Ve Frankfurtu nad Mohanem právě probíhá největší evropský hudební veletrh Music Messe a při této příležitosti vám přinášíme archivní ohlédnutí za jeho loňským ročníkem.
Do Frankfurtu jsem se vypravil po dlouhých dvanácti letech. Tentokrát již ne coby nadšený fanoušek hudby, ale jako redaktor časopisu Muzikus. Měl jsem na starosti nejen baskytary a aparáty k nim, ale z nedostatku kapacity automobilu mi hodili na krk i klávesy. Navíc, což byla asi hlavní náplň mé práce, jsem dělal rozhovory. S některými domluvené předem, některé jsme domlouvali na místě, pokaždé ale zajímavé a určitě přínosné.
Rozhodl jsem se, že to napíšu i s nějakým krátkým přehledem o životě a kariéře zpovídaného. Každý rozhovor tedy začínám stručným výtahem o muzikantovi. V rozhovorech jsem se soustředil spíš na obecnější přístup. Přeci jen nejsem natolik zběhlý v kytarových, klávesových či bubenických technikách a postupech, abych se mohl o těchto věcech bavit příliš dopodrobna.
Asi nejzajímavější pro čtenáře budou rozhovory s bubenickými legendami Carmine Appicem a Vinnie Paulem, kteří jsou u nás známí a uznávaní. Nicméně si myslím, že i trojice dalších zpovídaných muzikantů - klávesista Bert Smorenburg, basistka L-dia či kytarista Freddy DeMarco - budou určitě obohacením pro zdejší muzikanty. Už jen proto, že v Čechách nejsou příliš známí, a přesto jsou to výteční muzikanti. Rozhovor s basistkou L’dia si budete moci přečíst v jednom z příštích groove. Užijte si četbu tak, jako já si užil rozhovory. Do toho.
Bert Smorenburg
Bert Smorenburg je holandský klávesista a hudební inženýr. Vlastní nahrávací studio v Rotterdamu a je známý jako hudební skladatel v oblasti populární hudby a hudby pro děti. Podílel se na nahrávkách spousty holandských kapel a složil hudbu k několika televizním seriálům. Dříve pracoval pro Korg, dnes se externě věnuje prezentacím a programování pro nástroje firmy Yamaha.
Jaká je vaše práce tady na veletrhu?
Předvádím tady nové produkty Yamahy. Nové syntezátory, nový Cubase a předvádím jejich využití v praxi.
Pracujete i na vývoji nástrojů, nebo je jen předvádíte?
Pokud se jedná o syntezátory Motif, tam se účastním jejich vývoje. Oni (Yamaha) mi pošlou na nějakých šest měsíců přístroj a já mám za úkol naprogramovat arpeggiátory, demo skladby, zvuky a podobné věci. U některých syntezátorů se vývoje neúčastním. Pošlou mi jen přístroje a já se jen připravím na jejich předvádění.
Jakým způsobem se připravujete na veletrh?
Ve své podstatě je to velmi jednoduché. Představím si sám sebe v publiku. A publikum, to je většinou unavené, protože chodí celý den, a navíc dostává obrovskou spoustu informací. Co si myslím, je, že lidé chtějí strávit příjemnou chvíli oddechu se spoustou hudby. Snažím se je pobavit a zahrát jim spoustu různorodé hudby. Většinou si to užívají, tenhle postup funguje. Nepodávám jim nějak moc informací, nemluvím o všech možnostech nástrojů, protože pokud to lidé chtějí vědět, tak jako tak si o tom přijdou promluvit po předváděčce.
Takže to není klasický workshop, ale spíš koncert nebo „zábavné číslo“?
Přesně. Snažím se je pobavit a zároveň inspirovat k poslechu hudby, k tomu, že tyhle klávesy znějí výborně. A to je přesně to, co chci. Aby se jim ty klávesy líbily a nic víc. Mohl bych mluvit a spoustě vlastností, ale to je tak nezajímavé. Lidé chtějí jen vědět, zda to zní dobře nebo ne.
Hrajete i na jiné syntezátory kromě Yamahy?
Ano, hraji. Ve svém domácím studiu mám skoro všechny možné značky - Roland, Clavia, E-mu, mohu srovnávat spoustu syntezátorů.
Proč pracujete právě pro Yamahu?
Před nějakými dvanácti lety jsem pracoval pro Korga. Pak mě oslovila Yamaha, abych šel pracovat k nim. Nejdříve jsem pracoval jen v Holandsku. Pak jsem pro ně předváděl ve Frankfurtu a pak jsem pro ně začal předvádět v celé Evropě, pak v Asii a dnes jezdím předvádět po celém světě.
