Bylo nedělní dopoledne, jen několik hodin po semináři, jež vedl v pražském Retro klubu perkusista a bubeník Luis Conte. Setkali jsme se s ním, dále s Thomasem - Luisovým technikem a road managerem v jedné osobě, Otou Kottem z K-Audia a Martinem Kreuzbergem, spoluhráčem z Tam-Tam Orchestra, který mi pomáhal s překladem. Seděli jsme v kavárně U prstenu v Jilské ulici.
Dílem jsme nechávali doznívat včerejší večer, kdy došlo i na společné hraní, a dílem si povídali.
Narodil jsem se na Kubě ve východní části ostrova v provincii Oriente.
Žil jsem zde s rodiči do patnácti let. Od rána do večera u nás doma hrálo rádio. Tatínek, lékař, i maminka hráli moc dobře na klavír. Velmi rád vzpomínám na svoji babičku Ramonu Gutierés, která bydlela v Havaně. Vždy když k nám přijela autobusem na návštěvu, přivezla mi nějaký malý dárek. Jednou přivezla desku, ze které znám dodnes nazpaměť každou notu.
Můj první nástroj byl také od ní - bylo to Guiro. Měl jsem ho v ruce každou volnou chvilku a doprovázel na něj každou písničku z té desky i z rádia. Což mne bavilo, ale určitě jsem nepomyslel, že to bude jednou má profese. Ale možná, že babička způsobila, že jsem dnes perkusista.
Kdy jste si tedy poprvé řekl: chci dělat hudbu?
Až mnohem později, v Americe, v Los Angeles, kde dodnes žiji. V patnácti letech se mi kompletně změnil život. Odešel jsem z Kuby k bratranci mého otce. Ta rodina nebyla moc muzikální. V osmnácti letech jsem za vše poděkoval, odstěhoval se, začal žít sám, pracovat v obchodě a studovat. Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem šel na přednášku a cestou, v areálu školy, slyšel hrát partu bubeníků. Ten zážitek byl tak silný, že jsem se rozhodl být hudebníkem. Na tu přednášku už jsem samozřejmě nedošel.¦ Začal jsem navštěvovat místa, kde hrála latino hudba, potkával další hudebníky, začal hrát.
Je někdo z té doby, na koho rád vzpomínáte?
Například Portoričan Hector Anrade, hráč na konga, který žil dlouho v New Yorku. Nahrával například s Willym Colónem. Předával mi své zkušenosti, radil mi kde, kdy a co hrát. Dodnes jsme přátelé.
Víme, že jste koncertoval a nahrával s velkým množstvím osobností světové hudby. Jak vypadá třeba taková spolupráce s Philem Collinsem, se kterým vás u nás v Čechách vidělo hrát velké množství lidí?
Phil mi pošle seznam nahrávek svých písní. Například koncertní verze z roku 1992 nebo studioverze z roku 1995, a ty si mám připravit. Já je ale moc neposlouchám (smích), poslechnu si to maximálně jednou. Rád hraji tak, jak to cítím! Buďto je to "cool", nebo mi Collins řekne: zkus tam něco jiného. Mám totiž moc práce a není čas si sednout a všechno poslouchat. Stejně jsem ty věci slyšel v rádiu (smích). Někdy, před určitým turné, zkoušíme tři i čtyři týdny, s Madonnou jsme zkoušeli šest týdnů, čtyři až šest hodin, vždy odpoledne. Dopoledne Madonna zkoušela s tanečníky. Když jdeš na první koncert turné, znáš vše nazpaměť i pozpátku.
Jaká je vaše hlavní činnost v současné době?
Letos trochu odpočívám a věnuji se sólovému hraní a seminářům. Nikdy jsem nedělal tolik seminářů jako nyní pro Meinl. Na jaře jich mám dvacet dva, včera v Praze byl třináctý, dnes odlétáme do Londýna. V září hraji na velkém festivalu Modern Drummer v USA. Příští týden mne čeká natáčení ve studiu a také hraní s "Cachaem" - to je Charles Mingus latinské hudby na basu. Jinak bývám každé léto na turné.
