22. září 2012 London, Wembley Arena
Stát před stadionem Wembley je pocta, i když událost dne v britské metropoli byla „jen“ vedle v zastřešené Wembley Areně. Cesta k ní vedla, po boku místních rockových nadšenců, skrze pravou londýnskou periferii, kde kvůli multikulturnímu obyvatelstvu byla šance potkat vzorového Anglána, jako byl uvaděč večera, Nicko McBrain, velmi malá.
Kvůli kochání se různými edicemi vercajku značky Marshall a čekání na pivo (čeští pivaři by při pohledu na místní styl „čepování“ asi omdleli) někteří z nás dorazili o trochu později. Není však vhodnějšího a majestátnějšího uvítání než kultovní hit z dob Diova působení v Black Sabbath než Heaven and Hell. Do úst si tuto perlu vzalo již mnoho zpěváků, ale Tim „Ripper“ Owens ji hraje snad ob den od odchodu z Judas Priest.
Seznam, přesněji plejáda, hostů, přitáhla do Londýna mnoho rockových nadšenců z celého světa, protože vidět tato jména pohromadě se nepoštěstí ani během několikadenního dobře obsazeného festivalu. Seznam dosahoval takových kvalit, že nejeden fanoušek viděl před sebou půlku své hudební sbírky či dokonce kus plakátového obsazení svého dětského pokoje.
Večerem kromě občasných vstupů Nica McBraina, provázel především britský komik Al Murray, který dodal večeru pořádnou dávku suchého britského humoru a várku jedinečných slangových nadávek neslušným divákům v publiku, které tak vždy nekompromisně uzemnil. Co diváky uzemnilo, byl i profesionální zvuk, což bylo u akce tohoto formátu samozřejmostí. Nejeden divák si sice mohl postěžovat na zvukové vytěžování kytar, ale jinak to byla zvuková kvalita klasy Marshall.
Setlist tohoto večera byl zajímavou sondou do klenotů rockové historie a každý ze zúčastněných přidal do kotle něco čistě ze svého umění. Večer byl rozdělen do několika bloků, aby se tak početná skupina vůbec mohla vystřídat, zatímco komici bavili publikum a uváděli pro běžného diváka naprosto nepředstavitelné kombinace muzikantů. Doslova naskakovala husí kůže, když vám někdo řekne, že vedle sebe bude naráz Zakk Wylde s Kerrym Kingem, nebo Yngwie Malmsteen s Glennem Hughesem a do toho je doplňuje za bicími Brian Tichy a na klávesy Adam Wakeman. Především posledně dvou jmenovaným v čele doprovodné kapely se nedostalo takové pozornosti, jakou by si zasloužili, zatímco si hvězdy typu Yngwie Malmsteen honily... sebevědomí. Brian a Adam hráli skutečně s přehledem a držet s parádičkami hvězd krok, chce víc než jen talent.
Když pak na konec na pódium nastoupila v podstatě dvacítka hostů, nešlo než povstat a sledovat jak se dva bubeníci, tři basáci, v podstatě čtyři zpěváci a téměř desítka kytaristů předvádějí, jak jen nejlíp umějí při klasice Smoke on the Water, nešlo nic než jim všem vzdát hold dlouhým potleskem a vyrazit zpět domů po štípnutí, zdali to nebyl jen sen.
Fotogalerie:
