zvukovou kvalitu. Nicméně já rozdíl vnímám. Především když jsem ve studiu, hlavně v pocitu ze hry. Taky hodně záleží na tom, s jakým producentem pracuji. Vím, že Jens ve studiu s Kemperem pracovat nechce, a já jeho postoj chápu. Pro nahrávání používáme analogové vybavení. Používáme zesilovače, pedály - klasické pedály Boss, pedál Echo, Tubescreamer... Prostě vybavení, které jsem používal už kdysi na Pleasure to Kill (první deska Kreator - pozn. autora).
Co se tvého zpěvu a hraní týče, cvičíš nějak? Máš nějaké speciální cvičení, které děláš před koncertem?
Vždycky cvičím s celou kapelou v naší zkušebně. Máme tam elektronické bicí a malé zesilovače. Vždy si jen zahrajeme pár písniček, než jdeme na pódium. Funguje to poměrně dobře. Nejsem ten typ zpěváka, který se musí rozcvičovat o samotě. Rozcvičuju se až s kapelou. Takže pokaždé když vcházím na pódium, odehrál jsem už tři nebo čtyři písničky.
Jaká kytarová technika byla pro tebe nejsložitější, když jsi začínal hrát?
Vytvořil jsem si svou vlastní techniku. (smích) Nikdy jsem nebyl moc velkým fandou učení. V osmdesátých letech, když jsem vyrůstal, odjelo hodně lidí na GIT do Los Angeles. Bylo několik kytaristů z Německa, kteří tam jeli a vrátili se s hlavou napráskanou teorií. Říkali: „Kámo, já znám všechny kytarové triky,“ a já jsem jim na to odpovídal: „Ok, ale umíte napsat písničku?“ U mě to funguje tak, že čím míň vím, tím víc pracuje má představivost. Máme pár písniček, na kterých jsem pracoval se skvělými kytaristy, jako např. s Tommym Vetterlim a nebo teď se Sami Yli-Sirniöem, který mi v hudební teorii vysvětluje, co vlastně dělám, když píšu písničky. Já mu na to vždy odvětím: „Ok, pojďme si to radši zahrát.“ Myslím, že čím víc toho víš o teorii, tím víc to někdy může blokovat tvou mysl. Jen proto, že se někdo kdysi dávno rozhodl, že tahle stupnice není správně nebo že by tahle etuda by neměla následovat, tak se jí automaticky vyhneš. Máš pak předem pocit, že některé nápady nebudou fungovat, a vůbec je nevyzkoušíš. Já si raději nechávám možnosti otevřené. Přesto znám spoustu věcí z hudební teorie, ale ne zas tolik, aby to blokovalo mou představivost.
Ok, pojďme na otázky týkající se kapely. Jak děláte důležitá rozhodnutí po tolika letech? Jste spíš kapela, kde rozhoduje jedinec, nebo jste naopak demokraté?
Jsme rozhodně tým. Rozumíme si velmi dobře po hudební stránce a víme, jak by měla metalová hudba podle nás znít. Jsou určitá rozhodnutí, která občas dělám jen já o samotě. Například když je deska příliš dlouhá, někdo musí rozhodnout, které songy na ní nebudou. To jsem většinou já a náš producent, jelikož zbytek kapely je v tu dobu už doma. To jsou ale menší rozhodnutí, na kterých bychom se stejně všichni shodli.
Jak přistupuješ ke skládání písniček ty jako jedinec a kapela jako celek? Jste ten druh kapely, kde jeden člověk přijde s hotovou písničkou a ostatní ji jen „přikoření“?
Já píšu všechny písničky doma, pak nahrávám dema a nakonec je pošlu klukům z kapely. Vždycky když začínáme tvořit, mívám už pět až sedm hotových písniček. Mám kamaráda, který bydlí nedaleko mě a má nahrávací studio. Tam spolu nahráváme, občas chodíme do zkušebny a pracujeme na aranži písniček. Většinou se musím s novou písničkou ještě nějaký čas sžít. Pokud zrovna nejsme na turné, nemáme pravidelné zkoušky. Až když plánujeme jít do studia, tak máme půl roku předem pravidelné zkoušky třikrát týdně. V tomhle jsme stará škola.
Možná je moc brzo, ale pracuješ už na nějakém novém materiálu?
