Zajít jednou za čas na pražské vystoupení slovutného Mikea Sterna je sázkou na jistotu. Hvězdná sestava z minulého vystoupení byla poněkud obměněna, a tak byste v ní marně hledali Dennise Chamberse či Richarda Bonu. Muzikanti, kteří nastoupili na jejich místa, však rozhodně nezklamali.
Před zvukovou zkouškou se mi podařilo promluvit si o muzice se zkušeným basákem a kontrabasistou Chrisem Minhem Dokym. Jak se ukázalo v průběhu večera, je hráčem vynalézavým a energickým, který na svém "šídle" předvádí i prvotřídní melodické sólování.
Kdy jste začal hrát na basu?
Na elektrickou jsem začal v patnácti, na kontrabas pak v sedmnácti.
Proč vás začal zajímat kontrabas?
Jednou jsem takhle slyšel My Funny Valentine s Milesem Davisem a na kontrabas válel Ron Carter.
Co vás na tom tak uchvátilo?
Byla to určitá dřevěnost zvuku, jeho tloušťka. Cítil jsem v tom také hodně funk. Líbila se mi naprostá kontrola nad zvukem každého tónu. Na kontrabasu má zkrátka hudba všechny tři rozměry.
Jak se liší váš přístup k hraní na baskytaru a na kontrabas?
Neliší se.
Vážně?
Jenom nástroje jsou odlišné. Baskytara je v podstatě kytara, kdežto kontrabas je nástroj sám pro sebe. Rozhodně to neovlivňuje způsob, jakým hraji. Nějaké skladby zkrátka znějí lépe na baskytaru, jiné na basu. Ten rozdíl je ve zvuku, ne ve feelingu. Hraji na ně stejně a cítím je úplně stejně.
Jste vyhledávaným studiovým hráčem. Co byste poradil čtenářům, kteří si přejí stát se profesionálními muzikanty?
Hlavně hrajte co nejvíc to jde s jinými lidmi a snažte se vyhledávat muzikanty, kteří hrají lépe než vy. Musíte se neustále učit něco nového. Cvičení je také velmi důležité.
Jak často cvičíte a jaký způsob cvičení je podle vás nejlepší?
Když jsem byl mladší a ještě nejezdil na turné, hrával jsem tak dvanáct hodin denně. Když se dnes dostanu domů, hraji asi dvě hodinky. O hudbě by se mělo uvažovat jako o jazyku. Když si přejete zvednout úroveň svého jazyka, tak čtete slova jiných lidí a snažíte se je napodobit. Musíte vyzkoušet svůj slovník. Takže když cvičím, hlavně přepisuji sóla. Nejen basová, ale i bubenická anebo sóla pianistů. Zajímám se, proč to či ono udělali právě tím určitým způsobem, a pak se snažím nové poznatky vkládat do své vlastní hudby. Samozřejmě se snažím cvičit i techniku. Nesmím dopustit, aby nedostatek techniky brzdil mé hudební myšlenky. Často, když nemáte dobrou techniku, nejste schopni zahrát to, co máte v hlavě. V podstatě tedy procvičuji mysl i ruce.
Povězte mi něco o svých vzorech.
Těch bylo opravdu hodně. Jaco Pastorius, Bootsy Collins, Ray Brown, Ron Carter, je jich ale příliš na to, abych se je snažil vyjmenovat. Jde to od klasických jazzmanů až po funkery. Mám rád Nathana Easta a také Cream s Jackem Brucem.
Co si myslíte o mladší generaci basistů?
Miluji Victora Baileyho, totéž se dá říct o Victoru Wootenovi. Z kontrabasistů je pak vynikající John Pattituci anebo Christian McBride. Mám rád i Bena Wolfeho. Je tu zkrátka spousta nadaných kontrabasistů.
Jak se vám hraje s Mikem Sternem?
Je to vynikající, prostě to miluju! Hraji s ním už od devadesátého prvního. Nejvíc se mi líbí, že to můžeme rozjet pěkně "straight ahead" a pořádně se do toho opřít. Hraji také v kapele Michaela Breckera, ale to už je trochu větší jazzík. S Mikem občas zabrousíme i do tvrdšího rocku.
Jak dnes vypadá vaše pódiová výbava?
Používám teď opět čtyřstrunku. Řekl jsem si, že už jsem na ni dlouho nehrál, a že by bylo hezké ji zase provětrat. Žádný velký rozdíl v tom ale není. Je to Yamaha BB-LTD-5A. Dále používám šídlo SVB 200, také od Yamahy. Zesilovač pro oba nástroje mám Walter Woods 1000 W. Co se týče krabiček, jsem dost skromný. Je tu přepínač z basy na šídlo a pak jen Octave, Envelope, Delay a Tuner od firmy Boss.
Co je pro zvuk nejpodstatnější?
