Markie Morávková - Zaujmout dřív, než strhne pozornost někdo jiný

Metalu s moderním zvukem v kombinaci s elektronikou dává specifický výraz zpěvačka s příjemným hlasem a (opravdu!) růžovými vlasy. Brněnská kapela Alia Tempora jezdí za svými fanoušky po Evropě, Velké Británii a vášnivé publikum má i v Mexiku, kde odehrála menší turné.

Zpěvačka Markie Morávková našla odpověď na otázku, kterou si klade nesčetně muzikantů: Jak se osvobodit od civilního zaměstnání a věnovat se naplno kapele. Markie prozrazuje, jak ji k tomu pomohla platforma Pateron. Se svými věrnými fanoušky každodenně sdílí virtuální Polštářovou pevnost, jak prostor pro komunitu na Patreonu nazvala.

Kdy jste naposledy stála s kapelou na pódiu?

Vloni v září. A to jsme na tom ještě dobře oproti ostatním muzikantům. Zvládli jsme mít koncert v čase krátkého rozvolnění, kdy nebyl lockdown. Hráli jsme v našem domovském klubu v Brně na Melodce. Bylo to s rouškama a na návštěvnosti bylo strašně poznat, že doba koncertům nepřeje.

Jak pandemie covidu-19 zkřížila váš muzikantský život?

Když začala celá ta věc s koronavirem, byli jsme zrovna na evropském turné, bylo to na přelomu února a března 2020. Jeli jsme turné v Německu, Belgii, Anglii, Francii, Švýcarsku, a pak jsme se znovu vraceli do Německa. Naplánováno bylo celkem deset koncertů. Nakonec jsme měli štěstí, že jsme přišli jen o jeden koncert. Poslední koncert v Německu jsme zrušili a spěchali domů. Během turné už se začínalo mluvit o tom, že státy, kterými jsme projížděli, jsou rizikové. Vždycky se nám ale podařilo ten koncert ještě odehrát. Teprve ve Švýcarsku jsme zjistili, že se budou v Česku zavírat hranice. Ve Švýcarsku jsme hráli v Hall of Fame a byli jsme poslední kapela, která si tam mohla zahrát. Domů jsme se vrátili hodinu před tím, než se zavřely hranice.

Ještě před loňským evropským turné jste byli v Mexiku. Jak jste získali takovou příležitost?

Už dlouho jsme mířili do Mexika, protože tam máme hrozně moc fanoušků. Jsme hodně aktivní na internetu, díky čemuž jsme získali v Mexiku hodně silnou fanouškovskou základnu a hodně přátel mezi hudebníky. Takže se nám podařilo najít promotéry, kteří o nás měli zájem. Turné jsme tam jeli se spřátelenou kapelou Erszebet a dalšími kapelami, které jsou také „female fronted“. Turné asi se šesti koncerty vytvořili tři promotéři. Zatímco loňské evropské turné jsme si celé připravovali sami, v Mexiku bychom si to netroufli, to je jiný svět, člověk nestačí koukat...

V čem je to jiný svět?

Evropa je mozek a Mexiko je srdce. Oni jsou vášniví, srdeční, přátelští, postarají se o vás, ale je tam strašný chaos. Když jsme jeli na jeden z prvních koncertů, tak pro nás, pro dvě kapely, přijely dva malé taxíky. Pro dvanáct lidí s aparaturou a nástroji i s bicími. Čekali, že se tam nacpeme. Na tohle z Evropy nejsme zvyklí, spíš cestujeme minibusem nebo dodávkou. Proto jsme byli přesvědčení, že není šance se tam naskládat. Ale jim se to během dvaceti minut podařilo. Lidé seděli na sobě, na nich byly až do stropu nástroje... Bylo to v Mexico City, a přestože místo koncertu bylo vzdálené pěšky asi dvacet minut, my jsme to jeli dvě a půl hodiny. Doprava je tam šílená. Nepřipadá v úvahu, že by někdo dával přednost, ani neexistují nějaká pravidla. Kdo je rychlejší, ten jede, a kdo víc troubí, ten jede. Auta mají úplně omlácená. Všechno tam je zkrátka punk.

