Americký kytarista Mark Tremonti patří již řadu let mezi absolutní špičku na metalové scéně a pravidelně se umisťuje na předních příčkách v žebříčcích při hlasování o nejlepšího kytaristu. Například magazín Guitar World jej označil tři roky po sobě jako kytaristu roku. Nejen jeho muzikantské kvality, ale i ty charakterové jsme mohli osobně poznat během vystoupení Alter Bridge v Berlíně koncem loňského roku.
Přinášíme vám tak kromě povídání s Markem i pohled do zákulisí. Aby toho nebylo málo, podařilo se nám po telefonu zastihnout i tour manažera kapely, který stejně jako Mark rád zmínil výzvy, jež ho na turné potkávají, a seznam vybavení, na která se může spolehnout. To nejlepší na konec: 14. 6. Alter Bridge konečně dorazí i do Prahy.
Na úvod se zeptám, zdali jde v rámci vybavení na turné vše podle představ?
Abych byl upřímný, tak ani moc ne. Poslední dobou máme velké problémy s elektrickým napětím v klubech. Hlavně v Belgii a Holandsku bylo napětí příliš nízké, někde kolem 110 voltů, což nejsou ideální podmínky pro moje zesilovače. Dneska jsme ale zase na hodnotě 120, takže doufám, že když zapneme PA systém, nic z toho nesežere.
Naštěstí tvé kytary PRS jsou vždy spolehlivé. Mám pocit, že jich je tak tucet, ale kolik jich s sebou vlastně bereš na turné?
Já sám jich mám deset, ale k tomu musíme připočítat asi šest nebo sedm kousků od Mylese. Brian pak vozí asi čtyři nebo pět basových kytar.
Přibliž nám. prosím. pár vlastností, které sis u signature modelů prosadil.
Kytary jsem od PRS dostával dlouhodobě, ale problém byl, najít časový prostor pro vytvoření kompletního modelu. Nicméně když jsme ho našli a vytvořili koncept, stal se můj vlastní model tím nejprodávanějším z řady PRS během posledních desíti let.
Doporučuju všem, co si budou kupovat zesilovač Bogner Uberschall, aby se ujistili, že v kolonce lampy je tučně napsáno 6L6.
Člověk si během života musí najít své věrné opory.
Kromě Mylese je věrným uživatelem kytar PRS i tvůj spoluhráč Eric Friedman v rámci projektu Tremonti. Jsou i k němu tak vstřícní, například v rámci mezinárodní podpory na turné?
Jasně, a pokud by náhodou nastal nějaký problém, vždycky si může vypůjčit nějakou z mých kytar. (smích) S našimi partnery máme připravené kompletní balíčky jak pro východní, tak západní pobřeží Spojených států. Stejně tak máme výbornou podporu během evropských festivalů. Nicméně vždycky se něco může stát, a proto má plné právo sáhnout do mé sbírky. (smích)
Seznam slavných uživatelů PRS je opravdu početný, ale jedno jméno mě zaujalo, a to Dustie Waring z Between The Buried and Me, který stejně jako ty v rámci zesilovačů spoléhá na MESA/Boogie. To je značka, která, stejně jako další tvoje láska Bogner Uberschall, je velice tradiční, skoro až old school. Chápu to, protože i já nedám dopustit na Sony Walkman a diktafon Philips.
Člověk si během života musí najít své věrné opory, ale když už jsme se bavili o problémech s vybavením, můj Bogner trpěl kvůli změně napětí nejvíce. Musel jsem proto dnes večer vytáhnout železnou rezervu, a to PRS Archon 100. Nevím, možná budu muset vyměnit lampy, ale fakt je, že se stalo něco divného. Tak či tak, je to velké překvapení, protože na tenhle zesilovač jsem se mohl spolehnout ve všech směrech snad patnáct let. Právě proto ho nevyhodím, ale postarám se o to, aby jej opravili. Nemůžu bez něj žít. (smích)
Jedinečnost tohoto zesilovače byla právě v tom, že jsi netradičně použil lampy 6L6, je to tak?
