Michal Šelep - Naděje slovenského basu

Michal je nadějný slovenský basista, který se již stačil etablovat na československé scéně. Vedle excelentní techniky vyniká především schopností přizpůsobit se hrané hudbě a vybírat ty správné basové linky, aby hudbě sloužil co nejlépe.

V současné době studuje na JAMU v Brně u Jiřího Slavíka, ale v minulosti tři roky studoval u Anthonyho Wellingtona a strávil týden na basovém kempu Victora Wootena. Rozhovor vznikal po fenomenálním koncertě tria Andreje Šebana v Lucerna Music Baru v listopadu 2017.

Dnes jsi odehrál koncert s Andrejem Šebanem. Jak ses k takové práci dostal?

Když jsem se v roce 2014 vrátil z USA, začal jsem k němu chodit na hodiny. Techniku hry jsme řešili jen okrajově, ale hlavně jsme pracovali na harmonii a intonaci a celkovém rozvíjení muzikality.

Pak jsme si párkrát zahráli na jam sessionech v klubech v Bratislavě. A on mi potom někdy loni v srpnu zavolal, zda bych s ním nejel na turné. Takže jsme jeli loni v listopadu a tento rok to zase pokračuje ve stejné sestavě jako loni. Byl to takový přerod ze žáka ve spoluhráče.

Protože jsi se u něj učil, tak je společné hraní s Andrejem pro tebe asi dobrým uváděním teoretických poznatků do praxe, že?

Z části určitě ano. Ale náročná je především změna našeho vztahu. Z vertikálního, kdy učitel je nahoře a žák dole, jsme přešli na horizontální, kdy jsme spoluhráči.

A druhý důležitý moment je ten, že když se u někoho učíš, tak všechno racionálně vnímáš a řešíš. Ale tohle na pódium vzít nemůžeš. Tím bys celý koncert zabil. Tam jde o pocitový, tělesný moment, který člověk jako basista musí dát. Navíc u Andreje jsem já ten, na kom to často stojí. Já jsem ten, kdo poskytuje prostor pro Andreje a Jána (bubeníka Jána Fabrického, pozn. autora), aby mohli něco tvořit. Dávám tam minimum informací a co nejvíc pocitu.

Co jste vlastně probírali na těch společných hodinách? Jakým způsobem tě tu teorii učil?

To bylo tak, že já jsem se mu ozval ještě předtím, než jsem jel do Spojených států, s tím, že bych k němu po návratu chtěl chodit. A on mi jen řekl, že se mám naučit základy harmonie. Tedy všechny durové i mollové tóniny, všechny akordy v nich, všechny septakordy, všechny obraty, abych to všechno měl v hlavě, věděl co tam je za tóny a uměl to zahrát na klavír i na basu.

Samotné hodiny pak měly dvě části. Pro první část jsem si vždycky donesl nějaký svůj hudební nápad, na čtyři až osm taktů, nějaká melodická linka, občas s druhým hlasem. A pak jsme u klavíru řešili, jak vést melodii, jak vytvořit nějakou hudební myšlenku. Andrej měl pěknou definici hudby, že hudba je smysluplně přerušované ticho.

Takže s Andrejem jsme na melodiích pracovali úplně od začátku. Jak tu melodii někde otevřít, smysluplně ukončit a tak dále. Tam jsme využili všechny ty věci, které jsem se měl naučit předem.

A v druhé části hodiny byla intonace. Andrej učí stejným způsobem, jako jeho učil profesor Boris Turza v Bratislavě. Zahrál mi jeden tón na klavír, který jsem ne vždy trefil, protože nemám absolutní sluch. On mi řekl, že o kvartu výš, takže už jsem ten tón věděl. A s dalšími tóny už jsem musel jít za ním. Takhle někam melodicky vedl třeba tři až čtyři minuty. Pak začal hrát dvojhlasy a nakonec trojhlasy.

Protože jsem k němu ale chodil jen necelé dva roky, tak jsme u trojhlasů skončili. On k tomu svému profesorovi chodil osm let, takže dělali i čtyřhlasy.