Jak v takových podmínkách vypadaly koncerty?

Měli jsme třeba hrát v malinkém městečku Pueblo. Zjistilo se ale, že v místě našeho koncertu, je nějaká technická závada. Promotér musel rychle najít nějakou alternativu. Tou byla nakonec klasická mexická hospůdka, strašně stará, kam zatékalo, vše tam bylo trochu zašlé a rezavé. Navíc začalo pršet a museli jsme hrát v takovém průjezdu. Ve výsledku jsme jako kapela museli stát v řadě za sebou a fanoušci na nás doslova stáli frontu. Mexiko bylo hrozně zajímavé v těch velikých kontrastech. V jednu chvíli jsme hráli v takovémhle starém klubu, který měl ale úžasnou atmosféru, v jinou chvíli v Mexico City v jedenáctém patře moderního domu s výhledem na město. Zažívali jsme kontrasty, které mnohdy nedávaly smysl. Na jedné straně jsme tam jedli jakési mleté maso zabalené v listu banánovníku, které jsme koupili od domovních prodejců. Ti tam chodili a třeba v šest hodin ráno a zvonili na kravský zvon a budili celou ulici... A další den jsme byli pozvaní na předávání cen Lunas del Auditorio srovnatelných s cenami Grammy nebo s naším Českým slavíkem. To byla obrovská akce pro dvacet tisíc lidí s velkou produkcí. Prošli jsme se po červeném koberci, pózovali jsme před takovým tím bannerem s logy sponzorů skupině asi třiceti fotografů...

Jak na vás mexické publikum reagovalo?

Myslím, že proto, že jsme byli evropská kapela, z nás byli lidé úplně u vytržení. Nejen ti naši fanoušci, kteří byli úplně šílení - fanynky se potom, kdy jsem jim podala ruku, choulily ke svému příteli do náruče a plakaly. Všichni fanoušci byli vášniví a hlasití a strašně srdeční. Po koncertech jsem s nimi strávila spoustu času, opravdu hodně lidí tam za vámi po koncertu přijde. Ale i lidé na ulici, kteří nás nemohli znát, nás zastavovali a chtěli se s námi fotit. Asi proto, že jsme bílí a kvůli mým růžovým vlasům, byli zvědaví, co se děje. Turné jsme si záměrně naplánovali do doby svátku Dia de los Muertos, v ulicích byly parády v kostýmech, děti v úžasných maskách se s námi chtěly fotit, protože jsme jim připadali zajímaví a my zase s nimi, protože připadaly zajímavé nám.

Říkáte, že máte mexické fanoušky. Jak jste je ale získali?

Myslím si, že když kapela jako my vytváří reklamu na sociálních sítích, třeba na Facebooku a na Instagramu, tak to automaticky zaúčinkuje v těchto exotičtějších destinacích. Protože tady v Evropě je tak strašně moc kapel a strašně moc firem, které se snaží dosáhnout na evropské fanoušky, že si nás snáze našli ti z Mexika. A když jsme to zjistili, přímo jsme na ně reklamu cílili. Když jsme zjistili, že jsou takoví vášniví a podporující, rozhodli jsme se, že tam chceme jet, a přímo jsme se zaměřili na Mexico City, protože je to je obrovské město, ale přitom jedna lokalita. Potom jsme se spřátelili s mexickými kapelami a ony nás spojily s promotéry.

Vy jste navázali českou-mexickou spolupráci už před turné...

Kytarista z kapely Erszebeth Mario Del Rio Escobedo byl naším hostem na albu, spolupracoval s námi na písni Asking a Por Siempre. A myslím si, že právě díky té spolupráci jsme byli v Mexiku vidět.