Máte nějaké jiné hudební aktivity kromě předvádění nástrojů?
Předvádění je pro mě jen práce s volnou pracovní dobou. Mojí hlavní prací je hudební režie. V Rotterdamu vlastním nahrávací studio, kde dělám hudební produkci pro jiné muzikanty. Takže jsem muzikant, hudební inženýr a pro Yamahu pracuji jako externí předváděč.
Hrajete v nějakých kapelách?
Ano, ale jsou to jen občasná hostování. Hodně cestuji, kolikrát jsou to týdny a týdny na cestách, takže mě žádná kapela nechce na stálo. Vždycky mě zaměstnají jen na pár koncertů nebo nahrávání.
Nemáte v plánu udělat nějaký vlastní projekt?
Rád bych, ale mám strašně málo času. Mám připravené nějaké materiály v šuplíku, které čekají na dotažení, ale nemám prostě čas.
Máte čas na cvičení?
Ano. Myslím si, že člověk by si měl vždycky najít čas na cvičení. V současné době se učím hrát s talkboxem, což je opravdu zajímavá věcička na vytváření zvuků. A opravdu na tom tvrdě pracuji, abych se s tím naučil zacházet. Jako muzikant nemohu nikdy skončit s cvičením. Mám dobrou základní techniku, ale pokud se chci dostat dál, musím cvičit.
Co je pro vás nejdůležitější v hudbě?
Snažit se co nejvíce hrát. Dnes je hudba hodně o programování a práci s počítačem. Ale to pravé kouzlo hudby je v živém hraní. Je to daleko přirozenější, organičtější, je v tom daleko více energie. Takže co vždycky říkám, je: ať už si naprogramuješ v počítači cokoli, nezapomeň hrát naživo. Snaž se být co nejvíc kreativní. To je všechno, co k tomu mohu říci. Používej počítač jako prostředek, nikoli jako hudební nástroj.
Carmine Appice
Carmine Appice je jeden z nejuznávanějších světových bubeníků. Jak napsal redaktor časopisu Modern Drummer: „Carmine dal základy hard rockovému bubnování (...) dřív než Bonham nebo Ian Paice (...) dříve než kdokoliv jiný.“
Narodil se v New Yorku do rodiny s italskými předky. Jeho bratr Vinny Appice je rovněž profesionální bubeník. Byl výrazně ovlivněn jazzovými bubeníky, zejména Buddy Richem a Gene Krupou a prošel si klasickou průpravou na bicí. Vedle nepochybně vynikajících bubenických dovedností je znám i pro své showmanství, točení a vyhazování paliček. Je známý i svými bombastickými přechody a dvojitým kopákem. Své umění předváděl v kapelách Vanilla Fudge, Cactus či Beck, Bogart and Appice. Nicméně působil i v dalších kapelách a projektech jako King Kobra, Jan Akkerman, Blue Murder či Paul Stanley. Stál za dvěma deskami Guitar Zeus. V roce 1984 odjel turné s Ozzy Osbournem k albu Bark at the Moon. V poslední době hraje s Pat Traversem nebo se svým bubenickým projektem SLAMM!!. Byl prvním bubeníkem, který bubenické kliniky dostal do velkých sálů. V roce 1972 vydal učebnici The Realistic Rock Drum Method, která se stala nejprodávanější bubenickou školou historie. Věnuje se také projektu Little Kids Rock, který umožňuje dětem z méně majetných rodin začít s hudbou.
Hrál jste s mnoha muzikanty. Která ta spolupráce byla pro vás nejzajímavější?
Za svou kariéru jsem zažil velké množství skvělých momentů. Nemohu vyzdvihnout jen jeden. Od první chvíle, kdy jsem začal hrát to bylo skvělé. Výborná byla spolupráce s Jeff Beckem. Bavilo mě hrát s Rodem Stewartem, se kterým jsem nahrál desku, které se prodalo pět milionů kopií jen v Americe. Opravdu nemohu jmenovat všechny ty úspěchy a zážitky, které jsem za kariéru měl. Měl jsem obrovské štěstí.
Byla ve vašem životě chvíle, kdy jste chtěl skončit s hraním na bicí?
Ne. Ani jsem nikdy nechtěl a ani nikdy nepřestal. Hraní na bicí je to, co chci a vždycky jsem chtěl dělat. Moje kariéra začala v roce 1967 a od té doby stále hraji. Nikdy jsem nepřestal dělat hudbu. Stále jsem natáčel, byl na turné nebo se věnoval vzdělávání. Je to prostě součást mého života.
Měl jsem rád kapelu Blue Murder, zahrajete si ještě někdy, nebo už to skončilo?
