Mario Duplantier - Deathmetalová bestie skrývá srdce malíře

Pro současné publikum a fanoušky tvrdé muziky se stal Mario Duplantier vzorem díky přesným a kultivovným údeřům, explozivním dvojkopákům a tvůrčímu přístupu při komponování skladeb. Světu přinesl za svou relativně krátkou kariéru mnohem víc než jen svůj hudební talent - výtvarnými díly zobrazenými na plátnech, ale i na bubenických blanách dokáže Mario sdílet se světem nejen symboliku přírody a člověka, ale také poselství o klimatických výzvách a potřebě ochrany životního prostředí.

S bratrem Joem Duplantierem založili před dvaceti ve francouzském městě Bayonne progresivní deathmetalovou kapelu Gojira, do roku 2001 známou pod názvem Godzilla. Jejich tvorba rezonuje poslední léta v povědomí milovníků extrémní hudby mezi jmény jako například Panthera, Slayer, Neurosis, Meshuggah nebo Cavalera Conspiracy. Vedle tříbení své ohromující hry na bicí v kapele Gojira a méně známém experimentálně metalovém jazz/fusion projektu Empalot dokáže Mario Duplantier využít každou volnou chvíli a obětovat ji tvorbě pozoruhodných uměleckých děl, které hypnotizují stejně tak jako malby zvířecích motivů na jeskynných stěnách primitivních společenství. O průniku těchto oblastí a jejich vzájemném vztahu jsme měli možnost si s Mariem popovídat - v závěru článku vám prozradí mimo jiné například to, jaký rozdíl je, dle něj, mezi hudbou a malbou, jak vnímá současnou generaci mladých lidí ve vztahu k ekologii nebo jaký netypický materiál použil naposledy při tvorbě jednoho ze svých obrazů.

Tisíce krás jedné použité blány

Mariovy údery do bicích znějí mohutně a těžkotonážně, jsou mrazivě přesné, vyznačují se však hravostí a vynalézavostí v komponování. Mariovy malby naopak vyplývají z jednoduchosti a z pozůstatků dětské naivity. Svá díla vytváří z nejrůznějších materiálů, od odpadu až po vlastní sliny, a jeho malování se v procesu tvorby stává - stejně doslovně jako metaforicky - oživováním mrtvého. Mario totiž použitou blánu po koncertě nevyhodí nebo neposune do bazaru, jak by to udělala většina z nás, místo toho ji přetvoří na malířské plátno, na které následně projektuje své surrealistické představy v kompozicích abstraktních tvarů a linií. Výsledná díla tímto způsobem nejen spojují Mariovy životní vášně, rovněž poukazují na potřebu recyklace a vědomého využívání odpadu jako cenné suroviny.

Mario se v rozhovoru vyjádřil, že jako dítě začal malovat způsobem, který se v dospělosti ani trochu nezměnil. Radost ze hry na bicí v jeho případě naopak předpokládá zásadně rozdílný přístup a odlišné uchopení činnosti s důrazem spíše na disciplínu a techickou zdatnost. Malba je tedy pro něj spontánním vyjádřením, bez nutnosti překonávat překážky těla nebo mysli vědomým a cíleným sebezdokonalováním. Obě formy umění, kterým Mario věnuje energii, ať už každá zvlášť nebo ve vzájemném působení, v sobě obsahují protichůdné ideje, pocity a energetické náboje, jejichž spojením se stává vyjádření neuchopitelného alespoň symbolicky možné. Hudební dílo, ale i výtvarné počiny vycházející z  Mariových rukou, plné napětí a konfliktů, sdělují publiku odpradávna proudící myšlenku duality světa, připomínají kvality zralého života, který žádá o plnost a celistvost, o smíření hmoty a ducha, emocí a rozumu. Působení sil ze světa nevědomí je čitelné již od prvního zhlédnutí jednoho z jeho obrazů, od prvního poslechu jedné ze skladeb, na níž se autorsky podílel.

Mariova záliba v kreslení se objevila už v dětství, ve spojení s bicími vznikla zcela spontánně spolu se začátky bubnování - během cvičení si na úderovou blánu rytmického bubnu zakresloval poznámky, noty nebo motivační úryvky. Na malování využívá dlouhé časové pauzy, muzikantům tak důvěrně známé z cestování, zvučení a čekání v backstagei. Tourbus se stal pro Maria ateliérem, kde na dlouhých cestách dokázal vytvořit mnohé ze svých děl. Je zajímavé, jak odlišně pojímá bubnování a malování. Obě formy umění přirovnává Mario ke spojení dvou sil: animální a instinktivní na jedné straně, na straně druhé lidské a rozumové. Na vyjádření animálních a „primitivních“ podvědomých obrazů prostřednictvím bicích potřebuje podle jeho slov člověk fyzické a kognitivní dovednosti - v tomto případě jde o techniku, bez níž lze jen těžko přetvořit něco tak neuchopitelného, jako jsou pocity a dojmy, do materiální podoby. Na kontakt s duchovní sférou za účelem malby je naopak zapotřebí jistá pasivita, klid, statika a pohled dovnitř. Dvě zdánlivě odlišné esence jsou tedy na sobě navzájem závislé, přesně tak, jak můžeme vidět všude kolem v přírodě.

