Vyslovení jména Marshall ve vás určitě vyvolá představu typického kytarového zesilovače - hlavy - stojící na stacku z dvanáctkových repráků a už dlouhé roky přes všechny možné změny stále tento obraz zůstává na pódiích od těch nejmenších parketů v Horních Kotěhůlkách až po obří stage na světových stadionech. Nicméně je zde cítit jisté zamžení způsobené právě tou skoro nadčasovou všudypřítomností, že se obrysy významu této značky rozostřují...
O to víc mě překvapil pocit, který se dostavil, když jsem na letišti v Lutonu nasedal do dlouhé černé limuzíny, kterou nám, tedy mě, Vítkovi Bambasovi a kytaristům z Kabátu Otovi Váňovi a Tomáši Krulichovi, půjčil Jim Marshall, aby nás dopravila do města Milton Keynes, které je sídlem továrny na „maršály“. Tak tímhle autem se vozí Jim... a jako třešnička na dortu mě při vystupování praštila přes oči poznávací značka. Hádejte: JCM 800 a na kapotě znak s typickým M! Docela mě to dostalo. ... v hlavě proudí jména jako Jimi Hendrix, Eric Clapton, Zakk Wylde, Slash, Yngwie J. Malmsteen... a zbytek článku by už byl jen telefonní seznam, a stejně by to nestačilo.
Malé intermezzo, než jsme vstoupili do továrny, nás čekalo při ubytování na hotelu. Budova hotelu byla přilepena na fotbalový stadion a některé pokoje, včetně mého, měly prosklené dveře rovnou na ochoz. Ale co je hlavní, jedním z patronů hotelu je i Jim Marshall. Takže tabule ukazující skóre jsou lemovány dvěma stacky Marshall a i na mantinelech nechybí klasický nápis Marshall typickým psacím písmem. Musím vám říci, chtě nechtě vám to vyloudí na tváři úsměv. To se jen tak nevidí. V programu byla i prohlídka stadionu s výkladem, ale řeknu rovnou, bylo to jen zpestření, to hlavní nás čekalo asi o kilometr dále.
Stojíme před celkem nenápadnou budovou a nad jejím průčelím je vidět černobílé logo Marshall. Tak jsem tady. Nezbytné foto a jsme v recepci. Na vyvýšeném mezaninu hned proti vchodu stojí hradba „maršálů“. Ale ne jak ji znáte z pódií, tedy ne stěna stejných boxů a hlav, ale co kousek, to jiný model. O každého Marshalla jeden kousek, celá historie. Včetně, v zasklené vitríně, úplně první šasi, které Jim vyrobil. A řeknu vám, pro laika na první pohled nebude velký rozdíl mezi ním a současnými modely. Je zde i například box z PA sytému z koncertů supiny Deep Purple, který také vyráběl Marshall. V další vitríně zase visí dárek od Zakka Wyldea. Jeho lespaulka s typickým terčovým reliéfem a pořadovým číslem 3. Je prostě na co koukat, snít o slávě a legendách, ale čas nám vymezený vůbec nemůže stačit na zpracování tolika dojmů.
Ujímá se nás Luke, sympatický mladík v černé košili s logem Marshall, a bude po celou dobu naším takovým „tátoumámou“, a musím mu touto cestou poděkovat, jak se o nás staral.
Teď by asi měl následovat podrobný popis exkurze, ale to se mi nechce. Z jednoho úhlu pohledu je továrna na maršály prostě obyčejná fabrika, která by mohla vyrábět třeba rádia nebo botníky. Frézy, lakovny, vrtačky, NC stroje...