Mám už pár riffů, ale ještě je moc brzo. Snažím se sbírat zajímavá témata, o kterých bych mohl psát písničky, ale momentálně jsem až příliš zaneprázdněný koncertní šňůrou.
Máme také jednu otázku od fanouška. Považuješ se za jednoho z těch, kteří stáli u zrodu hudebního žánr? A jaké pocity máš z lidí, kteří se tak k tobě chovají?
Rozhodně se tak necítím. Jasně že jsem poctěn a polichocen, když si tohle o mě někdo myslí, ale pro mě je to prostě tak, že dělám to, co dělat chci - svou věc. Jsem šťastný, když se má muzika někoho dotýká, a jsem moc rád, když z ní lidé něco mají. Je to krásný pocit a cítil jsem to stejně, když jsem vyrůstal. Měl jsem také své nejoblíbenější kapely, se kterými jsem se mohl ztotožnit. Bylo tam silné propojení. Jsem šťastný, když mohu já být ten komunikátor mezi svými emocemi a tím, čím ostatní lidé procházejí ve svých životech. Je to dar. V době, kdy jsem byl ještě školák, začínal jsem na oldschoolovém thrash metalu, black metalu, na kořenech death metalu a prvotním hard rocku. Bral jsem si inspiraci z jiných kapel a snažil se udělat něco svého. Tak by k tomu měly kapely přistupovat. Když začínáš s vlastní kapelou, nikdy by ses neměl snažit znít jen jako jedna konkrétní kapela. Měl bys být inspirován větším množstvím kapel, které máš rád, a přijít s vlastním stylem.
Máš raději kapely, které se hudebně a skladatelsky vyvíjejí, nebo kapely, které se drží svých kořenů?
To je různé kapela od kapely. Jsou kapely, u kterých si přeju, aby experimentovaly. Chci slyšet něco zajímavého. Když si pustím desku, chci, aby mě to napumpovalo energií. Přes to nejede vlak. Neexistuje žádná formulka, která mě přiměje, aby se mi deska líbila, ale když je to něco zajímavého, nového a speciálního, tak mě to zaujme. Dokonce existují kapely, věřte nebo ne, kde se mi líbí pouze první deska, a když vydají další desku, říkám si: „Proč se raději nerozpadli po první desce...“ Nebudu nikoho jmenovat konkrétně, ale občas je tam určitý koncept, který mě hned dostane, a říkám si: „Tohle zní tak nově!“ A pak vydají další desku, a ta už zdaleka nedosahuje takové kvality, jako ta první. Je spousta různých „příchutí“ a neřekl bych, že jsem jen pro tuhle, nebo jen pro jinou. Je tolik různých kapel a tolik co objevovat. Vždycky sleduju nové talenty v metalové muzice, ale taky i v rámci jiných žánrů, poslouchám různé druhy hudby.
Byl ve tvé kariéře moment, kdy sis řekl: „Stop! Končím! Už nechci dělat muziku.“?
Ono je to tak, že když jednou odevzdáš svůj život muzice, existují věci, kterých by mohlo být méně. Jako například méně cestování. Nicméně muzika bude vždy součást mého života. Vždycky budu mít v hlavě písničky, mít touhu je nahrávat a nějakým způsobem dostávat mezi lidi.
Myslel jsem to více z pohledu muzikanta, který jede turné za turné.
Z pohledu muzikanta na turné? Občas musím vstávat ve čtyři ráno a jet na letiště, což je peklo na zemi. Není na tom nic oslnivého.
To jsou ty momenty, které fanoušci nevidí.
Jasně že ne. Ani to vidět nemusí a já si kvůli tomu nechci stěžovat. Snažím se na to stále dívat pozitivně a vidět to jako součást hry, i když je to někdy těžké.
Představ si, že jsi mladý Mille Petrozza před začátkem hudební kariéry, než vůbec začala kapela Tyrant (původní název Kreator - pozn. autora), a nezačal bys dělat muziku. Co bys dnes dělal, kdybys nedělal hudbu?
Dělal bych něco, co má co dočinění s lidmi. Něco, kde bych mohl s lidmi komunikovat. Nevím, co přesně. Jsem šťastný, že to dopadlo takhle. Stále si přesně pamatuju tu první noc, kdy jsem zjistil, že miluju hraní na kytaru. Zůstal jsem vzhůru celou tu noc. Něco takového jsem nikdy předtím neudělal. Tehdy jsem dostal svou první kytaru a první zesilovač. Zapojil jsem ji zhruba v devět večer, a když jsem skončil, bylo děvět hodin ráno. Ta noc změnila můj život a jsem šťastný, že se to stalo. Jinak bych nevěděl, co dál.