Pro zvuk je vždycky nejpodstatnější muzikant. Spousta lidí si myslí, že k hraní je zapotřebí všemožná výbava. Jednou jsem hrál s Patem Methenym, když najednou přišel George Benson, že by si s námi rád zahrál. Víte, Pat má velmi charakteristický zvuk kytary, ale jen co se jí George dotknul, znělo to přesně jako George Benson. Jednou jsem také půjčil basu Marcusi Millerovi a hned to znělo jako Marcus Miller. Chci říct, že mít dobrý nástroj bývá užitečné, ale hudebník je rozhodně to nejdůležitější.
Mikea Sterna jsem zastihl po zběsilém předkoncertním jamu s bubenicí Kim Thompson. Zrovna si prozpěvoval nový motiv a chvátal si ho zapsat do notového deníčku.
Jste zjevně zastáncem tvrzení, že to, co můžete zazpívat, můžete i zahrát.
Je to tak. Spousta mých věcí je v podstatě vokálních, a tak si je zpívám. Samozřejmě, jsou věci, které nezazpívám, třeba be-bopové hady, ale vlastně kytaru používám jako druh zpěvu.
Co se skrývá v tom vašem zápisníčku?
Snažím se ho mít vždy u sebe a poznamenávat si do něj bezprostřední nápady. Když mě něco chytne na zvukové zkoušce, ale třeba i v autobuse, mám ho v pohotovosti. Člověk zkrátka nikdy neví, kdy přijde nápad.
Takže je možnost, že dnešní nápad nalezneme na příští desce?
Příští album jsme vlastně nedávno dokončili a pár věcí z něj dnes dokonce odehrajeme. Účinkuje na něm tato kapela, ale musím obzvláště vyzdvihnout přínos Kim Thompson. Je to úžasná muzikantka a její způsob hraní miluji. Jsem hrozně rád, že jsem ji slyšel a ona poté souhlasila, že bude hrát s námi. Zatím to klape moc dobře. Jsem moc hrdý na to, že ji máme v kapele. Chris Minh Doky a Bob Franceschini už se mnou hrají delší dobu. Na desce se ale objeví i Richard Bona, Dave Weckl. Na jedné věci máme i Victora Wootena anebo Antony Jacksona, Me'Shell NdegéOcello či Roye Hardgrova. Je to takové pestré album se spoustou různých nálad. Abych nezapomněl, jmenuje se Who Let the Cats Out. Na desce mám rád hodně lidí, se kterými nestíhám celý rok spolupracovat. Jsme pořád na turné, ale při setkání se vždycky domluvíme na spolupráci.
Minule jste do Prahy přivezl hvězdy Dennise Chamberse a Richarda Bonu. Nebál jste se, že lidé bez nich na koncert nepřijdou?
Tak na to kašlu! Jestli nepřijdou, tak nepřijdou. Ale sami se tím ochudí o skvělou kapelu. Kim Thompson je naprosto vynikající.
Ale zatím ji vůbec nikdo nezná.
Zatím ne, ale to nevadí. Možná, že nepřijde tolik lidí jako tehdy na All-star Band, ale i tak chci s touto kapelou dál pracovat. Jednou z nich totiž hvězdy budou. Z Kim bude velká hvězda. Samozřejmě, že si přeji, aby mou hudbu slyšelo co nejvíc lidí, protože na ni tvrdě pracuji a doufám, že za to stojí. Hrál bych ale stejně, kdyby tu bylo jen pět lidí, kteří by se o hudbu doopravdy zajímali. Hudba je vždycky na prvním místě.
Necháváte členům kapely prostor pro sebevyjádření, anebo trváte na realizaci vlastní představy?
Mám rád, když prostě hrají. Toho si vážím nejvíc. Dostat do kapely a na desku dobré muzikanty a nechat je hrát tak, aby do toho dali svoji osobnost. To mě, při mém vlastním hraní, inspiruje nejvíc. Chci říct, že sám na sobě pracuji dost tvrdě, ale tito lidé mi dodávají opravdovou, živou a čerstvou inspiraci. Po pravdě, mám jejich hraní raději než své vlastní. Jsem vážně moc rád, že se mnou hrají v kapele.
Již dlouhá léta hrajete skoro každý den. Neunavuje vás to?
Ne! Občas mě unaví cestování, ale hraní nikdy. S takovými muzikanty je to doopravdy zábava.
Co se na sobě ještě snažíte zdokonalit?
Snažím se cvičit každý den, i když na turné je to náročné. Každopádně bych rád dosáhl toho, aby má hra zněla jako zpěv, jako zvuk hlasu, nebo jako nějaký dechový nástroj. Na tom se dá pracovat donekonečna. Hodně také transkribuji hráče na piáno a dechaře, Milese Coltrana, Billa Evanse... Snažím se poslouchat hudbu a hraji podle učebnic.
Spolupracoval jste s mnoha nejlepšími světovými muzikanty. Kdo z nich na vás měl největší vliv?
Hrozně moc jsem se naučil od Michaela Breckera... Samozřejmě, hodně jsem toho pochytil i od Milese Davise a Jaca, ale k Michaelovi mám opravdu výjimečný vztah. Jeho muzika je čistá a jde do hloubky. Stále ještě také studuji u pianisty Charlie Banocose. Samozřejmě mě neučí hrát na kytaru, ale vysvětluje mi spoustu věcí z hudební teorie.