Jste firemní hráč firmy Meinl, která vyrábí některé přímo vámi navrhované nástroje (tzv. "Luis Conte Artist Series"). Co pro vás bylo důležité, když jste je navrhoval?
U kong je pro mne důležitý teplejší zvuk a hlasitější tón při úderu. Také jsem chtěl vyváženost "slapu" a "otevřeného" tónu (typy úderů - pozn. autora). Dále mi šlo o to, aby odraz při úderu byl příjemný, pohodlný. Proto jsem volil tradiční typ obruče - kubánský (nezaoblený ráfek - pozn. autora) a snažil jsem se ho navrhnout tak, aby byl co nejtěsněji u těla bubnu. Vycházel jsem z mechaniky kong padesátých let.
Kdybyste měl porovnat kožené a plastikové blány. Máte s nimi nějaké zkušenosti?
Dlouho jsem se snažil odolávat plastikovým blánám. Poté, co jsem je zkusil nejdříve na bongó, uznal jsem, že mají své přednosti. Zejména pro bubeníka, který je na turné. Nástroj osazený koženou blánou, jenž často přenášíte ze zimy do tepla a naopak, je téměř nemožné udržet dobře naladěný. Tam se plastové blány ukázaly jako ideální. Za celé turné jsem ladil snad pouze dvakrát. Mají samozřejmě jiný "feel" než kožené blány, ale jejich praktičnost to vyvažuje. Plastové blány používám Remo NU Skyn.
Včera jste hrál v Praze, máte nějaké postřehy?
Ano, všiml jsem si, že lidé, alespoň ti jež jsem viděl, se velmi soustředí. Silně jsem cítil zpětnou vazbu. Po pár minutách jsem věděl, že to bude krásný večer. Je jedno, jestli hrajete pro třicet tisíc lidí, nebo pro sto, důležité je chytnout je za srdce. Což se včera, myslím, povedlo!
Pro bubeníka, který se jde podívat na seminář, je podle mne důležitější dozvědět se, co určitý typ hudby vyžaduje než slyšet předváděnou gymnastiku, za každou cenu protlačenou do semináře. Technika je důležitá, ale důležitější je groove! To je základ.
Pacientem kliniky Luise Conteho
Conteho kliniku jsem oproti všem očekávání strávil na pódiu, když si mě během našeho rozhovoru pro jistý hudební časopis vyžádal jako tlumočníka. Naštěstí nebylo nutné příliš překládat, a tak jsem se semináři mohl věnovat i jako divák. Vše začalo předváděčkou nástrojového parku v akci, kdy Luis během dvou skladeb z minidisku rozezněl prakticky všechny perkuse na pódiu. Následovala prakticko-edukativní část, kdy maestro vysvětloval základní rytmy latinsko-americké hudby, vše doplňoval názornými ukázkami a bezprostřední komunikací s publikem. Pochopitelně došlo i na dotazy, díky nimž Luis vyvrátil mýtus, že by všichni členové kapely Phila Collinse museli absolvovat alespoň základní exkurz na bicí nástroje. Dotazy byly hlavně technického rázu, došlo i na otázky typu "jaké navlékat blány" a podobně. Kubánce Conte nezapře, když zjistil, že se v publiku nachází jakýsi jeho kamarád tanečník, okamžitě jej pozval na pódium. Vše bylo velmi spontánní, včetně závěrečného jamu, kdy se ke Conteho squadře připojil Miloš Vacík s Terezou Petrášovou a Imranem Musou Zangim. Předvedli plnokrevnou latinskou bicí úderku. Recipročně se Conte později sám od sebe začlenil do sestavy Tam Tam Orchestra, s níž si evidentně rozuměl a hra jej očividně bavila. Když jsem ho doprovázel do šatny, otočil se a se samozřejmostí sobě vlastní prohlásil: "Takhle to má vypadat, bavit se, život je moc krátkej na nějaký starosti. Dneska to bylo přesně takhle. A teď je čas na mojito..."