Máš pravdu, běžně se nabízí s lampami EL34. Proto když nastal problém s mým vlastním modelem, zkusil jsem rezervu, která má v sobě lampy EL34, ale ta nesahala kousku s lampami 6L6 ani po kotníky. Proto doporučuji všem, co si budou kupovat zesilovač Bogner Uberschall, aby se ujistili, že v kolonce lampy je tučně napsáno 6L6. Zároveň maximálně oceňuji, že výměna lamp není nijak náročná.
Jaké další kousky tvého vybavení se během let osvědčily na náročných koncertních štacích?
Zesilovače už jsme zmínili, takže hned po nich je to pedál delay od G-Labu, který je úžasný. Velice snadno se používá a svítí, což se na pódiu celkem hodí. Pak je to můj vlastní wah pedál od značky Morley, bez kterého to taky nejde. Přesněji, pokud bych si měl vybrat pouze několik položek, bez kterých bych na turné nemohl vyrazit, tak to jsou mé zesilovače, wah pedál a mé kytary. Nic víc v podstatě nepotřebuji. Wah pedál už má v sobě zabudovaný overdrive, takže nepotřebuju žádný navíc. Na druhou stranu, pokud nechci wah, tak spustím Ibanez Tube Screamer, což je můj nejoblíbenější pedál overdrive. Nemám rád velké systémy, mezi kterými je možné přepínat. Mě stačí dva tři spolehlivé kousky na zemi pode mnou.
Hledání hrdinů a vůdců
Pokud mohu být upřímný, s každou novou deskou Alter Bridge přijde šok a nepochopení. Nicméně přibližně po pátém poslechu začínám nalézat své oblíbence. Přibliž nám proto, prosím, jak vznikalo album The Last Hero.
Naše pátá deska je poměrně odlišná od všech předchozích. Většinou totiž pracujeme jako celá kapela, kdy společně rozvíjíme atraktivní nápady, jak to jen jde, a potom se vrhneme na předprodukci. Nicméně v tomto případě jsme do toho šli po hlavě. S Mylesem jsme se pravidelně potkávali u mě doma, kde vždy vznikla jedna nebo dvě skladby, které jsme druhý den postupně rozvíjeli v rámci aranžmá. I tehdy jsme se snažili maximálně zachytit ty nejpřirozenější nápady. Tímhle tempem pak v pohodě přicházela další úžasná osvícení. Něco vyfiltrujeme a zahodíme, ale užitečných nápadů je stále dostatek. Jedině takhle je možné probudit tu energii, která vzniká naživo. Jsem toho názoru, že pokud na něčem pracuješ až moc dlouho a překopáváš to, ztrácíš přirozenou nit.
Na albu je jako vždy několik úderných skladeb, ale také pár hlubších a motivačních kousků. Věnujete se jak osobním, tak společenským problémům, včetně politiky nebo globálnímu oteplování. Titulní singl Show Me a Leader mi neustále připomíná, že pořád nevíme, zdali se Donald Trump bude držet své předvolební rétoriky a ohrozí například Pařížskou klimatickou dohodu.
Tvrdil to a neustále se objevují náznaky, že by to mohl udělat. Nedávno jsem s ním dokonce viděl video, kde došlo na téma obnovitelných zdrojů a hlavně větrných elektráren. Vyjádřil se, že není jejich zastáncem, protože prý ohrožují populaci orlů. To jsou pro mě hodně chabé výmluvy. Pokud jde o politiku, klima je i pro mě nejdůležitějším tématem. Je opravdu klíčové, abychom přešli z fosilních paliv na obnovitelné zdroje, kterých je dnes celá řada. Je to doslova děsivé, že náš nový prezident tento názor nesdílí.
Klíčovou roli v jeho rozhodování nepochybně hrají i přátelé z průmyslu, se kterými hraje golf nebo papá velké steaky. Podobný problém máme i v České republice, kde si národ zvolil pomstychtivého, sexistického opilce. Nicméně musíme si uvědomit, že tyto osoby volí národ. Když se člověk podívá kolem sebe v městské hromadné dopravě, získá najednou jasnější představu o složení národa. Věřím, že lidem jejich rozhodnutí dojdou, jedině až si s prominutím narazí hubu.
Je to noční můra!
