S trochou nadsázky by se dalo říci, že Lukáš Chejn je kytarista kytaristů. Nakonec i já jsem se o něm dozvěděl od jiných kytaristů, kteří o něm mluvili jako o jednom z největších talentů a pracantů české scény. Koneckonců, takový Michal Pavlíček asi dobře ví, proč si jej vybral jako parťáka pro koncert Pražského výběru s orchestrem.
Spoluprací s Českým národním symfonickým orchestrem jsou desítky koncertů u nás a ve světě v různých žánrech. A když třeba Ennio Morricone přijede do Prahy, na místě kytary sedí zase Lukáš Chejn. Protože umí.
Líbí se mi, že děláš něco, co jiní nedělají - a evidentně se tím dá uživit.
No já nevím, jako s Efterrättem by se to asi dalo. Ale hráli jsme furt. Dvakrát denně, pořád koncerty a šňůry. Syna mi z porodnice vezl táta, protože jsem někde hrál. Nedávno jsem koukal do diáře z té doby a přijde mi to neuvěřitelný. Byli jsme tím vyhlášení a dělali jsme vlastní věci. Když nás baví reggae, uděláme to, ale pořádně.
A co tě baví teď?
Práce s orchestrem a třeba s Vincem Mendozou nebo Bobbym Shewem. Bobby je skutečně kamarád, doporučil nás Vincovi. Dokonce je kmotr CD s názvem 2011.
Co je vstupenkou do téhle ligy?
Musí už s tebou mít zkušenost, anebo aspoň někdo, koho znají, musí orchestr, nebo festival doporučit. Musíte je přesvědčit, že tady zažijí něco, co bude mít smysl. Odmítnou velmi snadno, a nejde to koupit penězi.
A jako kytarista - jak se tohle hraje?
Dostanete důvěru a musíte pochopit, co přesně skladatel a dirigent chce. Ano, je to hodně v notách, třeba i zapsaný typ kytary - nylon, kovové struny -, různé typy elektrických kytar, někteří píšou i konkrétní efekty. Na jednom listě jsem měl poznámku: podladit E na D. Bylo tam na to pár taktů pauzy. Ten skladatel ten zná nástroj a maluje s ním barvy. Tohle déčko třeba bylo jenom jako zkreslená kytara, která dobarvila tympán.
Předpokládám, že tohle dáváš z listu...
Snažím se, ale u složitějších věcí se do toho musíš kouknout a věnovat se tomu. Takže třeba prstoklady musí člověk udělat předem, a hlavně pořád musí být ve střehu a prostě dávat pozor.
Je to stres?
Třeba s Enniem Morriconem je, to nikdy nevíš. A jo, párkrát se mi stalo, že jsem si řekl, že tohle neuhraju a poslal tam někoho jinýho. Ego musí ustoupit. I když já strašně rád hraju a nechci si to nechat ujít. Ale nesmíš to pokazit nebo to brzdit.
Tak to je formální vzdělání v muzice asi dost potřeba.
No já jsem dyslektik, takže noty mi daly zabrat. Navíc jsem „formální“ vzdělání ukončil ve Mlejně, že jo. Takže prostě jsem se musel zabejčit a naučit se to. A vlastně se učit průběžně. Pořád. Najít si v tom systém. Hodně mě toho dali taky moji spoluhráči a kamarádi jak z Efterrättu, tak z orchestru a big bandu. Martin Plachý, Tomáš Uhlík, Honza Hasenöhrl, Vítek Pospíšil, Tomáš Uhlík, Petr Beneš, Luboš Legemza, Kryštof Marek a řada dalších. Snažím se obklopovat lidmi, kteří jsou lepší než já.
A jak se stalo, že hraješ s Janem Hasenöhrlem?
Potkali jsme se na horách v Horním Polubným v roce ’99. Tři hodiny jsme jamovali a byla to super atmosféra. Hned jsme si sedli. Hlavně lidsky. On je jeden z nejlepších klasických trumpetistů, ale jazz je jeho velká láska. Já v tu dobu jel hlavně jazz. Takže to klaplo a dodnes jsme opravdu velcí kamarádi. Je to fenomenální muzikant a za těch víc než dvacet let mě toho strašně moc naučil a dal mně šanci si do jeho orchestru sednout. Odehráli a naskládali jsme spolu opravdu hodně muziky. Nechceme, aby to znělo akademicky. Ale tím jsme si prošli už i s Jazz Efterrätt.