Letající velryby, Dítě divočiny a Magma

Environmentální tématika zasahuje do celé diskografie kapely Gojira. Zdá se, že je jejím, jádrem a možná i důvodem vzniku celé kapely. Kapela však nezůstává jenom při designu a do ekologického aktivismu se zapojuje několika způsoby. Kromě šíření osvěty prostřednictvím hudby, textů nebo Mariových maleb spolupracuje Gojira s mezinárodní organizací Sea Shepherd, která od roku 1977 aktivně ochraňuje oceány a ekosystémy mořských živočichů. Kapela podpořila organizaci a její aktivity výtěžkem z prodeje jednoho ze svých EP, které bylo nahráno právě za tímto účelem. Obecně nebývá zvykem vídat na hudební scéně spojení umělců, kteří se během celého svého působení soustředí na vytyčený cíl, a nemusí tak obětovat čas hledáním své hudební, vizuální, ale i filozofické a názorové identity. Gojira může díky vědomí, co přesně chce publiku sdělit, jasně a zřetelně transformovat své myšlenky, obavy a přání do hudby. Živým příkladem toho je i poslední, dlouho očekávané album s názvem Magma, které bude milovníkům kvalitní metalové muziky po celém světě ještě dlouho krást spánek.

Hněv, láska a smrt jako múza

Jaké je poslední album kapely Gojira s názvem Magma? Veliký úspěch sklidilo po celém světě, hudební kritici dokonce mluví o emocionální katarzi a terapeutických účincích, které se dostaví bezprostředně po jeho poslechu. Trashmetalové vlivy jsou v tvorbě kapely Gojira stále evidentní, odkaz ke kořenům silný, brána směrem k inovacím je na druhé straně rozumně a účelně pootevřená. Spojením těchto prvků vzniklo dílo zanechávající v kolektivním hudebním nevědomí intenzivní a nesmazatelnou stopu. Magma je toho důkazem po hudební, ale i lyrické stránce: kromě bravurního muzikálního zpracování je album metaforickým dovršením člověka, rozumu a ducha.

Album Magma popisují samotní členové kapely jako fázi duchovní, ale i hudební vyzrálosti. Souvislosti možno hledat ve smutné skutečnosti, že v polovině nahrávání alba zemřela bratrům Duplantierovým matka. Tato událost se hluboko promítla do surové emocionálnosti, do upřímnosti pocitů vyjádřených bez příkras a nadsázky. Pokud se pořádně zaposloucháte do všech skladeb na albu, zjistíte, že smutek a jeho fáze se dají skutečně redukovat na zvukové vlny. Hněv, frustrace, stejně však akceptace a touha po smíření, to vše jsou autentické pocity, které působí právě pro svou skutečnost, a tím pádem potřebu být reprodukovány a sdíleny. Stejně ambivalence obsahu a formy skladeb směřuje opět k jedinému - k úplnosti člověka, ke spojení tmy se světlem, démonickosti s božskostí, usiluje se o smíření smrti se životem. T jako v předchozí tvorbě, i texty na albu Magma vypovídají o obavách o planetu Zemi, přírodu a lidský druh. Poslední deska je však v tomhle směru méně hysterická, depresivní a fatální - naopak, místo v něm dostává naděje a víra, které se zrcadlí kupříkladu už jenom v melodických vokálních linkách Joea Duplantiera (za celou dobu existence kapely je možné slyšet čistý zpěv poprvé) nebo také v Mariových bicích, ve kterých frekventované blastbeaty nahradil spíše funčním minimalismem. Přestože se často schyluje ve skladbách Gojira k apokalypse, hypnoticky a meditativně působící pasáže představují na albu Magma světlo jang v temném a bezútěšném údolí jin poukazujícího již od počátku tušení nevyhnutelného zániku.

Rozhovor s Mariem Duplantierem

I přes svoji vytíženosti danou hraním na celosvětovém turné si Mario našel čas, aby pro Muzikus odpovědel na několik otázek týkajících se jeho vztahu k bicím, malování a životnímu prostředí.

Vzpomínáš si na svůj úplně první obraz, který jsi namaloval, případně na dílo, které bylo pro tebe jako dítě klíčové? Jak vypadalo, jaké pocity odráželo?