Tohle cvičení bylo super a docela rád bych se k tomu i vrátil, ale obávám se, že s Andrejem už to nebude možné, protože náš vztah se změnil na spoluhráčský a v rámci našich povah by to nejspíš nešlo skloubit. Myslím si, že kdyby se ze mě zase stal žák, nepomáhalo by to kapele.

Tvoje hlavní hraní je se Zuzanou Mikulcovou. Poslední dobou jste začali hodně hrát v duu. Proč?

To má dva důvody. Jeden je, že se měnila sestava kapely a chodit do malých klubů je z logisticko-ekonomického hlediska pro nás nesmysl.

A druhý důvod byl ten, že jsme někde mohli jít jen sami dva a nějak se nám to zalíbilo. Řekli jsme si, že na tom zapracujeme, a když bude možnost jít jen ve dvou, půjdeme. Pro mě je to zvlášť zajímavé, protože se můžu víc realizovat nejen jako basista, ale i jako muzikant. Vytvářím i plochy a nehraju čistě baskytarově, hodně používám looper a vytvářím na basu různé další zvuky. Zuzka je super v tom, že má skvělé cítění tempa. I ona používá looper a hraní s loopy je pro nás oba přirozené.

Asi jste kvůli tomu museli kompletně předělat aranže.

Přesně tak. Aranže jsou úplně jiné. Máme jen dva nástroje, takže používáme úplně jiné textury. Dlouho jsme hledali způsob, jak to zahrát ve dvou. Chvíli jsme se snažili udělat ten zvuk původních aranží, ale to nešlo. Myslím, že dnes už ty nové aranže fungují. Teď jsme hráli méně a v nejbližší budoucnosti žádné koncerty nemáme, protože Zuzka je na turné jako sboristka s Richardem Müllerem, kde zpívá i ženské party v duetech.

Jinak ale se Zuzkou dokončujeme CD. Vybírali jsme na něj úspěšně peníze na Hithitu a doufáme, že ho v březnu vydáme. Budeme pracovat s více producenty. Některé písničky už jsou hotové, jiné jsme natočili a zjistili jsme, že nefungují, tak řešíme, jak na ně. Mám teď turné s Andrejem a pak ještě jedno vánoční turné, ale od ledna se na to zase vrhneme.

S kým jedeš to vánoční turné?

Je to popová zpěvačka Janais, která zpívá i šansony. Před třemi lety vydala vánoční CD a na Slovensku je to docela populární věc, takové vánoční koncerty. Je to skvělé angažmá, nejen kvůli hudbě, ale i proto, že hraju téměř celý repertoár na kontrabas. A protože jsem na kontrabas začal poměrně nedávno, tak čím více na něj hraju, tím je to pro mě lepší.

Další tvé angažmá je u legendárního jazzového zpěváka Petera Lipy. Jak se člověk dostane k takové práci?

Doporučil mě jeho basista Michal Šimko. Jsme ze stejného kraje a on mě několikrát viděl hrát. Já jsem i trochu doufal, že něco podobného přijde, protože jsem věděl, že Michal toho má moc.

S Peterem jsme měli jednu zkoušku, kdy jsme za dvě hodiny prošli nějakých dvacet pět písniček. A od té doby jen hrajeme, maximálně si dáme zkoušku na zvukovce. Peter chce pořád hrát koncerty a to je super.

My se tam doteď střídáme s Michalem. Když on nemůže, tak zaskočím. S Peterem je to super, je to skvělý chlap. Mladý duchem. Na tohle hraní se vždycky těším, protože u něj není vůbec žádný stres, má výborné písničky, které si jako baskytarista s chutí zahraju.

Pak hraješ v kapele Solid Move, což je takový improvizační hip hop. Jak moc se tam právě ty musíš držet zpátky, když hip hop na base stojí?

