Pokud máte rádi interprety, jako jsou Enya či Mike Oldfield, jméno této kanadské zpěvačky vám jistě rovněž není cizí. Díky výchově irskoskotských rodičů Loreena McKennitt objevila vášeň pro keltskou hudbu a díky svým cestám a antropologickému výzkumu i hudbu z nejrůznějších koutů naší planety.
Multiinstrumentalistka a vyhlášená sopranistka prodala po světě více než čtrnáct milionů desek a svou značku, i po osobních hořkostech a s přibývajícím věkem, prezentuje na světových turné. Rozhovor jsme pro vás pořídili v jednom z nejluxusnějších hotelů v Barceloně v předvečer jejího „překvapivě“ vyprodaného vystoupení.
Loňský rok se nesl v duchu intenzivního koncertování. Jak celkově hodnotíte Celtic Footprints Tour?
Při pohledu na návštěvnost a pozitivní reakce fanoušků velmi kladně. Cestování je občas trochu náročnější, ale vše je výborně zorganizované, takže nekonečné cesty v autobusu a spaní každou noc v nové posteli nepůsobí tak hrozně.
Hudební sál, kde dnes vystupujete, Palau de la Música Catalana, patří k nejkrásnějším v Evropě, a proto je i vhodný pro váš koncert, avšak co mě znervózňuje, je návštěvnost. (smích) Dnes večer se hraje velmi důležitý zápas v Lize Mistrů a místní to budou jistě prožívat. Fanoušci Chelsea obklopují již kus města a ti, co se nedostanou na Nou Camp, to budou sledovat alespoň v barech.
O tom jsem vůbec nevěděla a jak to bývá s fotbalem, připravit se na to předem taky nejde. Tak budeme doufat, že i tak lidé přijdou a ve vhodných momentech je budeme informovat o stavu zápasu. (smích)
V roce 1998 potkala Loreenu velká osobní tragédie, kdy po havárii lodi u Georgian Bay utonul její snoubenec Ronald Rees, jeho bratr Richard a přítel Gregory Cook. Téhož roku proto založila fond Cook-Rees Memorial Fund pro vzdělávání veřejnosti a získávání zdrojů pro hledání obětí ztroskotaných na moři.
Při popisu vaší hudby často vídávám termín „hudební putování“. Do jaké míry vám tento popis vyhovuje?
Řekla bych, že je poměrně přesný a má i mnoho významů. K dosažení hudební kariéry jsem musela podstoupit dlouhou a trnitou cestu. Zároveň velmi ráda cestuji a poznávám kulturu a historii jiných národů. V tomto objevování mi hodně pomáhá národní literatura, buď encyklopedická nebo románová. Velmi ráda také hovořím s historiky, archeology, ale opravdu nejlepší je mluvit přímo s místními lidmi. Nejsem akademik, a proto je mé studium neformální a spíše je to koníček.
Jak se tyto kulturní objevy přímo projevují ve vaší hudbě?
Značnou část své kariéry jsem pracovala s tím, co znám nejlépe, a to svou rodnou kulturu - keltskou. Postupem času jsem se přestala omezovat a dávala prostor všemu novému, co jsem na svých cestách poznala.
Jako multiinstrumentalistka jste přišla do kontaktu s mnoha nástroji. Které patří k vaším nejoblíbenějším?
Na turné s sebou vozím své piano značky Yamaha, které zbožňuji nejen pro svěží zvuk, ale i pro jeho výdrž přii náročném cestování. Obdobně mi slouží i harfa, model Troubadour VI od společnosti Lyon & Healy z Chicaga. Má rozsah jako klasická harfa, ale postrádá systém pedálů. Jsem samouk a tento druh harfy mi velmi vyhovuje.
Zrovna nedávno jsem viděl rozhovor s jednou harfistkou popisující těžké začátky s tímto nástrojem. Jak jste k samostudiu přistupovala vy?
Netroufala bych se označit za harfistku, ale na tento nástroj dokážu hrát do úrovně, která je potřebná pro mou hudbu. Přestože bych se chtěla na harfu naučit hrát lépe, hlas je můj hlavní nástroj. Zpátky k tvé původní otázce: s sebou na turné vozíme velké spektrum vybavení, na které dohlíží můj kolega kytarista Brian Hughes. Vím jistě, že v rámci mikrofonů spoléháme na značku Neumann, model KMS105. Na vybavení oceňuji výrazný, ale zároveň nesmírně citlivý zvuk. Hrozně mě těší, že za námi lidé často chodí s tím, že je zvuk omráčil. Vděčíme za to především našemu zvukaři.
Když už jste zmínila význam poslechu, mnoho umělců diskutuje o tom, jak by měli fanoušci poslouchat jejich hudbu. Například takový Steven Wilson z Porcupine Tree velmi důrazně doporučuje klidný poslech doma. Doporučujete stejné prostředí, nebo vám nevadí přenosné hudební přehrávače?