Letět přes moře s nástroji asi není levná záležitost. Jak je to návratná investice? Nebo jste se tam hlavně jeli podívat?

Přepravit nástroje je hodně drahé a náročné. Máme to vyzkoušené z cest do Anglie, kdy je to náročné, ale dá se to. Ale do Mexika se letí s přestupem. Měli jsme velký strach o nástroje a řešili jsme i finanční stránku. Proto jsme se snažili, co nejvíce věcí si půjčit i od spřátelených kapel a jet co nejvíce nalehko. Každá tour bývá finančně náročná, hlavně co se yýká dopravy a ubytování. Díky promotérům jsme v Mexiku nemuseli nic z toho finančně řešit. A jídlo tam je strašně levné. Cena za letenky se nám vrátila předem už díky prodeji lístků na našich webových stránkách. A prodávali jsme předem i meet and greet, tedy možnost pro fanoušky setkat se s kapelou, nabízeli jsme tam i akustický koncert. V Mexiku nás překvapilo to, že tam lidé nejsou zvyklí platit za lístky tolik jako fanoušci u nás. Mají tam zkrátka úplně jiné pracovní možnosti. Proto jsme museli lístky prodávat hodně pod cenou. Počítali jsme ale s tím, že pokud se nám to nezaplatí, zaplatíme si to z vlastní kapsy, a nevadilo by nám to.

A jet hrát do Anglie, po Evropě? To je pro vás spíše příležitost hrát venku, nebo se vám to vrátí?

Tady se nám to vrací víc, i když paradoxně je provoz dražší. Třeba ubytování. Záleží na tom, zda vám to řeší agentura, nebo si to řešíte sami. Když jsme se ujali logistiky sami, snažili jsme se cílit na co nejlevnější ubytování, držet výdaje co nejníže. Po Evropě je provoz dražší, ale zároveň lístky jsou dražší a lidé hodně podporují kapely na merchandise. V Anglii nebo v Německu dokáže merch pokrýt třeba čtvrtinu nákladů.

Když se rozhodnete, že pojedete na turné do zahraničí, víte, kam napsat? Jak najdete kluby? A hlavně, jak přesvědčíte manažery klubu, aby vás chtěli?

Ze začátku to bylo hodně náročné. Veškerý networking za kapelu jsem dělala sama. Spočívalo to v tom, hledat v jednotlivých městech kluby a promotéry, posílat jim e-maily, zprávy na Facebooku, snažit se jim kapelu prodat. Když je to první turné, je to nejtěžší. U druhého turné se už můžete odkazovat na to první, na to už promotéři slyší více. V Anglii se nám už u druhého turné podařilo získat na několik koncertů bookera, ten nás sám nabízel promotérům. Třetí turné jsme tam měli plně s bookerem, který za nás řešil i logistiku, takže jsme se nemuseli starat, dá se říci, o nic. Ale tam se ukázalo, že to pro nás není nejlepší. Má to sice velkou výhodu v tom, že odpadne spousta povinností a starostí, ale nevýhoda byla v tom, že logistika byla velmi chaotická.

V čem chaotická?

Turné jsme jeli po celém Spojeném království a nebylo výjimkou, že jsme měli mezi koncerty i osmihodinový přejezd. Jezdili jsme doslova nahoru a dolů - nejprve to šlo krásně z jihu na sever z Norwiche až do Edinburghu, hned další den jsme se ale vraceli na jih do New Castle, den poté opět na sever do Inverness, nejsevernějšího města ve Skotsku, a ráno jsme vyráželi dolů na jih až do středu Anglie, do Sheffieldu. Dohromady jsme takto najeli zhruba o tisíc kilometrů a o deset hodin víc, než by bylo třeba. Když si turné plánujeme sami, snažíme se vždy udělat okruh, tedy půjčit si auto ve stejném místě, kde jej také budeme vracet. Půjčovné za auto navíc přijde až o polovinu levněji, když jej vracíte na stejném místě, kde jste jej zapůjčili. A při půjčování auta v cizině máme zkušenost, že je lepší využívat renomované společnosti, i když jsou o něco dražší. Vyhnete se tak nepříjemnému dohadování při vrácení vozidla.

