Meinl Drum Festival slavil v červnu dvanácté narozeniny - nové hudební inspirace

Je něco po desáté hodině ráno. Do autobusu nastupuje v Bratislavě asi deset lidí, další desítky se postupně přidávají v Brně a v Praze. Vyrážíme na západ. I letos má téměř každý z cestujících v příručním zavazadle vlastní pár paliček. Někdo s nimi bubnuje do opěradla sedadla, jiný přemýšlí, od koho si je nechá podepsat. Vybrat si z letošního line-upu nebude totiž vůbec jednoduché. Bubeníci v autobusu vytleskávají polyrytmy, hádají se o ladění malých bubnů a ukazují si nejnovější aplikace v mobilech, které umožňují muzikantům lépe si zorganizovat svůj hudební svět. Na Meinl Drum Festival cestujeme něco přes deset hodin a vše zatím nasvědčuje tomu, že i tento ročník, podobně jako předešlé, přinese kromě skvělých zážitků také nové hudební inspirace.

Gutenstetten je malá neměcká vesnička v Bavorsku. Je sídlem společnosti Meinl, která se už půl století věnuje výrobě hudebních nástrojů s hlavním zaměřením na činely, gongy a perkuse, a každý rok organizuje setkání firemních hráčů a fanoušků pod názvem Meinl Drum Festival. Po loňské akci ve Varšavě, na které vystoupili převážně bubeníci rockových a metalových žánrů (Anup Sastry, Matt Halpern, Miloš Meier a další), se mohli letos návštěvníci těšit na pestřejší a vyváženější line-up, sestavený ze známých jmen jako Benny Greb, Chris Colemann, Alex Rudinger, Anika Nilles či Luke Holland.

Nabídka Meinl se rozšířila o nové přírůstky

Návštěvníky kromě nabitého programu potěšila masivně rozšířená nabídka vystavených nástrojů k vyzkoušení, a jediným kazem na kráse bubenického ráje tak byl nedostatek času a všudypřítomný hluk. Ve venkovních prostorách čekal na návštěvníky samostatný pavilon pro dětské perkuse Nino a o kousek dál djembe, perkuse a shakery značky Meinl VivaRythm, připravené pro drum circle (společné bubnování v kruhu).

Nejvíce se pro velký zájem rozšířila kolekce ručně tepaných gongů, zvonů a orientálních nástrojů pod značkou Sonic Energy. Té náležel samostatný rozsáhlý stan, ve kterém bylo možné odzkoušet si stále populárnější hang drum ve stupnici D, A, A#, C, D, F, G, A, zvonkohry, tibetské zpívající misky nejrůznějších rozměrů (největší ze série Giant měla průměr 61 cm a pohodlně se do ní usadilo desetileté dítě), zvonky, ruční bubínky, ladicí vidličky a gongy, laděné údajně podle vesmírných souřadnic a planetárních konstelací - to vše označené názvy planet, hvězd a jiných kosmických těles. Stan s produkty Sonic Energy byl záměrně konstruován jako odpočinková zóna a kolekce Sonic Energy představovala vše exotické, mystické, hypnotizující a netradiční ze světa bicích nástrojů a perkusí.

Loňský festival ve Varšavě vystavoval z pochopitelných důvodů pouze zlomek produktů na odzkoušení, zatímco během dvanáctého ročníku bylo vystaveno téměř vše, co firma Meinl nabízí. Nebyl tak problém vyzkoušet si různé rozměry a typy činelů nejvyšší série Byzance, porovnat si zvuk různých slitin (Meinl jich jako jediná firma na světě používá při výrobě šest) a nakombinovat si, alespoň v představě, svůj vysněný set-up do zkušebny, studia či na koncerty. Mezi nepřeberným množstvím nástrojů mohli návštěvníci najít téměř vše od základních modelů HCS a MCS přes sérii Classic Custom a jejích variací z bronzové slitiny B10 až po novou sérii střední váhy vyrobené ze slitiny Pure Alloy. Kromě všech možných rozměrů a typů představil Meinl i novinky ve formě podpisových stack činelů pod sériovým označením Artist Concept Model. Ve spolupráci s firmou Meinl má svůj vlastní model Anika Nilles, Benny Greb, Luke Holland, Matt Garstka, Matt Halpern a Thomas Lang.

Rozsah dvanáctého ročníku se neprojevoval pouze v počtu nástrojů, ale i ve velikostech průměrů jednotlivých produktů. Již zmíněná Giant Bowl, obrovská zpívající miska z kolekce Sonic Energy, přerostla rozměrově všechny představy o maximálních reálných velikostech nástrojů a překvapením byly i činely netradičních rozměrů z custom série R & D vyrobených na objednávku. Nejmenší průměr přináležel hi-hatě o velikosti 18”, následoval 26” činel crash, 27” china a největší z nich patřil činelu ride o velikosti 28”. V hale bylo také možné si odzkoušet kromě činelů Meinl i luxusní profesionální sady bubnů značky Tama, například soupravu ze série Star Walnut v povrchové úpravě Satin Charcoal Sen anebo sadu ze série Starclassic Bubinga.

Program

Hlavním lákadlem festivalu ovšem nebylo vystavené zboží, které si v omezeném množství můžete vyzkoušet v obchodě, ale bubeníci, které si v obchodě nevyzkoušíte a na YouTube si je poslechnete pouze v nedokonalé zprostředkované verzi. Program odstartoval v poledne v současné době velmi populární Benny Greb, který nám v praxi ukázal, co to znamená Art and Science of Groove (jak zní název jeho nejnovějšího instruktážního DVD). Čistota a plynulost jeho bubnování je neuvěřitelná a je skutečně radost ho sledovat, nehledě na to, že party, které hraje, jsou velmi komplikované a propracované. Benny skutečně nasadil velmi vysokou laťku a odstartoval festival nejlépe, jak mohl.

Následoval Alex Rüdinger, internetová rychlometalová hvězda z USA, který demonstroval svůj obrat od těch nejrychlopalnějších dvojpedálových pekel k melodičtější a groovovější hudbě, ovšem pár dustojných kulometů předvedl také.

Po něm byl na řadě švýcar českého původu Artur Hnatek, o kterém si můžete více přečíst v rozhovoru, a dopolední program uzavřeli perkusisté Dreschheads.

Těla  návštěvníků ztěžklá obědy rozhýbal (v dobrém slova smyslu!) Aric Improta, známý svými cirkusovými kousky během hraní. O salta, žonglování paličkami a další triky jsme samozřejmě nebyli ochuzeni a obzvláště mladší návštěvníci festivalu odcházeli nadšení.

Intelektuálněji naladění posluchači mohli naopak ocenit vystoupení Miguela Lamase, který předvedl na svůj věk neuvěřitelně vyspělou techniku a zároveň velmi zajímavé hudební podklady; tolik dvojitých úderů a paradiddlů v jedné půlhodině jsme u nikoho jiného neviděli.

Následoval další z mladších hráčů, kterých bylo letos skutečně požehnaně (nebo stárneme?), metalcorový bubeník Luke Holland s rokem narození 1993 a hned po něm hlavní hvězda večera Chris Coleman. Kromě perfektního setu, ve kterém byla hudba na prvním místě a dokonalá technika hned v závěsu, se Chris ukázal jako velmi vtipný a inspirativní člověk a v rámci svého představení nutil publikum vytleskávat liché rytmy se spokojenou poznámkou, že „tohle může fungovat jen na jednom místě na světě, tedy zde“.

Posledním bodem programu a velmi nekompromisní třešničkou na dortu byla Anika Nilles se svou kapelou Nevell. Její famózní gospel chops/kvintolové/liché doprovody byly přerušované jedině suchým „thanks“ mezi skladbami a posluchači mohl jen žasnout nad výkony jejími i její kapely.

Pak už následovala povinná děkovačka všech vystupujících, autogramiáda, prodej merchandise a všeobecné poplácávání po ramenou, slzení a dojemné proslovy, které byly velmi zasloužené, protože celá akce byla skutečně perfektní a zprodukovaná s pověstnou německou precizností.

Arthur Hnatek

Na minulém ročníku MDF jsme měli možnost hovořit s Mattem Halpernem z Periphery, který přijel propagovat tezi „the way you move is the way you groove“. Matt se nám mimochodem svěřil, je jedním z jeho nejoblíběnějších současných hudebníků je klavírista Tigran Hamasyan.

O rok později a tisíc kilometrů jihozápadněji vstupujeme do dveří novinářské místnosti a před námi sedí Arthur Hnatek, Tigranův bubeník.

Nedá se jinak, než pokračovat v tématu načatém před rokem a zeptat se Arthura na jeho názor na uvědomování si fyzické stránky bubnování.