No, nehráli jsme spolu od roku 1989. Ale bavíme se o tom a snad se to podaří a ještě si spolu zahrajeme. Ale v současné době máme každý hodně práce se svými projekty. John Sykes má Thin Lizzy. A já mám teď úplně nový bubenický projekt nazvaný SLAMM!!. Tenhle projekt mě zaměstnává v současné době nejvíc. Je to úplně něco jiného, než jsem kdy dělal, protože to nemá žádné zázemí. Neexistuje žádné CD, žádná předem daná hudba. Je to hlavně show. Je to postavené jinak než klasický koncert, je to spíše něco jako bubenická škola. Na podiu je pět bubeníků a každý z nich přidává své nápady.
Takže něco jako bubenický jam session?
Hmm, to není úplně přesné. Je to opravdu spíš něco jako škola. Někdo něco předvede, druhý to zkusí po něm a tak dál. Učíme se od sebe navzájem a ukazujeme si nové fígle.
Slyšel jsem, že jste s tímhle projektem hráli s Johnny Winterem.
To jsme byli jako předkapela. Ne že bychom s ním hráli jeho skladby. Myslím, že Johnny by nestíhal (smích). Ti muzikanti, se kterými hraju ve SLAMM!!, mají kolem dvaceti let, jsou to všechno mladí nadaní muzikanti. Ta muzika je plná energie a elánu. Johnny je přeci jen někde jinde.
Loni jste nahráli s Vanilla Fudge novou desku. Podpoříte ji na nějakém koncertním turné?
Jo, to bylo album Out Through the in Door, skladby Led Zeppelin. Ale na turné se s nimi nechystám. Ti chlápci nevědí, o čem muzika je. Jsou příliš dlouho mimo. Raději hraju se SLAMM!!. Dává mi to daleko víc a ta hudba je živá.
Cvičíte ještě?
Ne tolik jako jsem cvičíval. V dobách, kdy jsem se učil nové věci, jsem cvičil hodně. Vím, že bych i teď měl cvičit víc. Ale nějak se mi nedostává času. Na začátku sedmdesátých let jsem měl bubenické studio, kde jsem se učil spoustu nových věcí. V současné době je to spíš tak, že když se potřebuju něco nového naučit, zavřu se na dva tři týdny do studia a cvičím. Takže dnes spíše podle potřeby.
Máte nějakou radu pro začátečníky, co a jak by měli cvičit?
Když se chce někdo naučit na bicí, tak by měl chodit k nějakému učiteli. Měl by hodně, opravdu hodně cvičit. Bubeníci by měli umět navíc hrát i na nějaký další nástroj - piano, basu nebo kytaru. Aby mohli o skladbě přemýšlet i v melodické rovině a aby byli sami schopni psát písničky.
Nechystáte další album Guitar Zeus?
Bohužel. Chybí mi na to peníze, protože na to album potřebuju sto dvacet tisíc dolarů. Když chceš mít na albu takové hráče, jako je například Slash, musíš je zaplatit. A musíš je zaplatit opravdu velmi dobře, jinak nepřijdou. Takže bez velkých peněz to prostě nejde.
Nemáte někdy pocit, že se z hudby vytratila ta původní radost a že je to jen o byznysu?
Máš naprostou pravdu, je to opravdu jen o penězích. Když někdo hraje, bojí se improvizovat, protože to někdo může natáčet a dát to na youtube, a co kdyby tam měl chybu. Ale kouzlo hudby je přeci v improvizaci. Jasně, někdy se to povede a je to úžasné, někdy ne, ale to se stane. To je prostě vliv byznysu. V sedmdesátých letech to bylo přeci jen o něčem jiném.
Vlastně to začalo někdy v osmdesátých letech s MTV. Vždycky to bylo tak, že ty jsi napsal písničku a lidé si domýšleli, co to znamená. Vytvářeli si vlastní vyjádření té písničky. Pak přišlo video a dalo ti konkrétní význam té písničky. Ale ten význam platí jen pro toho jednoho konkrétního člověka, který to video dělal. A všechno navíc začalo být víc o image než o hudbě. Omlouvám se za tolik negativismu, ale takový z toho mám pocit.
Váš bratr Vinny je také slavný bubeník. Soutěžili jste spolu někdy? Byli jste někdy konkurenti při nějakém konkurzu?
Neeeee, jsme přeci bráchové (smích). Ne, opravdu jsme mezi sebou nesoutěžili. Jsem o dvanáct let starší, takže když já jsem měl první úspěchy někdy ve dvaceti letech, jemu bylo osm. Viděl mě v televizi, jak hraju na bubny. Pro něj bylo tohle impuls, aby začal hrát na bicí.
Takže jste byl jeho hrdina?