Víš, já se tam zpátky nedržím. V téhle kapele se nevidím ani tak jako baskytarista, ale spíš jako zvukový inženýr, který „programuje“ basu. Užívám si to, že basu nejen „naprogramuju“, ale vymyslím i zvuk. I kvůli tomu jsem se začal víc zajímat o krabičky. Je super, že s takovou kapelou máme vždycky k dispozici PA, takže můžu používat ty nejšílenější efekty. (smích)

Já jsem vlastně vyrostl na hip hopu. Když mi bylo asi deset let, strejda mi donesl desku, kde byli třeba Ludacris nebo Xzibit. A já jsem se do toho úplně zbláznil. Pro mě to tak byl splněný sen, když mi Moe (rapper, pozn. autora) zavolal, jestli bych s ním nešel do kapely.

Druhá věc, která mě na tom baví, je ta, že druhá polovina koncertu je improvizační. Moe si od lidí vyžádá téma, na které má rapovat. Já nebo klávesák začneme s nějakým motivem a snažíme se z toho něco vymyslet. Je to podobné jako jazz, jen s jiným kontextem a jiným hudebním slovníkem.

Máš tak velký žánrový rozsah. Jak je těžké přepínat ze stylu do stylu?

Mám pocit, jako by ze mě byl jiný člověk. Hraju úplně jinak. A není to tak, že bych to dělal na sílu. Je to úplně přirozený proces.

Je to jako když jsi v nějaké společnosti lidí a napadají tě určitá témata a jiná témata ti zase nepřijdou důležitá nebo vhodná. Když přijdu do Solid Move, tak nebudu basovou linku moc rozvádět. A na druhou stranu, když po mně Peter chce, abych basu trochu potlačil, tak tam přidám.

Občas se mi samozřejmě stává, že se dostanu do situace, kdy nemám co říct, nemám správnou slovní zásobu. To je například reggae. Posledního půl roku na tom trochu pracuji.

Jaký máš v jednotlivých projektech prostor? Máš možnost přinést vlastní písničku nebo přijít s vlastní basovou linkou?

V Solid Move dělám většinu basových linek já, ale někdy je už donese Maťo Mikloš (klávesista, pozn. autora) naprogramované. Občas jim pustím i nějaké mininápady, které si natáčím doma. Teď právě na jedné písničce, která vychází z mého nápadu, pracujeme.

U Zuzky trochu mluvím do aranží a spíš se snažím přinášet nápady a řešení, co jak udělat. Nebo občas navrhnu nějakou písničku, kterou pak hrajeme v duu.

Musím říct, že mé autorské snahy nejsou ještě ani zdaleka tam, kde bych je chtěl vidět. Na druhou stranu v těch projektech, kde teď hraji, nemám pocit, že by bylo potřeba to tam nějak cpát. V Brně na škole nás ale nutí psát vlastní hudbu. Tam mi to přijde snazší. Máme tam trio s kytaristou Vítkem Benešem, kde připravujeme už i nějaké moje věci. To jsou takové modernější akustické jazzové písničky.

Jedna věc, kterou jsem si uvědomil po návratu z USA, je, že všechny ty techniky, které jsem se naučil, nemám kde použít. Tedy v rámci hudebního kontextu, ve kterém se dnes nacházím. V těch kapelách to nemá vůbec místo, trochu u Zuzky, když hrajeme jako duo.

Takže tohle dnes řeším. Jak přetavit to, co jsem se naučil, do něčeho, co je moje vlastní. Řekl jsem si, že příští rok, kdy budu mít desetileté výročí hry na basu, začnu dělat něco na své vlastní triko.

Jak ses vlastně dostal k hudbě?

Hudbu jsem si zamiloval už jako malý a u svého strýce jsem ji často poslouchal, především Jeana Michela Jarreho. Do toho světa jsem se úplně ponořil. Dodnes, když si tu hudbu pustím, mám pocit úplného štěstí a naplnění tím zvukem.

Pak jsem rodiče uprosil, aby mě dali na klavír do ZUŠ, ale to pro mě moc nefungovalo a já po roce a půl skončil. To mi bylo asi deset a v té době se to u mě trochu zastavilo. Po roce ale přišel hip hop a od hip hopu jsem se dostal k funku.