Ubytování si hledáte v místě, kde je klub?

Když jsme si plánovali turné sami, vždycky jsme se snažili mít ubytování co nejblíže klubu, ideálně úplně ve stejné ulici nebo přímo v klubu, pokud to bylo možné. Klukům za kapely je to většinou jedno, ale já když se chystám na pódium, zabere mi to tři čtyři hodiny: udělat si make up, vlasy, nachystat kostým... V klubech na to většinou nejsou dobré podmínky, není tam dobré osvětlení, je tam zmatek... Když jsme měli ubytování domluvené od bookera, často se mi stalo, že jsem se musela chystat v autě nebo někde na záchodě.

Dá se říci, že se teď muzikou živíte? Dosáhnout toho asi nebylo snadné...

Dva tři roky to bylo tak, že jsem pracovala šestnáct hodin denně. Měla jsme klasickou práci, v kanceláři na soudě. A potom jsem přišla domů a pracovala na hudební kariéře a na kapele, kde řeším všechny zákulisní věci, jako jsou sociální sítě, management... Takhle jsem jela na plný obrátky dva tři roky a celý ten poslední rok už jsem cítila, že něco z toho budu muset pustit. Měla jsem jasno v tom co, jen jsem hledala způsob jak. Měla jsem v plánu najít si nějakou flexibilnější práci na částečný úvazek, ale potom mě napadlo, že bych mohla využít toho, že mám docela bohaté kontakty na sociálních sítích. Byla jsem influencer, zní to hloupě, ale zkrátka vám někdo platí za to, že na svých sociálních sítích nasdílíte nějaký obsah. Například, když má nějaká kapela písničku, kterou chce dostat mezi lidi. Tím jsem začala a byl to takový malý příjem. Ale co mně opravdu pomohlo, byl Patreon. S tím jsem začala v květnu nebo červnu 2020.

Patreon znám díky umělcům, které sleduji na YouTube. Často se mě snaží přesvědčit, abych jim přes Patreon přispěl. Za to mi pak nabídnou nějaký speciální obsah, pokud to chápu dobře.

Já říkám, že je to něco jako Netflix pro hudebníky. Fanoušek si měsíčně platí za to, aby mohl odebírat váš obsah. Jediný rozdíl je v tom, že fanoušek si může vybrat, kolik vám bude posílat. To může začínat třeba od jednoho dolaru a končit třeba u dvou set dolarů za měsíc. A podle výše příspěvků má několik možností odemčeného obsahu nebo i fyzických dárků. Někdo svým přispěvatelům třeba dává soukromé lekce na hudební nástroj, někdo dává zákulisní videa, někdo pořádá videochaty nebo dělá livestreamy. My jsme například vytvořili počítačovou hru přímo pro naše patrony. Vytvořila jsem si tam takovou komunitu, kterou nazýváme Pillow Fortress, jejím tématem jsou jednorožci, a na tohle téma jsme udělali hru. Fanoušek na Patreonu si vybírá svůj „tier“, což jsou úrovně toho, kolik platí a jaké benefity získá. Každý tier v mém případě je jedním druhem jednorožce. A v naší hře tyhle charaktery ožily.

A tohle vám pomohlo věnovat se naplno muzice?