Jo, jasně, byl jsem jeho hrdina (smích). Rozpoznal jsem u něj talent a poslal ho za stejným učitelem, který učil i mě. No a zhruba za deset let už dělal hudbu také. Hrál s Rick Derringerem, Black Sabbath nebo Ronnie James Diem.
Slyšel jsem, že se účastníte projektu Little Kids Rock, který pomáhá mladým muzikantům. Můžete nám něco o tomto projektu říci?
Little Kids Rock je organizace, která posílá hudební vybavení a učitele hudby do oblastí s vysokou kriminalitou mládeže. Snaží se zaujmout děti, aby začaly dělat hudbu. Učitel se jim věnuje zhruba dvě až tři hodiny, aby jim ukázal základy hry na bicí, kytaru nebo basu.
Já se toho projektu účastním s tím, že občas, když mám čas, tak jdu učit. Zpětně to pomáhá i mně samotnému. Pro mě je to něco jako vracení toho, co já jsem sám dostal, když jsem se učil hrát na bicí.
Freddy DeMarco
Freddy DeMarco je americký, převážně rockový, kytarista, který se ale elegantně pohybuje i v jiných stylech. Vyrostl v Clevelandu v Ohio a žije ve stejném státu v Cayahooga Falls, kde má i vlastní studio. Společně se svým bratrem Johnnym jsou uznávaní kytaristé a v Americe jsou zmiňováni po boku Steve Vaie, Joe Satrianiho či Erica Johnsona. Založili svoji kapelu DeMarco Brothers, která funguje od poloviny devadesátých let. Na kontě má s DeMarco Brothers dvě desky. Zatímco první je instrumentální, loňská novinka Blood Moon je již se zpěvem.
Freddy DeMarco je ceněn pro svůj precizní styl, kdy neošidí jediný tón. Vyniká i stylovou a žánrovou pestrostí - přestože se cítí být hlavně rockovým a bluesovým kytaristou, není mu cizí ani flamenco, jazz a fusion. Zahrál si i po boku slavnějších muzikantů - Steve Vaie, Mike Kenneallyho nebo bývalého zpěváka Warrant Jani Laneho. Zatímco jeho bratr se upsal firmě Roland a Boss, Freddy je zaměstnancem Korg USA, potažmo Vox. S jejich výrobky objíždí svět a na veletrzích a v prodejnách hudebních nástrojů předvádí jejich možnosti. Dvakrát jsme ho mohli vidět i na veletrhu v Praze na stánku Korg v letech 2006 a 2007. také koncertuje se svými kapelami DeMarco Brothers, Seven O'clock Chicken a Rock Card.
Co přesně děláte tady na veletrhu?
Předvádím pro firmu Vox. Jsem zaměstnancem firmy Korg USA a Vox patří pod Korg. Stojím na pódiu každých čtyřicet minut a předvádím jejich výrobky. Hodně se věnuji Night Train (nová hlava), kombu AC4TV, předvádím efekty, na které hraje Joe Satriani, a také JamVox.
Jak se na tuto činnost připravujete?
Připravuji se obzvlášť na tuhle show (Frankfurt). Procházím si a zkouším všechny nástroje a výrobky, které mám předvádět. Připravím si a nacvičím svoje skladby, na kterých produkty předvádím. Snažím se dostat ty věci pod kůži, abych o nich už potom nemusel tolik přemýšlet. Aby se z toho stala rutina. Hodně často se připravuji i na palubě letadla, když letím na nějakou kliniku.
Můžete nám říct něco o svých kapelách? Vím, že jich máte několik.
Moje hlavní kapela je DeMarco Brothers. Tento rok jsme vydali novou desku, která se jmenuje Blood Moon. Naše první nahrávka pochází z devadesátých let. Byly to instrumentálky, moje a mého bratra. A teď jsme se rozhodli udělat rockové album. Je tam hodně kytar, protože i můj bratr je kytarista, ale není to instrumentální album. Prvních šest skladeb na desce je víc do hard rocku, zatímco ty ostatní jsou víc bluesrockové. Nezaměřujeme se vyloženě jedním směrem, ale hrajeme co se nám líbí, takovou míchanici stylů.
Pak mám jednu klasickou rockovou kapelu. Hrajeme předělávky klasických písniček. A potom mám ještě jednu kapelu, ve které hrajeme fusion a jazz a jmenujeme se Seven O'clock Chicken. To je taková čistě znějící záležitost. Hraji tam na akustickou kytaru s nylonovými strunami. Je to taková pohoda.
Tohle jsou všechny kapely, ve kterých v současné době hraji.
Pamatuji se, že v Praze jste měl stratocaster. Hrajete na něj ještě?
Ano, používal jsem Fender, který měl dva singl coily a jeden humbucker, takže jsem mohl předvádět jak čistě znějící kytaru, tak metalové riffy, stejně jako blues. Ale pak vyrobil Vox svoji kytaru. Přirozeně jsem ji vyzkoušel a začat cestovat s ní. Je ještě mnohem všestrannější než Fender. Kytara má takový najazzlý zvuk, ale dostanu z ní i zvuk telecastera. Je navíc navržena tak, aby se na ni pohodlně hrálo. Je to opravdu vynikající nástroj.
Takže teď už hrajete jen na Vox?
Ano, v těchto dnech už hraji hlavně na Vox. Ale když hraji se svojí kapelou, máme tam i některé skladby v jiném ladění, tak si s sebou beru ještě Les Paula. Mám Les Paula z roku 1977.
Pracujete i ve vývojovém oddělení, nebo jen předvádíte nástroje?
Moje pozice ve společnosti je marketingový specialista, takže dělám předváděcí videoklipy a audioklipy na youtube a na stránky společnosti. Objíždím některé obchody a zaučuji personál v práci na našich nástrojích, dělám spoustu klinik. Hraji na spoustě veletrhů. Je to moje nová pozice, pracovat v marketingu, na to jsem byl zaškolen.
Cvičíte ještě?
Jistě. Hodně hraji, například když dělám dema. Znamená to nahrát ty věci opravdu čistě. Takže musím cvičit tytéž věci stále dokola, až jsou úplně perfektní. Jinak všechny ty koncerty a workshopy stačí k tomu, abych se udržoval technicky na úrovni. Takže cvičím nové věci, hodně teď hraji jazz a podobnou hudbu. Snažím se také naučit na basu. To cvičím, když mám nějaký volný čas. Toho ale moc není, protože jsem hodně zaneprázdněný s kapelama a prací pro Korg. Také cvičím nové skladby, které hrajeme s kapelou, což je výborné pro cvičení uší (ear practise). Dost mi pomáhá i to, že předvádím nástroje, takže musím hrát spoustu různé muziky, od jazzu a blues po hard rock, a stále se učím něco nového.
Co je pro vás v hudbě nejdůležitější?
Naprosto nejdůležitější je pocit. V hudbě totiž předáváš sdělení někomu jinému. A pokud je tvůj pocit opravdový, a já si myslím, že posluchači tohleto poznají, potom hudba funguje.
Pokud se ptáte, co je pro vás nejdůležitější jako pro muzikanta, tak je dobré pracovat na technice a cvičit si poslech. Určitě bych doporučil orientovat se ve více stylech. I když hrajete jen jeden nebo dva styly, je vždycky užitečné umět zahrát i něco jiného. A není důležité, zda hrajete složitě nebo jednoduše. Někteří hráči, kteří hráli jednoduše, napsali spoustu nádherných skladeb.
Nikdy se ale nesnažte něco ošidit. Cvičte doma, na cestách, s kapelou, není jiná cesta. Důležité je i skládání. Porozumění skladbě, proč je tam to, co je. Je to důležitější, než si mnoho lidí myslí. Určitě je například důležité, aby dnešní rockoví kytaristé věděli, že ti klasičtí rockoví kytaristi jako Jimmy Page, Eric Clapton a další, vyrostli na blues.
Slyšel jsem, že jste hrál se Steve Vaiem a Zakk Wyldem, je to pravda?
Ano. Pro Zakka Wyldea, stejně jako i pro další - například Michaela Schenkera nebo Nuno Bettencourta, jsem jen předskakoval na koncertech. Ale co se týče Stevea Vaie. Viděl mě kdysi na jednom koncertě. Přišel se podívat na zvukovou zkoušku a líbila se mu jedna z mých instrumentálních skladeb. Naučil se ji a pozval mě potom na svůj koncert, abych si s ním tuhle skladbu zahrál. No, hráli jsme spolu asi patnáct minut. Byl to ale skvělý zážitek. Měl v té době vynikající kapelu s Mike Manginim na bicí a kytaristou Mike Kenneallym. Bylo to vážně super.
Co preferujete, lampu, nebo solid state?
Jednoznačně lampu. Solid state není špatný, ale lampy daleko lépe reagují na moje efekty a dávají jim přirozenější zvuk.
L-dia
L-dia je holandská baskytaristka a saxofonistka, která začala s baskytarou na začátku osmdesátých let. Na basu se naučila sama a v průběhu let se etablovala na nizozemské hudební scéně. Vyniká dokonalou technikou hry a skvělým funky cítěním. Více si o ní přečtete v jednom z příštích Groove v sukni.