Já taky nejsem jazzovej kytarista, i když teďka docela rád chodím hrát do klubu Jazz Rebuplic. Konečně potkávám kytaristy, které jsem za sebe posílal na záskoky, a hraju s nimi. Anebo je znám jenom z Facebooku. Třeba Kája Bárta. Bebo si můžu zahrát s Adamem Tvrdým či s Jardou Šindlerem. No ale stejně, jakmile po půlce sóla nezapnu zkreslení, není to úplně ono. (smích)
Změnila se hodně scéna v jazz klubech?
Ani nevím, nějak to běží. Dřív jsem vlastně hodně hrál v klubech svých kamarádů a pořád se část z nich drží. Ale často to byly vlastně spíš hospody než kluby. Taky chodilo hodně zahraničních nadšenců. Taky si pamatuju ZOO Bar v Jilský. Ten odnesla voda v roce 2002. To bylo dost neuvěřitelný místo. Někdo mě tam poslal, že to vedou Amíci a potřebujou nějakou funky kapelu. Chodil tam třeba týpek s mrtvým holubem v kleci, se kterým vždycky poslouchal, nebo tam chodil Japonec, který měl jednu ruku jen po loket a vždycky místo tleskání štěkal, a tak. Jsem hrozně rád, že jsem to zažil, to by dneska nemohlo existovat. Trendy jsou holt dneska už jiný. Chodili tam fajn lidi. Taky tam za mnou jednou přišel týpek, že má problém, že hrajeme moc potichu - žádný „bude deset“ a tak.
Poslední dobou si asi nejlíp zahraju v Redutě a Aghartě. Skvělý klub je Jazz Dock, ale tam jsme dlouho nehráli.
Můžu říci, že rozhovor s Lukášem patří rozhodně k zážitkům, na které se nezapomíná. Správný mix energie, nadšení a hlubokého vhledu do všeho, co se týká muziky, to bylo velmi inspirativní. A vtipné. Přiznávám, že téměř nemožné to věrně přenést do textu. Nejlepší bude, když ho potkáte. Třeba na koncertu Jazz Efterrätt
Je vlastně možné tohle ještě nějak zažít? Jak dneska vypadá kariéra kytaristy?
Já nevím, snažím se dělat všechno kolem muziky, i produkci. Nejsem honěnej tím, že mi kytara platí složenky. Nelíbí se mi stavět se do role, že budu muzikant za každou cenu, denně vymetat kluby. Pracuji v managementu Českého národního symfonického orchestru, v týmu festivalu Prague Proms, máme veliké nahrávací studio spojené s orchestrem a nahráváme filmovou hudbu. Já prostě neřeším, za kolik jdeme s Efterrättem hrát, protože mě to baví.
Lidi, se kterýma rád hraju, si všichni našli nějakej systém, víc kapel, natáčejí nebo pracují ve studiích, nebo se věnují prodeji hudebních nástrojů a vedle toho chodí hrát do klubů. Nechtěl bych asi mít život, kde jenom pořád hraju. Třeba rád dávám kondice; když někde chtěj čtyři hodiny jazzovejchstandardů, tak to s dobrýma lidma vezmu rád.
No a co kytary, pořád žlutej Strat?
No ten mám třicet let, to je jako bejt doma. Ale jak jsem hrál s Výběrem, začal jsem hledat. Dlouho jsem vybíral, a nakonec jsem vybral PRS Custom 22. Hledal jsem moderní zvuk. Trochu jsem se bál páky, ale ladí to parádně. Neuhýbá, tón se netřepe. Ani když do toho říznu. Ta kytara mě úplně rozbila. Takovou věc si nepořizuješ jen tak, stojí to dost a není to tak, že to koupím, a pak se uvidí. Tady jsem najednou viděl, že tohle je na furt. Ten sustain! A to i bez aparátu. Ta kytara zpívá. Vede mě úplně jinam, třeba k míň skákavýmu a víc melodickýmu hraní. Cvičím dost často na sucho a chci mít kytaru, která hezky zní. Pro mě je zvuk mezi mnou a kytarou. I krabiček mám málo. Jo a PRS mají jenom dva poťáky. Já během jednoho tématu pětkrát šestkrát sáhnu na volume.
Nikdy jsem se necejtil dobře mít doma moc kytar. Mívám tak čtyři. Mně to zatěžuje. Ideálně jednu kytaru na koncert, když to jde. A tohle PRS zvládá dobře. Má to teda dost silný snímače, mám je úplně pod rámem a chtěl jsem je vyměnit. Ale kamarád Roman Furta mi říkal: „Nehrab do toho, PRS vědí, co dělají.“ A měl recht, naučil jsem se s tím hrát. Oproti Fenderu tak trochu jemná chirurgie.
Akustickou kytaru mám od Ondry Holoubka, byl to původně pokus s vrakem od mistra houslaře Jana Podešvy z roku 1916, a měl jsem ji měl řadu let jako dekoraci. Ondra kytaru kompletně předělal, sundal lak, žebra, dal na ni svůj krk. Snímač L. R. Baggs Anthem. Masakr!
A aparát, krabičky?
Aparáty mám dva na elektriku a jeden na akustiku. Jeden, za ten jsem vděčnej... Když jsme s Vincem Mendozou zkoušeli na premiéru Koncertu pro orchestr, tak se ptal, jestli budu mít na koncertě pořádnej aparát. Tak říkám: „Věř mi.“ A on, že takovýhle repráky používá v autě. No, pak se omluvil. Fender Super Champ, malej z 1981, designovaný Paulem Riverou. Mně ho přivezl Honza Kalousek z Kanady. Akorát mi Slávek Šámal upravil pár věcí. 22 wattů, má to reverb. Prej to navrhli jako školní aparát. Cokoliv silnějšího v orchestru likviduje ostatní muzikanty. Smetanka má složitou akustiku a tenhle aparát je naprosto vhodný. Desítkovej reprák jsem tam nakonec dal Ragin’’ Cajun. Přišel mi lepší než Celestion Gold, který jsem v něm původně měl. Univerzálnější i stran zkreslení.
Kreslim modelem J. Rockett Holdsworth. Hodně čistý a jasný led zkreslení. Pak, myslím, mám od něj taky Led Boots v menším pedalboardu. A pak od Z Vex Distorton, ale to jsem používal spíš dřív. A to byl masakr. Ale možná moc chlív a prasárna. Dneska to používám spíš jako boost, což je docela sranda a musím to s ním vydržet, než dokončí Slávek Šámal svůj boost, na který už netrpělivě čekám. Delay mám Flashback od TCE. (Pozn JS: Následovala diskuse o Strymonech a za nějaký čas přišla od Lukáše SMS... něco o Strymonu :-)). Jo, a taky mám tremolo Mooer Trelicopter. A fajn je trojková PolyTune s bufferem. Jo, a u Deana Browna jsem viděl miniwah od Dunlopu, tak to jsem musel mít. To je strašně dobrej kytarista a inovátor.
A pak mám díky Mirkovi Linhartovi aparát DORD od Dušana Zemana, to byl výbornej tip. Chtěl jsem něco jako Fender. Chvilku jsem koukal na aparáty Marble v Aleximu, ale dostal jsem doporučení na DORD, tak jsem to - normálně naslepo - objednal. Řek’ jsem jim akorát pár specifikací. Na akustiky používám dnes už standardní AER Alpha Plus.
A nakonec jsem musel začít řešit efektovou lištu. S Výběrem jsem prostě nestačil přepínat a kombinovat. Šel jsem do pedalboaru Voodoolab Dingbat PX, jehož součástí je pedal switcher. Efekty napájím zdrojem Voodoolab Mondo.
Dále mám menší pedalboard od Voodoolabu, který je na pět efektů na menší hraní, kde si podle aktuální potřeby kombinuju efekty.
Ale zpátky k muzice, co tě poslední dobou nakoplo?
No tak určitě hraní s Pražským výběrem. Nechceš pokazit hraní s člověkem, kvůli kterýmu jsi začal hrát na kytaru. (Probíráme v tabletu noty na to hraní, docela nářez.) Vidět rozepsané kytary do většiny věcí Výběru je docela jízda.
A co nějaká pořádná výzva?
Dvorní skladatel Tima Burtona Danny Elfman. Jel jsem k Dušanovi Zemanovi pro aparát testovat repráky. No a někde u Velkého Meziříčí koukám do not, co poslal. Koukám na to, zastavil jsem u pumpy, a takový noty jsem ještě neviděl. Značky, který jsem neviděl - flažolety přes dvanáctej pražec a tak. Čtrnáct stránek suita z Big Fish, to si budu pamatovat asi navěky. Flažolety v intervalech s harfou, to jsem měl hoňku. To jsem jel tejden osm hodin denně cvičení. (Následuje hovor o šlachách, a jednoduchý poučení: Řešit to hned, jak to člověk začne cejtit.)
Vypnul jsem diktafon a pak ještě pár desítek minut hovor běžel, ještě že jsme oba měli večer koncert. Lukášovi děkuji za ochotu, inspiraci a trpělivost. Přeju hodně dobrých not a co nejmíň Vobenzymu.