A když to začalo být vážné a profesionální, podporovala tě tvá rodina?
Ano, vždycky. Dai mi spoustu peněz na mou první kytaru. Byl jsem velký fanoušek Adriana Smitha z Iron Maiden a on hrál na Ibanez Destroyer (kytara podobná Gibson Exploreru - pozn. autora). Šetřil jsem všechny své peníze a mí rodiče řekli: „Těch posledních dvě stě marek ti dáme.“ A pak ta kytara přišla k nám domů. Říkal jsem si: „Sakra to je tak boží.“ Totálně mě to dostalo. V ten moment, jsem si myslel, že jsem profesionální muzikant. (smích)
Tohle je otázka totálně mimo všeho, co jsme doposud probírali. Jsi jakožto muzikant, který je často na cestách, gamer? Hraješ nějaké hry?
Ne, vůbec ne. Nikdy jsem nebyl gamer. Hrával jsem ty oldschoolové arkády jako Phoenix a jiné hry tohohle typu. Nikdy jsem ale nebyl na ty nové. Když jsem si v devadesátých letech kupoval první počítač, hrál jsem trochu Quake a Doom, ale to je všechno. Potom mě to přestalo bavit.
Každý fanoušek Kreatoru ví, že jsi velký fanda filmů. Existuje film, který ti totálně změnil život?
Ano, Mazací hlava od Davida Lynche. Když jsem poprvé viděl Mazací hlavu, byl jsem totálně ohromen. Byla to jiná mentální úroveň komunikace. Ten film se dotkne tvého podvědomí. Myslím, že existují druhy hudby, které umějí to samé. Zkoušel jsem tohle přenést i do své vlastní hudby. Vím, že se nikdy nemůžu srovnávat s géniem Lynchova formátu, ale bylo to velmi inspirativní. Je to silně hypnotizující záležitost. Byl také natočen jeden novější film jménem Turínský kůň. Je to něco jako moderní Mazací hlava, ale je ještě více hypnotizující. Ten už na mě ale tak silně nefungoval. Minulý rok byl do kin uveden ještě novější film od Aronofskeho, který se jmenuje Matka!, ten je taky dost dobrý.
Jsi vegan už mnoho let, je za tím nějaký etický důvod, nebo jen zdravý životní styl?
Je to mix obojího. Nechci podporovat krutost vůči zvířatům. Nesoudím lidi, kteří ji podporují, ale já sám toho nechci být součástí. Takže je to mix mezi etickým postojem a zdravým životním stylem, což je pro mě logické.
Pomalu se blížíme ke konci. Je nějaká mladší kapela, co se stala známější za posledních deset patnáct let, která tě skutečně inspiruje, a ty sám se považuješ za jejího velkého fanouška?
Poslední kapela, která mě dost zaujala, je Zeal and Ardor, ale je jich hodně. Pak například švédské thrashové kapely jako Vampire. Vždycky se objeví undergroundové projekty, které nikdo nezná, a mně se zalíbí. Jsem taky velký fanda melancholické hudby, jako např. Alexandry Savior nebo Lany Del Rey. Takže se mi prostě líbí dobrá muzika všeobecně, rád objevuju různé nové věci.
Takže poslední a vtipná otázka: Máš nějaká hudební provinilá potěšení?
Pro mě nic takového není. Myslím, že pokud se ti nějaká muzika líbí, nikdy by ses neměl cítit provinile, když ji posloucháš. Takže se nikdy nestydím za to, co poslouchám. Myslím, že to spočívá tom, jak lidi vidí sami sebe. Myslí si, že není „cool“ poslouchat určité druhy muziky,, ne že by tu muziku nechtěli poslouchat. Jen se stydí, protože si myslí, že když ostatní budou vědět, co poslouchají, už se jim nebudou zdát tak „cool“ jako předtím.
Ještě jednou díky, Mille. Díky moc za tvůj čas!
Není za co.
Video rozhovor ke zhlédnutí na YouTube: https://youtu.be/3hw8CcAX1PU