Tady ve Franfurtu děláte workshop pro Fender a SWR. Znamená to, že jsou to vaše oblíbené baskytary a aparáty?
Ano. Fender a SWR, tahle kombinace pro mě znamená funk. A já miluju funk, to je moje srdeční záležitost. První funkoví hráči také hráli na baskytary Fender a já mám opravdu ráda ty opravdu staré funkové hráče.
Máte na mysli hráče Motownu?
Jasně, přesně tyhle hráče.
Hrajete také na jiné baskytary kromě Fenderu?
Ne. Když jsem začínala hrát na basu, tak jsem měla na zakázku dělanou basu od jednoho holandského kytaráře. Tu jsem dostala od svého bratra, který je rovněž basista. Ale hraju převážně na basy Fender. Ještě mám jednu basu, kterou můžete vidět na youtube. Tu pro mě vyrobil na zakázku Heins - holandský kytarář. Ta také zní dobře, ale Fender je Fender.
Pro Fendera jsem vlastně jediný hráč z Evropy, kterého Fender podporuje. Když se podíváte na moje workshopy, tak to vlastně ani nejsou klasické kliniky, ale spíše show, protože pro mě je to všechno o groovu. Nechci při klinice mluvit. Chci aby moje basa mluvila za mě. Ty, kteří u toho víc mluví, nepovažuji za muzikanty.
Máte raději pasiv nebo aktiv?
Obojí. Nedělám v tom rozdíl. Na dnešní show mě můžete vidět s aktivní baskytarou. Mám i pasivní, ale musím si vzít takovou, která bude dobře znít s pre-ampem Marcus Miller (SWR).
Používáte nějaké efekty?
Jen velmi sporadicky. Pokud už používám nějaký efekt, tak je to octaver a dynamický filtr. Když si poslechnete nějaké funkové nahrávky, tak tam tyhle dva efekty většinou najdete. Nemám problém používat víc efektů, ale nemám v lásce příliš mnoho zařízení, která musím tahat sebou. A kdybych měla vyzkoušet všechny efekty, které jsou v současnosti na trhu... Nedávno jsem viděla efekt, který dával baskytaře zvuk kontrabasu. A docela ráda bych si více vyzkoušela Moog.
Jak jste se vlastně dostala k hudbě?
Bylo to díky rodině. Oba rodiče jsou muzikanti. Moje maminka navíc pochází z Ruska, a než jsem se narodila, tak jezdily se svou sestrou po světě jako písničkářky s ruskými písničkami. Obě hrály na kytary a zpívaly. Hrály jak tradiční lidové písně, tak popové písničky. Takže u mě bylo celkem zřejmé, že budu hudbu také dělat.
Jak jste se naučila hrát na basu? Chodila jste do nějaké školy, nebo jste brala lekce u nějakého učitele nebo jste se naučila sama?
Ne, nikdy jsem žádné lekce nebrala. Ale teď je sama dávám (smích). Ale sama neučím technické věci. Spíš ukazuju svým žákům jak se dostat do hudby, do pocitu, do groovu. Začal to vlastně můj bratr, který hraje také na baskytaru. Ten nosil domů nové desky a mezi nimi i Level 42. Je to moje nejoblíbenější kapela. Je to pro mě i trochu nostalgie. Mám ráda jejich první desky, pak byli přeci jen až moc komerční.
No já mám od nich rád desku Guaranteed a na ní byly i nějaké fusion věci, a to už je přeci jen jejich pozdější tvorba.
Máte pravdu, na té desce hráli Allan Holdsworth a bubeník Gary Husband, kteří jsou oba vynikající hráči. Ale ta první sestava - bratři Gouldové, Mike Lindup a Mark King, ti byli jako tým. A když jsem loni viděla Mike Lindupa, hrál skvěle. Takže zpátky k vaší otázce. Všechno to začalo Markem Kingem. V té době jsem hrála na saxofon. Hrála jsem v orchestru svého otce. Bylo to takové... víte... noty a tak. No a pak jsem se dostala jako teenager k baskytaře.
Chtěl jsem se vás zeptat na váš vzor, ale z toho našeho povídání je to zřejmé...
No... (smích)
Kde berete inspiraci k hudbě? Co posloucháte za hudbu?
Hodně mě inspirují hráči jako Marcus Miller, Bootsy Collins nebo Larry Graham. Hodně poslouchám rockové kapely, také blues, ale funk je pro mě nejvíc. Je to moje duše.
Hrajete v několika kapelách, děláte spoustu workshopů, pravděpodobně hrajete na baskytaru každý den. Dokážete si představit, že byste třeba týden nebo dva na basu nehrála?
