Významný americký bluesman exkluzivně pro Muzikus před svou návštěvou na letošním ročníku Blues Alive 14. listopadu v Šumperku.
Kdo je Lurrie Bell? V sedmnácti letech spoluzaložil tenhle syn slavného harmonikáře Careyho Bella s dalšími dvěma syny slavných otců, foukačkářem Billym Branchem a basistou Freddiem Dixonem, kapelu s názvem The Sons of the Blues, která se stala senzací...
Čtyři roky byl členem doprovodné kapely samotné královny chicagského blues Koko Taylor, léta doprovázel i svého otce. Sólově Lurrie Bell debutoval v roce 1989. Natočil kolem padesáti desek, hrál na všech nejprestižnějších bluesových pódiích světa. Do Šumperka Lurrie Bell přijede v čele svého stabilního Chicago Blues Bandu s Darylem Couttsem na klávesy, Melvinem Smithem na baskytaru a Kennym Smithem na bicí. Letos jednapadesátiletý bluesman je jedním z těch, kdo v osmdesátých letech přispěli ke všeobecnému znovuzpopularizování klasické bluesové muziky i pro mladší generaci té doby. Před svým šumperským vystoupením Lurrie Bell poskytl Muzikusu následující informace.
Jak vzpomínáte na muzikanstkou spolupráci se svým otcem a co vám jako hudebníkovi přinesla nejdůležitějšího?
Bluesová muzika mě osobně vrací hluboko do minulosti, do mých nejranějších vzpomínek. V podstatě do dětství. Můj táta, Lovie Lee a spousta dalších, jako třeba Muddy Waters, byli těmi, kdo mě vyškolili. Otec mi chybí, otevřel pro mě svět blues, v němž se teď musím zorientovat sám a dolovat po svém v jeho základech a hlubinách.
Jak vypadala vaše spolupráce s Koko Taylor?
Její kapela byla ta úplně první, ve které jsem poznal, co to znamená žít jako muzikant na šňůře. Na cestách jsme byli prostě rodina. U Koko jsem se naučil všechno to, co život kapely na turné provází. Jak spolu vycházet, jak být pospolu a rozumět si na jevišti, v hotelu i v autobuse. Byla to zkušenost k nezaplacení.
Ke které z mnoha desek, jež jste natočil, máte nejsilnější vztah a proč?
Myslím, že ze všeho nejraději mám desku Let’s Talk about Love z roku 2007. Udělal jsem ji, jak jsem chtěl, jak jsem si představoval. A vydal ji navíc na své etiketě. Měl jsem v té době srdce plné lásky pro Susan a taky pro svého otce, který zemřel. Mám navíc pocit, že jsme si ohromně porozuměli s hudebníky, co na ní hrají, a že i oni na téhle desce přinesli pro mne cosi jedinečného a neopakovatelného.
Jak vznikla vaše současná kapela Chicago Blues Band a jak jste do ní vybíral své spoluhráče?
Vezmu to jednoduše. Bubeník Kenny Smith je skutečně velkolepý hráč, kterého znám od jeho dětství. Basistu Melvina Smitha jsem poznal v kapele u Koko Tailor, a pokud se týče klávesisty Daryla Couttse, toho jsem potkal v chicagských klubech, kde hrál třeba s Ronnie Bakerem a dalšími. Musím zodpovědně prohlásit, že všichni jsme fakt hodně dobří přátelé a spojuje nás právě ono chicagské cítění.
Kdo byli a jsou vaše největší bluesoví oblíbenci?
Jestli vážně, ale opravdu vážně musím někoho jmenovat, tak jsou to B. B. King a Howling Wolf.
Jak bude vypadat setlist vašeho vystoupení na Blues Alive v Šumperku?
Řeknu to asi takhle: Celou dobu, co budu na jevišti, budu hrát blues... Dám určitě nějaké kousky z desky Let’s Talk about Love, ale co přijde potom, doopravdy nevím. Záleží na tom, co budu cítit, že chtějí diváci slyšet. Nějaký předem připravený setlist nebo program opravdu nemám. Fakt ne.
Prozraďte, na jaké nástroje momentálně hrajete?
Teď momentálně jsem si opatřil úplně nové dobro a střídám ho s Gibsonem ES-335.
Kdybych se vás zeptal, co je to vlastně blues, jak by zněla vaše definice?
„Life everyday“.