Jedna velká rodina
Na druhou stranu, se tsvým bratrem Danem se věnuješ velice pozitivním aktivitám v rámci platformy Fret12, na které hostují a sdílí své zkušenosti kytaristé z celého světa. Jak ty osobně přispíváš kromě kytarových instruktáží a nejrůznějších klinik?
Snažíme se přijít na cokoliv, co by se fanouškům nebo amatérským kytaristům mohlo líbit. Začali jsme s instruktážními DVD, ale přiznejme si, že tento formát je už dost zastaralý. Proto jsem se začal více věnovat klinikám a rozjeli jsme také vydavatelskou odnož Fret12, kde vycházejí všechny mé desky v rámci projektu Tremonti. Neustále pracujeme i na rozšiřování počtu hostů. Kdykoliv dojde na nějaké setkání nebo natočení nějakého videa, hned máme pro fanoušky obsah ke stažení. V neposlední řadě Fret12 slouží i jako médium k prodeji nebo výměně nástrojů. Pokud si třeba někdo koupí nějakou z mých kytar, můžu zároveň dohlédnout na to, aby ji dostal podepsanou bez jakýchkoliv dalších poplatků. Právě díky tomu proudí největší počet mých signature modelů ve Spojených státech právě tudy. To samé platí pro další umělce typu Jim Root (Slipknot, Stone Sour), který zde nabízí svá trička a nejrůznější vybavení. Celý projekt krásně roste a rádi zkoušíme i dost neotřelé postupy.
Úžasnou podporu máš nejen od bratra, ale i téměř v rámci celé rodiny. Říkám „téměř“, protože tvé děti k rockové hudbě zatím netíhnou a považují to za „taťkovu hudbu“. Nicméně umím si představit ideální moment, kdy se s dětmi koukáš na Čaroděje ze země Oz, a přijde scéna s létajícími opicemi. V tu chvíli bys ideálně řekl: „Děti, slyšíte tuto melodii? Po filmu vám zahraju svou píseň Flying Monkeys."
To bys nevěřil, ale jednu dobu měl můj nejmladší syn právě tuto píseň ze všech nejraději. Pořád ji po mě chtěl, abych mu ji pouštěl v autě. Nicméně moje děti mají nejradši popovou hudbu, už i kvůli tomu, že ji poslouchají i všichni ostatní ve škole. Proto i v autě je spíš naladěna popová stanice. Milují třeba Twenty One Pilots nebo cokoliv, co zrovna frčí, a já to chápu. Děti chtějí být veselé a šťastné. Taťkova hudba je totiž o něco temnější a náladovější. Na druhou stranu, když vydám nějakou novou desku, vždycky to chtějí slyšet od začátku do konce a líbí se jim to. Tak či tak, spíš než muzikanti z nich budou atleti. (smích) Nejlépe fotbalisti.
To je ve Spojených státe celkem neobvyklé, ale ještě více mě překvapilo, že hraješ stolní tenis, což jsou mé dva nejoblíbenější sporty. Máš vůbec možnost si někdy zahrát pinec na turné?
Miluji ping-pong! Strašně mi to na turné chybí a moc rád bych si zahrál, kdyby byl stůl a protihráč.
Jsi spíš útočník, nebo obránce? Protože já bych stál spíš tři metry od stolu a nahazoval bych.
Hodně to závisí na náladě. Tady rád začnu vzadu a pak rád přitlačím. (smích)
Pokud jde o nové inspirace, dokážeš ocenit kvality jak Justina Timberlakea, kterého milují tvé děti, tak i norské black metalisty Emperor. Jak tento proces pokračuje, protože třeba Ihsahnovy sólové aktivity jsou velice progresivní.
Líbí se mi cokoliv, kde cítím emoce a nadšení umělce. Nemám rád tvrdší hudbu jen proto, že je tvrdá, ale taky proto, že zde nacházím opravdovou hloubku. Občas tak objevím kapelu typu Opeth, která mě doslova pohltí. Miluji jejich dynamiku a vyhýbám se kapelám, které umí předvést jen totální nálož. Muzikanti dokonce ani nemusí být nějací velcí géniové. Podívej se třeba na mé milované Black Flag, kteří sotva umí držet nástroje v rukách, ale mají brilantní písně.