Popravdě řečeno nikdy jsem nad tím nějak koncepčně neuvažoval, ale podvědomě cítím, že je to velmi důležité. Nerozehrávám se a nikdy jsem nedělal žádná cvičení orientovaná přímo na plynulost pohybů, ale vždycky se snažím být maximálně uvolněný, i když je mi jasné, že to je velmi neurčitý pojem. Přirozeně jsem se dostal do stavu, kdy necítím žádné fyzické napětí, byť nad tím nijak cíleně nepřemýšlím.

Druhá úroveň bubnování je mysl. Co ti běží hlavou, když hraješ?

Nepřemýšlím. Nesnažím se předvídat, a už vůbec ne dívat se zpět. Ideální je být stoprocentně přítomen a koncentrován v daném okamžiku, je to podobné meditaci. Samozřejmé je, že čím méně člověk zná hudbu, kterou hraje, tím to jde hůř, ale vždycky se o to s větším či menším úspěchem snažím. Důležité však je neuzavírat se do nějakého svého světa, i v tomto stavu maximální koncentrace je potřeba zůstat otevřený proudu hudebního dění, poslouchat své spoluhráče a reagovat na ně.

Všichni, kdo zde dnes vstupují, mají odcvičeno tisíce hodin. Jakým způsobem se udržuješ motivovaný, případně jak motivuješ své studenty?

Studenty nemám. Když jsem byl mladší, obzvlášť během svého pobytu v USA, tak jsem cvičil hodně, ale v současné době na soupravu moc necvičím. Vždycky jsem se snažil motivovat širším spektrem věcí než jen bubnováním samotným. Poslouchám hodně různorodou muziku, produkuji elektronickou hudbu, skládám, aranžuji... Zdánlivě jsou to věci, které s bubny nesouvisí, ale ať se učím skladby jiných autorů, cvičím akordy na klavír nebo se snažím vytvořit co nejlepší techno track, motivuje mě to ke snaze o kompletní hudební růst, a tedy i k zájmu o bicí. Kromě toho člověka motivují i věci mimo hudbu: mnoho bubeníků zároveň sportuje, já se zajímám o vaření a přípravu kávy; jakákoliv činnost, která člověku přináší radost ho zároveň motivuje a učí soustředěnosti a zároveň nadšení. Synergie vášní.

Sám hraješ kromě bubnů na klavír, basovou kytaru, skládáš, aranžuješ... Máš široký hudební záběr. Co oceňuješ, případně naopak špatně snášíš, na svých spoluhráčích?

Je to stejné jako v ostatním životě. Občas potkáš někoho, s kým si okamžitě sednete a rozumíte, byť může hrát jinak než lidi, které jsi potkal dřív. Není to tak, že bych hledal lidi s konkrétními vlastnostmi, rád se nechám inspirovat. A někdy to samozřejmě nefunguje tak hladce. Pak je potřeba snažit se najít cestu jak komunikovat. Nemyslím, že je nějak „profesionální“ snažit se v sobě špatné pocity dusit a tvářit se jakoby nic. I když někdy to samozřejmě nejde jinak.

Poslední otázka, kterou se v jistém smyslu vrátíme na začátek: Účastníš se několika velmi moderních hudebních projektů, a jsi proto velmi povolaný k hodnocení toho. Co myslíš, kam se bude hudba ubírat v budoucnu?

Pokud bych měl doporučit konkrétní umělce, pak určitě Bona Ivera, Aphexe Twina a z mých domácích švýcarských vod bubeníka Juliana Sartoria. Jsem rád, že se po silném příklonu k elektronice pomalu vracíme k živé hudbě a že mezi sebou tyto dva proudy přestávají soutěžit a začínají spolupracovat. A totéž se týká samotných hudebních stylů. Samozřejmě, existují žánrově čisté kapely, ale na druhou stranu většina zajímavých a inspirativních projektů tyto hranice bez váhání překračuje. Posledních pár let se objevuje mnoho pesimistických předpovědí, hudebníci si stěžují, že vydělávají méně peněz, a pro mnohé je to skutečně velmi těžké, ale na druhou stranu si myslím, že žijeme v úžasné době. Padají bariéry velkých společností, rádií a televizí, dnes se může kdokoliv proslavit ze svého obýváku, není potřeba bydlet v New Yorku nebo Londýně. Pro skutečně kreativního člověka je v současné době velmi snadné hudbu produkovat i šířit a tuto situaci musíme konstruktivně využít, nejen jako umělci, ale i jako posluchači. Když se vám někdo líbí, pomožte mu, běžte na koncert, přispějte mu na desku, kupte si merchandise. Využijme tu jedinečnou příležitost, kdy úspěch nevytvářejí nahrávací společnosti, ale my všichni!