Vzpomínám si na své dojmy z otcových kreseb (Dominique Duplantier) visících na stěnách, které se otiskly do mé mysli a dodnes pro mě představují zdroj inspirace. Kreslit jsem začal ve velmi raném věku, zejména surrealistické postavy, vždy však surovým a spontánním způsobem, nikdy ne sofistikovaně nebo promyšleně. Dodnes mám uloženou kresbu, kterou jsem nakreslil, když mi bylo osm. Dnes je mi třicet pět let a kreslím přesně tak, jako když jsem byl dítě.

Lze porozumět recyklaci použitých blan, které nevyhodíš, ale pomaluješ, jako jisté formě propagace recyklace a filozofii trvale udržitelného rozvoje? V podstatě demonstruješ myšlenku druhotného využití, že staré věci mohou být znovu použity.

Ano, to je pravda. Cítím se dobře, když mohu blány využít k nečemu jinému, než je pouze jen tak vyhodit. koneckonců je to velmi pěkná symbolika. Moje blány mají dva životy a kombinují mé dvě životní vášně.

Jsi jedním ze zakladatelů kapely, která mluví o enviromentálních hrozbách prostřednictvím hudby a textů. Zajímalo by mě, jak vnímáš dnešní generaci mladých lidí, jejich činy, aktivity a znalosti - jsi optimista, nebo jsi spíše skeptický? Myslíš, že bys dokázal formulovat pravidlo zdravějšího a odpovědnějšího života nebo ideu, která by měla být v tomto směru přirozenou součástí lidské bytosti?

V čem jsem optimističtější, je fakt, že dnešní generace má lepší přístup k informacím a k ekologické realitě díky internetu a jeho vymoženostem. Myslím si, že je každý z nás schopen něco vykonat, být odpovědnějším člověkem i ve svých každodenních činnostech - od třídění odpadu až po aktivity v různých organizacích a podobně. Své základní pravidlo bych však formuloval jako potřebu vzdělaní. Pro lidi je zkrátka nezbytné učit se, jak se správně starat o sebe a o životní prostředí. Dnes máme více znalostí, ke kterým má téměř každý přístup. Podle mě je správné tyto možnosti využívat ve svůj prospěch i ve prospěch ekologie. Vzdělávat se, vědět víc a podle toho se rozhodovat v každodenních maličkostech, a ovlivňovat tak ve výsledku velké věci.

Člověk má pocit, že je obtížné dělat více věcí pořádně a najednou. Míváš období, kdy více kreslíš než bubnuješ, a naopak?

Hlavním rozdílem je, že bubnování je mou prací - s Gojirou mám skutečně intenzivní a vyčerpávající rozvrh. Nemám tedy příliš na výběr, nezáleží dokonce ani na tom, na co mám aktuálně náladu. (smích) Reálně se však dokážu věnovat oběma aktivitám v průběhu jednoho dne.

Potřebuje i výtvarné umění nějakou disciplínu? Je podle tebe správné udržovat se tak jako u bicích v nějaké formě, kreslit pravidelně, i když se na to člověk aktuálně necítí?

Co se týče mých maleb, vytvářím je velmi spontánním způsobem. Nenazval bych to disciplínou, protože na to netlačím a všemu v malování nechávám zcela volný průběh. Ve skutečnosti jsem velmi hyperaktivní osoba v tom smyslu, že neustále potřebuju vykonávat nějakou činnost, cosi dělat a vytvářet. Bubnování naopak vyžaduje mnoho disciplíny. Je to záležitost technická, fyzická. Moje radost ze hry přichází, až když se cítím v pohodě ve své technické zdatnosti.

Máš nějaké rituály během kreslení, komponování nebo hraní? Někteří lidé si svou uměleckou činnost spojují s kávou, meditací, přírodou... Zajímá mě pozadí tvé tvůrčí aktivity, jak vypadá tvá příprava.

Nemám zvláštní rituály, kreslím kdykoliv a kdekoliv. Může to být doma, v autobuse během cestování s kapelou, v letadle, v šatně. Tvořím, když jsem sám, a stejně tvořím, když jsem obklopen hlučnou společností. Cestuji vždy se svými výtvarnými potřebami a tužkami. Kreslení je cosi přirozeného, přichází samo a spontánně. Nepotřebuji na něj dokonce ani žádnou speciální náladu.

Který moment máš rád při procesu tvorby ze všeho nejvíc? Je to uznání okolí či rodiny, nebo tě dokáže uspokojit tvůj vnitřní pocit z tvoření?

Miluji vytvářet a vidět výsledek. Je to pro mě něco jako terapie. A samozřejmě jsem šťastný, když se moje díla líbí i jiným lidem.

S jakým nejzvláštnějším materiálem nebo médiem si pracoval?

Naposledy jsem na plátno použil kari koření, pepř, kávu a mléko smíchané s čínskou tuší.

www:

www.marioduplantier.com

www.gojira-music.com