Nemůžu si být stoprocentně jistý, ale mám pocit, že lidé pracující pro Jima Marshalla jsou na svůj džob velmi hrdí, váží si té práce... Ano, je tu jazyková bariéra, jiná kultura, jsou to ostrované, a určitě nelze hned pochopit, co si myslí ale procházeli jsme mezi jednotlivými výrobními stanovišti a ten pocit byl opravdu silný. Neumím říci, nakolik šlo o fakt samotné práce a nakolik o práci pro celosvětově známou firmou, ale cítil jsem, že je to jiné, než jak znám mentalitu lidí u nás. Byl to opravdu inspirující a hezký pocit. Cela továrna je prodchnuta osobností Jima Marshalla a z atmosféry se dá poznat, že on opravdu firmu vybudoval a vedl pevnou rukou po celá ta léta. Dnes již mu věk nedovolí být v továrně, ale jeho každoroční autogramiády na Musikmesse o něm hodně vypovídají a továrna to jen dokazuje.
Zde je tedy pár zajímavých postřehů z provozu. Základem každé hlavy je plechové šasi, které se, stejně jako všechny kovové díly, vyrábí přímo v továrně. Samozřejmě už se využívají, pokud je to dobré, nové technologie, jako například pro spojování dílu na šasi se používá lisu, který využívá roztažení a vlisovaní kovu do sebe, což zajišťuje vysokou pevnost a odolnost. Výroba plošných spojů a letování součástek se děje již v automatu, ale stále větší součástky se musí do desky letovat ručně. Rovněž zcela ruční práce je potahování skeletu hlav či komb koženkou, neboť pro zakřivené tvary je potřeba udělat mnoho řezů v kožence, aby si dobře sedla a pevně držela. Je to velmi náročná dovednost.
V další sekci, kde jde opět o ruční práci, se kompletují handwired aparáty, a pokud se vyrábí reissue model, tak se opravdu snaží dělat to přesně, jak se vyráběly tenkrát, včetně matriálů a použitých dílů. Na druhou stranu kontrola zesilovače, jestli je po sestavení funkční, a proměření parametrů se už děje na počítači. I další fáze se týká počítačů, a nejen jich. Je to testovací místnost, která je odhlučněná a odstíněná, a testují se zde interference s jinými zařízeními, jako jsou právě „kompjútry“, vysílačky nebo další audio zařízení.
V továrně se provádí i servis a Jim Marshall dbá na to, že kdo se jednou stane členem maršálské rodiny, tak má úplně stejnou péči jako slavné hvězdy a jeho aparátu se dostane při opravě stejné péče jako třeba zesilovači od AC/DC. Jde to v ruku v ruce s tím, že nikdy nikomu žádný aparát nedal zadarmo, i když se to s ním například Jimi Hendrix pokoušel domluvit.
Až když jsem uviděl podíl ruční práce - a víme dnes, že ta je v západní Evropě sakra drahá -, tak už mi cena handwired hlavy nepřijde zdaleka tak vysoká. To se jen zdá, že je to jen pár elektronek, dvě trafa, hrst odporů a kondenzátorů a stačí chvíli letovat... Celý proces výroby, včetně kontrol a snahy o výrobu funkčního a dobrého výrobku, opravdu zahrnuje spoustu lidí a profesí, které vám při zběžném pohledu ani nepřijdou na mysl. Pro ilustraci stačí třeba, že na to, aby zesilovače byly v souladu s normami a bezpečné, Jim Marshall na tuto práci zaměstnává člověka, který nemá na starosti nic jiného.
Druhý den byla v plánu návštěva předváděcí místnosti. Prostě uprostřed fabriky stojí něco jako rockový klub, ne žádný undergroundový, ale pěkný sál s pódiem a „péáčkem“. A na pódiu vyrovnané poslední modely aparátů. Luke nám po uvítání pověděl, že tu před měsícem strávil Slash tři dny, když dolaďoval zvuk svého dalšího signature modelu, nedávno tady byl Zakk Wylde... a stěna s podepsanými fotografiemi rockových hvězd ukazovala, že by v podobném duchu mohlo pokračovat pěkně dlouho. Naproti u stěny zase byly vyrovnané aparáty, které byly možné vidět na výstavě ve Frankfurtu, včetně aparátu věnovanému Gary Mooreovi. Věřte, taková koncentrace rockové historie vás prostě nemůže nechat chladnými.