Ano. Stává se mi to docela často (smích). Jsme schopná se obejít bez hraní i tři týdny. Nemám vůbec mozoly jako hráči, kteří hodně cvičí. Jsem ve skutečnosti strašně líná.
Nepotřebujete cvičit?
Já prakticky vůbec necvičím. Asi to bude znít teď hodně nafoukaně, ale já od první chvíle, kdy jsem vzala baskytaru do ruky, jsem byla schopná něco zahrát. Možná tomu pomohlo to, že jsem předtím hrála na saxofon, tak jsem měla nějaké hudební základy.
Slyšel jsem, že jste hrála s Candy Dulfer. Jejím basistou je ale Manuel Hugas. O čem tedy byla vaše spolupráce?
Podle videí na youtube by se dalo soudit, že s ní hraju velmi často, ale jedná se jen o ojedinělá hostování. Candy má v Amsterdamu hudební večery, kam si zve různé hosty. No a občas si pozve i mě na baskytaru. Ona je můj velký vzor. Hraje přesně ten styl, který se mi líbí - funk, fusion. Velmi si vážím toho, že jsem si s ní mohla zahrát. Ona je i velmi krásná, ale není to ten typ jako třeba Britney Spears. Protože Candy umí hrát, a to je důležité. Když zavřeš oči, tak je hudba dobrá nebo špatná. A nezáleží na tom, zda ji hraje žena nebo muž. Musí být prostě dobrá. A Candy je navíc ještě velmi milá. Dává prostor ostatním muzikantům, domlouvá se s nimi, kde a kdy si dají sólo a probírá to s nimi. Doufám, že si s ní ještě někdy zahraji.
Můžete nám říct něco o svých současných hudebních aktivitách? Myslím, že máte cover kapelu Heathrow, vlastní kapelu L-dia pravděpodobně nahráváte pro jiné umělce...
V současné době pracuji se svým přítelem, který je zároveň i muzikant a producent a má vlastní velké studio, na mém vlastním CD. Bude na něm i několik skladeb, které jsou zatím jen na youtube. Budou to jenom cover verze. Je to skoro hotové, ale budeme se ještě muset rozmyslet, jakým způsobem to budeme prodávat. Možná bychom to mohli prodávat po workshopech.
Potom bych chtěla pracovat na CD vlastních skladeb. Už jsem jednu vlastní desku vydala, to bylo v roce 1995. Ale to bylo trochu jiné, hrála jsem trochu jiný styl, bylo to v jiné době. Přišel čas pracovat na nových věcech.
Dál hraju s jedním kabaretním souborem. Oni hrají svoje scénky, vypráví vtipy a podobně a já tam hraji pár svých písniček.
Co si myslíte, že je v hudbě nejdůležitější?
Pocit. Ne matematika. Pocit je to nejdůležitější. Je to těžko popsatelné, protože nemůžeš definovat groove.
Něco podobného říkal Prince na jedné live desce: „Lidé se snaží popsat funk. Já nevím, když to můžeš popsat, pak to není funk.“
To je pravda. Přesně takhle to je. A další důležitá věc v hudbě je potlačit své ego. Musíš spolupracovat s ostatními muzikanty.
Vinnie Paul Abbott
Vinnie Paul Abbott je heavy metalový bubeník a producent, který v současnosti působí v metalové superskupině Hellyeah (společně se zpěvákem Chadem Grayem a kytaristou Gregem Tribbettem z Mudvayne, kytaristou Tomem Maxwellem z Nothingface a basistou Damagplan Bobem Zillou). Ostruhy na hudební scéně si ale vydobyl v kapele Pantera, jejímž byl zakládajícím členem společně se svým bratrem Dimebagem Darrellem. Společně také působili po rozpadu Pantery v kapele Damageplan. Jejich bratrské kytarovo-bubenické duo je přirovnáváno k Alexi a Eddiemu Van Halen, kteří také patřili k jejich největším vzorům.
Vinnie Paul je známý díky silovému bubnování a hřmícím dvojitým kopákům. Je nesmírně uznávaný mezi bubeníky pro svou technickou erudici a styl. Jako jeden ze svých největších vzorů ho zmiňuje i bubeník Dream Theater Mike Portnoy.
Po většinu kariéry hrál na bicí Pearl MRX Masters Series (s rozměry 24” x 24” - 2 kopáky, tomy 14” x 14”, 15” x 15” a 18” x 16”, rytmický buben 14” x 8” Vinnie Paul Signature), ale loni přesedlal k firmě ddrum (stejné rozměry, jen poslední tom má 16” x 16”). Hraje na činely Sabian a paličky používá Vic Firth American Classic Metal Vinnie Paul Signature.
Co vás přimělo změnit značku z Pearl na ddrum?
