Martin Kukučka - v hudbě vyrůstal a měl ji kolem sebe odjakživa

Já si vlastně, upřímně řečeno, nepamatuju, že bych nehrál na bubny. Můj táta je hudebník, takže jsem v hudbě vyrůstal a měl ji kolem sebe odjakživa. Progresivního rock jazz, všechny tyhle kapelové žánry. Vybavuju si jeden zlomový moment, myslím, že to bylo v roce 1992, v televizi běžel asi pět hodin tribute koncert pro Freddieho Mercuryho. Bylo to pozdě v noci, mně byly tři roky, ale přesto jsem se vydržel dívat hodiny. Rodiče usnuli, a když se hluboko v noci probudili, pořád jsem se na to vystoupení uhranutě díval. To bych považoval za okamžik, kdy jsem se začal

hudbou zabývat uvědoměleji.

A kdy jsi es rozhodl, že se budeš hudbou živit?

Já jsem to věděl odjakživa. Odhaduju, že tak v sedmi letech už to byl reálný promyšlený postoj, kdy jsem věděl, že pro to chci udělat všechno. Ale to přesvědčení, že hudba je moje cesta, jsem v sobě měl vždy.

Takže jsi od takhle útlého věku reálně hrál?

Vždycky jsem měl příležitost chodit k tátovi do zkušebny nebo do obchodu s nástroji, který provozoval, takže jsem skutečně víceméně pravidelně hrával třeba od čtyř pěti let. A už od útlého věku jsem měl soupravu Hohner, sice malou, ale ne hračku, na půl cesty mezi dětskou a opravdovou. A v osmi nebo devíti už jsem dostal dospělé bubny a začal hrát s kapelami.

Jaké máš formální vzdělání?

Kolem těch devíti let jsem začal chodit na zušku, ale bohužel tam nebyl učitel na bicí, učil mě dechař. Naučil jsem se noty a nějaké základy, ale po dvou letech už to přestalo mít smysl. Skvělé ale bylo, že jsem se tam dostal do jazzové kapely Jara Oliše, což bylo moje první hráčské střetnutí s jazzem. Jazz jsem vždycky poslouchal, ale vlastně jsem nerozuměl, co se tam reálně děje. Měl jsem v té době s kamarádem kytaristou dvoučlennou metalovou kapelu a tohle bylo velmi potřebné uchopení hudby z druhé, řekněme kultivovanější, strany.

Pak jsem měl období, kdy jsem se formálně nikde neučil a jen hrál, to bylo asi do patnácti, kdy jsem potom šel do Žiliny na konzervatoř. Tam jsem strávil s přestávkami čtyři roky a později se mi podařilo dostat se na jazzovou univerzitu v rakouském Grazu. Tam jsem vydržel rok, nedostudoval jsem ji. Asi mě to vždycky táhlo spíš k živému hraní, cestování a zážitkům s tím spojeným. Když to takhle postavíme vedle sebe, tak je vidět, že jsem na těch školách nikdy dlouho nevydržel. (smích)

A co nějaké workshopy nebo masterclassy?

Vynikající masterclass měl v Grazu Billy Hart. Přišel, zahrál jako vtípek jeden úder na kopák a pak čtyři hodiny povídal o muzice a o životě. A to byla mnohem větší motivace než cokoliv, co by mohl zahrát nebo ukázat. V Grazu mě učil Thomas Howard Curtis a ten mi zase dal obrovský vhled do jazzu a bebopu, až ke kořenům téhle hudby. Také mě učil spoustu melodického hraní, přepisovali jsme Maxe Roache nebo Phillyho Joea Jonese, Elvina Jonese, Roye Haynese, skutečně jsme šli do těch základů. Dodnes poslouchám a cvičím tyhle staré bubeníky, protože tam vždy najdu něco nového.

Když jsi zmínil tyhle otce zakladatele, byl bys schopný je srovnat se současnými bubeníky?

