Na letošní NAMM Show bylo opět hodně k vidění a těšil jsem se také, co bude nového u firmy Electro-harmonix, kde jsem měl dopředu sjednanou schůzku s Mikem Matthewsem, zakladatelem této legendární značky.
Nějaký rok už Mika znám, je to sympatický muž v letech, který neustále v ústech žmoulá tlustý doutník, jenž je jeho nedílnou součástí. Požádal jsem ho o rozhovor pro časopis Muzikus, a když uviděl lednové vydání, navíc s testem na BI filter, rozzářily se mu oči a ochotně odpovídal na moje otázky.
Povězte nám něco o svých začátcích.
Jako mladý kluk jsem tíhnul ke klavíru a miloval jsem a dodnes miluji rock and roll a boogie woogie. Když jsem navštěvoval střední školu, založil jsem svou první kapelu. O něco později, jednou v létě, jsem se ani už nevím jak dostal do jednoho velkého newyorského klubu, kde jsem začal připravovat koncerty. S majiteli jsem se dohodl, že kapely budeme platit z části výtěžku na baru, což tenkrát nebyl problém. Nejdražší byl tehdy Chuck Berry, dostával tisíc babek za večer. Levnější byl Jimmi Hendrix, který se tenkrát ještě jmenoval Jimmi James a dostával polovinu toho co Chuck.
Od kdy se píše historie firmy Electro-harmonix a jaký byl váš první výrobek?
Firma vznikla v roce 1968 se sídlem na Manhattanu, měl jsem tisíc dolarů v kapse a pětitisícový dluh v bance . Ještě před vznikem firmy jsem pracoval u IBM jako prodejce počítačů.
V té době jsem měl plnou hlavu Rolling Stones a zvuku jejich zkreslených kytar a chtěl vyrobit nějakou krabičku, která dramaticky změní zvuk kytary. Spojil jsem se se zakladatelem firmy Guild Alem Drongem a s jeho pomocí jsem vytvořil svůj první fuzz pod názvem "Foxy Lady".
První efekt pod jménem Electro-harmonix byl overdrive LPB-1, jednoduchá krabička s jedním spínačem, která měla veliký úspěch a prodalo se jich neuvěřitelné množství. Pamatuji se, že byly po pěti dolarech a prodalo se jich na statisíce po celém světě.
Později následoval velký hit Big Muff, který používal Jimmy Hendrix, Carlos Santana a David Gilmour z Pink Floyd.
V roce 1975 přišlo na svět několik dalších efektů jako Small Stone, Electric Mistress a Memory Man.
Myslíte, že analogové efekty mají budoucnost?
Myslím, že ano, protože na rozdíl od digitálních efektů jsou mnohem citlivější a mají plný zvuk.
Japonští designéři digitálních efektů nesnášejí šum, neustále se ho snaží eliminovat, což má za následek, že efekt nemá "duši" a zní tupě a navíc degraduje přirozený zvuk kytary.
Co nám řeknete o svých aktivitách v Rusku?
Začalo to na výstavě v Moskvě v roce 1979, tenkrát šlo o první výstavu, která byla otevřena i pro západní firmy.
V té době byla naše firma jednou ze dvou amerických firem prezentující se na této výstavě. Díky navázaným kontaktům jsem později, když se začal tehdejší Sovětský svaz rozpadat, využil nabízejícího se potenciálu, jenž Rusko nabízelo. Ustupující vojenský průmysl nabídl volné kapacity a skvělé ruské odborníky, kteří už nenašli místo ve vojenském průmyslu. V roce 1999 jsem koupil celou továrnu na výrobu lamp a stali jsme se největším výrobcem dodávajícím lampy do firem jako Mesa/Boogie, Crate, Marshall, atd.
Vím, že jste zaznamenal i černé dny ve své firmě...
Myslíš ten náš bankrot?
Ano, řeknete nám něco o tom?
Ano, bylo to v osmdesátých letech, kdy jsem se vrhnul do spousty jiných věcí a postupně se mi to začalo vymykat z rukou.
Tehdy jsem odebíral některé důležité součástky od amerického Panasonicu, který mi najednou přestal dodávat.
Jelikož nám hrozilo velké nebezpečí, odcestoval jsem do Japonska a jednal o dodávkách přímo z japonského Panasonicu. Přes veškeré sliby se na nás Japonci vykašlali a já byl nucen vyhlásit bankrot.
Jak vidíte situaci vaší firmy dnes?
Je mi 63 let a jsem mnohem klidnější a moudřejší, jsem poučen z minulosti. V současné době nemáme žádné problémy.
Spíše naopak, skvěle nám šlapou továrny v Rusku i ve Spojených státech a o naše zboží je ve světě trvalý zájem.
Touto cestou chci poděkovat časopisu Muzikus za pozornost, kterou věnuje našim výrobkům v testech.