Neděle 13. 11. 2016, Berlín
Američtí Alter Bridge jsou na trhu téměř patnáct let, ale ani jednou během své kariéry nezavítali do České republiky. Tedy alespoň ne společně. Myles dorazil do Čech naposledy v roce 2015 v rámci uskupení Slash feat. Myles Kennedy & The Conspirators. Pokud jde o Marka, tak ten začátkem loňského léta dorazil do pražského klubu Meet Factory představit svůj vlastní projekt Tremonti. Nicméně plnohodnotný koncert Alter Bridge bylo potřeba hledat v okolních zemích. Nejlépe vycházel Berlín, už i proto, že autobusové spojení je jednoduché, a jen v rozmezí několika dnů jsem tímto směrem vyrazil i na vystoupení The Black Queen. Avšak vyrazit na koncert a setkat se s kapelou je věc druhá. Tady bylo potřeba i trochu štěstí.
Po (ne)jednání s několika agenturami a údajnými manažery jsem nakonec skončil u vydavatelství Napalm Records, se kterými jsem jednání započal už v červenci. Tenisovou e-mailovou komunikací („ještě nejsou termíny, musíme to udělat po e-mailu, osobní rozhovor nemůžeme slíbit“) jsme se nakonec dopracovali k vytouženému potvrzení času rozhovoru s Markem Tremontim pár hodin před koncertem. Jak ale zařídit, abychom se potkali s celou kapelou?
Nejen kvůli tomu, že Alter Bridge neprocházeli vždy nejrůžovějšími časy, Mark vždy ocení, když někdo vlastní originální kopie alb kapely, se kterou zrovna koncertuje. Fanouškem Alter Bridge jsem prakticky od jejího založení, ale v mé sbírce se zatím v této kolonce nenacházelo nic, a proto jsem zavítal do Bontonlandu na pražském Václavském náměstí, abych to urychleně napravil. Na místě byl ale jen jeden kousek alba Blackbird a kupa nových desek The Last Hero. Jelikož bych zbytek diskografie hledal po Praze marně, zakoupil jsem proto pouze klíčové druhé řadové album a vše ostatní objednal online přes plzeňský Music Records, kterým tímto děkuji za rychle zaslání balíku.
V den koncertu se před Berlínskou Columbiahalle tísnil početný dav už kolem šesté večerní. My jsme ale nemohli bojovat o místa v první řadě, protože jsme v té době čekali na hovor od tourmanagerky. Když se otevřela brána do zákulisního sektoru, mohla jízda začít. Po krátkém pozdravení se s Markem nám bylo řečeno, že místo dříve slibovaných dvaceti minut se musíme spokojit pouze s patnácti. Proto jsme se s Markem zaměřili jen na klíčová témata. Abychom ten čas využili ještě účelněji, než dovnitř vejde manažerka, stíhal Mark kromě věnování pro mého strýce podepisovat i všech pět originálních alb, přičemž mu naskočil na tváři pravý italský úsměv. Nastala tak nejlepší příležitost pro otázku: „Bylo by možné nechat tato alba podepsat i ostatními členy? Chápu, že se musíte připravovat, a proto pochopíme, když to nepůjde.“ Mark souhlasil a manažerka jen koukala, do kterých dveří nás to zrovna vede. První byl na řadě bubeník Scott Phillips a poté i zpěvák Myles Kennedy. Basák Brian Marshall nebyl zrovna k míní, protože vyrazil do tourbusu. Nicméně photopass udělený při odchodu už byla jen třešnička na dortu před vynikajícím koncertem. V Praze se máte jistě na co těšit.
Tour manažer - Joey Brueckmann
Jak ze svého pohledu hodnotíš vystoupení v Berlíně?
Berlín je jedno z mých nejoblíbenějších měst v Evropě a večer to byl opravdu výborný. Publikum bylo velmi vřelé a hodně oceňuji také místní zázemí. Místní zvukař, stejně jako vybavení klubu, je na velmi vysoké úrovni.
S čím pracuješ každý večer a co poskytují samotné kluby?