Ve Spišské Bělé, odkud pocházím, bylo jen pár muzikantů, se kterými jsme se scházeli v takové zkušebně. Občas se tam i hrálo, ale většinou jen pilo. (smích) Jednou jsme tam takhle byli, všichni už byli opilí, a já poslouchal muziku, která právě hrála. Pamatuju si, že to byla Metallica Whiskey in the Jar. Vzal jsem si basu, která byla opřená o stěnu, a začal jsem si na ni brnkat. To mě chytlo a zavolal jsem strejdovi z otcovy strany, který kdysi na basu hrával. Zeptal jsem se ho, zda ještě basu má. Neměl, ale sehnal mi ji a večer donesl. A od té doby hraju na basu.

Měl jsi nějaké basové vzory?

První byl Marcus Miller. Na YouTube jsem si zadal „best bass guitar solo“ a vyjel mi Marcus. Pak jsem si uvědomil, že jeho zvuk znám i z desky Jarreho Zoolook. Strašně jsem chtěl Marcusovu baskytaru. Dělal jsem různé brigády, abych si na ni vydělal. Když potom přišla, tak jsem zjistil, že není nic moc, a hodně jsem ji předělával, než jsem byl aspoň trochu spokojen. (smích) S Marcusem jsem se potom setkal na jazzovém festivalu v Přerově, kde jsme si chvíli i povídali. Po tom setkání mě ta fascinace jím trochu přešla, ale potom přišel Victor Wooten a začalo to celé znovu.

V té době Victor vydal i DVD Groove Workshop, ze kterého jsem úplně odpadl. A tam učil i Anthony Wellington, ke kterému jsem potom v Americe chodil na hodiny.

Z trochu jiného světa je pro mě obrovský vzor Tony Levin. Když jsem poprvé viděl koncert Petera Gabriela Growing Up, tak jsem u toho měl stejně silné pocity, jako když jsem poslouchal Jarreho.

Chvíli jsem měl i bonovské období, kdy jsem žral Richarda Bonu. A teď poslouchám hodně staré jazzové basisty, protože se učím na kontrabas. Miluju Charlieho Hadena, jeho basa, když se ozve, to je jak prales někde v Amazonii. A taky mám rád Raye Browna, Paula Chamberse nebo Rona Cartera.

Kdo tě učil v začátcích?

Začal jsem jako samouk. Jen v té zkušebně mi kluci, kteří už na basu hráli, ukázali nějaké základní písničky a jak na base pohybovat prsty. A pak byl můj učitel ten strýc, který mi dal basu. Dal mi dvě CD, na jednom byli Jamiroquai a na druhém takový mix funku Sister Sledge, Chic, Brand New Heavies. To mě nadchlo a začal jsem se to učit. Bohužel jsem neuměl noty a ani jsem neměl dobré uši. Takže tabulatury, ty zase často nesouhlasily s tím, co bylo v písničce. Byla to taková doba temna. Nevíš, a ani ti nemá kdo poradit. (smích)

To trvalo tři roky a já cítil, že potřebuji nějaký posun a někoho, kdo by mě vedl. Získal jsem kontakt na Anthonyho Wellingtona a zjistil, že dělá i lekce přes Skype.

Po půl roce těchto lekcí jsem měl v roce 2012 možnost jet na čtyři měsíce do Ameriky jako vysokoškolský student, kdy dostaneš víza i na to, že můžeš pracovat. To jsem k němu celou dobu chodil na hodiny. Pak jsem se vrátil na Slovensko a zase jsem s ním měl ty lekce přes Skype.

Příští rok jsem jel do Itálie na workshop, který tam pořádala Berklee School of Music. To byla spíš negativní zkušenost, protože jsem poprvé zažil tolik muzikantů pohromadě a na celém tom setkání vládla velká soutěživosti, takový závodnický element. To byla chvíle, kdy jsem měl chuť se na to celé vykašlat.

Další léto jsem potom jel zase do Ameriky a přes Anthonyho jsem dostal stipendium na workshop u Victora Wootena. Celé léto začalo týdnem na Bass Campu Victora Wootena a pak jsem zůstal a bydlel u Anthonyho manažerky a našel jsem si tam práci na vinohradě. Každý týden jsem s Anthonym měl hodiny a trávil jsem s ním všechen možný čas. Dělal jsem mu v té době i basového technika, měnil struny na base, dělal jsem mu řidiče. A na konci byl tak úžasný, že tohle celé vzal jako barter, a já jsem za jeho hodiny nemusel zaplatit vůbec nic.