Oni to vlastně úplně zakladatelé nejsou, pokud bychom šli úplně k počátkům, dostali bychom se k bubeníkům, jako jsou Baby Dodds, Chick Webb, Sonny Payne, Papa Jo Jones a podobně, ti to jazzové hraní doopravdy začínali. Ta bebopová éra, která už by se dala nazvat moderním hraním na bubny, začala z mého pohledu Kennym Clarkem. On začal jako první kromě držení rytmu vyhrávat i frázování, používat čtyřcestnou koordinaci a dal tak bubnování nový rozměr. A vlastně si myslím, že ve srovnání s dneškem je to úplně stejné. Věci, které se hrály tehdy, se hrají i teď a mění se spíše snímání a zpracování zvuku než samotná technika nebo party, které bubeníci hrají. A samozřejmě je to použité v jiném hudebním kontextu. Všichni ti velcí rockoví bubeníci, Keith Moon, John Bonham a další, hráli vlastně Maxe Roache. Max je pro mě dodnes nejmelodičtější bubeník, kterého znám. On hrával i sólové koncerty jen na soupravu, což bylo v té době nevídané, takže i tam je inspirace k mému jednočlennému projektu.

Trochu jsme odbočili od tvých zahraničních hudebních cest. Hrál jsi na Mallorce pro turisty, na výletní lodi, v muzikályech v Los Angeles... Jak ses k takovým možnostem dostal?

První zkušenost byla ta Mallorca, to bylo v osmnácti letech po škole. Tam jsem se dostal přes agenturu, byl to konkurz do kapely jednoho rakouského zpěváka. Hráli jsme v něčem, co se jmenovalo Bolero Tanzlocal, většinou pro německé důchodce. Každý večer to samé, a pochopitelně nic hudebně nebo umělecky povznášejícího. To se nedalo, nevydržel jsem tam ani měsíc a musel jsem odejít. Byl to zajímavý zážitek v tom, že jsem byl poprvé dlouhodobě pryč sám, ale jinak to byl velký omyl, takovou muziku hrát nemůžu. Takže pak jsem byl zase nějakou dobu na Slovensku a hrál s Gabem Jonášem, Jaromírem Hniličkou a dalšími postavami zdejší jazzové scény. Pak jsem se ale chtěl někam pohnout, a tak jsem šel studovat do Grazu.

O výletních lodích mi poprvé řekl baskytarista Ján Gajlík, otec klavíristy Tomáše Gajlíka, a podrobněji potom rakouský bubeník Benny Hrdina právě v Grazu. Benny je mimochodem skvělý, hraje čtyři doby, ale perfektně. Tak jsem hledal na internetu, rozeslal pár e-mailů, a nakonec dělal přes internet konkurz. To spočívalo v tom, že jsem měl dohodnutý termín, deset minut předtím mi poslali noty a já jsem pak v online přenosu hrál, šlo hlavně o hru z listu. Bylo tam asi dvanáct stránek z West Side Story, pak čtení malého bubnu a pak krátké ukázky v různých stylech. A potom krátký pohovor, aby viděli, že třeba umím anglicky - divil by ses, kolik lidí tam neumí. Tam pak vlastně vznikly všechny další kontakty, dostal jsem se do muzikálů a nějakou dobu střídal život v USA a na lodích.

Proč ses potom vrátil?

To je těžká otázka. Chtěl jsem začít dělat svoje věci. Ale hlavně mi chyběl domov, už jsem tam byl dlouho, chyběly mi rohlíky a normální pivo... (smích)

Tím se dostáváme ke tvé sólové tvorbě. Ty jsi muž mnoha paradoxů - hraješ pop i jazz, tvůj vlastní projekt by se dal nazvat alternativním. Zároveň osciluješ mezi pozicí sidemana v kapelách a frontmana při sólovém hraní. Vyhovuje ti tahle různorodost?

Někdy si připadám jako začínající schizofrenik, je strašně těžké to přepínat. Ale hrát jeden styl by bylo jako mít každý den k obědu to samé. Už od konzervatoře jsem věděl, že chci umět co nejvíc, a tahle různorodost mi dává hrozně moc. Co se sólového hraní týče, vždycky mě tahle stránka bubnování zajímala a bavila, takže i v té sidemanské pozici jsem dostával sólový prostor. K vlastnímu projektu jsem směřoval už dlouho, ale bylo potřeba aby vykrystalizoval nějaký koncept. Vždycky se mi líbila kombinace elektroniky s akustickými nástroji, hráči jako Arthur Hnatek nebo Shigeto, takže tam to postupně směřovalo. Hromadily se mi skladby v šuplíku a vybavení ve zkušebně, až přišla chvíle s tím něco dělat. Někdy mi chybí interakce se spoluhráči, ale zase mám o to víc kontaktu s publikem. Vlastně asi nejhorší je ten koncert moderovat. Když člověk hraje, tak hudba mluví sama za sebe. Ale hovořit v pauzách, to je těžké.