Ano, díky Patreonu jsem měla možnost dát v práci výpověď. Původně jsme počítala s tím, že budu mít práci na částečný úvazek a k tomu dělat Patreon a hudbu. Ale během půl roku se ten Patereon nastartoval natolik, že když jsem odcházela z práce, zjistila jsem, že to vlastně není potřeba. V tom jsem měla štěstí. A myslím si, že k tomu přispěla i ta pandemie. Hodně fanoušků totiž říkalo, že jsou zvyklí chodit na koncerty a podporovat tím kapely, za což utrácejí docela hodně peněz. I teď chtějí nadále kapely podporovat, takže si buď kupují online jejich merchandise nebo vyhledávají Patreon.

Je hodně zajímavé slyšet o téhle platformě z pozice umělce, který ji využívá.

Já sama také podporuji nějaké umělce, znám to tedy i ze strany fanouška. Dokonce se navzájem podporujeme se zpěvačkami Charlotte Wessels z nizozemské kapely Delain a s Melissou Bonny z kapel Ad Infinitum a Rage of Light. Tím propojujeme i svoje fanouškovské komunity. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale umělec může tímhle způsobem svým fanouškům hrozně moc dát. Oni mu přispívají finančně, čímž mu hrozně pomáhají, a on jim vlastně dává něco, co je unikátní a co by nemohli jinak získat. Tu možnost naprosté blízkosti. Máme tam třeba chatovací místnost, kdy si každý den spolu píšeme. Lidé z té komunity se vlastně stávají přáteli hudebníka. Nejhezčí na tom pro mě osobně je, že na sociálních sítích obecně, když se umělec nějak otevře, dost často se tam objeví hateři. Lidé, kteří vám nepřejí. Tady máte naopak komunitu lidí, kterým můžete důvěřovat.

Vy jste měla asi hodně silné hudební zázemí doma, váš otec Miloš Morávek hraje například v kapele Progres 2 a působil i v dalších. Byla to jedna z věcí, která vám umožnila stát se profesionální hudebnicí?

Já jsem si vždycky myslela, že ano. Moje původní přání bylo být kytarista jako táta, protože jsem k němu vždycky vzhlížela. Ke zpěvu a založení své první kapely jako zpěvačka jsem se dostala úplnou náhodou, nebyl to můj záměr. Sice jsem zpívala od malička ve sborech a táta mě ze začátku nějakým způsobem hudebně vedl, dával naší kapele hudební rady. Potom mě jen jednou za čas pochválil nebo nepochválil, ale nedošlo nikdy k tomu, že by nás někam pošoupl díky svým kontaktům. To ani nešlo, protože od začátku jsem zpívala v angličtině a od začátku jsme cílili na zahraničí. Tam jsme si tu cestičku vyšlapali sami.

Co chystáte do budoucna, až se zase bude moci hrát?

Máme velké plány. Na podzim 2021 vyrážíme na turné s kapelami Edge of Paradise (USA), Hellz Abbys (Austrálie) a Control the Storm (UK). Prozatím jsou potvrzené země Velká Británie, Irsko, Belgie, Francie, Švýcarsko, Německo, Litva, Lotyšsko, Česká republika, Rakousko, a postupně se ozývají i promotéři z dalších států, kde dochází k rozvolňování. A v dalším roce bychom rádi jeli na turné do Japonska. Na Japonsko jsme nikdy necílili, takže tam vlastně fanouškovskou základnu nemáme, což je pro nás vlastně i dost zajímavé. Zvou nás, protože se jim líbí náš koncept. Máme to celé do roztomila, do růžova, do jednorožců, a zároveň moderní zvuk. Myslím si, že právě to mají rádi.

Je image důležitá?

Já ji považuji za strašně důležitou. Říká se padesát procent hudba, padesát procent image, ale já osobně přikládám image ještě větší váhu. Jde o obal toho produktu. V téhle době, kdy je kapel hrozně moc, je důležité, aby člověk zaujal na první dobrou. Protože už třeba nebude mít druhou šanci, protože pozornost už strhne někdo jiný a fanoušek už se nedostane k tomu druhému třetímu poslechu, aby si písničku oblíbil.

https://aliatempora.com