Jak probíhaly vaše hodiny? Ty sis řekl, co chceš naučit, nebo to určoval on?

Já jsem na začátku nevěděl, jak na to, a hledal jsem někoho, kdo má nějakou metodiku. Někoho, kdo mi ukáže cestu, protože jsem se cítil strašně ztracený. Anthony mě tak učil vlastně úplně od začátku.

Technika pravé i levé ruky, všechny kombinace a permutace, co se dá v levé i pravé ruce dělat. Pak přišly všechny stupnice, pentatoniky a všechno kolem. On je ideální učitel techniky. Po třech letech s ním jsem se cítil mnohem svobodnější. Když jsem se podíval na hmatník, tak jsem tam všechno viděl.

Zajímavé cvičení bylo vždy na začátku hodiny. Řekl mi nějaký tón, třeba G, a já musel s metronomen projet všechna G na hmatníku, od nejvyššího po nejnižší. Abys, když tě někdo probudí o půlnoci, věděl, kde je jaký tón. A tahle cvičení jsem si dělal i po paměti, když jsem třeba řídil auto a jel do práce.

Nebo mi dal stupnici a strunu, třeba Ab dur a strunu A, a dal mi nějaký náhodný sled těch sedmi tónů, jen podle čísel, třeba 3-1-5-4-6-2-7. A na té struně jsem měl zahrát tóny téhle stupnice v daném pořadí. A také s metronomem. Hodiny s ním mi daly strašně moc.

Pojďme se podívat na tvé nástroje. Ty máš docela zajímavou baskytaru. Tu sis nechal postavit?

Ne tak úplně. Ta basa už byla postavená a jen mi ta firma nabídla, že by mi ji dali. Je to maličká španělská firma Accuracy Basses, která se snažila prorazit na americký trh v době, kdy jsem tam byl i já. Jejich obchodní zástupkyně pro USA je Anthonyho manažerka. Ta mě viděla hrát a nabídla mi tenhle nástroj za endorsement. Nejsem si jistý, jak je na tom ta firma teď. Myslím, že měli příliš vysoké cíle.

U Anthonyho jsem hrál na Fodery, takže jsem věděl, jaký pocit má majitel Ferrari. A když mi pak tahle basa přišla do Ameriky, tak tam přesně tenhle pocit byl.

Je to nesmírně pohodlná basa, všechny polohy má perfektně vyrovnané a nemá žádné vlky. Je velice všestranná, a protoe má split-coil humbuckery, tak dokážu dostat i precisionovský zvuk. Ten se mi hodí do hip hopu a pro práci s efekty.

Nevýhodou je, že jsou ty snímače z neodymových magnetů a jsou strašně citlivé. Není tam ten jazzbassovský brum, ale když přijdeš do nějakého starého kulturáku, kde jsou ještě komunistické zářivky, tak je z basy slyšet trochu jiný brum. Nachytávám celou místnost.

Co kontrabas?

Kontrabas mám vyrobený od Jana Maliny. To je ostravský kontrabasista, který asi před patnácti lety začal vyrábět kontrabasy. Doteď je vyrábí v kočárkárně v paneláku. (smích) Tohle je jeho šestnáctý nástroj a strašně dobrý. On je do téhle problematiky strašně zažraný a řeší vše do nejmenších detailů.

Dostal jsem se k němu přes JAMU, pro kterou vyrobil nástroj. Ten přišel na akademii v době, kdy jsem nastoupil na studia já. Ten nástroj mě strašně nadchl a přes svého učitele Jirku Slavíka jsem dostal kontakt na pana Malinu. Ten v té době začal vyrábět dvojče toho nástroje, který je u nás na škole. Já si ji u něj vyzkoušel a hned jsme se dohodli.

Jaký používáš aparát?