Když jsme se na sále usadili na připravené židle, Luke nám představil firemního hráče, kytaristu Chrise George, a začala předváděčka. Chris zkoušel jeden aparát za druhým, ke každému měl připravený výklad o jeho funkcích, vše bylo doprovázeno promítáním fotografií či videí. A na závěr ke každému kousku měl připravený half playback. Měl to připravené opravdu hezky a pečlivě. To, co hrál, bylo plně podřízeno typu aparátu, jak stylově, tak zvukově. Zvukovým puristům, kteří nemají „maršálský“ zvuk rádi, asi nemám již co sdělit, ale díky univerzálnosti a virtuozitě Chrise jsem si opravdu vychutnal širokou škálu využití aparátů této značky: MG série, Haze série, Class 5, JMD:1 série, MA série a Slashův a Malmsteenův signature model.
U „Maršála“ zcela přesně vědí, který zvuk je ten klasický a dřevní, a vědí dobře, jak ho udělat. A taky dobře poznají, když se od něj odchylují, a hledají další cesty. U zrodu značky stáli při jejím zakládání kytaristi jako Jimi Hendrix či Eric Clapton nebo Pete Townsend. Eriku Claptonovi například bylo vyrobeno první kombo Bluesbreaker v roce 1962 a jeho název je přenesen z názvu stejnojmenné desky Johna Mayalla, kde toto kombo k nahrávání použil. Pete Towsend zase potřeboval opravdu silný aparát, a tak ze začátku využíval bednu s osmi dvanáctkami. Byla to opravdu těžká bedna, a proto Jim Marshall přišel s tím, že se přepůlí... a klasický stack byl na světě. Pokud ho máte za sebou na pódiu, vězte, že to nejsou jen dvě bedny a zesilovač, ale je to kus rockové historie, stejně jako kytara Les Paul či kvákadlo Cry Baby. Boxů se dodnes prodalo 750 000 kusů. Nepředstavitelné!
Nakonec došlo i na nás a celá stěna „zesíků“ nám byla k dispozici. Kluky z Kabátu nejvíce zaujaly Slashův a Malmsteenův model a musím říci, že jim hlavně Slash šel docela „k pleti“ a zvuk, který se valil z boxů, byl docela mazec.
Velmi zajímavé a poučné je vidět, jak je všem složkám, řekněme produkce, věnována peče. Továrna je upravená a uklizená, lidé zde pracující neskrývají hrdost na svoji práci, všude lze vidět atributy, které prezentují slávu a věhlas značky, spousta fotografií se slavnými muzikanty, foyer továrny je de facto muzejní expozicí, Chrisova předváděčka byla velmi působivá a bylo vidět, že je velmi pečlivě připravená, při procházení administrativní budovou je vidět, že není podceněn ani marketing, vývoj a výzkum nových věci, ať už z hlediska hledání nových řešení podle přání muzikantů, tak i po stránce vývoje nových technologií a hledání nových zapojení zesilovačů.
Co říci na závěr? Přes všechen příval informací po internetu, kde se na vás valí tuny videi z YouTube, pokud stojíte o serióznější informace, Wikipedie většinou nezklame a nakonec dojde stejně na UTFG, tedy: použij ten zatracený Google, což může vzbudit pocit typu „všude jsem byl, všechno znám“, který docela dobře pociťujeme v našich luzích, tak hmatatelné setkání s takovou legendou na vás dýchne čtvrtým rozměrem a vlastně se chtě nechtě taky cítíte být alespoň malinkou součástí rockových dějin.
Chtěl bych zde poděkovat firmě Praha Music Center, zastoupené Vítkem Bambasem, za organizaci skvělé exkurze do rockové historie.