Jakožto hlavní zvukař Alter Bridge s sebou vozím několik mixážních pultů a systém monitorů, aby se kluci adekvátně slyšeli. Na druhou stranu, většinou spoléháme na PA systém samotného klubu. Evropa je v tomto ohledu velice příjemná. Moje konzole je od značky Avid, včetně několika plug-inů (DSP pro mikrofony), kompresorů a několika hraček jménem Drawmer Punch Gate MX40 pro bubeníka. Jinak můj den tak začíná tím, že vše navezeme dovnitř, a následně nastavuji PA systém, podle svých preferencí. Poté projdeme s bedňáky všechny nástroje, abychom se ujistili, že vše zní ideálně. Po obědě je na řadě zvukovka s kapelou. Tady jsou obvykle přítomni vybraní fanoušci, kteří zaplatili, aby se mohli na zvukovku podívat. Zde moje role spojená se zvukem končí a vracím se do role tour manažera. Postarám se o guestlist, prověřím, jak to vypadá s prodejem lístků, a pokud je prostor, rád si splním nějaké povinnosti na následující dny. Samotný koncert už je „jen“ vyvrcholením celodenní práce.
Mohl bys prosím zmínit nějaké výzvy, kterým se musel čelit během posledního evropského turné Alter Bridge?
Víš, přesun z klubů do arén a pak zase zpátky, je pro zvukaře celkem výzva. Každý prostor má svou osobitou akustiku a odlišný PA systém. Každý večer je potřeba uspokojit potřeby takových perfekcionistů, jakými jsem já a kluci z kapely. Každý večer tak bojuju s prostorem, akustikou a limity vybavení. Zároveň Evropa má nejrůznější omezení pro řidiče. (smích) To není sranda, když máme poměrně náročný rozvrh a řidič musí dodržovat pokaždé jiné odpočinkové pauzy. (smích)
Musím říct, že zvuk v berlínské Columbiahalle, což je taková poloviční hokejová hala, byl perfektní. Na jednu stranu to bylo neskutečně heavy, ale zároveň byl každý nástroj naprosto čitelný. Proto by mě zajímalo, co je podle tebe ideální prostor pro vystoupení Alter Bridge, protože ani na festivalech kluci neznějí špatně...
To je těžké říct. Jednou jsme hráli v Londýnské O2 Areně a tamější akustika je neskutečná. Pravda je, že vše závisí na tom, kde hrajeme, ale s dnešními možnostmi kalibrace akustiky je velikost prostor irelevantní. Zvučil jsem v nejrůznějších arénách a halách, ale nejradši mám menší klubová vystoupení, kde je publikum hned u pódia a pojme tak všechny nevhodné frekvence, kterých bychom se rádi zbavili.
Jak ses vůbec k této práci dostal?
Začal jsem v roce 1999 s kapelou jménem Otep. Podepsali tehdy velký kontrakt s Capitol Records, zatímco já jsem byl začínající zvukař v Los Angeles. Nabídli mi vyrazit s nimi na turné, což byla velká lekce, protože jsem byl vhozen do víru hudebního průmyslu. Navíc mě chtěli i jako tour manažera. Naštěstí v Capitol Records byl člověk jménem Mick Angus, který v sedmdesátých a osmdesátých letech působil jako produktový manažer a spolupracoval s mnoha velkými kapelami té doby. Naučil mě všechno, co znám. Dostal jsem od něj i nárazový kurz tour managementu. Vedle toho jsem šel i na několik kurzů v rámci zvukového inženýrství. Nicméně tento byznys s sebou nese dvě věci: praxi a doporučení. Nic tě nenaučí řemeslu tak jako samotná praxe, a když se osvědčíš, hned tě někdo doporučí jinam. Proto když jsem se vrátili z turné s Otep, tak jsem hned vyrazil s partičkou jménem (hed)p.e. Pak už to šlo samo a funguju tak posledních osmnáct let. Člověk si neustále zlepšuje své schopnosti a učí se, čeho se vyvarovat. Prostě uspokojit všechny a přitom si to i trochu užít. (smích)
Nakonec by mě zajímalo, zdali máš v tomto oboru nějaké nesplněné sny?
Rozhodně se postupně více zaměřovat na manažerskou činnost. Trošku se stáhnout z cestování a začít postupně školit novou generaci tour manažerů a zvukařů. Moje role manažera by se odehrávala spíše z domácího prostředí. Sice to nevypadá, že bych se měl ze štací v brzké době stáhnout, , ale tohle je plán.