Kde je podle vás ta správná hranice mezi technickou a melodickou hrou?
Záleží jen na tom, jak naložíte s technikou a se stylem, který máte. Pro mě je naprosto nejdůležitější, aby hra vycházela ze srdce. Ještě dříve, než jsem se naučil hrát jazz, a neměl jsem skoro žádnou techniku, snažil jsem se dát do hry co nejvíce emocí.
Vidíte na scéně nějakého mladého muzikanta, který má na to stát se hvězdou?
Kim Thompson! Ale dobří muzikanti se objevují a budou objevovat pořád.
Po takové chvále od Mikea Sterna, a obzvláště poté, co jsem byl svědkem jejího strhujícího výkonu v první půli koncertu, nešlo využít přestávky jinak než ke krátkému rozhovoru s mladou a krásnou Kim Thompson. Její nespoutaná energie a preciznost dávala hře kvarteta pořádný náboj a pokud bych měl porovnávat s jejím slavným předchůdcem, zdál se mi výkon Kim mnohem osobnější a srdečnější.
Do Sternovy kapely jste nastoupila po nejuznávanějším jazzovém bubeníku současnosti. Neměla jste strach z možného srovnání?
Vůbec ne. Je pro mě velká čest hrát v této kapela a hrát každý večer na sto procent, tak jak to dělali moji předchůdci.
Jak jste se vlastně dostala k bicím?
Hraji na ně již od devíti let. Je to ale docela zvláštní, protože u nás v rodině po generace nikdo na žádný hudební nástroj nehrál. Hraní miluji a bicí nástroje jsou tak staré jako dějiny lidstva. Znají proto spoustu příběhů, které mohou vyprávět.
Kdo vás herně nejvíce ovlivnil?
Nejvíc mě při hraní ovlivňuje život. Z muzikantů pak můžu jmenovat třeba Elvina Jonese, Phillyho Jo Jonese, Chrise Daddyho Davea, Nasheeta Waitse... a spoustu dalších.
Na vašem hraní mě překvapila flexibilita. Hrajete od swingu po punkrock. Jaká hudba vás vlastně zajímá?
Děkuji za povšimnutí. Poslední dobou nejvíce poslouchám Mikea Sterna. Jinak poslouchám všechny styly. Kennyho Barrona, starší Sternovy desky. Hodně teď ujíždím na Davisově Cellar Door Sessions. Stále mě udivuje, kolik je na těch nahrávkách svobody, obzvláště když se na ně podíváme z dnešní perspektivy. Jsou to naprosto dokonalé ukázky práce kvinteta a sexteta. Často poslouchám R & B, klasickou hudbu anebo rock, třeba Coldplay.
Mohla byste našim čtenářům prozradit, co mají dělat pro to, aby se ve vašem věku stali špičkovými a uznávanými muzikanty?
Cvičit! Procvičování základů je velmi důležité. Koordinace obou rukou a potom hledání konceptu v hudbě. Je dobré najít lidi se stejným názorem na muziku. Hlavní ale je vždycky zůstat sám sebou, to přináší úspěch. Nesnažte se být jako někdo jiný.
Co vy a cvičení?
Hraji každý den od rána do večera. Cvičení u mě probíhá v několika rovinách. Je tu poslech hudby, nácvik techniky a hraní cvičení. Snažím se také zpívat melodie písniček, to je úžasná průprava. Hodně také opakuji hudbu, kterou se chystám prezentovat. Meditace před hraním a nacházení klidu na ně, to je také důležité. Když cvičíte všechny tyto věci, pak je koncertování naprosto bezproblémovou záležitostí.
Kam byste se chtěla v hudbě posunout?
Určitě bych si přála víc psát. Chci také vždy dávat ze sebe to nejlepší, a tím snad udělat něco pro lidstvo. To je to, čeho bych chtěla dosáhnout, čemu věnuji všechen svůj čas.
Vaše komunikace s ostatními hráči je fantastická. Máte na to nějaký recept?
Chce to hodně hrát s ostatními muzikanty. I když jsem studovala, vždycky jsme se sešli se spolužáky, hráli jsme a zkoušeli dohromady. Nemusí to být vaši nejlepší přátelé, ale pořád se s nimi můžete snažit hrát a učit se od nich. Pokud možno hrajte se zkušenějšími muzikanty, to hodně pomáhá a naučí vás to disciplíně. Každý z nás potřebuje učitele, bez něho se dá jen těžko rozvíjet a zlepšovat. Je dobré mít vedle sebe někoho, kdo z vás vymáčkne to nejlepší. Zkrátka hrajte co nejvíc to jde!
Chcete ještě něco vzkázat českým bubeníkům?
Věřte si, naslouchejte sami sobě a rozvíjejte se!
Kim hraje na Yamaha Birch Absolute Custom: virbl 14", tomy 10", 14", 16", šlapák 22", činely Zildjian a paličky Vater.