Už od roku 2012 hraju na Aguilar, což je vliv Anthonyho Wellingtona. Předtím jsem měl nějaký Ampeg a Hartke, ale vůbec jsem se s tím nemohl ztotožnit. Teď mám zesilovač ToneHammer 350 a kabinet GS112. Strašně mě baví, jak je ten zvuk čistý. Když jsem si přes to pustil muziku, do které jsem chtěl cvičit, tak mě to nadchlo, protože to bylo jako z PA. V tu chvíli jsem si řekl, že tohle je ono.

A pak mám ještě jeden kabinet. Potřeboval jsem nějakou lehkou bednu, kterou mohu vozit i v MHD. Dostal jsem tip na pana Novotného a firmu Soundelirium a on mi vyrobil kabinet na zakázku. Můj požadavek byl, že potřebuji lehký kabinet, na kterém bude dobře znít kontrabas.

Je z úplně tenké překližky, která se používá na větroně. A jako reproduktory má šestipalcový místo tweeteru a normálně dvanáctipalcový neodymový reproduktor.

Vždycky když potřebuji větší zvuk, tak si vezmu oba kabinety a bohatě mi to stačí. Anebo se Solid Move, tam si beru jen svůj zesilovač a do rideru si napíšu lednici 8x 10” Ampeg, protože lednici Aguilar má málokdo.

Co máš v pedalboardu?

Na začátku je RMI Basswitch IQ DI. RMI je malá lucemburská firma, která vyrobila tenhle AB switch pro dva nástroje s pre-ampem pro kanál A. Na kanálu A mám kontrabas a mám ten pre-amp na to nastavený, takže ořezané vyšší středy a jemně přidané nižší středy a trošku přidané basy. Ale to také záleží na kapele a na prostoru, kde hraji. Normálně kontrabas zvučím tak, že si zahraju nasucho, pak si trošku přidám aparát a nastavím to k tomu. Pak zase nasucho a pak přidám aparát hodně a opět nstavuju. Takhle se snažím, aby mi z aparátu lezl zvuk co nejbližší ke kontrabasu nasucho.

Druhý vstup je potom baskytara, který jde bez úprav dál. Odtamtud mi jde signál do volume pedálu, pak je tam Boss LMB-3. Tuhle krabičku jsem našel doma, ale nic mi neříkala. Potom jsem viděl Richarda Bonu, který vždycky při sóle sešlápl nějakou krabičku. Byl to právě tenhle Boss a ten mu neskutečně srovnal tóny. Začal jsem ho proto zase používat a hledal jsem na internetu fotky jeho pedalboardu, jak má ten zvuk nakroucený. Má vlastně úplně vypnutý Enhancer a jen velmi jemně nakroucený kompresor. Ten efekt má pak tu vlastnost, že když hraješ, tak ti přidá takové měkké, příjemné spodky. Navíc pomáhá trackovat dalšímu efektu, a to je oktáver Boss OC-2. Pak tam mám fuzz EC Pedals Angry Ape. To je efekt z Izraele a já potřebal něco podobného, co má gate. Abych získal takový ten kvazisyntezátorový zvuk. Začne tón, je rovný, a ve chvíli kdy tón skončí, tak za ním už nic není. Ten efekt ho odřeže. Odtud jdu do Hotone Bit Crusheru a z něj do DOD Meatboxu. Protože ty fuzzy berou basy, tak tam přimíchávám právě tenhle subsynth. Z Meatboxu jdu do envelope filtru Soundblox Manta, to je skvělý efekt se spoustou různých filtrů. A z filtru jdu do multiefektu Zoom MS60B. To je basový multiefekt a můj první efekt, na kterém jsem se učil pracovat s efekty. Dnes už ho používám jen jako reverb nebo delay a taky jako ladičku. A odtud už do aparátu. Jen když hraju se Zuzkou, tak tam mám ještě looper Digitach JamMan.

A vlastně ještě jedna drobnost. Podle kontextu, v kapelách, kde používám baskytaru i kontrabas, mám ten Basswitch někdy konci, protože chci, aby byl ten kontrabas úplně suchý.

Jaké používáš struny?

Na baskytaru DR Hi Beams (.040) a na kontrabas Thomastik Spirocore Weich.

http://michalselep.com/