Byl jsem u značky Pearl opravdu dlouhou dobu. Nahrál jsem s nimi svoje nejslavnější skladby a opravdu jsem s nimi byl spokojen. Ale potom začala spolupráce skřípat a v poslední době už to nebylo úplně ono. Nemohli jsme se domluvit na nové sadě bicích ani na novém rytmičáku. No a minulý rok se mi ozvali z ddrum, že by měli zájem o spolupráci. Velmi rychle jsme se domluvili a začali spolupracovat. Jejich tým byl opravdu skvělý.
Takže teď máte vlastní signature sérii. Jak jste na tom pracoval? Bylo to tak, že oni vyrobili bicí a dali na to vaše jméno, nebo byla sada postavena podle vašich představ?
Bylo to všechno podle mne. Pracovali jsme dohromady na všem, počínaje bubínkem přes kopák, tomy až po hardware. Pracovali jsme hodně i na zvuku. Tyhle bicí mají opravdu skvělý, agresivní metalový zvuk.
Jak často a co cvičíte?
No já hlavně cvičím v hospodě (smích). Cvičím podle potřeby. Někdy si musím sednout a opravdu na sobě tvrdě pracovat a někdy to není potřeba. Zrovna minulý rok jsem ale cvičil opravdu hodně. Musel jsem zase procvičit svoji techniku, jeli jsme s kapelou na šňůru a musel jsem se dát do pořádku.
Jaké jsou vaše aktivitiy v současné době?
V současné době jsme ve zkušebně s mojí kapelou Hellyeah, je to na jednom bezvadným místě v Kanadě. Hodně zkoušíme a skládáme nové věci. Doufáme, že se tento rok dostaneme na turné do Evropy, už se kolem toho něco řeší. A v květnu jdeme do studia natáčet novou desku.
Také mám hudební vydavatelství Big Vin Records, kde se snažím vydávat nové zajímavé metalové kapely. Také jsem vydal knížku o mém bratrovi, Dimebagu Darrelovi. Jmenuje se Dimebag Darrell - He came to rock. Je to první oficiální biografie o jeho životě. Snažili jsme se to udělat co nejlépe, se spoustou fotek, přiloženo je i DVD Dimevision, které jsem vydal již dříve. Snažím se udělat co nejvíce proto, aby se na něj nezapomnělo, aby lidé věděli, že to byl skvělý kytarista.
Slyšel jsem, že jste chtěl přestat s hudbou. Co vás přimělo pokračovat?
Víte, po tom, co se stalo mému bratrovi, jsem neměl vůbec chuť pokračovat dál. Ale pak jsem dostal e-mail od Davea Grohla, který mi v něm psal, že to, co se stalo mně a Dimebagovi, si stejně prožil on, když odešel Kurt. Říkal mi, že je to strašně těžké, ale ať přemýšlím o tom, co by chtěl můj bratr, abych dělal. Že by si určitě nepřál, abych skončil s hudbou, a abych pokračoval dál. Proto jsem nakonec postavil novou kapelu a začal hrát znovu. Snažím se pokračovat tam, kde Dimebag skončil, pokračovat v jeho odkazu. A vzal jsem si z toho poučení, že cokoli špatného se vám stane, není to důvod přestat, ale pokračovat v tom, co děláte.
Pojďme trochu do minulosti. Jaký byl první podnět, abyste začal hrát na bicí, abyste začal dělat hudbu?
Jako malej jsem poslouchal spoustu rockových a metalových desek a vždycky jsme s bratrem snili o tom, že postavíme svoji kapelu. Poslouchali jsme takové věci jako Black Sabbath, Van Halen, Kiss a jim podobné kapely. Začali jsme se učit na kytaru a na bicí, vlastně proto, že jsme chtěli mít podobnou kapelu, jako byly tyhle.
Takže bubeníci z těchto kapel byli vašimi vzory?
Těch vzorů je ještě daleko víc, určitě bych jmenoval Neil Pearta z Rush, Tommy Aldridge, Johna Bonhama, Alexe Van Halena, toho mám opravdu rád, Mikkey Dee je výbornej.
Co posloucháte za hudbu? Objevil jste nějakou novou kapelu?
Ani ne, vlastně novou hudbu prakticky neposlouchám. Většinou poslouchám ty starší kapely. Rockové kapely z osmdesátých a devadesátých let. Jsem rád, že se dali dohromady zase Mötley Crüe.
Co si myslíte, že je důležité, když chce člověk dělat hudbu?
Nejdůležitější je groove. Aby muzika šlapala dohromady. S tím také souvisí to, že muzikanti musí poslouchat jeden druhého. Nejsou na pódiu sami za sebe, ale za celou kapelu.