Rozhodně ne. Pokud má někdo potřebu uzavřít se při poslechu, plně to chápu, a jen ať si posluchač vytvoří vhodné prostředí. Mně osobně nenáleží předepisovat posluchači, kdy a kde má mou hudbu poslouchat. Hudba lidem dělá společnost, když umírají, přichází na svět, berou se nebo jen přišli na masáž. Má role je hudbu vytvořit a na fanoušcích je, jakým způsobem si ji vychutnají. Avšak když nahráváme, dáváme si maximálně záležet na kvalitě výsledného zvuku. Při masteringu naší poslední desky The Wind that Shakes the Barley, kterou jsme vydali i na vinylu, jsem se dala do hovoru s jedním z techniků, který mi potvrdil, že toto médium je schopno ještě kvalitněji zachytit hudební nahrávku pro větší potěchu lidského sluchu.
Cítíte rostoucí zájem o vinyly v posledních letech?
Jistě, ale nepůjde nepochybně o nic závratného. Na druhé straně ti, co vyhledávají kvalitní poslech a vhodnou atmosféru, tohle médium využívají nebo se k němu brzo vrátí. Vinyl není zas tak praktický, ale nepochybně má své fanoušky.
To nás přivádí k běžné otázce, a to, jak vidíte budoucnost hudebního byznysu? Pro zachování své značky jste opět na turné, poslednímu albu se stabilně dařilo a stůl s „merchandise“ praskal pod vahou nabízeného zboží...
Pokud nezavedeme adekvátní legislativu a výchovu posluchačů, dojde nevyhnutelně ke kolapsu vydavatelství. Jiné, rozumnější řešení se zatím nenabízí. Lidé mi neustále tvrdí, že stačí častěji vystupovat a prodat nějaké to tričko, ale to platí jen pro zlomek z nás a nemusím připomínat, jak drahé je samotné turné. Existují mraky odborníků z praxe nebo akademického prostředí se svým osobním řešením, ale mně to již naštěstí nemusí trápit a můžu si užívat místo mezi uznávanými umělci našeho žánru. Rozhodně bych nechtěla rozjíždět svou kariéru v dnešní době. Jistě bych už nedosáhla takového úspěchu.
Významný fakt při zvyšování vaší popularity hrály soundtracky k filmům, jako například Highlander a The Santa Clause. Máte pocit, že hudební doprovod tvoří velkou podstatu celkového dojmu z filmu?
Jsem přesvědčena, že ve filmu je prostor pro hudbu, ale taky se musí shodovat s vizí režiséra. Chemie mezi filmem, divadlem a hudbou dokáže být někdy opravdu zajímavá. V případě filmu Highlander si vyžádali jednu z písní, ale pro The Santa Clause jsem složila úplně novou píseň. Složila jsem tak hudbu pro více účelů, jako třeba dokumenty, ale osobního favorita nemám.
V době největší slávy Mikea Oldfielda jste s ním byla v roce 1993 na turné. Jak vzpomínáte na toto období?
Byl to velmi pozitivní zážitek i přes pár drobných problémů i přesto, že jsem s Mikem nepřišla nijak zvlášť do kontaktu. Nabídli mi toto turné na poslední chvíli, když jsem byla v Marakéši na výzkumu pro své další album. Trošku mě zarazilo, že při naší první zastávce ve Stutgartu bylo v publiku něco kolem třinácti tisíc diváků, přestože mi slibovali prostory s přibližně třetinovou kapacitou. Stála jsem totiž před touto masou lidí jen s harfou a před rozpačitým zážitkem mě zachránil zvukař, který dokázal, že jsem zněla lépe, než bylo reálné. (smích) Toto turné mě hodně posunulo, ale největší úspěch přišel po albu Book of Secrets v roce 1997.
Bohužel šťastné období netrvalo dlouho kvůli rodinné tragédii Kde i dnes nacházíte motivaci pro fungování vaší nadace a rovněž členství v Amnesty International?
Když člověka potká něco tak silného jako mě, je dobré energii napřít jiným směrem. Jsem aktivní v mnoha organizacích, ale vzdělání v rámci vodní ochrany je pro mě stěžejní.
Jak se snažíte i dnes na sobě dále pracovat?
Času na trénink rapidně ubývá a i kreativně nejsem tak aktivní, jak bych si přála, protože se o management své značky starám sama. Nemám žádného manažera, a proto toho kreativního času moc není. Dodnes se proto řídím pravidlem: raději vydat méně, ale zato kvalitnějšího materiálu.
V několika případech jste pracovala i ve vyhlášeném studiu Petera Gabriela Real World. Přibližte nám, prosím, tuto zkušenost, Vídala jste se na místě i s panem majitelem?
Několikrát jsme se již potkali při nejrůznějších příležitostech a toto výjimečné studio navštěvujeme od roku 1993. Na druhé straně i zde pozoruji úpadek hudební branže. Dříve se tam organizovaly hudební happeningy, ale dnes už tomu tak bohužel není. Peter je velmi štědrý člověk, ale málokdo ho zná osobně. A věřte mi, je nesmírně plachý.
Diskografie
Elemental (1985)
To Drive the Cold Winter Away (1987)
Parallel Dreams (1989)
The Visit (1991)
The Mask and Mirror (1994)
The Book of Secrets (1997)
An Ancient Muse (2006)
A Midwinter Night’s Dream (2008)
The Wind that Shakes the Barley (2010)
www:
